pondělí 24. září 2012

Po ceste do Goroka

11. - 13. 9. 2012
Dalsi den jsem musela opustit klidny ostruvek, protoze jsem se chtela jeste zajet podivat do Lababia alias Kamiali, pred tim, nez prejedu do vnitrozemi do Goroka na ten velky festival.
Rano jsem teda skocila na lod zpatky do Lae. Kwina - pani majitelka Guest House v Lae mi prubezne volala, jestli jsem v poradku a jak se mam. Chtela, abych ji dala vedet, az budu zpatky v Lae, aby mi mohla pripadne nekam odvezt. Rikala jsem si, ze uz toho pro me udelala vic nez dost, a ze vim kam jedu a jak se tam dostanu, tak jsem ji nechtela obtezovat. Kdyz jsme dojeli do Lae tak jsem vzala batoh na zada a sla na mestsky minibus a nechala se odvezt na hlavni trh, odkud jezdi minibusy na vsechny strany. Vedela jsem, ze tam musim prestoupit, abych se dostala do jineho "pristavu", odkud jezdi lode do Lababia. Kdyz jsem nastoupila do dalsiho busu tak se se mnou dal do reci jeden pan a vyptaval se, kam jedu. Kdyz jsem rekla ze do Lababia tak pravil, ze tam ted zadne lode nejezdi, ale ze mi pomuze se poptat a neco najit. Shodou okolnosti to byl nejaky znamy Roberta (meho pruvodce z Black Cat Trail). Nakonec prisel s Nero, coz byl Robertovo stryc, ze ten pry tam jede a muzu se s nim svezt. Vedela jsem, ze je tam jeden Guest House a Nero pry jestli jsem kontaktovala pana spravce Ham, ze tam jedu. Samozrejme jsem nikomu nevolala a doufala, ze to nejak klapne.
Kdyz jsme dorazili na misto tak me vyhodili primo u Guest House, ale Ham tam nebyl. Posadili me pred domecek, kde mi delala spolecnost jeho sestra s detma, ze tam se mnou pockaji nez Ham prijde. Prinesli mi caj a ryzi, ze musim mit urcite hlad :o) Toz mela a rada si suchou ryzi dala :o) Kdyz konecne Ham dorazil tak mi dal klicky od pokojicku. Byla to takova proutena haticka, ale mela moskytieru tak snad moc haveti po me nepoleze...
Lababia je znama pro velke mnozstvi ptaku, hlavne Rajek. Domluvila jsem se teda na dalsi den s Ham, ze mi vezme na svoji kanojce na reku, hledat ty barevny operence.
Rano byla reka jak zrcadlo, vsude klid, jen bylo slyset ruzny ptaky jak se navzajem prekricuji. Snazili jsme se nejakou Rajku vystopovat, ale bohuzel se nepostestilo a my zadnyho nevideli. Kdyz jsme se vratili tak jsme se prosli podel vesnice na plazi a ja se sla zpatky, abych napsala par radek do denicku a hodila si nohy nahoru. Pak zacalo pekne prset tak se nedalo nic moc delat tak jsem klabosila s Ham a pak jsme spolecne uvarili veceri.
Dalsi den dopoledne jsem se musela uz vydat zpet na cestu do Lae. Nero me zase odvezl svoji kocabkou, ale bylo to trosku vetsi dobrodruzo, protoze pekne foukalo a chvilema prselo, tak ze to s tou malou lodkou na tech velkych vlnach dost hazelo, jeste ze netrpim morskou nemoci :o)
V Lae jsem zase naskocila na minibus a popojela k hlavnimu trhu, abych tam odchytla dalsi bus, ktery jede na zastavku, odkud jezdi PMV (mistni autobus) do Goroka. Kdyz jsem vystoupila, tak jsem se sla zeptat, ktery busik tam jede. Odchytla jsem mladsi par a oni se me hned ujali, ze nemuzu jet sama, a ze pojedou se mnou. Neplanovali jet mym smerem, ale meli pocit, ze se asi o me musi postarat :o) Dokonce si vzali i moje cislo, ze mi vecer zavolaji, jestli jsem v poradku dorazila do cilove stanice. Jsou proste zlati!
Tam me doslova a do pismene posadili do autobusu a ujistili se, ze me ridic vyhodi presne tam, kde potrebuju :o) Rozloucili jsme se a ja mohla vyrazit na dalsi dobrodruznou cestu...
V autobuse mohlo byt tak 25 lidi a vsichni se narame bavili tim, ze maji osamelou "white marry" mezi sebou. Pan, co sedel vedle me, mi nejdriv nechal precist noviny, coz je mistni zvyk. Kdyz ma nekdo noviny tak je proste po precteni posle dalsim cestujicim. Jeste ze je jednim z urednich jazyku anglictina tak jsem si mohla trochu pocist. Oni se proste podeli o vse :o)
Dalsi pani vyzvidala, kam jedu a co tam budu delat, a ze jede k sestre, ktera v Goroka bydli, tak ze jestli neco budu potrebovat, ze se na ne muzu obratit. Je neuveritelny, jak jsou starostlivi! Po ceste me bylo nabidnuto jeste spousty jidla. Silnice nebyla zas az tak spatna, byla to "narodni dalnice" :o), tak ze krome useku s chybejicim asfaltem, obrovskyma dirama, ci zaplavenyma usekama to bylo dobry. Pocasi pralo, tak ze vyhledy na krasne zelene kopecky byly krasne. Po nekonecnych vic nez peti hodinach jsme prijeli do Goroka a vysadili me blizko Narodniho sportovniho institutu, kde jsem byla ubytovana a cely Festival se odehraval primo tam. 

