Ruzné tváre Nepalu

26. 11. – 11. 12.

V Kathmandu měl bratránek Honza už jen jeden celý den, před odjezdem zpět domů. Rozhodli jsme se teda obejít pár věcí, co i v tom přelidněném městě stojí za vidění. Nejdříve jsme vyrazili na Swayambhunath Stupa, nazývána také opičí chrám, neboť zde žijí stovky svatých opic. Stupa stojí na vrcholu kopce a vede k ní 365 schodů a výhledy máte na celé Kathmandu a okolí. Bohužel my jsem díky smogu skoro nic neviděli. Další naší zastávkou byla druhá významná stupa v Kathmandu a to Boudhanath. Boudhanath je největší stupa v Asii, kterou denně navštěvují tisíce poutníků, aby se pomodlili, zatočili s modlitebními koly nebo přišli doplnit zásoby jačího másla či dalších typických tibetských potravin. Stojí za to se tam na chvíli posadit a pozorovat ten mumraj. Mniši v červených róbách modlící se, zapalující svíčky, klábosící s ostatními, do toho nespočet zvědavých turistů, pletoucích se všem do cesty a to vše při krásném šumění tisíce třepetajících se modlitebních vlaječek zdobících stupu a pod neustálým dohledem Buddhovo očí, namalovaných na věži stupy.

Po kulturních zážitcích jsme se vrhli na nákup suvenýrů a den zakončili výbornou večeří a pro Honzu rozloučení s Nepálem pivem Everest a setkáním s pár lidma, který jsme potkali během treku a náhodně se setkali v rušných ulicích Kathmandu.

Brzo ráno jsem jela Honzu vyprovodit na letiště, kam ale bohužel člověk, který neodlétá, nemůže dovnitř. Tak jsem mu jen zamávala a odjela zpět do guesthouse, kde jsem byla domluvená na snídani s Angličanem Danem, kterého jsme potkali během treku k Everestu. Plány na další dny jsem konkrétní neměla, měla jsem týden, než mi přijede sestřenka na další trek. Dan měl už koupený lístek do Ilam, což je městečko na samém východě země, ve známé čajové oblasti. Chtěl tam jen odpočívat a popít trochu místního čaje, co by nadrbou stranu takový Angličan taky dělal, že? :o) Rozhodla jsem se teda vyrazit na výlet s ním. Přeci jen hlučného, rušného Kathmandu jsem měla za posledních několik dní dost a ještě si ho užiju, tak proč nepoznat zase jiný kout této země. Jediné malé mínus tohoto výletu byla cesta tam, která měla trvat 18 hodin. Jak už všichni víme, v Nepálu není nikdy nic tak, jak je kde napsáno. Bus měl jet v půl třetí, tak jsme byly na autobusáku už ve dvě, ale příjezdu autobusu jsme se dočkali až v půl pátý. Hezky nám to začalo! Autobus byl klasicky před rozpadem, sedadla dělaný na místní lidičky, tak že i pro mě dost malý. Představa nějakého nočního spánku byla ta tam. Jela s náma spousta mladých místních kluků, kteří se pustili do zpívání a tance v rytmu místní pop music :o) Spánku prostě opravdu moc nebylo a po nekonečných 21 hodinách jsme konečně zastavili v konečné stanici Ilam!

Sama jsem tomu už ani nevěřila, že tam vůbec kdy dojedeme. Ubytovali jsme se přímo uprostřed samotných čajových plantáží v hezkým guesthouse a po ochutnání místního čaje jsem vyrazila na obhlídku okolí. Opravdu jsme tam pár dní jen relaxovali, dopsali deníčky a prostě odpočívali. Podívali se do místní továrny, kde se vyrábí čaj a porozhlídli se po městečku,  kam málo bílých zavítá, většinou jen v případě, když přechází hranice do Indie a míří do sousedního veleznámého čajového království, Darjeeling. Jedno odpoledne jsme vyrazili za městečko, podívat se na nějaký chrámeček skrytý v lese a cestou tam potkali skupinku místních chlapíků, kteří si užívali pikniku. Nepodařilo se nám projít bez povšimnutí a během chvilky jsme seděli mezi nimi. Popíjeli klasickou nepálskou pálenku raksi, kterou vyrábí z rýže nebo jáhel. Je to pěkně silná kořalka, ale oni to pili jako limonádu :o) Pak tam ještě přímo na ohni vařili několik různých jídel, tak že i když jsme statečně odmítali a po jedné skleničce chtěli odejít, nestačilo to. Museli jsme ochutnat asi tři různé chody mimochodem výborných jídel a kalíšek s raksi nám byl bohužel nepřetržitě doléván. Strávili jsme tam nakonec skoro čtyři hodiny a celý večírek  s nima ukončili. Je neuvěřitelný ten rozdíl v místních lidech, které potkáte ve městech jako je Kathmandu a tady v Ilam. V Kathmandu se s váma většina místních „kamarádí“ pro to, aby na vás nějakým způsobem vydělali, nejde jim o vás jako o člověka, ale o vaše peníze.  Kdežto v malých městech jsou lidé ještě stále zvědaví a prostě stojí jednoduše jen o vaši přítomnost. Milé zjištění, že jsou v Nepálu stále místa, která turismem nejsou zkažena.

