Tajemne mesto Inku Machu Picchu

19. - 22. 6. 2012
Rano byl budicek uz na patou, dostali jsme opet coca caj primo do stanu. Pobalili jsme a vyrazili na dnesni cast cesty, coz byl vystup na Salkantay Pass - 4650m a pak sestup do udoli do vesnicky Colpapampa - 2800m, kde budeme spat.
Vystup byl docela narocny a z nasi deseticlene skupiny jsme sli pouze ctyri. Ostatni by se tam asi nevyskrabali, tak ze si museli zaplatit koniky, aby je tam vyvezli. Za tri a pul hodiny jsme byli nahore, pocasi krasne bez mracku a vyhledy na horu Salkantay -6270m byly uzasny. Pruvodce z jiny skupiny me a Pablo pribral k sobe a sli jsme jeste o kousek dal, kde nam ukazal krasne tyrkysove zelene jezero obklopene zasnezenyma horama.
Pak uz jsme vyzvedli zbytek nasi skupiny a vydali se na sestup do udoli.  Tam nasi pomocnici rozbalili kuchyn a uvarili nam obed :o) Posmakli jsme si jak na jidle, tak i na vyhledech na okolni hory a pasouci se lamy. Cesta dolu byla dlouha a do Colpapama jsme dorazili kolem paty, kde se pripravoval pro nas kemp a par nadsencu, co meli prebytek energie sli hrat fotbal. Po veceri jsme jeste chvili povidali a prijemne unaveni zalezli do stanu a jiz za snesitelne teploty rychle usnuli.
Rano jsme dostali opet cajicek do stanu a meli v planu odejit na sedmou, ale diky pomalim Brazilcum, kterym cas moc nerika, jsme hned meli vic nez pulhodiny zpozdeni. Dnes jsme meli v planu cestu az dolu do udoli k rece do dzungle, takze bundy, cepice a rukavice jsme mohli v klidu vymenit za tricko a sortky, coz teplomil jako ja vic nez uvital :o) Dolu z kopce to uz i Brazilcum slapalo, tak ze jsme se jako skupina skoro drzeli pohromade. Ve vesnicce Playa nam nasi kuchari uvarili posledni jidlo, a jako ze se teda predvedli, bylo tam vse mozne, vcetne ryze, testovin, zeleniny i masa, ale to mnozstvi se ani v nasi pocetne skupine snist nedalo :o)
Tim nase tura skoncila, naskakali jsme do busu a odvezli nas do Santa Teresa, kde nam postavili stany na zahrade jednoho hostelu. Za odmenu za podany vykon nas odvezli do mistnich horkych termalnich lazni, coz nase unavene svaly uvitaly. Venku zas takovy horko uz nebylo, ale voda byla vic nez prijemna. Jednotlive bazenky byly ruznych teplot, ale ja jsem samozrejme zustala v tom nejteplejsim, musela jsem preci nacerpat trochu tepla, ne? :o) Je pravda, ze po dvou hodinach tam jsem se i ja uz zacinala malinko varit, ale bylo to i tak uzasny a nechtelo se mi ven.
Ranni cast cesty byla do zastavky vlaku Hidroelectrica, coz bylo dobrovolny, protoze se pry jde po prasny ceste, kde sem tam jezdi auta, tak ze mozna nekteri z nas radeji pojedou minibusem. Ja jsem chtela samozrejme jit a tentokrat se ke me prekvapive pridal jeden z Brazilcu Rafael.
Vzhledem k tomu, ze vetsina vcera trochu parila, jsme nebyli schopni se vykopat. Ze vsech skupin nas slo asi jen 8, tak ze s nama sel jen jeden pruvodce Manuel, kterymu nebylo uplne nejlip, tak ze ta skoro trihodinova cesta na slunicku byla pro nej trochu narocna :o) Tam jsme si dali obed a jiz i se zbytkem skupiny pokracovali podel koleji do Aguas Calientes. Byla to prijemna prochazka s vyhledy na Machu Picchu Mountain. Ve mestecku nas ubytovali v hostelu a meli jsme zbytek odpoledne na obchuzku. Moc mile misto, ale hooodne turisticke, co taky cekat, kdyz jsme u jedne z nejvetsich turistickych atrakci jizni Ameriky :o) Obesli jsme neuveritelne mnozstvi stanku a koho to nevidim sedet v jedne z mnoha restauraci? No jo, Geoffry, se kterym jsem byla v Colca kanonu :o)
Vecere byla spolecna s nasi skupinou v jedne restauraci, kde nam Manuel rozdal listky na zitra na vlak a hlavne vstupenky na Machu Picchu. Jen jediny stastlivec z nasi skupiny mel i listek na Huayna Picchu, coz je hora za za mestem Machu Picchu, kam je omezeny pristup, asi jen 200 lidi na den. Vzhledem k festivalu slunce Inti Raynu byl o to velku zajem a dostat listek pet dni predem nebylo mozne. Mela jsem teda aspon listek na Machu Picchu horu. Domluvili jsme se na sraz rano ve 4.20, protoze prvni branu pod kopcem otviraji v 5 a pak se musi clovek vyskrabat do kopce k hlavnimu vchodu, ktery oteviraji v 6. Jeste je moznost se tam nechat odvezt autobusem, cehoz hodne lidi vyuziva.
Rano jsme se prekvapive vsichni, kteri jsme chteli jit pesky sesli nacas! Dole u prvni kontroly jsme chvili cekali nez otevreli, bylo uz tam spoustu lidi, vsichni nedockavi toho tajemneho mesta na vrcholu hory. Konecne se brana otevrela a my vsichni stale za tmy zacali splhat zik zak nahoru po strani. Neco malo pred sestou jsme se celi propoceni zastavili u hlavniho vchodu. Presne v celou otevreli vchod a vsichni nedockavci se vrhli dovnitr. Vybehli jsme k Guards Gate, odkud je krasny vyhled na mesto, ale za chvili pro nas prisel Manuel, at jdem za nim, nebot soucasti celeho naseho treku je 2 hodinova prohlidka mesta, tak jsme museli jit poslouchat. Vychod slunce se vydaril, paprsky ranniho slunicka protinajici povalujici se mracky jen pridava na tajemnu celeho mista. Kdyz jsme ukoncili vyklad s Manuelem, vetsina z nas se rozesla. Pablo sel na Huayna Picchu a ja s Rafael, Adriano a Saulo vyrazili smer Machu Picchu hora. Oni rekli, ze pujdou k Sun Gate tak aspon kousek pujdem spolecne. Jen co jsme vylezli na prvni pidi kopecek, kluci se rozhodli, ze nikam nejdou. Je pravda, bylo pred jedenactou a slunicko uz pekne hralo, ale cert vi, jestli se sem jeste nekdy podivame tak je treba si to co nejvic uzit a co nejvic toho obehnout. Sla jsem teda sama, byl to dalsi pekny vystup horu Machu Picchu. Tam jsem si sedla a uzivala krasnych vyhledu na Inka mesto i okolni hory.