pátek 21. září 2012

Festival Goroka Show

14. - 16. 9. 2012
V Goroka jsem se potkala s Lucille, se kterou jsem se seznamila pres internet, kdyz jsem hledala partaka na cestovani po teto zcela jedinecne zemi.
Dalsi den jsme se potkali jeste s Paulem, coz je Australan a dalsi clen naseho tymu :o) Domluvili jsme si vylet  s pruvodcem Tiger :o) do nedaleke vesnicky Asaro, ktera je domovem tzv. Mudman. Dle legendy byli lide z kmene vesnice Asaro zahnani nepritelem do reky, kde se schovali v bahennych brezich a cekali, nez nepritel zmizi. Kdyz se z reky vynorili, byli celi od bahna a lide nepratelskeho kmene je videli, mysleli si, ze jsou to duchove a utekli. Duchove a vse s tim spojene se na Papue bero velmi vazne. Od te doby pouzivali toto maskovani, ale nemohli si zabahnit oblicej, protoze verili, ze bahno z Asaro reky je jedovate tak si vyrobili masky z bahna s ruznymi vyjevy v obliceji.
Prosli jsme si vesnici a vyckali na slibene predstaveni zabahnencu :o) Byli naprosto uzasni, plizili se tam jak kdyz opravdu vyhledavaji ocekavaneho nepritele. Byli krasne zmalovani a meli strasne tezky masky na hlavach. Jedna pry vazi 15kg, cemuz bych i verila, protoze jsem na hlavu jednu dostala. Po predstaveni jsme sebehli dolu k rece ve vesnici, kde chovaji rybky. Maji je v takovych terasovitych prirodnich sadkach. Domluvili jsme se, ze podporime mistni vesnicany a nechame si jednu rybku udelat. Netusili jsme vsak, jak mistni "rybareni" vypada :o) Proste se z jedne sadky voda vypusti a ryby se rukama nachytaji :o) Proc sedet nekde s prutem a vyckavat, kdyz to jde prece tak jednoduse :o)
Dalsi den jsme vyrazili na mistni trh v Goroka, kde se da koupit skoro vse. Neuveritelne mnozstvi zeleniny a vyborneho ovoce, ale take varene jidlo, obleceni a dalsi nezbytnosti ke kazdodennimu zivotu. Samozrejme je tam i velka cast venovana Betel nut, bez ktereho vetsina Papuancu nemuze byt.
Betel je orech palmy Areca, ktera roste v jihovychodni Asii a Pacifiku. Lide zde na Papue ho zvykaji cerstvy, ne jako v ostatnich zemich, suseny. Vse potrebne lze koupit kdekoli, podel silnice i na kazdem rohu ulice ve mestech. Cerstvy orech se nejdrive rozkouse a pak se prida cerstvy stonek horcice namoceny ve vapencovem prasku. V okamziku, kdy se tyto tri veci skousou dohromady, dojde k chemicke reakci a vse zcervena. To je videt vsude na ulicich, jak si lide odplivavaji :o) a hlavne na jejich ustech a zubech. Zanechava to trvale zabarvene rty a jazyk a bohuzel to hodne nici zuby. Je to ale mistni, zvyk, tradice a pratelske gesto nabidnout a pozvykat betel.
Odpoledne se jiz zacaly sjizdet vsechny "sing sing" skupiny, ktere se ucastni festivalu do Narodniho Sportivniho Institutu, tak ze jsme to meli jako na dlani, kdyz jsme bydleli primo ve stredu celeho deni.
Druhy den rano jsme po snidani vybehli na hriste mezi krasne nalicene a nastrojene domorodce a mohli obdivovat jejich zpivani a tanceni. Behem chvilky se clovek citil jak v jine dobe. Sem a tam me nekdo vzal mezi sebe, abych se pridala k tanci nebo me pomalovali oblicej zarivymi olejovymi barvami, asi abych zapadla do davu :o)

