Semana Santa aneb jak se cestuje o Velikonocich

4. - 7. 4. 2012
Po narocnem zazitku s pavoukem jsme meli domluveny vylet na jezero pozorovat ptaky s Malcomem. Ma zde byt k videni pres 400 druhu. Na sestou nas prisel vyzvednout a sli sme jeste s dalsima 4 holkama k nemu domu na snidani a po pul sedmy jsme byli uz na lodickach. Meli jsme pujceny dalekohledy, ktery se vic nez hodily. Jeli jsme s Misou a jeste jednou holkou v lodicce s Rodrigo a Malcom s ostatnima v druhe. Nevedeli jsme kam driv koukat, jen na nas pokrikovali jmena ptaku. Nejvetsi zazitek byli asi tukani. Na jednom strome jich sedelo asi hned sedm. Pravda, byli dost daleko, ale s dalekohledem to byla podivana. Jak jsme se vratili z vyletu, vypravili jsme se hned smer Nikaragua. Chteli jsme se dostat jak nejdal to bude mozny, protoze jak nam vsichni rikali, o  Velikonocich bud nic nejezdi nebo malo a je to preplneny k prasknuti, ne ze by normalne nebylo :o) Do La Guama jsme se dostali malym autobusem, kde jsme si ve finale i sedli a tam jsme behem minuty odchytili autobus do hlavniho mesta Tegucigalpa. Ten byl ale radne natriskany. Z ctyr a pulhodiove cesty jsme stali vic nez hodinu, ale nakonec se to trochu vyprazdnilo. Kdyz jsme prijeli do hlavniho mesta, vydali jsme se na nadrazi, odkud by mohl jet jeste nejaky autobus do Danli, maleho mestecka pobliz hranice. Netusili jsme kam jit a kazdy, koho jsme se na ulici zeptali nas posilal na jinou stranu. Pak se strhl strasny slejvak a na ulicich proudila voda a diky jedne cizince jsme se domluvili, ze misto, odkud jede autobus do Danli je par kilometru dal, tak ze jsme museli chytit taxika a nechat se odvezt. Tam uz cekalo spoustu lidi, ale nastesti se nam jeste podarilo koupit listek, i kdyz uz bylo skoro sest vecer. Do Danli jsme prijeli pozde a za tmy jsme sli hledat ubytovani.
Nemeli jsme mapu tak bylo tezky se zorientovat. Par hotelu bylo plnych a nekde zase chteli strasny penize. Ceny hotelu behem Velikonoc skoci casto i na dvojnasobek normalni ceny. Ve finale jsme nasli celkem dobry pokoj za prijatelnou cenu, zasli na neco k jidlu a padli za vlast... :o)
Dalsi den jsme chteli prejit hranici do Nikaragui. Rano jsme se postavili k silnici, kde by mel stavet autobus na hranici, jak nam rekl pan domaci. Kdyz jsme tam cekali asi pul hodiny a autobus nikde zadny, tusili jsme zradu. Vsichni taxici na nas troubily a my je vesele odmitali, ze cekame na bus. Pak jsme se nejak dorozumeli s mistnima, ze autobus dneska opravdu zadny nepojede tak jsme se domluvili s jednim taxikarem a nechali se odvezt na hranici. Tam nastesti vse fungovalo a bez problemu jsme hranici presli. Na druhe strane to vypadalo podobne, autobus zadny a tak doslo opet na taxi a to az do Esteli. Tam uz nastesti autobusy jezdily tak jsme si stihli dat neco k jidlu a skocili na autobus do Managua. Tam jsme s pomoci jednoho hodneho mistniho pana sedli na MHD a prejeli na druhe autobusove nadrazi, protoze taxiku uz bylo za posledni dny vic nez dost. Tam se nam behem chvile podarilo nasednout na autobus do Masaya, coz bylo jen hodinu cesty a konecne snad na par dni konecna. Tam jsme chvili hledali ubytovani nebot vse bylo plne ci predrazene az se nam nakonec podarilo ukecat dva pokoje za dobrou cenu, coz podle toho taky vypadalo :o) Ale co, strecha nad hlavou to byla a postel taky :o)
Dalsi den jsme se vypravili na vylet do Granady. Krasny kolonialni mesto, ktere v tento svatek pekne zilo. Vsude spousty lidi, stanku a jidla. Plaz na brehu jezera Nikaragua preplnena, clovek by neveril, kolik lidi se tam dokaze vmestnat :o) Tam jsme okusili tradicni jidlo "vigoron", coz je juka uvarena v pare se skvarkama a zelnym salatem zabalene v bananovem liste. Prekvapive chutne:o)  Cesta zpatky do Masaya byla taky zajimava. Hledali jsme odkud pojede bus a videli jsme silene dlouhou frontu a rikali si, co tam asi davaji zadarmo. Nic, byla to fronta na nas autobus! Byli jsme velmi prekvapeni, jak byli lidi ukazneny, kdyz prijel autobus. Vcelku poslusne nastoupili poporade dovnitr, i kdyz ve finale se naslo par vychcanku, kteri predbehli, ale i tak pozoruhodne. Do tretiho autobusu  v rade jsme se dostali a meli i misto k sezeni!