Pak jsem vyrazila na cestu dolu a rekla jsem si, ze podle casu zajdu jeste na Sun Gate. Dole na rozcesti jsem potkala vsechny holky brazilsky z nasi skupiny, ktere sly stejnym smerem. Pridala jsem se teda k nim, i kdyz jsem se trochu obavala, ze pujdou moc pomalu, ale mile me prekvapily :o) Nahore jsme mely zase uzasne vyhledy tentokrat pod trochu jinym uhlem.
Musela jsem tam holky nechat, protoze jsem mela listek na vlak na sedmou a spicha s Pablo v sest. Udelala jsem jeste par fotek, jak se slunicko pripravovalo k zapadu a pak uz jsem se musela rozloucit, protoze jsem chtela jit zase pesky zpatky. Jak jsem prichazela k nasemu hostelu tak jsem se tam potkala s Pablo a po zaslouzene sprse jsme sli na jeste vice zaslouzenou veceri. Vlak jsme meli kazdy jiny, ale ve skoro stejny casctak jsme sli spolecne na nadrazi a rozloucili se, i kdyz se s nejvetsi pravdepodobnosti v Cuzco jeste uvidime.

Dobrodruzstvi Colca kanonu

15. - 18. 6. 2012
Colca Canyon je udajne nejhlubsim kanonem na svete, ma byt dvakrat tak hluboky nez Grand Canyon v USA. Tezko ale rict, nebot informace z ruznych zdroju jsou ne vzdy stejne... V Cruz del Condor jsme vystoupili v 6.30 do sileny zimy! Mela jsem na sobe uplne vsechno, ale i tak to byla teda sila. Kdyz slunicko vylezlo zpoza hor tak to bylo o trosku lepsi, ale stale nic pro me.
Nastesti behem chvile se zacali kondori sletavat z okolnich vrcholku, tak clovek hned zapomnel na zimu a prsticky se rychle rozehraly, jak musely mackat spoust fotaku. Kdyz jsem potkavala po ceste lidi, kteri uz tu byli, tak mi rikali, at toho moc necekam, ze budu mit stesti, kdyz uvidim dva tri kondory, ale my tam byli teprve pul hodiny a uz jich tam bylo asi pet. Posedavali po skaliskach nebo se sem tam proleteli tak jsem byla uplne nadsena, jake stesti mam toto videt. To jsem vsak nevedela, co nas ceka!
V pruvodci pisou, ze kondori jsou nejcasteji videt mezi 8 - 10h. Oni jak kdyby meli hodinky :o) Opravdu kolem osme hodiny to zacalo. Sletli se tam snad vsichni kondori z okoli a zacli se do slova a do pismene predvadet. Vubec jim nevadilo to strasne mnozsvti lidi, zirajici na tu krasu vsude kolem. Je tam vybudovana takova vyhlidka, ktera se tahne podel kanonu a oni, ne jen ze letali strasne nizko, nekteri jen tesne nad nasima hlavama, oni si to zakrouzili nad jednim koncem obecenstva, pak se presidlili na prostredek a pak jeste zamavali kridly vsem na druhem konci. No a v deset jako kdyz zazvonil zvonec a pohadky byl konec... Najedou se rozletli tam odkud rano priletli a bylo po podivane.