Cele dopoledne, hlavni hriste, kde se vsechny skupiny predvadeli porote, bylo pristupne jen lidem s tzv. VIP vstupenkama, tak ze jinymi slovy, cizincum... Po poledni tam uz vsak pustili nedockave mistni publikum, tak ze se to velmi rychle zaplnilo, tak ze jsem se necitila jako zadny VIP, ale jako bezny clovek, ktery nema problem se pratelit s mistnima. Vsak jsme akorat jine barvy pleti, ale to jak jsou uprimni, pratelsti a vzdy se o vse podeli, to by jim nejeden "bily" mohl zavidet :o)
Odpoledne zacalo prset, ale vlastne to byla prijemna sprska se v tom horku trochu zchladit. Bylo narocne se v tom davu udrzet pohromade s Paul a Lu, ale kdyz se to trochu utisilo tak jsme se zase nasli a delili se o dojmy a ukazovali si nepreberne mnozstvi fotek, kterych jsme kazdy nacvakali pozehnane. Pred treti hodinou odpoledne jsme byli svedky tzv. "Rock Concert". Je to vyraz pro nepokoje, kterych je tu vic nez dost, kdyz po sobe zacnou hazet kameny. Tentokrat to nebylo zadne nedorozumneni mezi kmeny ci obyvateli mesta, ale nedockavost obrovskeho davu. V druhe casti sportovniho arealu se chystal koncert mistni skupiny a ve tri se prave mely brany otevrit. No a nektere netrpelivce to vyprovokovalo k hazeni kamenu na plechove oploceni celeho arealu, coz byl teda pekny "koncert". Jak se brana otevrela dav se vritil dovnitr a bohuzel jeden to neustal a chudak s polamanyma nohama musel byt odvezen do nemocnice. Vypadalo to hodne dramaticky, ze jsem byla prekvapena, ze to odnesl "jen" jeden.
Dalsi den to vypadalo velmi podobne, zase dopoledne chvile relativniho klidu k foceni mezi vsemi skupinami, pred tim, nez se tam nahrnuli vsichni ostatni. Pak probehlo dlouhe recneni vsech ruznych zastupitelu a dalsich papalasu. V minulosti vyhlasovali viteze cele akce, ale vzhledem k tomu, ze to vyvolavalo nepokoje mezi jednotlivymi kmeny od toho upustili, tak ze "vitezove" jsou vsichni :o)
Zakoncili to naprosto uzasnym predstavenim jedne skupiny, kde nekolik chlapiku hralo na plastove trubky s pantofli a skupinka holek k tomu krasne zpivala a tancovala. Nikdy bych si nemyslela, ze trubka od potrubi s zabkou muzou vyloudit tak krasny zvuk. Tak ze to byla uzasna tecka za naprosto vydarenym festivalem, ktery byl zatim jednim z nejsilnejsich zazitku meho vyletu :o)

úterý 18. září 2012

Zaslouzeny odpocinek :o)

6. - 10. 9. 2012
V Salamua jsme se vecer potkali s Elizabeth a Doughlas. Eli je mistni holka, co si vzala Australana a ziji v Lae. Ona je puvodne z male vesnicky Poanowei nedaleko Tari. Kdyz jsem rekla, ze tam chceme jet tak se do me pustili, teda hlavne Dough, ze tam nemuzeme jet bez nikoho mistniho, ze je to moc nebezpecny. Ve finale jsme se domluvili, ze kdyz budeme chtit, ze Eli by byla ochotna za mnou prijet do Goroka a vzit nas do jeji vesnice. Neni nad to, nez jet s mistnim :o) K tomu vsemu nam jeste nabidli, ze se s nima muzeme zitra rano svezt zpet do Lae, protoze maji svoji lod a taky odjizdi.
Rano jsme teda vsichni naskakali na lod a behem hodiny byli zpet ve meste. Sli jsme do kancelare, kde jsem pred tim dostala info o treku. Tam totiz Robert driv pracoval jako pruvodce, tak jsme sli Mine pozdravit a ukazat mu fotku. Byl mile potesen, jen nechapal, ze jsme to stihli tak rychle. No museli jsme to zkratit o den, kdyz jsme nemeli stan :o) Pak uz jsme s Robertem pockali na mistni bus, ktery jede k memu Guest House a tam se rozloucili. Oba jsme byli dost vyrizeni s bolavyma nohama a peknyma puchyrema, ale zdolali jsme to, co nazyvaji jednim z nejtezsich treku na PNG :o)
Na dalsi den jsem si naplanovala presun na Tami ostrov, abych si tam odpocinula a dala se trochu dohromady :o) Rano me opet Kwina odvezla do mesta a zase vzala Franka s sebou, aby mi pomohl najit tu spravnou lod. Chvili to trvalo, protoze jsme nebyli ve spravnem, nechci rict pristave. Proste misto, kde cekaji lode nez bude dostatek lidi ci nakladu do dane destinace... :o) Frank tam se mnou zustal cekat, protoze Kwina ma pocit, ze nikde nemuzu chvili ani stat, natoz chodit. Zlata to starostliva pani :o) Dal se tam se mnou do reci starsi par, a ze pry jejich lod jede do Finshhafen, coz je nejblizsi mestecko na pevnine, a ze me na ostrov pak klidne hodi. Toz proc ne, lod uz byla z pulky plna, tak uz by se melo brzo jet. Hodila jsem teda batoh do lodi a prisedla si k mistnim, kteri me s velkym usmevem na tvari vitali, protoze timto smerem moc cizincu nejezdi :o)
Cesta trvala skoro 4 hodiny. Rikaji tomu "banana boat". Je to takova plechova kocabka, kam nalozi co se da a lidi si posedaji okolo, pripadne samozrejme i na naklad :o) Zadnou strechu to nema, tak ze slunickomil jako ja si to muze uzivat. Jedou dost rychle, tak ze obcas skoky pres vetsi vlny jsou dost narocne, chtelo by to polstar pod zadek :o)
Ve Finshafenu jsme vysadili vsechny zbyle cestujici a uz jen ja jsem se vezla na ostrov. Vysadili mi pred domeckem pana Luke, ktery ma na starosti mistni Guest House. S trochou prekvapeni, ale milym, mi privital a odvedl me do domecku. Byl to na mistni pomery hezky, docela i velky dum, kde nahore byly dve velke mistnosti s matracema. Dole byla "kychynka" a venku zachod, co vic clovek na malem ostruvku potrebuje? :o)
Pripravila jsem si loze, natahla moskytieru a pan domaci mi prinesl rendliky, abych si mohla neco uvarit. Jeste, ze jsem s sebou mela nejaky nudlovy polivky a mohla teda slavnostne poveceret :o)
Dalsi den jsem opravdu odpocivala, jen s par mistnima detma obesla ostruvek a povalovala se. Nic moc jinyho se tam delat neda a hlavne pocasi nepralo a dobrou pulku dne prselo :o( Nicmene teplo bylo dost na to, abych se mohla aspon vykoupat. Dalsi dva dny to vypadalo podobne, poflakovani se u vody, schovavani se pred destem, a tak jsem mela aspon cas se pustit do cteni pruvodce Mongolska, me dalsi dulezite destinace...