Na druhy den jsme meli v planu jit rano na mistni trh, ktery ma byt vyhlaseny pro nakup suvenyru. Hlavne Misa s Miro se tam vyradili, vsak taky za par dni jedou domu tak potrebovali darecky. Pak jsme skocili na autobus a vyrazili smer ostrov Ometepe uprostred jezera Nikaragua.

Cesko - Slovenske dobodruzstvi zacina...

29. 3. - 3. 4. 2012
Prvni rano se slovenskymi prateli Misou a Mirem bylo hodne pohodove, v klidu sbalit, jit na snidani a pak teprve zacit vymyslet co delat :o) Skoda, ze to takhle nemohlo byt kazdy den... Vzhledem k tomu, ze meli na vylet pouze dva a pul tydne, museli jsme se jeste ten den posunout smer karibske pobrezi. Jeste nez jsme vyrazili prozkoumavat mayske ruiny Copan, sli jsme si vyridit listek na autobus do San Pedro Sula. Jel asi az ve tri hodiny odpoledne tak jsme meli dost casu na ruiny. Tam jsme to vsechno obehli, myslim, ze pro me to byly asi nejmin zajimave z tech vsech, co jsem zatim videla. Co se mi tam ale moc libilo, byli obrovsti papousci macaw :o) Bylo jich tam spoustu a vzhledem k tomu, ze je tam krmi tak se ani az tak neboji. Tam odtud jsme si sli vyzvednot batohy a vyrazili na nadrazi na luxusni autobus do La Ceiba. Tam jsme prijeli az po devaty vecer a museli si vzit taxika do mesta. Bylo to trochu z ruky a hlavne nas nechteli pustit, abysme sli pesky :o) Ubytovali jsme se v hodne jednoduchem hostelu Amsterdam 2001, ale coz, bylo to levny a na par hodin prespani, jako delany. Rano uz zase pred hostelem cekli otravni taxikri, kteri nas chteli vozit do pristavu. My jsme chteli jit jeste nakoupit a hlavne chteli jet mistnim busem, samozrejme abysme usetrili :o) Vsechno jsme zvladli na jednicku a skocili na lod smer Utila, ktera je pezdivana jako zvraceci ferry :o) I kdyz je to jen hodinu cesty, vetsinou to byva dost divoka cesta. Toz houpalo to, ale my prezili bez ujmy, ne vsak vsichni nasi spolucestujici... Na ostrov jsme pripluli pred polednem a zase nechali Mira v baru na pivo a my se vydali hledat ubytovani, coz jsme brzo zjistili, ze bude vcelku narocny. Diky Velikonocum bylo vsechno plny nebo aspon do nedele nez se lide zacnou vracet :o)
My jsme tam chteli zustat do pondelka, tak to se zdalo byt problem. Nakonec jsme nasli hezky pokoj pro nas vsechny a nebylo to ani zas az tak drahy. Rovnou jsme vyrazili na koupacku. Kdyz jsme se vratili zpatky, nesla elektrika a snazili se to na stozaru opravit az se jim podarilo kus neceho spalit :o) Ve finale to nejakym zpusobem zprovoznili, i kdyz se clovek divi jak, kdyz vidi to mnozstvi dratu.