Jak jsme tam celou dobru stali se spadlou celisti a sledovali ty obrovske operence, zjistili jsem, ze nam ujel autobus do nedalekeho mestecka Cabanaconde. Dalsi jel asi az za skoro dve hodiny tak jsme si rekli, ze vyrazime pesky a bud tam dorazime driv nez autobus a nebo si ho po ceste nekoho stopnem. Asi po ctvrt hodine jelo kolem auto nasim smerem, tak jsem zkusili zvednout palec a oni dokonce zastavili a prekvapive jeli do Cabanaconde, protoze tam ani po ceste zadna jina vesnice neni:o) Vysadili nas primo na namesticku, kde jsme hned shledli pruvod mistnich za velmi hlucne hudby v ramci Inti Raymi, coz je Inka festival slunce. Kdyz jsem slysela tu hudbu, tak jsem si rikala, ze to je asi pohreb, ale zadna smutna udalost to nebyla, ba naopak, vsichni byli az moc veseli :o)
Na namesticku jsme se dali do reci s mistni rodinkou prodavajici neco podobneho koblizkum, coz jsme samozrejme museli ochutnat. Meli dve male holcicky, oblecene v krasnych satickach a na provazku meli privazanou malou lamu. Museli jsme si je vyfotit a poprve za to i zaplatit :o) Zeptali jsme se jich, jestli neznaji Donu, coz je znama moji "kanadske sestry" Miriam z doby, kdy tady zila a pracovala jako archeolog na ruinach na kopci za vesnici. Chtela jsem to tam videt, tak jsme sli za Donou, ktera nas mile privitala, dali jsme si u ni obed a sli na ruiny. Napoprve jsme netrefili spravnou stezku a zacali se obavat, ze uz to na horu nestihnem, protoze jsme meli jeste v planu dojit ten samy den na dno kanonu. Pridali jsem teda na tempu a vcas vybehli na vrchol Kallamanka. Geoffry z toho nebyl zcela odvazany, coz jsem chapala, a tak jsem se vydala sama si to tam obejit. Obkrouzila jsem to tam rychlosti blesku a vratila se tam, kde jsme Geoffryho nechala, ale on nikde. Chvili jsem teda cekala a kdyz nesel, obehla jsem to tam cele znovu, ale on porad nikde. Zacala jsem mit o nej strach, ze se mi ztratil, nedej boze snad spadl, protoze tam byly mista, ktery s pesinkou nemeli nic spolecnyho a slo se po pekne prikrem kopci. Po hodine volani a hledani jsem se vydala zpet dolu smer do vesnice a Geoffry si to schazi z uplne jine strany hory a vola na me zrovna jako ja na nej a i jemu se honi hlavou ty nejcernejsi myslenky :o) Byli jsme z toho oba dost vycerpani a vzajemnym hledanim ztratili hodne casu, tak ze jsme na noc museli zustat v Cabanaconde, v hostelu Pachamama. Kdyz jsem se sla check in a prozradila jsem, ze jsem z Cech, tak mi hned oznamili, ze Cesi jsou tam znami Slivovici, ze pry ti umi pit :o) Tak uz i v techto koncinach o nas vi vse :o)
Druhy den rano jsme si privstali a vydali se do oazy v kanonu. Cesta byla dost strma a potkavali jsme spoustu lidi smerem nahoru. Rozumne to rozhodnuti se skrabat nahoru rano, kdyz je jeste chladno. Dole jsme si dali osvezujici drink a po kratkem odpocinku jsme se museli vydat na narocnou cestu nahoru, protoze uz ve dve nam jel autobus zpet do Arequipa. Byl to narocny, rychly, ale vydareny vylet.
Z Arequipa jsem se nocni autobusem jiz opet sama presunula do Cuzsco, kde jsme se po ceste seznamila s parem Nemcu. Spolecne jsme jeli do stejneho levneho hostelu Tynku Wosi, hodne jednoduchy, ale za ty penize... :o) Vydala jsem se na prochazku po meste a hlavne vyzvedet jak je to se Salkantay Trek na Machu Picchu. Nebyl to nijak slozity ukol, protoze vsechny cestovky, a jako ze je jich tam vic nez dost, nabizeji to same a v podstate za stejne ceny. Upsala jsem se tedy u Salkantay Trek Peru Adventure na petidenni trek. Vecer za mnou prisel pruvodce Manuel, aby mi rekl podrobnejsi informace a domluvili jsme se na rano, ze me vyzvednou v 4.15! Jak je zde ale bezne, meli 20min zpozdeni, coz je na mistni pomery jeste krasa :o) Vyzvedli jsme dalsi lidi a vyrazili do vychozi vesnice Mollepata, kde jsme si dali snidani a rozdelili asi 45 lidi do trech skupin. Me pridelili k 8 Brazilcum a 1 Chilanovi.
Nebyla jsem z toho vubec nadsena, protoze Brazilci rozumeli spanelsky, tak ze se do anglictiny nikdo moc nepoustel. Myslela jsem, ze nikdo anglicky nemluvi, a ze teda budu pet dni hodne potichu :o) Manuel mi sice vzdy vse co rikal prelozil, ale anglicka verze byla hodne zkracena. Vyrazili jsme konecne na cestu, ale vsichni Brazilci se strasne vlekli. Nastesti Pablo, ten Chilan, mluvil dobre anglicky a sel hlavne primerenym tempem tak bylo s kym povidat. Bylo to hrozny, jak jsme na zbytek museli porad cekat. Ve finale vzal Manuel jedny holce batoh, ve vire, ze ji to pujde trochu rychleji, ale bohuzel to moc nepomohlo. Tim padem na misto obeda, kde jsme meli byt v jednu jsme dorazili s dvou hodinovym zpozdenim. To uz ani Manuel nevydrzel a rekl jim, ze do kempu, kde spime je to jeste dobry dve hodiny, tak ze oni by tam za svetla urcite nedosli, tak ze si budou muset naskakat na nakladak a nechat se tam odvezt :o)
Tak jen ja, Pablo a nakonec jeden odvazny Brazilec Adrian jsme vyrazili na cestu a pridali jsme do kroku a v kempu jsme byli jeste driv, nez ostatni skupiny. Tam jsme si meli rozebrat veci, co jsme meli nalozeny na konich, ale ja na to nejak zapomnela a zacala jsme hledat svuj spacak az po veceri. Nikde po nem nebyla ani stopa tak uz jsem se desila, ze v ty zime budu spat ve stanu bez spacaku :o) S Manuelem jsme obesli i ostatni kempy, jestli se tam moje veci nejak neprimotaly, ale nikde nic. Nakonec se vse naslo, odnesli to totiz s Manuelovo taskou k nim do stanu... Po veceri to vsichni zalomili hrozne brzo, nebot nekterym nadmorska vyska nedelala uplne nejlip, i pres velke mnozstvi coca caje :o) Kemp byl ve vysce 3900m. Ja s Pablem a Manuelem jsme jeste chvili povidali a uzivali si pohledu na neuveritelnou nocni oblohu posetou hvezdami.