Další den jsme se vrátili zpět do ruchu velkoměsta, kde jsme se rozloučila jak s Danem, tak i dalšíma lidma, co jsme se potkali v horách. Já jsem měla další velký úkol, a to si zajistit víza do Indie. Je to velmi oblíbená trasa, tak že množství lidí, kteří o víza tady v Nepálu žádají je opravdu velké. Slyšela jsem různý historky a znělo to tak, že by to nemuselo být tak jednoduché. Teď relativně nově „zjednodušili“  žádosti o víza tak, že se dá požádat přes internet. Ale to by bylo na Indii moc jednoduché, tak že po tom, co člověk vyplní online žádost, musí jít na ambasádu osobně, kde mu to zkontrolují, zaplatí se poplatek a čeká se na vyřízení. Další zjednodušení je v tom, že to nejde zařídit v jeden den, ale na ambasádu se může jít až další den po vyplnění online žádosti :o) Naštěstí jsem měla několik dní, než přijede sestřenka na další trek, tak jsme si mohla dovolit nějaké to zaškobrtnutí v procesu získání víz. Když jsem tam vyrazila poprvé, tak jsem hned měla nějakou chybičku v žádosti, ve které se samozřejmě nemůže škrtat, což znamená nová žádost a další den čekání, abych mohla znovu na ambasádu. Další věc je ty strašný fronty každé ráno před ambasádou. Naštěstí to není daleko od čtvrti Thamel, kde většina cizinců bydlí, tak jsem tam chodila pěšky. Otvírají v devět ráno, ale pokud tam člověk nechce strávit celý den čekáním, je lepší tam být nejdýl tak v půl osmy. Už tak tam vždy bylo několik lidí přede mnou. Aspoň člověk pokecá s dalšíma cestovatelema a i získá doporučení na zajímavý výlety.

Po pár neúspěšných pokusech jsem naštěstí nakonec víza získala a mohla si jet vyzvednout sestřenku Alenku na letiště a začít se chystat na další trek, tentokrát do Annapurna Base Camp :o)

Je tu konec treku k Everestu :-(

18. - 25. 11. 2012
V tomto ročním období je Everest Base Camp vylidněný a začíná se stavět až před příjezdem horolezců, kteří se sem sjíždí na jaře. Bylo by asi zajímavé ten mumraj tam vidět, ale když je tam teď prázdno, rozhodli jsme se tam nejít a vydat se pomalu na cestu zpět.
Po ránu jsme nikam nespěchali, protože před náma byl den převážně cesty z kopce. Do Loboche jsme dorazili kolem oběda a trochu jsme se posilnili polívkou a pokračovali směr Dingboche (4350m). Cesta byla opravdu příjemná, většinou z kopce nebo hezky po rovince, tak že to hezky ubíhalo. Nepotkali jsme skoro žádné lidi, protože do Tengboche jsou možné dvě cesty, buď přes Pheriche nebo Dingboche. My si evidentně vybrali tu méně frenkventovanou trasu, což nám vůbec nevadilo :o)
V Dingboche jsme se ubytovali hned v prvni lodži a po zbytek odpoledne odpočívali, hráli karty a večer pozorovali krásně posetou hvězdnou oblohu.
Zpáteční letenku z Lukla jsme měli na pevný datum, dali jsme si trochu času navíc, kdyby jsme to nějak nestíhali. I přes to, že je možné datum změnit, nám se nechtělo nikam pospíchat a chtěli jsme si to tam užít, co nejdýl jsme mohli. Rozhodli jsme se teda v Dingboche zůstat o jeden den navíc a udělat si výlet někam do okolí. Ráno jsme se hezky vyspali, když jsme nemuseli nikam spěchat a udělali si procházku do nedaleké vesničky Chhukhung 4730m.
Další den jsme již pokračovali v sestupování z vysokých hor a směřovali do Tengboche (3860m). Počasí opět přálo a cesta ubíhala velmi rychle, protože se běželo dolů jen však do té doby, než jsme přešli řeku a začali zase pomalu stoupat až k samotnému klášteru Tengboche, který je největším v oblasti Khumbu. Tam jsme si ještě vylezli na kopeček u vesnice, odkud byly krásné výhledy nejen na klášter, ale i na okolní vesničky. Když jsme se vrátili dolů, přidali jsme se ke spoustě přihlížejících a šli se podívat do kláštera na probíhající meditaci. Mohli jsme si to tam potom všechno prohlídnout i vyfotit. Pak už byl čas si vzít karty a deníček a jít se ohřát do společné místnosti naší lodže.

Ráno jsme vyrazili na dnešní část cesty a to do Namche Bazaar. Cesta začala dost strmým klesáním až dolů k řece, odkud jsme si to mohli zase hezky vystoupat :o) Zbytek cesty pak už ubíhal vcelku rychle, chvílemi se šlo i po rovince, ale cestička byla dost prašná a když jsme se na chvíli dostali za skupinku jaků, tak jsme měli prachu všude víc než dost.

V Namche Bazaar (3440m) jsme se ubytovali ve stejné lodži jako při cestě nahoru a za odměnu jsme si zašli na pořádnou kávičku a zákusek :o) Pak jsme napsali pár pohledů a odnesli je na poštu, což má být nejvýše položená pošta na světe. (Překvapivě i z takových končin pohledy dorazily) Z Namche se dá dojít až zpět do Lukly za jeden delší den, ale my měli letenky zarezervovaný až za tři dny, tak jsme nemuseli tak spěchat a další den došli kousek pod Luklu do Phakding. Cestu už jsme znali, tak se šlo hezky svižně a stoupání, který jsme si pamatovali z cesty tam už nebyly tak zlý, jak jsme se obávali. V Phakding jsme si ještě užili odpoledního sluníčka s kávičkou na terásce naší lodže a večer dopisovali deník.