Dalsi den jsme vyrazili na vylet lodi za zralokama velrybima. Tady by meli byt celorocne, ale i tak je tezke je videt. Pri nas sesti bohuzel nestalo, videli jsme vyskakujici ryby a ptaky sletavajici se k ni, coz je pry znameni, ze tam zralok je, ale zadnyho jsme nevideli. I tak to byl hezky vylet po mori. Na dalsi den jsme si vymysleli se jet podivat na nedaley neobydleny ostrov Water Caye. Pribrali jsme s sebou jeste jednoho Rakusana, co s nama byl na lodi za zralokama. Cely den jsme se jen slunily a snorchlovali, tak ze karibska pohodicka jak ma byt :o)
Jeste pred tim, nez jsme skocili na lod zpet na pevninu, jsme si privstali, pujcili kajaky a projeli skrz mangrovnikovy kanal napric ostrovem, koukli se po plazi na opacnem pobrezi a po obede uz sedeli v lodi zpet do La Ceiba. Tam jsme rovnou skocili na posledni autobus do San Pedro Sula, kde jsme museli zustat pres noc, protoze po osmy vecer uz zadny autobusy nejezdi. Rano jsme se premistili do D&D pivovaru nedaleko jezera Yojoa, kde vyrabeji ruzny, mozna trochu podivny, druhy piva. Misa s Miro privezli s sebou stan, tak jsme si rekli, ze je to dobra prilezitost ho vyzkouset. Postavli jsme ho a jeli k nedalekym 35m vysokym vodopadum Pulhapanzak se trochu schladit. Kdyz jsme se vratili tak behem chvile zacalo prset. Sedeli jsme pod pristreskem, kostoval mistni pivo a povidali se skupinkou Americanu, z nichz jeden mel cesko-slovensky predky. Doufali jsme, ze se pocasi umoudri, ale spis se to zhorsovalo. Behem vecera jsme se domluvili s Malcomem, coz je starsi pan, Anglican, ktery tu uz zije 4 roky a dela vylety do okoli, hlavne na jezero pozorovat ptaky, v cemz je mistr, nebot se tim zabyva cely zivot. Kdyz dest zesiloval, napadla me spasna myslenka prenest stan pod pristresek, kde jsme sedeli. Vesel se tam krasne a Miro pravil, at pry sundame tu vrchni plachtu, at trochu oschne. V tu chvili jsem spatrila nejhorsi stvoreni na svete, pavouka! Co pavouka, to byla mega bestie!!! Samozrejme jsem vyskocila na zidli a zacala jecet a cekala, kdy me klepne :o) Bezela jsem pro Malcoma, a ten se svym klidem v dusi tise konstatoval. To je tarantule, ale neboj, je to samicka a neni jedovata! Jako kdyby me tato informace mela uklidnit. Me je jedno, jestli je jedovata nebo ne, pro me je to odporna tarantule sedici na stanu, ve kterem ma spat. Netrvalo mi ani dve minuty se priritit na recepci a vyzadat si pokoj, protoze moznost spat ve stanu pro me v zadnem pripade uz neprichazela v uvahu :o) Stropili jsme tam dobry halo, vsichi ostatni se chodili koukat co se deje a docela se bavili. Ta mrcha tam sedela cely vecer. Ja jsem se pak neodvazila ani sednout, jen jsem tam postavala a nespustila z "toho" oci, abych pripadne mohla rychle utect :o) Tak ze nejhruznejsi zazitek, ktery se mi muze prihodit mam za sebou, a doufam ze uz takovych moc nebude!!!

Dalsi sopka pokorena!