Rise Inku

10. - 14. 6. 2012
Rano jsem v Piura sedla na autobus do Chiclayo, kam jsem prijela po obede. Nechala jsem batoh na nadrazi, koupila si listek na nocni autobus do Lima a sla se projit po meste. Zas az tak moc zajimaveho jsem tam nenasla, turisty jsem taky zadny nepotkala tak jsem si sedla na kaficko a napsala nejaky ten radek do denicku.
Z Chiclayo jsme vyjeli na dvanactihodinovou jizdu do hlavniho mesta krasnym autobusem a jeste k tomu jsem mela dvousedacku pro sebe tak jsem se i trochu vyspala. Jak vsichni rikaji, je pravda, ze cim vic na jih se clovek posunuje, tim hezci luxusnejsi autobusy maji, ale take drazsi :o)
V Lima jsem vystoupila rano v ramci nejakeho obrovskeho nakupniho strediska. Bylo to asi neco noveho, protoze jsem o tom nemela ani zminku ve svem pruvodci, tak ze jsem neco usmlouvala s panem taxikarem a nechala se odvezt do ctvrti Miraflores. Je to krasna moderni ctvrt, kde je udajne velmi bezpecno a prevaha hostelu je prave zde, ale i pres to maji vsude ostnate draty, tak nevim, jak to s tou bezpecnosti opravdu je :o) Mela jsem namireno do jednoho hostelu doporuceneho Lonely Planet, ale bohuzel meli plno. Evka si totiz ubytovani predem nerezervuje, tak se pak nemuze divit, ze musi behat po vsech certech, nez najde volnou postel :o) Pani mi ale doporucila nedaleky Hitchhike Backpacker Hostel, kde meli moc hezky "dorms" a i dost volnych posteli. Ubytovala jsem se a hned vyrazila obhlidnout okoli. Je to opravdu moderni ctvrt hned na pobrezi tak jsem si udelal hezkou prochazku nedelnim ranem a sledovala mistni, jak si uzivaji volneho dne.
Odpoledne jsem sla shlednout prvni Inka ruiny a to Huaca Pucllana, ktere jsou primo uprostred Miraflores ctvrti. Je to divny, prochazet se po pyramidach starych stoleti a pritom koukat na moderni stavby kolem.
Dalsi den jsme potkala v hostelu Americana, respektive Polako-Ira :o) Davida, se kterym jsem se vydala do stare casti mesta. Sli jsem se podivat na mistni trh, prevazne s jidlem, kam vetsina turistu nejde. David je takovy "prirodni" muz a si potreboval nakoupit bylinky a cajicky tak co bych se nepridala. Dali jsem si tam vyborny juice, zatim jsem snad tak dobry nikde nemela a ochutnali mistni syry, taky velka namina. Pak jsem koupili jeho bylinky a i Coca caj, abysme byli pripraveni do hor :o) Stravili jsem tam cele odpoledne a pri ceste zpatky se jeste zastavili na obrovskem Inka trhu, proste suvenyry pro turisty, ale krasny :o)))
Na vecer jsem byla domluvena s Kamci kamaradem Samem, ze pujdem na veceri. Bylo to moc mile setkani, popovidat s nekym, kdo zna mistni pomery a muze mi dat nejake ty prave a hlavne pravdive rady a to vsechno zadarmo :o) Zkusila jsem teda Pisco Sour, coz je klasicky peruansky napoj, takova trochu jako margarita a vyborne seafood vcetne dalsi klasiky, coz je Ceviche. Marinovana syrova ryba v limetkove stave s chili paprickama a koriandrem. No co vam budu povidat, proste vyborna pochoutka...
Na dalsi den jsem mela naplanovany presun do Nazca. Bohuzel vcera jsem se zapomnela pidit po tom, kdy mi jede nejaky bus, tak ze mi rano prekvapive jede ujel a dalsi jel az odpoledne, tak ze do Nazca jsem prijela az asi v deset vecer. Tentokrat jsem si zamluvila hostel Pirwa, abych se tam za tmy nemusela moc po meste prochazet. V autobusu jsem se potkala s jednou Americankou Arian, co umela spanelsky, tak ze mi pomohla si v hostelu domluvit vylet na zitra. Nechtela jsem tam travit moc casu, myslela jsem, ze bych jeden den shledla Nazca obrazce a mozna druhy den zajela na piskove duny. Pan domaci mi ale rekl, ze bych tyto obe dve veci mohla stihnout v jeden den, protoze vylet na duny je na pul dne a let nad Nazca obrazcema je jen na pul hodky. To byla vyborna zprava. Domluvili jsme teda vse potrebne a po dalsim narocnem dni v autobuse jsem byla stastna se natahnout do postele.
Rano jsem mela byt pripravena na osmou a vyrazit na letiste. Jenze byla pekna mlha tak mi pan domaci prisel rict, ze zmenime plan, a ze nejdriv pojedu na pisecne duny a az odpoledne na obrazce. Sedla jsem teda do ctyrkolky a spolecne s dalsima peti nadsencema vyrazila za mesto. Kazdy jsme dostali "sandboard" a pokyny, jak se na tom snazit tu dunu sjet. No  padu bylo hodne, ale ve finale jsem to sjela bez jedineho. Pravda, nebyla to zrovna ta nejprudsi duna, ale i tak to bylo narocny. Pak nas tam vozil nahoru a stremhlav dolu po dunach a nakonec nas vysadil na pekne vysoky dune, kde jsme to radeji sjeli po brise. To byla rychlost blesku, ze se mi az kalhoty propalily, jak jsme svisteli :o) Pak uz jsme se vydali zpatky do mesta a zastavili se podivat na mumie v Chauchillas a na Cahuachi ruiny.
Po ceste do Nazca me vyhodili u letiste, kde uz na me cekal pan domaci a mel pro me vyrizeny vyhlidkovy let na ony zahadne obrazce, ktere patri mezi tzv. geoglyfy a dodnes neni prokazano, z jakeho duvodu byly vytvoreny. Existuje nekolik teorii a tou nejvice prijimanou je, ze obrazce maji ritualni nabozensky vyznam a slouzi jako zpusob komunikace s nadzemskymi bohy nebo jako obetina bozstvum. Dalsi teorie je astronomicky kalendar, zavlazovaci system a mimozemsky puvod obrazcu. Toz, kazdy si muze vybrat to sve, ale kazdopadne je to uzasny, jakkoli a proc uz to vzniklo :o) Vsichni jsme si to moc uzili, krome jedne nasi pasazerky, ktere nedelalo uplne dobre, jak se letadylko naklanelo a krouzilo nad kazdym obrazcem.
Pak me pan domaci odvezl zpet do hostelu, kde jsme si dala sprchu a zbavila se vseho pisku a po devate me odvezl na nocni autobus do Arequipa. Tam jsem se potkala s Francouzem Geoffray, ktery byl se mnou na dnesnim vyhlidkovem letu. Kdyz jsme rano vystoupili v Arequipa tak jsem se s nim vydala hledat ubytovani. Umel docela spanelsky, tak nebyl problem najit mistni MHD a dojet do centra. Je pravda, ze nas par mistnich posilalo na taxi, kdyz videli turisty, ale my se nedali a ve finale nasli co jsme chteli. Ubytovali jsme se v Hostal Le Foyer a hned se vydali na obchuzku po meste. Jako prvni jsme sli do klastera Santa Catalina. Krasny objekt, ktery byl zpristupnen verejnosti az v roce 1971. Pak jsme obehli zbytek mesta a sli si odpocinout do hostelu, coz Geoffray vzal vazne a padnul za vlast, tak ja jsem sla vyuzit pocitace a dat nejake fotky na net. Pak jsme sli na veceri a snazili se vymyslet, co budem delat zitra. Chteli jsme jet do Colca Canyon na kondory a meli jsme na vyber dve varianty. Bud jet busem v 1.30 rano a prijet  tam kolem pul sedmy, kdyz se kondori probouzeji nebo si prispat, ale byt tam az po desaty, coz uz je mala sance kondory videt. Nakonec jsme se domluvili, ze pojedeme tim rannim alias nocnim autobusem, ale resili jsme to tak dlouho, ze nam na spanek zbyly jen dve hodiny :o(