Ráno byl už čas ukončit tento velmi vydařený trek a dojít do cíle a to zpět do Lukly. Poslední část této cesty byla už jen do kopce, ale přiměřené pozvolné stoupání na závěr.  Ještě před polednem jsme byli na místě, šťastni, že jsme to ve zdraví zvládli, ale na druhou stranu smutni, že už nemáme před sebou víc krásných výhledů na Everest a celé pohoří. Po tom, co jsme se v Lukle ubytovali hned vedle letiště, využili jsme odpoledního sluníčka a šli si sednout na vysluněnou zahrádku a dali si zasloužené, krásně vychlazené pivo Everest :o)

Let zpět do Kathmandu jsme měli rezervovaný na pozítří, ale doufali jsme, že nebudeme muset ztrácet den čekáním v tomto maličkém městečku na úpatí hor. Odpoledne jsme se teda vydali do kanceláře letecké společnosti Tara Air a čekali s další, poměrně velkou skupinkou, než otevřou. Pak nastal nečekaný zmatek, lidi se tlačili jeden přes druhého, překřikovali se, hádali se, jen jsem čekala, kdy dojde k nějaké té facce. Když jsme se konečně dostali na řadu, velmi rychle nám oznámili, že let si na zítra změnit nemůžeme, protože posledních pár dní bylo několik letů kvůli počasí zrušeno, takže je tam čeká spoustu lidí, kteří mají samozřejmě přednost.

V naší lodži jsme se dali do řeči se skupinkou Němců, kteří měli zamluvené celé letadlo, ale nebylo plně obsazené, tak jsme se domluvili, že jestli poletí, tak se můžeme svézt s nimi. Druhý den ráno ale počasí nevypadalo moc dobře, bylo dost mraků a jen prvních pár letadel ráno odstartovalo a pak se už zase nelítalo. Ani na skupinku „našich“ Němců se nedostalo, takže i pro nás možnost letět dnes byla ta tam. Odpoledne jsme šli ještě pro jistotu zpět do kanceláře Tara Air si potvrdit, že na zítra budeme mít v letadle místo. Všechno nám odkývali, ale slyšeli jsme historky, že i po potvrzení letu se lidi do letadla nakonec nedostali. Budeme teda doufat, že zítra bude hezký počasí a místečko v jednom z letadel se pro nás najde.

Ráno počasí nevypadalo nic moc, ale během dopoledne se to začalo trhat a konečně přiletěly první letadla z Kathmandu a během deseti minut už zase startovali zpět. Konečně jsme se mohli odbavit i my a naštěstí bez problémů dostali palubní lístek. Samozřejmě za chvíli zase lety přestaly provozovat, protože prý v Lukle moc foukalo. V jednu hodinu odpoledne jsme se dočkali, naskákali do letadýlka a mohli odletět. Let byl i přes dost mraků klidný a měli jsme i tak výhledy na hory. Během půl hodiny jsme bez problémů přistáli v Kathmandu.

Náročný přechod sedla Cho La odměněný krásou Everestu

13. - 17. 2012

Během druhého aklimatizačního dne v Gokyo jsme se vydali obejít jezera a proste se trochu projít. Byli jsme ale dost nechcípaní, tak jsme to nijak nepřeháněli a chystali se zkusit vyjít na Gokyo Ri na západ slunce. Odpoledne se ale vždy začaly stahovat mraky, tak že jsme nevěděli, jestli budeme mít štěstí na počasí. Po druhé hodině odpoledne jsme vyrazili nahoru, i přes to, že mraků bylo všude už víc než dost. Nebyli jsme ještě ani v půlce a už jsme šli v mracích. Potkávali jsme několik lidí, co se vraceli z vrcholu a všichni nám říkali, ať se vrátíme, že je to výš ještě horší. Já bych nejradši pokračovala, protože jsem si říkala, že když se dostaneme nad ty mraky, tak že ten výhled bude krásnej. Honza, jakožto starší a zodpovědnější se přiklonil k variantě se vrátit a nechat to na zítra, asi správné rozhodnutí.

Hodně lidí chodí na vrchol na východ slunce, ale nám se nechtělo vstávat tak brzo, jít v tý zimě a pak se tam mačkat s tou haldou lidí. Nikam jsme teda nepospíchali a po osmý vyrazili. Prašná cestička se klikatila nahoru a my v našem pohodovém tempu stoupali. Už jsme potkávali nadšence, co se vraceli zpět, tak že když jsme se vyloupli na vrcholu, bylo tam skoro prázdno.

Lehké mráčky sem tam pod námi ukázaly, ale to jen přidalo k atmosféře a o to víc jsme si uvědomovali, že jsme víc než pět tisíc metrů nad mořem :o) Výhledy byly k nezaplacení… Samozřejmě samotný Everest tomu všemu vévodil, ale viděli jsme i Lhotse, Makalu, Cholatse, Ama Dablam, Changtse, Khangchung… Bylo ale i krásně vidět dolů na jezera Gokyo a my si užívaly výhledy, nepřestávali fotit a skoro zapomněli na ubíhající čas. Museli jsme se teda sebrat a vrátit se zpět, neboť plán na dnešní den byl, dojít do další vesničky Thagnak, což je poslední možné přespání před přechodem přes sedlo Cho La.

Přechod sedla je asi nejnáročnější část celého treku a v příručkách píšou, že je to dlouhý den, něco mezi 6-8 hodinami chůze. Hodně lidí z naší lodže vycházelo už v šest ráno, kdy my jsme se teprve chystali na snídani. Těsně po sedmý jsme vyrazili do té zimy a po chvíli začali docházet některé skupinky. Cesta se nejdříve vinula lehce do kopce podél řeky, než to začalo více stoupat a my se dostali na vrchol, odkud bylo vidět už samotné sedlo Cho La. Tam jsme se posilnili tyčinkou a vydali se nejdřív na sestup a pak začíná asi to nejhorší stoupání. Cesta byla z obrovských balvanů, takže to bylo o to víc náročné. My jsme šli opravdu hodně pomalu a zvažovali každý krok, neboť jedno špatné šlápnutí by nemuselo dopadnout nejlíp. Naštěstí to odnesla jen jedna Honzova hole a vyčerpaní jsme dosáhli vrcholu sedla. Výhledy ale stály za veškerou tu námahu, počasí přálo, sluníčko svítilo i příjemně hřálo, takže spoušť jen cvakala.