sobota 15. září 2012

Vody vic nez zdravo

4. - 5. 9. 2012
Jestli jsem si myslela, ze nas trek uz moc horsi ci nebezpecnejsi byt nemuze tak jsem se mylila :o) Kdyz jsme se konecne dostali zpet na puvodni trasu po om, co jsme velkou oklikou obesli sesuvy pudy, dosli jsme do vesnicky, kde nedaleko je reka, pres kterou se musime prebrodit. Toz to jsme v planu meli, ale jen jsem asi netusila, co to znamena brodit reku na PNG :o) Kdyz se k nam ve vsi pridali tri chlapici, ze nam pres reku pomuzou tak jsem si nejdriv myslela, ze prehani, ale kdyz jsme prisli k rece tak jsem pochopila, proc jsme je vzali s sebou... Byla to dost siroka reka a vypadala i prudce. Udelal hsem asi dobre rozhodnuti si nechat boty, abych si usnadnila prechod. Jeden chlapik si hodil muj batoh na hlavu a vyrazil. Druhy me chytil za ruku, pekne stisknul a sli jsme. Voda se rinula vcelku rychla, ale dalo se to ustat, ale i tak jsem byla urcite rada za pomoc. Chtela jsem si teda hodit batoh na zada, abysme pokracovali, ale to jsem netusila, ze to byl teprve zacatek celeho vodniho dobrodruzstvi. Nasledovaly jeste dalsi dve velke brodeni, ale to uz bylo narocnejsi :o) Proud byl tak silnu, ze se neho nedaly moc zvedat, snazila jsem se je jen tak sourat to kamenech a doufat, ze nezavravoram, protoze to by asi muj "prevadec" ani ja neustal. Nakonec jsme vsechny ramena reky presli a vesnicce Mobo nechali nase pomocniky. Mistni skola mela akorat poledni prestavku, tak se vsichni museli prijit podivat na toho silence :o) Byla jsem po pas mokra, boty plny pisku, ale v jednom kuse... Pan ucitel umel velmi dobre anglicky tak se vyptaval, ale hlava mu to i tak moc nebrala, co v techto koncinach sama pohledavam :o)
Podekovali jsme a rozloucili se a vyrazili dal. Jeden pan se mi ptal, jestli jdem az do New Camp, coz byla vesnicka, kde jsme meli v planu prespat. Rikala jsem, ze jo a jeho reakce mi prisla trosku podivna, jak kdyby si myslel, to to za svetla stihnout nemuzem...
Slo se podel reky, co se behem chvile zmenilo v chuzi v rece, nebo spis potoce, s predchozima prechodama se to neda sronat. Bylo to ale nekonecny a ja zacala chapat obavu mistnich, jestli to do dalsi vesnice stihnem. Vzhledem k tomu, ze Robert tento trek sel uz hodne davno tak jsem zacala pochybovat, jestli jsme vubec na spravne ceste, respektive rece :o) Potkali jsme skupinku mistnich a ty nas ujistili, ze jsme spravne tak nam nezbylo nic jinyho nez se brodit dal. Vedeli jsme, ze vesnicka je na kopcu tak jsme cekali, kdy zacneme stoupat. Konecne jsme se dockali, vyskrabali se po klouzave cesticce nahoru a uz videli policka, coz je vzdy dobre znameni nejakeho obydli na blizku. Do New Camp jsme prisli se zapadem slunce a mohli si uzit vyhledy jiz opet na ocean. Na uvitanou jsme dostali kokos, jako ze ja zas takovy fanousek nejsem, moc rada jsem ho vypila a i kousek ohlodala a o zbytek se podelila s jejich psem, ktery mi byl moc vdecny :o)
Predali jsme jim jidlo, prevlikli se a sli k ohni cekat na vecu. Nadlabli jsme se a sli velmi brzo spat, protoze jsme se domluvili, ze rano vyrazime pred svitanim tak na patou. Chteli jsme zkusit stihnout lod ze Salamua zpet do Lae ten samy den. K rece jsme to meli pry neco pod dve hodiny, kde jsme si meli vzit bambusovy raft a dojet k mori do same vesnice Salamua.
Cesta ve tme byla dost zajimava, opet bahnita cesticka z kopce, tak ze to zas klouzalo a obcasnemu vyvaleni se jsme se ani jeden nevyhnuli :o) Ve svetlech nasich baterek se obsac leskla oci cert vi ceho, radsi jsem se ani neptala, mozna lepsi nevedet :o)
Jak jsme se jiz nekolikrat presvedcili, doba chuze mistnich se hodne lisi od nasi, tak ze do Kamaitum, kde jsme si meli vyzvednout raft jsme prisli po sedmy a museli docela dlouho cekat na pana, ktery mel rafty na starosti. Dalsi vec bylo dojit k hlavni rece San Francisco, po ktery poplujem, coz ve finale byla pekna streka, minimalne dalsi hodka.
Tam byl pripraveny nas raft, coz bylo jen par bambusu svazanych dohromady, tak ze kdyz jsme tam hodili nase batohy a nasedli tak jsem sedela ve vode :o) Do toho zacalo prset, tak ze mi byla ce finale pekna zima. Proud nebyl moc silny a tak nam to trvalo dele nez jsme cekali a do Salamua jsme prifrceli az pred druhou. Pocasi bylo jeste horsi, ted uz to byl neustaly poradny dest a pro dnesek uz zadna lod do Lae nejela :o(
Sli jsme se teda ubytovat do mistniho Guest House, ale nikdo tam s klicema nebyl. Robert ma ve vesnici spoustu pribuznych tak jsme k jednim zasli, kde jsem se mohla prevlict do suchyho, udelali ohen, abysme se zahrali a opet nam uvarili co jsme si prinesli.