27. - 28. 3. 2012
Rano jsme s Haraldem museli chytit autobus do narodniho parku Los Volcanas, odkud se delaji vylety na sopku Santa Ana a Izalco. My jsme se rozhodli pro Santa Ana, ktera neni z nejvyssich, ma  2365m, ale tim, ze vystup zacina kolem 1600m a cesta na vrchol je mirna a tocita, tak ze zadne prime dlouhe stoupani a neni to teda tak narocne. Cesta autobusem trvala asi dve hodiny do vstupu do narodniho parku odkud si kazdy musi zaplatit pruvodce a policajty, kteri jdou na horu s turistama. Vychazi se jen jednou za den v 11, tak ze pekne v tom nejvetsim teplicku :o) Tam jsme se potkali s parem Kanadanu a jeste se trema dalsima Nemcema a vyrazili jsme na vystup. Pocasi vyslo krasne jen vedlejsi sopka Izalco se stridave ztracela v oblacich, ale i tak jsme meli krasne vyhledy do okoli a na jezero Coatepeque. Nejlepsi odmena za vystup byl pohled do krateru na krasne tyrkysove jezero :o) Tam jsme chvili posedeli, udelali nespocet fotek a uz nas zase pruvodci popohaneli, aby jsme sli dolu. Zpatky jsme se vratili uz asi kolem druhy a moc jsme nepochopili, proc tak spechali, kdyz autobus jel az ve ctyri a jel s nama i pruvodce. Toz jsou asi veci, ktere turista nepochopi :o) Kdyz jsme prijeli do Santa Ana tak jsme sli nakoupit a uvarili si zaslouzenou obr veceri a podivali se na nejaky film a prijemne unaveni sli spat.
Rano jsem se vypravila na cestu do Hondurasu, kde jsem se mela setkat s Misou a Mirem. S Misou jsem se seznamila v jazykove skole v Sydney a od te doby jsme se nevidely tak jsem se tesila na setkani po letech. Jedina vec byla, ze jsem do Hondurasu musela pres Guatemalu :o) Teda nemusela, ale byla to nejjednodussi cesta. Byla jsem teda smirena s tim, ze zase stravim cely den namackana v chicken busech. Z hostelu jsem odesla asi v sedm a sla na ulici podle pruvodce, kde ma stavet autobus do Metapan. Kdyz jsem se ptala kolemjdoucich, zacali me posilat kazdy na jinou stranu az me nakonec jeden clovek nasmeroval spravne a behem chvile opravdu autobus prijel. V Metapan jsem jen prestoupila na dalsi autobus na hranici a nemusela jsem ani nikam chodit. Na hranicich problem nebyl ani na jedne strane a hned jak jsem odesla od okenka na guatemalske strane, odchytili si me tam do minibusu do Chiquimula. Cesta trvala trochu dele nez jsem mela napsano v pruvodci, ale vybirat jsem si moc nemohla. Z Chiquimula me chteli vozit primo "taxikem" az do Copan, ale to jsem jim samozrejme platit nechtela tak jsem si radsi pockala na autobus a jela s mistnima :o) Na hranice to trvalo asi dalsi dve hodiny, kde me na honduraske strane skasli o $3, coz muj pruvodce pise, ze by nemeli, ale jak se ma s nima clovek dohadovat, kdyz spanelsky neumi a jeste riskovat, aby me tam pak ve finale treba nepustili :o) Tam uz byl zase pripraveny minibus do Copan Ruinas, coz je pouhych 10km. Do mestecka jsem prijela asi ve tri a mohla konecne napsat Mise, ze uz jsem na miste a jak jsou na tom oni, kteri meli taky dalekou cestu ze San Pedro Sula, kam den pred tim prileteli. Dorazili chvili prede mnou a byli akorat na jidle, takze nebyl zadny problem je najit. Ja s Misou jsme nechali Miro hlidat batohy a sly hledat nejake ubytovani a nakonec skoncili u pana, ktery je uz odchytil jak jen vystoupili z autobusu. Nebylo to az tak drahy a hezky tak jsme se nechali ukecat :o) Vecer jsme zasli na pivko na uvitanou, pokecali a celi ukodrcani z cesty sli spat.