Další část dobrodružství byla přechod ledovce pod námi. Sluníčko už tam nějakou chvíli svítilo, tak že povrch byl roztátý, takže to docela klouzalo, ale naštěstí pro nás jsme to zvládli bez problému i pádu. Pak se nám už naksytly další nádherné výhledy na jezero v údolí a my pokračovali dolů po dost krkolomné kamenité stezce. Pak už byla cesta zase dobrá, chvílemi i po rovince, ale ještě před vesničkou Dzongla  (4830m) to bylo trošku do kopce. Nakonec jsme ale přeci dorazili do cíle a pěkně vyčerpaní naštěstí sehnali i postel.

Ráno jsme naštěstí nemuseli nikam spěchat, protože nás čekala relativně jednoduchá a krátká část treku, bez výrazných stoupání. Do Loboche (4910m) jsme to měli asi tři hodiny chůze, počasí opět nádherné, sluníčko a relativně i teplíčko. Už několik dní se potkáváme s jednou Francouzkou Amandine, která jde trek přes tři sedla, ale od Gokyo jdem stejnou trasu. Ani dnes tomu nebylo jinak a potkali jsme se v jedné lodži. Vzhledem k tomu, že dnešní cesta byla krátká a ubytovaní jsme byli už hodně brzo, šla jsem se s ní ještě odpoledne projít po okolí. Večer jsme si zase společně s jejím průvodcem zahráli karty po nepálsku a popovídali s celou skupinkou Čechů. Kteří se už vraceli zpět.

Plán pro další den bylo dojít do poslední vesničky Gorakshep (5160m), což je opět relativně jednoduchý kus cesty s minimálním stoupáním a zase nějaký tři hodinky. Ráno nebylo teda zase třeba nikam spěchat a pomalinku jsme si to směřovali do cíle. Někteří lidé v Gorakshep nespí, když už je to nad 5000m, tak že z Loboche vyráží brzo ráno, vylezou na Kala Patthar, zaběhnou do Everest Base Camp a jdou spát zase zpátky do Loboche. My jsme ale měli v plánu v Gorakshep přespat, tak že jsme tam dopoledne došli, posilnili se obědem, nahřáli se na odpoledním sluníčku a na západ slunce vyšli na vrchol Kala Patthar (5545m), odkud jsou jedny z nejkrásnějších výhledů na Everest a okolní vrcholy. Když se na něj člověk kouká z vesničky, vypadá to jako takové pískoviště, neboť majestátní Pumori (7161m) se tyčí přímo za ním a to z něj dělá naprosto zanedbatelný kopeček. 

Západ slunce nemohl být lepší… Zlatavé barvy, které slunce vytvářelo na stěnách Everestu, Lhotse, Nuptse a ostatních, bylo neuvěřitelné a člověk i zapomněl na tu zimu, které začala lézt za nehty, jakmile se sluníčko schovalo za vrcholky hor. Nemohla jsem se tam odsud odlepit, ale když už opravdu bylo třeba nasadit čelovku, byl čas vyrazit na cestu zpět. Naštěstí ve společné místnosti v naší lodži bylo už zatopeno, tak že jsem se během chvíle zahřála, popila čaj, slupla večeři zahrála chvilku karty a se zbytkem sil se vyškrábala do patra do pokoje, zalezla do spacáku a padla za vlast :o)

Odlet do Lukly a začátek treku k Everestu

7. - 12. 11. 2012
Jakmile jsme se ubytovali v Kathmandu, vyrazili jsme do jeho rušných ulic. Hlavní úkol byl, sehnat hned na zítra letenky do Lukla, odkud začneme náš trek do Everest Base Camp přes jezera Gokyo a Chola Pass. Čtvrť Thamel je dělaná pro cizince, tak že tam člověk najde naprosto všechno, přes směnárny a bankomaty, supermarkety, outdoorové obchody až po německé pekárničky. Myslím, že to musí být město s největším počtem cestovek na kilometr čtvereční :o) a všechny prodávají právě letenky do Lukla a když náhodou ne, tak to během minuty zařídí. Tady opravdu platí "Náš zákazník, náš pán", ale za každou službičku vás nenápadně zkasírujou :o) 
Dostat letenky může být někdy dosti náročné, hlavně v hlavní sezóně, která je právě teď v plném proudu. Další problém je pak počasí, kvůli kterému jsou lety často rušeny. My jsme ale štěstí měli a koupili zpáteční letenky hned na zítřejší dopoledne. Pak už jsme jen dokoupili posledních pár věcí, zašli na večeři a jak jinak než pivo Everest a šli spát.
Ráno byl čas už jen na rychlou snídani a hurá na letiště. Tam naštěstí vše proběhlo bez problémů, měla jsem trochu obavu, jestli ty letenky opravdu máme, když to ten chlapík v cestovce včera tak dlouho vytelefonovával. Když už jsme ale měli boarding pass v ruce, bylo po starostech, i když to ještě neznamená, že poletíme, protože počasí se může během minuty změnit. Počasí bylo na naší straně, a tak jsme dokonce i na čas vyrazili. Letadýlko bylo malý tak max. pro 20 lidí, ale bylo nás tam jen 10. Výhledy byly krásný, ani to moc nedrncalo, jen občas nás nějaký ten vír větru pohoupal, což evidentně nedělalo dobře jedné naší spolucestující. Bylo mi jí dost líto, že si tu nádheru kolem nemohla užít, bála se jen podívat se z okýnka. Mají to některý lidi ale složitý, ještě že já si to lítání tak oblíbila. Přistání byla nad očekávání hladké, i přes to, že jeho přistávací dráha je dlouhá pouhých 460m, ale je do kopce, tak jsme opravdu zastavili během pár vteřin. Není divu, že toto letiště je označováno jako jedno z nejnebezpečnějších letišť na světě. 