Dobrodruzstvi v Ekvadoru zdaleka nekonci...

4. - 9. 6. 2012
Z Latacunga jsme se s Hugem vydali autobusem do znameho mestecka Banos. Je to hodne oblibene misto a neni divu proc. Je tam vsechno... sopky, reky, vodopady, kanony, jeskyne, horke prameny, tak ze kdo potrebuje davku adrenalinu, to je to spravne misto, kam jet. Je to teda hooodne turisticke misto, nevim, jestli tam neni vic cizincu nez mistnich lidi, protoze prevahu cestovek maji prave "gringos".
Nejvetsi sopka u mesta je Tungurahua (5023m), ale je stale aktivni, tak ze v soucasne dobe nepovoluji vystup na vrchol, coz jsem tak trochu meli v planu. Posledni velka erupce byla v roce 2006 a o neco mensi v roce 2010. Vyrazili jsme teda aspon na vylet k chate, kde se prespava pred vystupem na vrchol do 3800m. Bohuzel pocasi nebylo uplne nejlepsi, bylo dost zatazeno, ale kdyz jsem dosli nahoru, mracna se chvilkama roztrhaly, tak ze jsem videli i vrchol a meli jsme i vyhledy dolu na mestecko a nejake okolni sopky. Pri sestupu dolu, predvedla Tungurahua svoji aktivitu a na rozloucenou vypustila trochu koure :o) Kdyz jsem sesli k hranici narodniho parku Sangay, sedli jsme na kola a pekne jsme si zbytek cesty dolu do Banos sesvisteli.
V hostelu jsme se potkali se dvema Americankama Lindsay a Anna a dohodli jsme si vylet na dalsi den na rafty a canyoning.
Rano jsme se v cestovce setkali se zbytkem nasi skupiny, tak ze nas dohromady bylo deset, a tak jsem vzali dva rafty. Nejdriv jsme dostali instrukce, co a jak delat na raftu, ale i mimo nej, kdyby se nekdo z nas rozhodl, ze koupat se v perejich stupne 3+ je dobry napad :o) Ja s Hugem jsme dostali k sobe prideleny par Nemcu ve strednim veku a spolecne s nasim pruvodcem vyrazili na vodu. Druhy raft mel pocetnejsi posadku, bylo jich 6 a hned nekolik se jich vykoupalo, ale my jsme to zvldli bez jakekoli kolize :o) Ja jsem nikdy na raftu nebyla ani klasickou vodu v Cechach jsem neabsolovala, ale moc se mi to liblo! Tak ze az se vratim domu tak me nekdo budete muset vzit s sebou na vodu. No jo, ona si to lita po svete, ale takovou zasadni vec si nechavala celou dobu ujit... Toz clovek nemuze stihnout vse, ze? :o)
Kdyz jsme se vyslikli z jednech neoprenu tak hned po obede se jiz navlikali do jinych, protoze byl cas jit pro dalsi davku adrenalinu, tentokrat vyzkouset, jake vzruso se skryva v canyoningu, coz je slanovani skalnich sten a vodopadu. A jako ze to byla velka legranda, viset na lane v proudu vodopadu a spoustet se dolu, to se me libilo :o)
Samozrejme jsem si tuto fotografickou prilezitost nemohla nechat ujit a i pres posledni zkusenost z Venezuely, ktera me stala muj drahy fotak, jsem si ho musela vzit s sebou :o) Dostala jsem od panu pruvodcu poradny voduvzdorny pytel a odhodlana fotit se spustila po lane dolu. Jenze celou dobu jsem byli v podstate v takovem mlznem oblaku, ze jsem toho moc nenafotila...
Dalsi den jsem na snidani v nasem hostelu potkala Cechy :o) Bylo to hezky si zase popovidat s krajany a podelit se o nejake ty cestovatelske zkusenosti. Pak uz jsem se rozloucila s Hugem a vyrazila jiz zase sama smerem na jih k peruanskym hranicim. Dostala jsem spoustu doporuceni, kam se po ceste jeste podivat, ale prece jen jsem tu stravila dost casu, tak bych se radeji mela zacit posunovat vetsi rychlosti. Jela jsem teda do Loja, kde jsem myslela, ze se na nejaky den zastavim a navstivim mistni narodni park. Prijela jsem tam hodne brzo rano asi kolem paty a byla jsem tak unavena, ze se mi vubec nic nechtelo, a tak jsem se sla zeptat, v kolik a kam jede nejdrivejsi autobus do Peru. Pani mi oznamila, ze za necele dve hodiny jede autobus do Piura. Nebylo to zadne velke rozhodovani, prece jen jsem jiz v Ekvadoru byla dost dlouho, tak jsem koupila listek a sla si sednout na dalsich osm hodin do autobusu. Na hranicich probehlo vsechno bez problemu a v Piura nas vysadili cert vi kde. V Peru nemaji vetsinou autobusove nadrazi jako takove, ale kazda spolecnost ma svoji zastavku, tak ze jsou hezky rozhazene po meste. Vubec jsem nevedela kde budu ubytovana, protoze v pruvodci toho o meste moc nebylo, protoze to zrovna raj pro turisty neni. V autobuse jel jeden cizinec, American Dave, ktery mel vyhledany nejaky ubytovani tak jsem se k nemu prifarila, skocili jsem do taxika a nechali se tam odvezt. Bylo to trosku podivne misto, ale byla jsem tam se skoro dvoumetrovym chlapem, tak jsem se nebala vlka nic :o) Mesto na me nepusobilo vubec pratelsky a byla jsem rada, ze hned dalsi den muzu sbalit batoh a zmizet. Uz jen najit nejaky misto na veceri bylo dost narocne, proste tam opravdu pro turisty zarizeni nejsou, ale nakonec jsme preci jen nasli nejaky stanek na ulici, kde prodavali klasiku - kure s ryzi :o) Snad zbytek Peru bude lepsi nez toto podivne poustni mestecko...