středa 12. září 2012

O lehcim treku si muzu jen nechat zdat :o)

3. - 4. 9. 2012
Dalsi den jsme jiz jen ja s Robertem vyrazili na druhou cast naseho treku. Tvrdili mi, ze dnes to nebude zcela tak narocne jako vcera a ani tak dlouhe. Vsechno obleceni i boty hezky uschle od ohne byly behem pul hodiny ve stejnem stavu jako vcera. Slo se hned skrz vysokou travu a v podstate vse bylo podmacene, mistama bahenne rybnicky a cesticky :o) Co se obtiznosti tyce, se oproti vcerejsku nic nezmenilo. Bylo to naprosto stejne narocne, uzounka podmacena cesticka, sesuvy pudy, prelezani, podlezani popadanych stromu a opet valeni se v bahne, nebot mi to klouzalo jak na ledu :o) Dneska uz to neustal ani Robert... Po narocnych skoro deseti hodinach jsme se vyskrabali na kopec, do vesnicky Godagosul. Ja jsem to zaparkovala hned u prvniho domecku a Robert sel najit nekoho, kdo nas vezme pod strechu :o) Netrvalo dlouho a pribehla pulka vesnice, nadseni, ze maji navstevu. Je uzasny, jak strasne pratelsti lidi tady jsou. Deti se nemuzou vynadivat, na toho zabahnenyho podivina, ktery se vydal zkusit si na par dni mistni zivot a pekne si ty kopecky prelez po svych jako to mistni delaji kazdy den, jen je to tak nevyridi jako nas :o) No, jednoduchy zivot nemaji, ale nic jineho neznaji, zvykaji si svuj Betel Nut a jsou stastni!
Na uvitanou a i pro osvezeni jsme dostali zvykat cukrovou trtinu. Jednoduse se okouse tvrda slupka a pak se vnitrek zvyka a vysava se sladka stava a zbytek vyhodi :o) Dobry pripitek, ktery je ale dost narocny na zuby, neni nad to mit poradny tesaky :o)
Pridelili nas do domecku mistniho "starosty" vesnice a pustili jsme se do vareni.  My jsme prinesli jak ryzi, nudle a rybicky, ale take jsme po ceste v dzungli nasbirali nejaky zeleny lupeny. Kdyz mel vcera Robert strach, ze budem muset prespat nekde pod sirakem tak s sebou pro jistotu vzal kus bambusu. Je to nejaky specialni druh, ve kterem se da varit. Vse se do nej nacpe, uzavre a polozi do ohne. Neni treba zadne vody a ryze i vse ostatni se v nem docela rychle uvari. I kdyz jsme to vcera nepouzili, Robert to nesl s sebou a pouzili jsme to teda dnes. Nahazeli jsme tam vse, co jsme meli a zbytek uvarili v kotliku. Rodina nam dala spousty vybornych sladkych brambor a behem chvile mohly hody zacit. Deticky se radovaly a nechavaly se fotit a nemohly se nachechtat, kdyz se divaly na fotky na mem fotaku :o)
Po veceri jsme jeste chvili sedeli pri svickach a pak uz jsem si sla zase udelat pelech pro dnesni noc. Tentokrat pod strechou a za ctyrma stenama, ale jinak naprosto stejny jak vcera. Na proutenou podlahu jsem si naskladala, co bylo v batohu a zalomila to. Zima nebyla az takova jako vcera, prece jen jsme trosku z hor sesli, ale o teplu se taky mluvit nedalo.
Rano se vstava v podstate se svitanim, tak ze kolem sesty jsme byli vzhuru. K snidani jsme dostali dalsi sladke brambory a zbytek jidla uvareneho vcera v bambusu. Pak jsme jeste udelali par fotek a vyrazili na dalsi dobrodruzstvi.
Vetsina deti z vesnice sla s nama, jen volaly hello a podavali ruce, jak je oblibenym mistnim zvykem :o)
Sli s nama tri chlapici, aby nam ukazali jinou cestu, nez se normalne chodi, protoze tam nekde je velky sesuv pudy, ktery jsme takto museli obejit. Zkratka prodluzka byla snad jeste horsi nez cokoli jsme do ted zdolali. Tak strmy kopec, co jsme museli sejit nebo spis sjet jsem snad jeste nesla. Sli jsme to dolu, ale tezko rict, jakym smerem to bylo jednodussi. Klouzavy bahynko, strasne korenu a stemhlav dolu, coz bylo presne neco pro nase uz ted pekne unaveny nozky :o)

neděle 9. září 2012

Den prvni - nekonecny, narocny!