V Lukla (2800m) jsme hodili batohy na záda a šlápli do toho. Dle itinerářů, co jsme měli z internetu, jsme chtěli dojít do Phakding(2610m). Cesta tam byla převážně z kopce, takže to netrvalo dlouho no a než ztrácet čas, pokračovali jsme dál. Kolem čtvrté hodiny odpoledne jsme přišli do vesničky Benkar (2700m) a tam jsme to pro tento den ukončili. Ubytovali jsme se v krásné lodge Waterfall.

Ráno jsme nikam nepospíchali a po snídani vyrazili do Chhuamuwa, což je vesnička, kde se dají vyřídit tzv. TIMS, což jsou povolení k trekování. Nějak jsme to v Kathmandu nestihli. Další zastávka byla v Monjo, kde se zase musí zaplatit poplatek za vstup do národního parku Sagarmatha. Pak už cesta začala pěkně stoupat a v podstatě nepřestala až do Namche Bazar (3440m). 

Namche Bazar je hlavním střediskem obchodu a turistickým centrem v celém Khumbu regionu. Je to krásné městečko vystavěné na strmých kopcích, kde najdete naprosto všechno. Jsou tu obchody s outdoorovými potřebami, restaurace, pekárny, kavárny, pošta, banka, internet, no na co si jen vzpomenete. Zde jsme si udělali aklimatizační den. Ten jsme strávili výletem do okolních vesniček Khumjung (3970m) a Kunde (3840m) a poprvé jsme měli výhled na Mt. Everest, ale i Ama Dablam.  

Další den už jsme museli vyrazit dál po naší trase. Ostatních treakřů bylo všude jak psů, nemohli jsme tomu věřit, ale míříme k nejvyšší hoře světa, tak se není čemu divit. Je pravda, že jich bylo víc, co šli dolů než nahoru, takže dobře pro nás.Ve vesničce Sanasa jsme odbočili z „dálnice“ k Everestu a vyrazili směr jezera Gokyo. Zrovna jsme chytli dvě větší organizovaný skupinky, takže o osamocené procházce jsme si prozatím mohli nechat přejít chuť, ale stoupání bylo vcelku náročné, tak jsme šli dost pomalu. Kolem poledne jsme se dostali na nejvyšší místo dnešní trasy do Mongo (3975m). Tam jsme si venku na sluníčku dali čaj a po krátkém odpočinku pokračovali dál. To co jsme si právě vyšlápli, jsme zase seběhli :o) Do Phortse Tenga (3675m) jsme dorazili hodně brzo, ale vzhledem k tomu, že jsme byli oba dost nechcípaní, teklo nám z nosu, tak jsme to pro tento den zabalili a ubytovali se.

Ráno jsme vyšli vcelku brzo a hned pěkně do kopce. Za necelé dvě hodiny jsme byli v Dole (4084m), kam jsme původně chtěli dojít včera. Dali jsme si čajíček na zahřátí, tyčinku na posilnění a vyrazili dál. Další zastávka byla v Luza (4338m), kam jsme ale došli dost brzo, tak jsme jen načepovali vodu a pokračovali dál. Konečná stanice tohoto dne byla Machherma (4410m). Zbytek odpoledne proběhl již tradičně, čaj, psaní deníku, čtení, hraní karet a klábosení s ostatními trekaři.

Po snídani jsme se vydali na dnešní část cesty, která skončí už u jezer Gokyo :o) Cesta byla ze začátku zase dost do kopce, ale postupně se zmírňovala, až to bylo chvílema až hezky po rovince.  Poslední malé stoupání a už jsme byli u prvního, ze šesti jezer. To bylo malé, ale krásně zbarvené a ještě s tou modrou oblohou, no prostě kýč. Postupně jsme došli k druhému, kde jsme udělali spoustu fotek a už opravdu po rovině došli k tomu třetímu, kde jsme se ve vesničce Gokyo (4750m) ubytovali v jednoduché lodži Namaste, ale se strašně milými majiteli. Tady jsme měli naplánovaný další aklimatizační den s výstupem na horu Gokyo Ri (5360m), odkud jsou prý krásné výhledy na Mt. Everest a ostatní velikány.

Čínská zeď aneb jaká byla cesta k ní...

2. - 6. 11. 2012

Po dlouhé cestě jsme kolem druhé hodiny odpoledne dorazili do Pekingu. Tam jsem se rozloučila s Karine a Val, kteří měli hostel jen kousek pěšky od nádraží  a já jsem již zkušeně, skočila na metro a odjela zpět do King's Joy Hostel, ve kterém jsem bydlela i před výletem do Mongolska.