Ekvador -takova mala zeme, ale tolik co videt a delat

25. 5. - 3. 6. 2012
Po priletu zpatky do Quito jsme hned z letiste skocili na autobus do Mitad del Mundo. Jinymi slovy, "Stred Sveta". Tam totiz rovnik protina Ekvador. Je tam obrovsky pamatnik, ktery bohuzel nestoji presne na rovniku, jak by se mohlo zdat. Presny bod totiz lezi asi 300m severne od pamatniku. I tak to byla legrace se po care projit :o) Stihli jsme jeste rychlou veceri a uz jsme prchali pryc s planem dojet do Pululahua. Je to krater sopky, kde na samem dne je vesnicka a da se tam prenocovat. Prekvapive zadny autobus uz tam nejel, ale vedeli jsme, ze je to jen 5km tak jsme odchytili taxika a snazili se mu vysvetlit, ze chceme odvezt do hostelu v krateru. Evidentne nase spanelstina je velmi bidna, nebot pan jak videl turisty, odvezl nas na do luxusniho hotelu s vyhledem na krater, kde noc stala vic nez $100! :o) S pomoci pani recepcni jsme se domluvili, kam jsme chteli jet, ale to pry bysme potrebovali 4x4, coz by nas stalo dalsi balik penez, nebot jsme nemeli dalsi spolucestujici a tak jsme se nechali odvezt zpet do mestecka a ubytovali se tam.
Rano jsme vyrazili na Pre-Inka ruiny Rumicucho a pak na vyhlidku na Pululahua. Krasny pohledy na zelene kopecky, ale bohuzel ne dost casu na to, sejit dolu do krateru. Stihli jsme dojit tak do pulky, museli jsme se totiz vratit do Quita, protoze Davidovi odpoledne letelo letadlo zpatky domu. Jela jsem s nim na letiste, kde jsme se rozloucili a ja sedla na autobus zpet do centra najit nejaky hostel.
Dalsi den jsem vyrazila do stareho mesta, nebot jsme toho tam s Davidem pred odjezdem na Galapagy nestihli moc obejit. Rano jsem mela v planu prejezd do Narodniho Parku Cotopaxi. Ubytovala jsem se v Hotel Cuello de Luna, kousek od hlavni silnice nedaleko vstupu do parku. K memu velkemu prekvapeni jsem tam byla jedinym hostem! Myslela jsem, ze tam potkam nekoho, s kym bych mohla podniknout vylet do parku, ale bohuzel se nepostestilo. Druhy den jsem se teda sebrala a vyrazila do nedalekeho mestecka Latacunga, kde uz v hostelu bylo vic turistu a hned bylo jit s kym na obed. Premyslela jsem o vystupu na sopku Cotopaxi (5897m). Jenze za posledni mesic jsem toho moc nenachodila, ve vyssi nadmorske vysce jsem byla teprve tretim dnem a pocasi taky nebylo uplne nejlepsi tak jsem se rozhodla, ze udelam jen jednodenni vylet do Base Camp a poradny vystup na nejakou horu necham na Bolivii.
Z Hostal Tiana jsme na ten vylet jeli ctyri. Par milych mladych Svycaru a jeden Kanadan Hugo. Odvezli nas  az na parkoviste pod Base Camp - 4500m, odkud jsme dosli do chatky, ktera je v 4800m. Cekala jsem, co ta nadmorska vyska se mnou udela, ale krome toho, ze jsem funela jak ctyri, se mi nic neprihodilo. Tam jsme si dali obed a pokracovali jeste kousek nahoru do 5000m, kde zacina ledovec. Pocasi nam vcelku pralo, az k ledovci jsme meli krasne vyhledy s modrou oblohou, tam se uz pak ale pekne zatahlo.
Na druhy den jsem se spolecne se clenama vcerejsiho vyletu domluvila, ze pojedeme do sousedni vesnicky Saquisili, kde je vyhlaseny trh zvirat, ale i vseho mozneho jineho. Rano jsme sedli na autobus a po ceste se kochali krasnymi vyhledy na vcera navstivenou sopku Cotopaxi. V Saquisili jsme nemuseli chodit daleko, abysme trh nasli. Je rozprostreny po nekolika ulicich, kde v kazde casti prodavaji neco jineho. Maji to hezky rozdeleny na oddeleni, lam, prasat, krav, koni, oslu... Bylo to uzasny sledovat lidi, jak hledaji ten pravy kousek, smlouvaji mezi sebou ceny a nakladaji ne moc stastne vypadajici akorat zakoupena zviratka na auta. Kdyz jsem vytahla fotka, ne vzdy se na me pratelsky divali. Hugo i Ariane mluvi spanelsky tak se obcas zeptali na cenu, abysme meli predstavu, kolik co stoji nebo se jen tak snazili prohodit par slov, ale ne vzdy se setkali s milou odpovedi... I tak to byl velky zazitek sledovat ten mumraj ctvrtecniho nakupniho silenstvi :o)
