Putovani z jurty do jurty

19. - 21. 10. 2012
Prvni den naseho vyletu za dunami pouste Gobi, jsme prevazne stravili v aute. Museli jsme i menit a po sleze nechat opravit prvni pichlou pneumatiku. Zastavili jsme uprostred stepi, kde jsme se snazili se skamaradit s velbloudama pasoucimi se na obrovskych planinach bez jakychkoli ohrad, ale omezeni ve velkem pohyby tim, ze jim svazou predni nohy tak, aby stale mohli chodit, ale nemohli utikat a delat moc velky kroky. Odpoledne jsme se zastavili u jedne skaly, kam jsme kousek vylezli, abysme se mohli rozhlednout do dalekeho kraje, kde je sotva videt nejake obydli.
Nasli jsme rodinu, co byla akorat v procesu stehovani, tak jsme dostali jiz pekne zateplenout zimni jurtu a bylo to znat! Museli jsme dokonce vetrat, jak se tam hezky oteplilo, jakmile se kaminka rozzhavila. Rano jsme jim pomohli postavit dalsi jurtu. Je k neuvereni, jak jednoduse a rychle to jde. Nevim, jak moc jsme opravdu byli napomocni, nebot pro vsechny z nas to bylo poprve, stavet takove bydleni. Pak jsme se probehli s detickama po okolnich skalach a vydali se zas o "dum" dal...
Prvni zastavka byla u jezera, kde se stado koni snazilo pit ze zamrzleho jezera. Led ale pokryval prevaznou vetsinu brehu. Poradili si ale rychle a jednoduse, proste tak dlouho kopytkem hrabali, az se led prolomil, a tak se mohli v klidu napit :o) Behem cesty k dalsi rodine jsme zastavili na par mistech, abysme si protahli nohy vylezem na skaliska a rozhlidli se do okoli nebo si zavzpominali na detska leta a postavili snehulaka, na kteryho uz bohuzel bylo vsude dost snehu. Kdyz jsme dorazili na misto, kde stravime dnesni noc, bylo jeste relativne brzo, a tak jsme se vydali na prochazku. Rodinka, u ktere jsme spali, nas hned zaukolovala, a ze pry po ceste zpatky mame s sebou privest jejich stado ovci a koz. Kdyz jsme se ptali, jak je pozname, rekli nam, ze tam bude jen jedno. Je pravda, ze kdyz jsem prijizdeli, tak jsme nejake stado videli, ale cert vi, kam se mezi tim podeli a hlavne, jestli to bylo to spravne stado. Obesli jsme to kolem dokola a dokonce i vylezli na skalu, abysme se podivali, kde se zviratka schovavaji, ale nic jsme nevideli, a jako ze je videt hodne daleko :o)
Celi zklamani jsme se vydali na cestu zpatky, kdyz jsme spatrili velke stado. Hned jsme se za nima vydali a zacali je hnat smer obydli nasi rodinky. Pysne jsme napochodovali do jurty a oznamili, ze stado je zde. Pan vysel ven, podival se a suse oznamil, ze to nejsou jeho zviratka :o) No snahu jsme meli...
Chteli jsme byt teda trochu vic napomocni, tak jsme aspon pomohli dojet do nedaleke studny pro vodu a nasbirali kozi bobky, kterymi se zde topi, protoze zrovna v teto casti Mongolska dreva moc neni. Dalsi den jsme se vydali ke znamym "Planoucim utesum" neboli Bayanzag v mongolstine. Tato oblast se proslavila ve dvacatych letech minuleho stoleti, kdy zde byli nalezeny prvni dinosauri vejce a take fosilie. Tam jsme prijeli az pozde odpoledne, tak zbyl cas jen nasbirat topivo a utect pred studenym vetrem do vyhrate jurty.
Rano jsme meli naplanovano, ze se pujdem projit po krasne rude zbarvenych skaliskach, ale probudili jsme se do snehove boure, tak ze jsme akorat popojeli k utesu, kde jsme vylezli z auta a jen tak tak se udrzeli na nohou v tom silnem vetru. Pak uz jsem vyrazili dal na cestu hloubeji do pouste Gobi.
Do Gurvan Saikhan Narodniho Parku, kde jsou i zname nejvyssi duny Khongoryn Els, jsme prijeli pred setmenim a ubytovali se u rodiny, ktera uz byla prestehovana na zimni stanoviste na druhe strane dun. Uzivali jsme si neskutecne vybarveneho zapadu slunce ve spolecnosti stada velbloudu, koz a ovci. K veceri jsme meli domluveno, ze nas nase pruvodkyne Mogi nauci varit tradicni mongolske jidlo Buz. Jsou to takove knedlicky plnene vetsinou skopovym masem s cibuli a cesnekem a nasledne jsou varene v pare nebo smazene. Vypadalo to vcelku jednoduse, ale zpusob, jakym je uzaviraji, byl pro nas nemozny napodobit. Je to takove male umeni, maji na to spousty ruznych hmatu a pokazde to vypada jinak a vzdy krasne, pokud to ovsem delaji mistni. My jsme z toho meli pekny patvary, ale nastesti na chuti to nic nemenilo :o) Nakonec jsme to nandali na naparovac uvarit a podelili jsme se s rodinou o nase vytvory.
Oni nas na oplatku naucili klasickou mongolskou hru, tzv. Kone a Velbloudi. Tato hra se hraje s hlezenimi kustkami z koz ci ovci a kazda strana kustky predstavuje jedno ze zvirat: kun, velbloud, ovce a koza. S temito kustkami se hraje nespocet her, ale kazdopadne se tim clovek zabavi na dlouhy studeny vecer, nebot naucit se cvrnkat do kustek, aby letely tim spravnym smerem, nebo aby dopadly na spravnou stranu je dosti narocne :o)