Rychlovylet do Salvadoru

25. - 26. 3. 2012
V nedeli rano jsem se nejakym zpusobem premluvila a vstala ve ctyri rano, abych mohla skocit na autobus ze San Pedro kdo vi kam. Nevedela jsem, co je konecna zastavka a doufala, ze to bude az do Escuintla. Kdyz prisel chlapik pro penize tak mi rychle vysvetlil, ze to jede pouze do Cocales, kde musim prestoupit. Mela jsem napsane vsechny mesta po ceste na hranice, abych mohla jen ukazovat a doufat, ze me posadi na ten spravny autobus. A presne tak to i bylo. I pres to, ze ma spanelstina je veskera zadna, vzdycky jsme se nejak dorozumeli :o) V okamziku, jak jsem v Cocales vystoupila, ani jsem nemusela ukazovat kam chci jet, bylo jim jasny, ze smeruji do Escuintla a cpali me do dalsiho preplneneho autobusu. Tam me vyhodili nekde ve meste a snazili se mi vysvetlit, kam mam jit na spravny autobus do Pedro de Alvarado na hranici. Tam se me ujal nejaky mistni, ktery se se mnou snazil povidat a snazil se zjistit, jestli jsem vdana, a ze pry jestli bych si teda nechtela vzit jeho :o)))
Musela jsem cekat asi pul hodiny a pak prijel autobus, ktery uz tak praskal ve svech. Cekalo nas tam vic nez deset a ja nepredpokladala, ze nas tam budou chtit nastouchat. Nez jsem se nadala, muj batoh byl na strese a ja stala na schudkach a dverma jsem byla vtlacena dovnitr :o) Vic legrace nez jezdit mistni dopravou si clovek jen tak neuzije :o)
Samozrejme ve vsech autobusech jsem byla jediny turista a jako jedina jsem jela az na hranice. Tam jsem se shanela po nekom, kdo by mi dal vystupni razitko, protoze kdybych si tam jen tak prosla, nikdo by si me nevsiml. Pak jsem presla reku k salvadorske hranici, kde si me hned jeden urednik odchytil a bavil se tim, jak jsem pry opalena, ze mam skoro stejnou barvu jako on :o) Tam jsem si vystala kratkou frontu a mela za sebou vsechny formality. Tam uz bylo par turistu, ale meli zarizeny primy odvoz, tak ze na bus smer Sonsonate jsem sla zase jako jediny cizinec. V Sonsonate jsem cekala jen chvilku na autobus do Juayua. Par lidi mi to doporucilo, ze tam o vikendu je velky trh s jidlem, a ze to stoji za to. Byla nedele tak jsem si rekla, proc se tam nezastavit. Opravdu cele namesti zilo jidlem, vsude spousta stanku, a tak jsem si taky neco dala. Ne ze bych vedela, co si objednavam, ale bylo to dobry :o) Pak jsem se prosla po meste a cela vyrizena z cesty jsem sla odpocivat do hostelu, kde jsem potkala jednu Anglicanku a Francouze a domluvili jsme se, ze druhy den pujdem na prochazku k nedalekym vodopadum.
Rano jsme teda vyrazili, vodopady nasli, ale uz ne cesticku primo pod vodopady. Nikde nikdo nebyl, abysme se zeptali a dokonce jsme vlezli i za nejaky plot, ale cesta tam vypadala, ze vede uplne opacnym smere. Prodrali jsme se aspon krovim, abysme meli lepsi vyhled z vysky a vratili se zpatky.
Ja jsem pak jseste chvili chodila po mestecku a po obede skocila na dalsi chicken bus do Santa Ana. Kdyz jsem vystoupila ve meste, hledala jsem nazev ulice, abych se zorientoval a chopila se me jedna mistni holka, co umela trochu anglicky a i pres to, ze needela kde muj hostel je, sla se mnou celou cestu. Hostel Casa Verde jsem mela vyhlidnuty v pruvodci a i ostatni ho doporucili a byl to zatim opravdu nejlepsi!! Jestli nekdo pojedete do Santa Ana, musite se ubytovat tam :o) Vyborne zarizeny, cisty a skvely majitel. Jeste nez se setmelo tak jsem se sla projit po meste a musim rict, ze tady je zatim nejmin turistu a vsichni na me dost prekvapive koukali :o) ale v dobrem slova smyslu, chteli si povidat, ale ja je mohla bohuzel jen pozdravit, nebot moje spanelstina na vic nestaci...
V hostelu jsme se seznamila s nekolika zajimavyma lidma a s jednim Nemcem Haraldem jsem se domluvila, ze druhy den pujdeme na vystu na sopku Santa Ana.