Vratili jsem se zpet do Latacunga, kde jsme se rozloucili s Ariane a Sami a uz jen ja a Hugo vyrazili na Quilotoa Loap Trek. Sedli jsme si na autobus, ktery nas odvezl do Quilotoa, odkud zacneme nase ctyrdenni dobrodruzstvi. Po prasne, hodne hrbolate ceste jsme dojeli do Quilotoa, kde je krater s jezerem ve vysce 3850m. Pocasi bylo krasne, jen ten vitr. A to nemyslim jen tak nejaky vetrik, ale poradny vichr :o) Hned jak jsem vystoupili z autobusu, tak jsme se vydali na turu kolem krateru. Je to sice jen 5km, ale jde se po hrane krateru, coz je hezky z kopce do kopce a ten vitr nepomahal, jeste k tomu samozrejme foukal smerem do krateru, tak ze jsem si kazdou chvili mysleli, ze tam skoncime :o) Nicmene ta namaha stala za to, meli jsme krasne vyhledy jak do krateru, tak i na okolni udolicka a hory. Tesne pred setmeni jsme se ubytovali v Hostal Cabanas Quilotoa, kde v cene je vecere a snidane a hlavne jakekoli mnozstvi caje na zahrati! Jakmile totiz slunicko zalezlo, byla pekna zima, teploty spadnou az na nulu :o( Nastesti meli zatopeno v kamnech a i v nasem pokojicku roztopili kaminka, tak ze i ja zimomrivec jsme prezila. Dalsi den jsme meli na to, abysme dosli do dalsi vesnicky Chugchilan, kde se da ubytovat. Zacali jsme podel krateru a pak uz schazeli dolu do udoli, kde jsme se parkrat museli zeptat na cestu, nez jsme nasli nejakou tu znacku. Quilotou a jeji krasny krater jsme nechali za sebou a uzivali si zelenych kopecku a mnohem teplejsiho slunecneho pocasi :o) Po tom, co jsme prosli vesnickou Guayama San Pedro jsme sestoupili do kanonu, presli pres reku a na druhy strane si to zase pekne vyslapli, to jsme se hezky zahrali :o) V Chugchilan jsme se ubytovali v Hostal Cloud Forest. Moc hezky misto s krasnyma vyhledama a opet s jidlem v cene. Meli tam i ping pong a stolni fotbal, tak jsem meli na vecer o zabavu postarano...
Rano jsme po snidani vyrazili smer Isinlivi. Dlouho jsme sli jen z kopce krasnym udolim, az jsem presli reku a zacali zase pomalu stoupat. Najednou jsme moc nevedeli kam jit, tak jsem se zeptali u jednoho domecku, ale mluvili jen Quechua, tak ze i kdyz Hugo mluvi spanelsky, moc jim nerozumel. Evidentne jsme se trochu ztratili, ale ve finale dosli k mostiku pres reku presne tam, kam jsme potrebovali. V Isinlivi jsme se ubytovali v Hostal Llullu Llama, coz ma stejny majitel, jako Hostal Tiana v Latacunga. Moc hezky misto, kde dobrovolnicil Kanadan Nick. Byla to legrace si s nim povidat, teda spis ho nechat povidat. Bylo jasny, a i nam to sam potvrdil, ze ne kazdy den tam nekdo dorazi, tak ze se potreboval vypovidat. Po veceri jsme tam asi dve hodiny sedeli a v podstate celou dobu poslouchali jeho historky :o) Naprosto chapu, jak se citil, protoze ja to mam taky, kdyz jsem par dni sama a pak nekoho potkam, tak ho sotva pustim ke slovu :o)
Na dalsi den uz zadny vyslap v planu nebyl, ale jen dobrodruzna cesta zpatky, na korbe "mlekarskeho nakladaku" :o) Je to takovy maly nakladacek, ktery ma na korbe barely na mleko a objizdi v horach min dostune farmy a obydli, kde po ceste sbira cerstve mleko. No a mezi barelama je misto pro cestujici :o) Jede se skrz krasne pohori And, kam bezne autobusy nejezdi. Prevaznou cas cesty jsme byli jedini cestujici, zastavovali jsem kdekoli nekdo cekal u cesty s kyblema mleka a syn pani ridicky sleval mleko do barelu a cert vi, kolik jim za to platil, vzdy to bylo jen par drobnych... Byla to uzasna zkusenost, hezky jsme se vydrncali a pekne nacichli cerstvym mlekem :o) Ale myslim, ze kdyz ma clovek takovou prilezitost, musi se to vyzkouset a ja bych to jen doporucila!