Hned po prvních pár dnech, co jsem přijela do Ulaanbaataru, tak se můj foťák rozhodl, že se mnou nebude úplně spolupracovat a prostě chvílema mi neostřil. Zjistila jsem si, kde má Nikon v Pekingu servis a hned po příjezdu do hostelu jsem tam vyrazila. Byl patek, tak jsem měla strach, aby mi nezavřeli. Nestalo mi to ani moc bloudění a už jsem čekala v zástupu Číňanů, než na mě přijde řada. Říkala jsem si, že když je to autorizovaný servis, že tam určitě budou umět anglicky, ale přeci jen jsem v Číně a neměla bych očekávat vymoženosti západního světa. Jak se ukázalo, paní uměla jen pár slov a já se co nejjednodušeji jí snažila vysvětlit, jaký mám problém s foťákem. Ona jen kývala hlavou, což je myslím u asiatů běžné, i když nemají ani ponětí, co jim člověk říká :o) Vzala ho a odnesla dozadu, odkud během dvou minut přišel chlapík, a že prý ok. Tak jsem myslela, že třeba umí trochu víc anglicky, tak jsem to začala znovu opakovat a on jen ok, ok... Pak přišla další paní, tak se ptám, jestli ona umí anglicky no a z ní vypadlo, "upraveno, žádný poplatek". Řekla jsem si, že tady ztrácím čas, že si evidentně nerozumíme, poděkovala jsem, popadla foťák a odešla. Když jsem vyšla z budovy ven, zkusila jsem něco vyfotit a ono to fungovalo!!! Nechápu, co s tím bylo, ale rozhodně jsem se nezlobila, skočila zpět na metro a odjela do hostelu, abych si dala pivo se svým spolucestovatelem po mongolské Gobi Shaunem.

Ráno jsem byla domluvená se Shaunem, že půjdeme na obchůzku města, ale po pár minutách začalo pršet... Vylezli jsme na Bránu správného světla, nazývanou také Přední bránou na náměstí Nebeského klidu. Díky špatnému počasí byly výhledy takové šedivé, tak jsme pokračovali dál až k bráně do Zakázaného města. Počasí se nechtělo umoudřit a já k tomu všemu měla na sobě sandály, protože včera bylo krásný teploučko, tak že jsem vzbouzela pozornost, kdy se místní lidé chytali za hlavu, jako že mi musí být pěkná zima. No, měli pravdu... Do Zakázaného města je relativně vysoké vstupné, a když už jsme byli takhle promoklí a zmrzlí, řekli jsme si, že z fotek stejně nic nebude, tak jsme se otočili a radši šli na pořádný oběd, který byl naprosto dokonalý :o)

Večer jsme měli domluvený setkání se zbytkem naší "Gobi" skupiny a sešli se opět s Danou a Stefanem. Když jsme se v noci vraceli do hostelu, tak venku bylo úplně bílo, možná dobrých pět centimetrů sněhu! Říkala jsem si, že nám to počasí opravdu přeje, a že se snad na tu slavnou zeď ani nepodívám. Výlet jsme teda pro další den zrušili, protože ráno opravdu ještě sníh poletoval a odpoledne začalo pršet, tak jsem aspoň mohla vyřídit pár emailů. Na večer jsem se domluvila s Karine a Val, se kterými jsem jela z Mongolska, že půjdeme na večeři. Šli jsme na typický "Hot Pot", což je kovová nádoba, kterou vám přinesou na stůl, kde je voda stále ohřívána na ohni a vy si tam vaříte tenounce nakrájené různé druhy masa, zeleniny, hub... Bylo to výborný :o)

Další den byla poslední možnost jet na tu Velkou čínskou zeď, protože jsme já i Shaun večer opouštěli Peking. Počasí se naštěstí umoudřilo, a tak po typické snídani, plněné knedličky vařené v páře, jsme skočili na metro a autobus a vyrazili do Mutianyu, což je místo asi 70km od Pekingu, odkud je zeď přístupná. Byla trochu zima, ale i sluníčko občas vylezlo, tak že jsme si mohli užívat nádherných výhledů do širého okolí, se stromy v podzimních barvách a v dálce zasněžené hory. Strávili jsme tam zbytek dne a na poslední večeři jsme byli už zase kolem sedmé ve městě. Poté jsme se rozloučili, Shaun odešel na vlak do Xian a já si šla pobalit poslední věci, odešla na metro a odjela na letiště, odkud jsem směřovala do země velehor, Nepálu.

Můj původní plán by, jet z Číny do Nepálu po zemi, přes Tibet. Jenže v té době probíhaly v Číně volby, tak že žádná povolení do Tibetu nedávali, a hlavně čím dál víc zpřísňují požadavky pro vstup. V té době chtěli skupinu myslím minimálně 5 lidí a to stejné národnosti! Už opravdu neví, co si vymyslet. Pravděpodobnost, že bych, jakožto osamocená cestovatelka náhodně potkala 4 Čechy, kteří by chtěli jet ve stejném termínu na stejná místa je dosti nepravděpodobné. Tak jsem tuto myšlenku musel prozatím odložit, koupit si letenku a doufám, že se jednou třeba do Tibetu ještě podívám.

Na letišti proběhlo překvapivě všechno v pořádku a ani letadlo nemělo žádné zpoždění. Měla jsem to s přestupem v Kuala Lumpur, kde mi díky volnému přístupu na internet, čekání rychle uběhlo a už jsem nasedala na druhý let do Kathmandu. Počasí bylo krásné, tak že jsem si mohla užívat neuvěřitelné pohledy nejen na krásně zelené údolí Kathmandu, ale hlavně na ty horské velikány pěkně shora :o)

Měla jsem to štěstí, že za mnou přijel bratránek Honza, se kterým jsem se během půl hodiny potkala na letišti a mohli jsme společně odjet do turistického ráje Kathmandu a to čtvrti, zvané Thamel.