Jezero Atitlan = jedna velka party :o)

20. - 24. 3. 2012
Do Panajachel jsem prijela dopoledne oblibenym "chicken busem" (mistni autobusy, coz jsou stare americke skolni autobusy pomalovane, kam nastouchaji co nejvic lidi, sedi si pomalu na hlavach, batohy na strese a jede se.) kolem desate a diky spatnemu pocasi jsem ani jezero nevidela, natoz pak okolni sopky. Prosla jsem se po meste a kdyz zacalo zase prset tak jsem sla na internet dat nejake fotky. Vecer jsem sla na neco k jidlu a doufala, ze zitra bude lip. Tak ze zase jeden den o samote po hodne dlouhe dobe :o) Rano jsem si privstala a po seste vybehla k jezeru a docela se to i vyplatilo. Nejvetsi sopka byla stale v mracich, ale jinak slunicko trochu prosvitovalo tak jsem rychle udelala par fotek a sla si sbalit svych par svestek, abych se presunula do San Pedro na druhe strane jezera.
Po ceste k lodi jsem potkala par, Nemku s Guatemalcem. Byli moc mili tak jsem zase vyzvedela tak potrebne cestovatelske informace a netrvalo dlouho nez se lod naplnila a jeli jsme. Pocasi bohuzel nebylo o moc lepsi nez vcera odpoledne, ale aspon neprselo. Meli jsme dokonce namireno do stejneho hotelu Peneleu. Je to moc hezky a hlavne levny hotylek se trema terasama, kam jsme se hned na chvili usadili, a pak spolecne vyrazili na obed. Pak uz jsme sli kazdy svou cestou, ja jasem sla po mestecku, porozhlidnout se, co kde je. Hlavne je vsechno pekne do kopce :o)
Kdyz jsem se vratila zpatky, udelala jsem si kavicku a sla si sednout na terasku. Tam jsem se dala do reci s Michalem. Je to Polak, ktery uz toho ma hodne procestovano a je z nej skoro mistni :o) Prokecali jsme se az do vecera a on mi vzal na mistni trh, kde delaji tortili s masem a calamadou za neuveritelnych Q5 a je to mooooc dobry. Pak jsme sli na pivko a nahodou jde okolo Kelly, se kterym jsem v Antigua slavila sve narozeniny :o) Spolecne jsme se premistili do Buddha Bar, kde mela byt pry ziva hudba a taky ze jo. Jeden American tam hral super na kytaru. Uplne nahodou jsem v tom hluku zaslechla cestinu, myslela jsem, ze se mi to jen zdalo, ale byla to skupina ctyr Cechu! Skvele jsme popovidali a byl dalsi duvod proc zustat jste o chvili dele. Tak se nam tam zalibilo a bohuzel jsme vypili trosku vic nez bylo zdravo a v jednu pomohli zavrit :o)
Druhy den jsem sla s Michalem na prochazku. V pruvodci pisou, ze by clovek mel jit s mistnim pruvodcem, ale kdyz on je vlastne tak tochu mistni tak jsme vyrazili sami. Lodkou jsme popojeli do San Marco odkud jsme sli pesky az do Santa Cruz. Krasna prochazka podel jezera pres kopce a vesnicky a i pocasi uz bylo lepsi, a tak i nejake vyledy byly. Porad cele jezero bylo v takovem oparu, ale i tak nadhera. Vecer se bohuzel podobal tomu predchozimu, meli jsme zase spicha s Cechackama a Kellym v Buddha Bar, ale tentokrat to bylo klidnejsi a sli jsme i driv domu.
Dals den jsme zase vyrazili s Michalem na prochazku, tentokrat na opacnou stranu na vyhlidku na zatoku. Po ceste u jednoho domu na nas pekne stekali dva psi za plotem, najednou se zpoza nej dostali k nam a byli razem kamaradi a sli zbytek cesty az na vyhlidku s nama. Po ceste zpatky jsem se zastavila u Cechacku na navstevu. Byli po narocnem vystupu na sopku tak jsme zasli na neco k jidu.  A vecer? Ano, spravne :o) Buddha Bar ve stejne sestave a zase do zaviracky... Dalsi den uz byla unava velika, tak ze jediny na co jsme se zmohli bylo jit dat vyprat moje pradlo a vyzjistit, jestli zitra pojede autobus smer hranice do Salvadoru. Byla nedele a Michal se obaval, ze by to nemuselo jet, nebot to neni zrovna ten z nejpouzivanejsich prechodu do Salvadoru.