Dalsi zazitky z uzasnych Galapag

22. - 25. 5. 2012
S nasi krasnou plachetnici Sagitta jsme se presunuli na dalsi ostrov a to Rabita. Rano jsme si dobrovolne privstali, abysme se sli podivat na vychod slunce, jestli pocasi dovoli. Vyplatilo se, a jako ze bylo na co koukat. Na obzoru sice nejaky mraky byly, ale ty to vse delaly o to vic zajimavy, takze spoust jen cvakala :o) A ty zvirata, co takhle po ranu vyvadi, to byla podivana! Sem a tam se u hladiny objevilo hejno vyskakujicich rybek, cehoz hladovi a trpelivi pelikani vyuzili a stremhlav se spousteli do vody pro snidani. Obcas si prisel na plaz odpocinout lachtan a predstaveni ukoncili Manta Ray vyskakujici z vody, co vic si prat? :o) Fotak se nestihal divit, kolik prace musi uz takhle po ranu odvest :o) Po snidani jsme vyrazili na obhlidku ostrova Rabita, kde je laguna, na ktere jsme zastihli par plamenaku, patrajici ve vode po necem k snedku. Videli jsme tam i mistniho orla, ale i vsechny mozny dalsi ptaky, jesterky a meli krasne vyhledy na zatoku s cervenymi skalami, modrozelnym morem, jasnou oblohou a nasi dokonalou Sagittou, jinymi slovy, peknej kyc :o) Kdyz jsme se vratili z prochazky na plaz, potkali jsme opet spousty morskych leguanu. Ja s Davidem jsme uz z nich tak vypleskli nebyli, uz jsme jich videli TOLIK, ze heslem vyletu se stalo: Uz ne zadny leguany!! :o) a stejne jsme si vzdycky aspon jednu foky neodpustili, to jen kdyby nahodou chtela byt lepsi nez ta stopadesatasesta :o) Pak jsme se vrhli do vln a sli si zasnorchlovat a co jsme nevideli? Ano, morske leguany ve vode, oni nas snad pronasleduji :o) Nastesti tam byli i rybky a proplul si tam zralok a priplul se podivat i jeden zvedavy lachtan.
Behem obeda jsme se presunuli zpet k ostrovu Santa Cruz, kde jsme nas vylet zacali a odpoledne vysli na Dragon Hill hledat suchozemske leguany. Ty jsme nastesti jeste nevideli a podle me jsou hezci nez ty morske tak jme byli nateseni. Pan pruvodce rikal, ze vzhledem k tomu, ze je zacatek suche sezony tak maji jeste vsechny kere listy, a tak bude tezsi leguany najit. Ale jak je na Galapagach pravidlem, zviratek je tam tolik, ze ani za techto podminek nebylo zas tak tezke ty zlutozrzave potvory najit. Videli jsme jich po ceste  hodne a i dost blizko na to, aby Krtecek mohl mit svoji malickost zdokumentovanou na fotce vedle vyhrivajiciho se leguana.
Po obchuzce ostrova jsme se vratili na lod, kde nechybel drink a tentokat i sampano, protoze jsme se loucili s posadkou, nebot to byla nase posledni noc na palube :o(
Kdyz jsme mysleli, ze pan kuchar se uz vic predvest nemuze tak nas rychle vyvedl z omylu, kdyz nam naservirovali posledni veceri. Bylo to uzasny, pres testoviny, rybu, maso, zeleninu a to mnozstvi by stacilo jeste pro jednu posadku... K tomu nam jeste prinesli vino, tak ze vyborne zakonceni jiz tak dokonaleho vyletu.
Program posledniho dne byl velmi kratky s hodne brzskym startem. Vetsina clenu zajezdu odletala ten samy den zpet na pevninu, tak ze museli byt uz pred polednem zase na letisti. Privstali jsme si teda uz na patou hodinu a na vychod slunce nas odvezli na pidi bilo pisecny ostruvek Mosquera, lemovany cernymi lavovymi kameny, ktery obyvaji kolonie lachtanu. Bylo jich tam opet nespocet. Par citlivych jedincu, ktere jsme asi vyrusili z ranniho rozjimani nas trosku vyhaneli s vyhruznym "stekanim" do bezpecne vzdalenosti, coz bylo chvilema obtizne, protoze oni byli proste vsude :o)
Pak jsme jeste slupli posledni snidani a byl cas opustit palubu, ale nastesti pro nas, jeste ne samotne Galapagy. Odvezli nas na letiste, ale my jsem hned skocili na autobus a nechali si o odletu zatim jeste jen zdat a odjeli zpet do Puerto Ayora, kde jsme se ubytovali a po kratke sieste vyrazili na prochazku do Tortuga Bay. Je to krasna, dlouha, bila piscita plaz, kde na nas cekali.... morsti leguani :o) A jako ze tentokrat jim to na tom bilem pisku obzvlaste sluselo :o)
Na dalsi den jsme meli domluveny jeste jeden posledni snorchlovaci vylet. Tentokrat jsme byli pripraveni a vybaveni, protoze jsem si pujcili jak neopreny tak i podvodni fotak, aby jsme mohli konecne nafotit i tu krasu pod hladinou. Prvni zastavka byla na ostrove San Cristobal, kde jsme zajeli na plaz v jedne zatoce, kde se to jen hemzilo Karetama obrovskyma. Bylo jich tam opravdu spoustu, nevedeli jsme se kterou driv plavat, proste nepopsatelny zazitek!

Po obede jsem se presunuli k ostruvku Kicker Rock, kde je pry nejvetsi moznost videt Kladivouny bronzove :o) Bohuzel takove stesti jsme nemeli, je to neco spis pro potapece..., ale aspon lachtani nezklamali a zvedli ploutvicky a pripluli se na nas podivat. Pak jsme naskakali zpet do lode a vyrazili na posledni zastavku, ostrov Santa Fe. Bylo to dost daleko, tak ze po skoro dvou hodinove ceste se najednou nikomu uz do vody nechtelo, slunicko zapadalo, tak ze uz ani takovy vedro nebylo. Vsichni sedeli rozespali a jen tak koukali do vody, ale nikdo tam neskakal. Pan kapitan uz chtel zvedat kotvy, ale ja jsem nakonec rekla, ze jdu, protoze by mi to pozdeji urcite mrzelo. David se teda taky pridal a stalo to za to! Priplavali nasi kamaradi lachtani, byla to matka s mladym a tak dlouho si tam s nama hrali, povidali a nechali se fotit. Kolikrat jsem si rikala, ze jsou az moc blizko, ale to byli oni, kdo neudrzoval bezpecnou vzdalenost :o) Tak ze se i tak pozdni a chladnejsi koupel vyplatila!!!

Rano uz jsme si zasli jen na snidani, na nase oblibene "licuados", v podstate milkshake a pak uz jsem museli na autobus a odjet na letiste a smirit se s realitou a opustit ostrovy, ktere budou jeste asi dlouho na prvnim miste mych nejlepsich vyletu... :o)