2. 9. 2012
U Robertovo kamaradu nam uvarili veceri z toho, co jsme si prinesli. Ryze smichana s cinskou nudlovou polivkou a rybickama z konzervy. Toz spatny to nebylo, ale jist to kazdy den bude mozna trochu nuda :o) Pro mistni je ryze tak trochu vyjmecne jidlo. Kdyz uvarili kilo ryze tak jsme my dostali kopec a cela rodina si pry taky pomlaskla. Deti z toho mely trochu Vanoce, tezky to zivot...
Jejich hlavni jidlo jsou sladke brambory, kterych maji neskutecne mnozstvi ruznych druhu. Jak jsem byla zblbla z cestovani po ostatnich zemich, tak jsem se hned na zacatku zeptala, jake je jejich narodni jidlo. Bylo mi receno... Banany, sladke brambory a zeleny listy, nevim presne ceho, ale dobry. Prisla jsem si trochu blbe, ze jsem polozila tak stupidni otazku, ale bylo pozde. Ryzi ve vesnicich moc nemaji, jsou to velke vzdalenosti ji jit koupit a je to tezky to donest. Maso... Kurata i prasat tam maji, ale ji je spis pri vetsich seslostech ci dulezitych prilezitostech. Ve mestech je to samo jidelnicek mnohem pestrejsi. Sladky brambory delaji na ruzne zpusoby, varene, pecene, grilovane a vsechny jsou moc dobre. Ja jsem si na nich moc pochutnavala, kdykoli jsem je mela, ale chapu, ze jist je kazdy den nekolikrat by se mohlo zdat jako trochu moc :o)
Po veceri, kdyz jsme se sli pripravit k spanku, tak me poponesli batoh a zhrozili se, jak byl tezky. Taky aby ne, kdyz jsem tam mela nekolik pytliku ryze, konzervy a jeste svoje veci. Rikali, ze takhle jit nemuzu, ze si s sebou musime vzit aspon na ten prvni den jeste nekoho, kdo nam pomuze. Vedela jsem, ze to ma byt jeden z nejtezsich treku tady a netusila jsem co cekat. Nechala jsem se teda premluvit a domluvili si jeste nosice, ktery vzal prevahu jidla, co jsem nesla ja.
Rano jsme teda ve trech vyrazili a to jeste za tmy, uz v pul paty. Meli totiz strach, ze do prvni vesnicky Skin Diwai nedojdem za svetla.
Vetsina lidi tento usek treku chodi dva dny, s tim, ze prvni noc spi ve stanu. My jsme ale stan nemeli tak jsme to bud museli zvladnout az do vesnice nebo spat nekde pod sirakem.
Hned jak jsme vesli na samotny trek tak jsme byli behem chvile mokry. Slo se ve vysoke trave a vsude to pekne cvachtalo, tak ze nohy si sucha moc neuzili :o) Prvni cast je pry ta nejtezsi, protoze je to prevazne do kopce. Kdyz se rozednelo tak uz jsme meli vetsinu stoupani za sebou, tak ze casove jsme na tom byli zatim dobre. Na kopci jsme videli prvni pozustatky z II. svetove valky, americkou raketu a letadlo. Pak uz jsme vesli do lesa pralesa, kde jsme si mistama museli cesticku prosekavat. Je tezko uverit, ze po tom samem treku za valky jezdili s jeepama.
Po obede, ktery se skladal z nejakych susenek jsme meli dalsi zachytny bod, o kterem pravili, ze kdyz tam dojdem do jedny, tak ze bysme meli za svetla dojit i do vesnice.
Opravdu to nic jednoducheho nebylo. Prevazne se slo po strani, kde cesticka byla siroka jen na jednu botu. Vse bylo hrozne podmacene, tak ze kolikrat se mi stalo, ze kdyz jsem cekala na Roberta, nez proseka krovisko, tak mi proste puda ujela pod nohama. Maji tam hrozne sesuvy pudy, coz nas ukol rozhodne neulehcovalo. Jinymi slovy, clovek musi davat velky pozor na kazdy krok, ktery udela. Neustale jsme prelejzali popadane stromy, prechazeli potoky a drali se skrz kroviska. Je pravda, ze mi rikali, ze to je narocne, ale ja jen nevedela v jakem slova smyslu. Kdyz mi Robert videl v mych lehkych trekovych botkach tak se ptal, kde mam poradny pohory tak jsem rekla, ze doma :o) Rikala jsem si, ze klasicky prehani, ze jen maji obavy o bile tvare, aby si nahodou neco neudelali, ale velice brzo jsem se presvedcila, ze to byla opravnena obava... Pekne mi to podkluzovalo, tak ze jsem si casto ustlala v bahnicku ci potucku, kterych jsme preskakovali vic nez dost.
Do toho vseho nam zacalo prset a jen a jen pridavalo, ale nastesti bylo teplo tak to bylo spis osvezujici :o) Ke konci se uz slo prevazne po rovine a i cesta byla sirsi, tak jsme mohli pridat na tempu . Za vydatneho deste, zcela promokli a musim priznat dost unaveni, jsme v pul ctvrty dorazili do Skin Diwai. Po jedenacti narocnych hodinach jsem byla vic nez rada, ze si muzu sundat boty, podivat se pod tu bahennou vrstvou, co zbylo z mych tlapek a konecne si sednout.
Maji tam "Guesthouse" pro trekare na okraji vesnice. Nikdo nikde nebyl, tak Lhuta vybehl za nekym pro klice. Jenze cela rodinka, ktera ma domecek i s klicema na starosti byla v sousedni vesnici s tim, ze se dnes nevrati, tak jsme byli odkazani na prenocovani venku, ale aspon pod strechou.
Domecek nastesti stal na vysokych kurich nozkach, tak ze po nim udelali ohen, abysme mohli zacit susit veci a hlavne se i ohrat, protoze s tmou prisla i zima. Na ohni uvarili opet to same, ryze, nudle, rybicky a vecere byla behem chvile hotova.
Ty dva si nasli pytel od brambor, hodili si ho vedle ohne a byli s pelechem vyrizeni. Ja jsem vylezla nahoru, kde na "verande" u vchodu pred jednou z mistnosti se zdalo, ze je trochu zavetri a ubytovala jsem se tam. Na zem jsem si dala veskere veci, co jsem s sebou mela, na sebe jsem navlikla zbytek, povesila moskytieru a zalezla do sveho plateneho spacaku. Svuj teploucky spacacek jsem totiz nechala v Sydney, protoze jsem nepredpokladala spat venku. Co vam budu vypravet, zima byla poradna, tak ze jsem se nemohla dockat rana, az ty dva zase udelaj ohen a ja se budu moct ohrat :o)