Dlouhy vylet po male casti stredniho Mongolska

11. - 18. 10.2013
Dalsi den naseho vyletu po strednim Mongolsku jsme venovali navsteve Kharkhorin, byvaleho hlavniho mesta mongolske rise behem 13. stoleti. Prosli jsme krasny klaster Erdene Zuu z 16. stoleti. Kolem klastera jsou dnes zachovale dve kamenne zelvy. Kdysi tyto sochy tvorily hranice starovekeho Kharkhorin, jako ochranci mesta. (zelvy jsou povazovany za symbol vecnosti)
Pak uz jsme si to smerovali k tzv. White Lake neboli jezero Terkhiin Tsagaan. Tam jsme dorazili pred zapadem slunce a mohli vybehnout na vyhlidku nad jezerem a kochat se krasnymi vyhledy. Vzhledem k tomu, ze jsme spali u rodiny, co byla napul prestehovana do zimniho stanoviste, tak zbyle jurty byly letni, to znamena, ze tam byla pekna zima, nebot venku byl uz poprasek snehu. Kdyz nam zatopili v kaminkach, tak tam bylo jak v saune, ale do rana to pekne vychladlo a voda ve flaskach nam regulerne zmrzla :o)
Rano jsme na sebe navlikli co jsme meli a vyrazili na projizdku na konich k sopce Khorgo - 2240m. Tam jsme vybehli nahoru a skoukli krater a zase sedli na nase ore a vratili se zpet k jezeru. No, projizdka to byla hezka, kdyby clovek zapomnel na ty zmrzly nohy. Pro nekoho jako ja, kdo je zhyckany z Evropy na jezdeni na konich v pohodlnem sedle, to byl docela sok. Konici nas moc neposlouchali, i kdyz jsme se snazili se naucit mistni pobidky a pokriky. Ze sedla nas bolel cely clovek, i pres to, ze to nebyla ta typicka mongolska drevena sedla, ale mela i nejakou tu radoby vycpavku :o)
Dalsi den jsme se vydali na dlouhou cestu pres zasnezene plane k horkym pramenum, kde jsme se nalozili do kamennych bazenku dokonale teploty, a pomalu ale jiste, se tam varili a obcas se zchladili snehovou prehankou a mistnim pivkem :o)
I kdyz nejsme na jihu zeme, kterou prevazne zabira znama poust Gobi, i v teto casti se najde takova "mala Gobi". Nejdrive jsme si udelali prochazku do nevelkeho klastera, ktery je schovany mezi skalisky podel pisecnych dun. Rodina, u ktere jsme ten den bydleli, pro nas udelala klasicke mongolske barbeque. Ve velke mn kotliku nechaji rozpalit nad ohnem kameny a pak se do toho nahazeji kusy masa, tentokraat to byla koza, a k tomu se prida nejaka mrkev, brambor a cibule. Prikreje se to a necha se to pekne delat. I pres to, ze ja nejsem tim nejvetsim fanouskem masovych pokrmu, jsem musela konstatovat, ze to bylo nejen krehke, ale i velmi chutne :o) Tentokrat nam k piti nabidli opet "caj" ale i vodku, ktere se tu neboji asi tak jako v Rusku :o) Naleje se do sklenicky a necha se to kolovoat a kazdy si musi pripit a vzdy se udelaji tri kolecka. Ja se alkoholu zas nejak nebojim, ale cistou vodku taky zrovna nemusim, tak ze jsem vzdy jen smocila rty, poslala sklenicku dal a vyvazla z dalsi mongolske tradice bez uhony.
Rano pan domaci pochytal sve velbloudy, skocil na ore a vyjeli jsme na projizdku. Bylo krasne slunecne pocasi, jen ten vitr nas malem sfouknul, ale vsichni jsme prezili a na tech chlupacich si to uzili! A to byla uzasna tecka za timto krasnym vyletem.
Dalsich par dni jsme stravila v Ulaanbaatar, vyprat veci a zajistit si vse potrebne na dalsi vylet, tentokrat na jih, do Gobi pouste. I pres to, ze uz je pekna zima, obvzlaste zde, a tudiz ne ta prava doba pro navstevu Mongolska, nebylo tak narocne najit dalsi spriznene cestovatelske duse a sestavit skupinku pro tento vylet. Vse vzdy zalezi na poctu ucastniku, cim vice, tim to mene stoji ;o) V Golden Gobi Guest House, kde jsem byla ubytovana, jsem se pridala ke skupince, ktera se skladala z paru Nemcu Dana a Stefan a American Shawn. Vsichni prekvapive v me vekove skupine, coz se ne tak casto stane, vetsinou jsem ta nejstarsi :o) Celi nedockavi dalsiho dobrodruzstvi jsme naskakali opet, do jiz osvedceneho, ruskeho UAZu a vyrazili za piskem...