Konec vyletu po Gobi, ale i celem Mongolsku

22. 10. - 1. 11. 2012
Rano jsme se probudili opet do krasneho slunecneho dne, bohuzel jen ty teploty by mohly byt vyssi :o) Dneska jsme meli domluvenou vyjizku na velbloudech, tak ze jsme si mohli prispat.
Po jedenacty jsme naskakali na ty chlupaty krasavce a v cele s panem majitelem, jsme vyrazili do pouste. Vzhledem k tomu, ze rodina uz je prestehovana na zimni stanoviste, tak jsme byli od nejvetsich dun Khongoryn Els asi sest hodin jizdy. Vyjeli jsme teda k nedalekym dunam, kde jsme se mohli projit a vyskrabat se na nejvyssi mozne misto, abysme meli vyhled do okoli. Diky obloze bez mracku jsme meli opravdu krasny rozhled, jak az na samotne nejvyssi duny, tak i na druhou stranu do toho placateho prostoru. Behem asi dvou hodin jsme se vratili zpet do naseho tabora, kde uz na nas cekal obed, ktery jsme si dneska mohli vychutnat venku, ve slunecnem zavetri najich jurt.
Program nasich pruvodcu dnes skoncil velbloudim vyletem, tak ze jsem se s Shaunem sebrali a vyrazili na prochazku, sice za trochu mraziveho pocasi, ale za to krasne slunecneho. Nastesti jsme se stihli vratit do zapadu slunce, protoze jinak bysme cestu zpet asi nenasli, i pres to, ze je to jedna velka rovina a nikde nic neni.
Slunce akorat zapadalo, kdyz jsme prisli k nasi jurte, tak jsme popadli fotaky a uzivali si zatim snad nejbarenvnejsiho zapadu slunce.
Na dnesni den pro nas rodinka, u ktery jsme byli ubytovany, pripravila klasicke mongolske barbecue. Sli jsme se podivat, jak se to vsechno pripravuje. Do obrovskeho kotliku se daji kusy masa a proklada se to nazhavenymi kameny a trochou zeleniny. Maso nemohlo byt cerstvejsi, protoze chudaka kozu zabili odpoledne. I pres to, ze ja zadny velky jedlik masa nejsem, musela jsem uznat, ze to bylo teda moc dobry.
Dalsi den jsme vyjeli k znamym dunam Khongoryn Els, coz jsou duny, ktere dosahuji vysky az 300m, 12km sirky a jsou az 100km dlouhe. Rika se jim take Zpivajici duny, diky zvuku, ktery vydava pohybujici se pisek pri zavanu vetru. Tam jsme se vic nez dost vyradili v pisku, ktery jsme meli ve finale v botach, za usima, no proste vsude :o) Kdyz se snazi clovek lezt po tech strmych dunach, pri kazdem kroku sjede o kus zase zpatky, tak ze je to dosti narocne, se vubec nekam dostat :o)
Pak uz jsme naskakali zpet do naseho vozitka a vyrazili k dalsi z hlavnich turistickych destinaci Gobi Gurvansaikhan Narodniho parku, a to Yolyn Am. Je to hluboka uzka souteska, ktera je take nazyvana Udoli supu, a je znama zamrzlym dnem, ktere nekdy nerozmrzne ani v lete.
Na dalsi den jsme meli pripraveny vylet do prirodni rezervace Ikh Nartiim Chuluu. Byla to zaroven posledni prirodni krasa, kterou na tomto vylete uvidime. Dojeli jsme tam az po obede a stezi nasli rodinu, ktera by nas ubytovala, protoze uz byli vsichni odstehovani na sva zimni stanoviste. Meli jsme ale stesti a nasli posledni dve stojici jurty, kde nas nechali prespat. Jurty byly zasazene uprostred majestatnich skalnich utavru, ktere obyvaji hlavne horske ovce a sibirsti kozorozci. Odpoledne jsme stravili lezenim po skaliskach a vecer si uzivali kras hvezne oblohy, tolik hvezd jsem snad jeste nikdy nevidela.
Posledni noc v jurte jsme stravili pitim mistniho piva, hranim karet a vymyslenim novych variant klasicke mongolske hry s kustkami. Rano jsme se priblizili do mesta Sainshad, kde jsem se rozloucila s Danou, Stefanem i Shaunem, kteri sli na vlak a vydali se do Ciny.
Ja, jakozto posledni clen skupiny, jsem spolecne s nasi milou pruvodkyni Mogi odjela zpet do Ulaanbaataru, kde jsem se vratila do Golden Gobi Guesthouse a uzivala si zase modernich vymozenosti, jako je sprcha, elektrina ci internet.
Dalsi den jsme stravila ve meste, dokoupila potrebne veci a setkala se s milym parem franckouzskych kanadanu, se kteryma jsem se domluvila na kratky, dvoudenni vylet do nedalekeho narodniho parku Terejl. Rano jsme meli objednany odvoz do Terejl. Pan nas vyhodil u reky, coz bylo nejblizsi misto k jurtovemu kempu, ktery jsme meli zamluveny, kam se dalo dojet autem. Tam jsem preskakali skoro zamrzlou reku a na druhe strane uz na nas cekal pan s konikem a karkou a odvezl nas primo do kempu. Udelali jsme si peknou prochazku po okoli a pred zapadem slunce prisli jiz do krasne vytopene jurty. Dali jsme si neco k veceri, podelili se o cestovatelske zazitky a sli spat.
Zima nas nenechala moc dlouho spat, tak ze jsme si jeste pred navratem do Ulaanbaatar stihli udelat dalsi prochazku na nedaleky kopecek, odkud se nam naskytly krasne vyhledy do okoli. Cestu zpatky jsme uz nemeli domluvenou, ale bez problemu jsme naskocili na mistni minibus, ktery nas odvezl k hlavni silnici, kde uz jezdili primestske autobusy a jeden z nich nas dovezl primo do centra mesta.
Tim se uzavrela kapitola Mongolsko a dalsi den jsem si sedla na vlak zpet do Pekingu a mela to stesti, ze Caren a Val, kanadani, se kteryma jsem byla pred par dny na vylete, jeli stejnym vlakem, tak jsem mela aspon spolecnost.