čtvrtek 6. září 2012

Trek do dzungle je tu!

31. 8. - 1. 9. 2012
Dalsi den me Kwina odvezla do mesta a poslala se mnou Franka, aby mi delal spolecnost. Sel se mnou vyzvednout penize, pro neco do obchodu, no proste mi delal tak trochu ochranku :o) Ve meste bylo vsude dost lidi a tezko jsem odhadovala, jestli na me ziraji ze zvedavosti nebo z nelibosti. Byla jsem nakonec rada, ze mam Franka s sebou. Videla jsem tam asi dva cizince, ale ty tam evidentne ziji, jen vybehli do banky ci obchodu a hned zpet do auta a pryc. Frank musel jit neco koupit na trh kde jsem byla opet atrakce :o)
Potom me Kwina odvezla do radoby kancelare, co melo byt neco jako informace pro turisty a tam jsem chtela zjistit jak se dostat na Black Cat Trail, co jsem si vybrala. Vedela jsem, ze musim jit s pruvodcem, ale nevedela jsem, jestli je lepsi si ho zajistit uz tady v Lae nebo odjet blize k zacatku treku do Wau.
Na PNG je nekolik znamych treku a urcite nejoblibenejsi je Kokoda Trek. Udajne Black Cat je mnohem narocnejsi, a tak ho zas tolik blaznu nechodi. Kdyz uz se tam nekdo vyda tak spis s cestovkou. Na to ja vsak penize nemam tak jsem musela zvolit variantu druhou.
Konecne prisel Maine, ktery mi rekl neco vice o treku, a ze vi o jednom pruvodci, ktery by se mnou mohl jit tady odsud z Lae, ze je pry puvodne z vesnice Salamaua, ve ktere se konci. Nemohl se ho dovolat tak rekl, ze ho za mnou pak posle do guesthouse.
S Fankem jsme si sedli na mistni bus tzv. PMV (public motor vehicle) a odjeli domu. Tam opravdu dorazil muj potencialni pruvodce Robert. Kwina ho taky zna a rikala, ze s nim se pry bat nemusim :o) On rekl, ze kdyz budu chtit, ze muzeme vyrazit hned zitra, coz se mi libilo, protoze jsem nechtela mrhat casem. Vyrazili jsme teda hned zpet do mesta nakoupit jidlo, protoze jsme si museli nest vse s sebou jak pro nas tak pro rodiny, u kterych budeme po ceste spat. Sbalila jsem teda vse, co jsem myslela, ze budu potrebovat a zbytek nechala u Kwina.
Rano jsme meli sraz v 6.30 a Kwina nas zase odvezla do mesta do nejaky kancelare, kde se musi cizinci registrovat pred trekem. Pak uz jsme sli na PMV do Wau. Museli jsme jet nejdriv do Bulolo a tam presednout na dalsi. Byla to ta nejednodussi varianta PMV, v podstate nakladacek, na jehoz korbe jsou drevene lavice. Silnice jsou ve stavu bidnem, kdyz uz teda nekde nejaky asfalt je, tak ze po trech hodinach jsme byli pekne naklepani :o)
Kdyz jsme cekali na dalsi PMV do Wau tak zastavilo jedno, ktere uz tak bylo preplnene a ja teda s velkou radosti uvitala, kdyz nam rekli, at si jdeme sednout do kabiny k ridicovi. Nekdy se vyplati byt bily :o) Muj zchoulostively zadek by uz asi dalsi dve hodiny, tentokrat uz na prasny ceste, na tech drevenych lavicich nevydrzel :o)
Ve Wau byl Robert domluveny s kamaradem Martinem, ze nich prespime, tak jsme se tam s nim potkali a cekali na dalsi spoj k nemu do vesnice. Tentokrat to byl uz normalni pick up a vsichni jsme se nacpali dozadu jak jen to slo. Vsichni si se mnou povidali, moc mili a prekvapeni, co tam delam, a ze jsem silena, ze se vydavam na takovy vylet, ale to bych nebyla ja. Na PNG si vsichni porad podavaji ruce, myslim, ze jsem si v zivote nepotrasla rukou tolikrat, jako tady :o) Evidentne tu nemaji moc cizincu samotnych cestujicich po zemi a jsou o to vic poteseni, kdyz me vidi a rikaji, at vse povypravim doma a poslu dalsi lidi na pruzkum tohoto odlehleho, ale krasneho kouta sveta.
Tak ze jinymi slovy, seberte odvahu a vyjedte. Urcite to neni prochazka po Bibione :o), ale jestli mate radi trochu dobrodruzstvi tak tady ho urcite najdete!!!