Putovani z jurty do jurty

19. - 21. 10. 2012
Prvni den naseho vyletu za dunami pouste Gobi, jsme prevazne stravili v aute. Museli jsme i menit a po sleze nechat opravit prvni pichlou pneumatiku. Zastavili jsme uprostred stepi, kde jsme se snazili se skamaradit s velbloudama pasoucimi se na obrovskych planinach bez jakychkoli ohrad, ale omezeni ve velkem pohyby tim, ze jim svazou predni nohy tak, aby stale mohli chodit, ale nemohli utikat a delat moc velky kroky. Odpoledne jsme se zastavili u jedne skaly, kam jsme kousek vylezli, abysme se mohli rozhlednout do dalekeho kraje, kde je sotva videt nejake obydli.
Nasli jsme rodinu, co byla akorat v procesu stehovani, tak jsme dostali jiz pekne zateplenout zimni jurtu a bylo to znat! Museli jsme dokonce vetrat, jak se tam hezky oteplilo, jakmile se kaminka rozzhavila. Rano jsme jim pomohli postavit dalsi jurtu. Je k neuvereni, jak jednoduse a rychle to jde. Nevim, jak moc jsme opravdu byli napomocni, nebot pro vsechny z nas to bylo poprve, stavet takove bydleni. Pak jsme se probehli s detickama po okolnich skalach a vydali se zas o "dum" dal...
Prvni zastavka byla u jezera, kde se stado koni snazilo pit ze zamrzleho jezera. Led ale pokryval prevaznou vetsinu brehu. Poradili si ale rychle a jednoduse, proste tak dlouho kopytkem hrabali, az se led prolomil, a tak se mohli v klidu napit :o) Behem cesty k dalsi rodine jsme zastavili na par mistech, abysme si protahli nohy vylezem na skaliska a rozhlidli se do okoli nebo si zavzpominali na detska leta a postavili snehulaka, na kteryho uz bohuzel bylo vsude dost snehu. Kdyz jsme dorazili na misto, kde stravime dnesni noc, bylo jeste relativne brzo, a tak jsme se vydali na prochazku. Rodinka, u ktere jsme spali, nas hned zaukolovala, a ze pry po ceste zpatky mame s sebou privest jejich stado ovci a koz. Kdyz jsme se ptali, jak je pozname, rekli nam, ze tam bude jen jedno. Je pravda, ze kdyz jsem prijizdeli, tak jsme nejake stado videli, ale cert vi, kam se mezi tim podeli a hlavne, jestli to bylo to spravne stado. Obesli jsme to kolem dokola a dokonce i vylezli na skalu, abysme se podivali, kde se zviratka schovavaji, ale nic jsme nevideli, a jako ze je videt hodne daleko :o)
Celi zklamani jsme se vydali na cestu zpatky, kdyz jsme spatrili velke stado. Hned jsme se za nima vydali a zacali je hnat smer obydli nasi rodinky. Pysne jsme napochodovali do jurty a oznamili, ze stado je zde. Pan vysel ven, podival se a suse oznamil, ze to nejsou jeho zviratka :o) No snahu jsme meli...
Chteli jsme byt teda trochu vic napomocni, tak jsme aspon pomohli dojet do nedaleke studny pro vodu a nasbirali kozi bobky, kterymi se zde topi, protoze zrovna v teto casti Mongolska dreva moc neni. Dalsi den jsme se vydali ke znamym "Planoucim utesum" neboli Bayanzag v mongolstine. Tato oblast se proslavila ve dvacatych letech minuleho stoleti, kdy zde byli nalezeny prvni dinosauri vejce a take fosilie. Tam jsme prijeli az pozde odpoledne, tak zbyl cas jen nasbirat topivo a utect pred studenym vetrem do vyhrate jurty.
Rano jsme meli naplanovano, ze se pujdem projit po krasne rude zbarvenych skaliskach, ale probudili jsme se do snehove boure, tak ze jsme akorat popojeli k utesu, kde jsme vylezli z auta a jen tak tak se udrzeli na nohou v tom silnem vetru. Pak uz jsem vyrazili dal na cestu hloubeji do pouste Gobi.
Do Gurvan Saikhan Narodniho Parku, kde jsou i zname nejvyssi duny Khongoryn Els, jsme prijeli pred setmenim a ubytovali se u rodiny, ktera uz byla prestehovana na zimni stanoviste na druhe strane dun. Uzivali jsme si neskutecne vybarveneho zapadu slunce ve spolecnosti stada velbloudu, koz a ovci. K veceri jsme meli domluveno, ze nas nase pruvodkyne Mogi nauci varit tradicni mongolske jidlo Buz. Jsou to takove knedlicky plnene vetsinou skopovym masem s cibuli a cesnekem a nasledne jsou varene v pare nebo smazene. Vypadalo to vcelku jednoduse, ale zpusob, jakym je uzaviraji, byl pro nas nemozny napodobit. Je to takove male umeni, maji na to spousty ruznych hmatu a pokazde to vypada jinak a vzdy krasne, pokud to ovsem delaji mistni. My jsme z toho meli pekny patvary, ale nastesti na chuti to nic nemenilo :o) Nakonec jsme to nandali na naparovac uvarit a podelili jsme se s rodinou o nase vytvory.
Oni nas na oplatku naucili klasickou mongolskou hru, tzv. Kone a Velbloudi. Tato hra se hraje s hlezenimi kustkami z koz ci ovci a kazda strana kustky predstavuje jedno ze zvirat: kun, velbloud, ovce a koza. S temito kustkami se hraje nespocet her, ale kazdopadne se tim clovek zabavi na dlouhy studeny vecer, nebot naucit se cvrnkat do kustek, aby letely tim spravnym smerem, nebo aby dopadly na spravnou stranu je dosti narocne :o)