neděle 2. září 2012

Vylet za lidozroutama zacina!

30. 8. 2012
Puvodne jsem rikala, ze jestli nenajdu nekoho, s kym jet na Papuu Novou Guineu, tak ze ten vylet zrusim. Slysela jsem hodne nazoru jak je to tam nebezpecne, ale na druhou stranu i jak mili a pratelsti lide tam jsou. Nicmene kdyz jsem se zkontaktovala pres web stranku Lonely Planet s Americankou Lu a Australanem Paul, kteri jedou taky na Papuu na znamy kulturni festival Goroka Show, tak jsem si koupila letenku o dva tydny drive nez tam oni prijedou a rekla si, ze to tam do ty doby sama nejak zvladu :o)
Ze Sydney jsem letela pres Brisbane do hlavniho mesta Port Moresby, kde jsem nezustala ani pres noc, nebot rikaji, ze je to jedno z nejnebezpecnejsich mest na svete. Nevim co je na tom pravdy, ale nejsem asi dost odvazna na to, abych zjistovala pravdivost tohoto vyroku na vlastni kuzi :o)
Visa jsem mela uz vyrizene ze Sydney, i kdyz se daji bez problemu dostat po priletu na letisti, tak jsem si rikala, ze to budu mit s imigracnima rychle hotove. Pan me ale pekne zpovidal, nechtel verit , ze jedu sama a stale se vyptaval, jestli tam nekoho znam nebo se tam s nekym potkam. Rekla jsem, ze jsem tam sama se sebou, a ze bych mela potkat dalsi dva lidi za dva tydny v Goroka. A on pry co budu delat, kdyz je nepotkam... Rekla jsem, ze nic, ze budu pokracovat dale sama. Proste se mu to nelibilo, ale co se mnou mohl delat nez me pustit :o)
Pak jsem akorat presla na domaci letiste a cekala na svuj let do Lae. Bylo tam docela dost cizincu, ale byla to evidentne organizovana skupinka vyletniku, kteri si to urcite tucne zaplatili. Takove vylety sem na 10 dni stoji i nekolik tisic dolaru! Tam jsem se dala do reci s parem Australanu, kteri tam pred lety zili a opet mi ujistili v tom, ze to teda nijak bezpecna zeme neni a at si davam pozor...
Letadlo melo nejake zpozdeni, coz je naprosto bezne, byli tam lidi, co cekali od vcera na let, ktery stale odkladaji. Konecne jsme byli vpusteni do letadla, pravda trochu starsi model, ale za necelou hodinu jsme bezpecne pristali v Lae. Tam jsem byla domluvena s Kwina, pani z Mahomi Guesthouse, kde jsem mela zamluveny ubytovani, ze me prijede vyzvednout na letiste. A opravdu tam byla, velmi razna pani, co si nenecha jen tak neco libit, ale hrozne hodna a napomocna.
Letiste je od mesta asi 40km a jejich Guesthouse je tak nejak na puli cesty. Bylo to to nejlevnejsi, co jsem v tom malem vyberu nasla a cetla jsem, ze prave Kwina hosty odveze kamkoli a kdykoli. Hned jsme se daly do reci a v guesthouse me vsichni moc mile privitali, snad kazdy clovek, ktery tam pracuje se prisel povidvat, a jako ze jich tam pracuje fura :o) Od pana kuchare Willyho jsem na privitanou dostala talir ovoce, coz jsem si mile rada vzala a hned to slupla. Chteli si  hned povidat, ptali se odkud jsem, ale Ceska republika jim nic nerikala, tak jsem jen rekla, ze je to malinka zeme uprostred Evropy. Tady si vetsina mysli, ze vsichni bili jsou z Australie, protoze tech tam jezdi asi nejvic, kdyz to maji za rohem a dost jich tam i zije a pracuje. Ptali se, kam se chci jet podivat tak jsem rekla, ze mam v planu vyrazit na Black Cat Trail a pak se podivat na malinky Tami ostrov. Frank, co tam pracuje je pry z Tami, tak ho hned zacali shanet, aby mi o ostrove neco rekl, jak se tam dostanu a kde tam muzu spat, ale byla jsem tak vyrizena, ze jsem podekovala a rekla, ze to nechame na zitra a padla jsem do postele :o)