Z horka do zimy

1. - 10. 10. 2012
Odlet z Papua nebyl zas az tak bez problemu. Muj let Madang - Port Moresby byl zrusen, tim padem jsem nestihla let do Australie... Bylo to trosku namahave je presvedcit, aby me dali na jiny let od jine spolecnosti, protoze jsem potrebovala proste co nejrychleji do Sydney a kupovat novou letenku v uvahu opravdu neprichazelo. Nakonec vse dobre dopadlo a ja jsem se vratila "domu" k me rodince v Dover Heights jen se 24 hodinovym zpozdenim :o)
Tam jsem stravila prijemny vikend s rodinkou, pobalila vse a nasedla na letadlo na dalsi kontinet, tentokrat do Asie :-) Pristala jsem v parnem, dusnem Singapore, i pres to, ze bylo po pulnoci. Tam jsem si zazadala o visa do Mongolska, coz nebyl zadny problem a druhy den jsem si je mohla vyzvednout. Probehla, nebo spis vedrem znavena probrouzdala mestem, coz je jedno velke nakupni centrum a je hodne tezke tem vsem lakadlum odolat. Kloubou dolu pred vsema, kteri odolaji :o)
Pak uz byl cas se posunou smerem na sever a z duvodu casu, ktery se neuveritelne kratil, jsem musela opet zvolit jako druh dopravy letadlo :o( Do Pekingu jsem priletela brzo rano a ubytovala se v krasnem Kings Joy Hostel, primo v centru hned vedle Zakazaneho Mesta. Odpoledne jsem si zajela koupit listek na vlak do Ulaanbaatar a planovala, kam se v Mongolsku podivat. Pocasi zatim bylo krasne, venku kolem dvaceti, ale preci jen je zacatek rijna a Mongolsko je nemilosrdne, kdyz prijde na pocasi.
Rano jsem dojela na hlavni vlakove nadrazi, kde moc cizincu nebylo, jen nejake dve organizovane skupiny. Vetsina cestovatelu jezdi celou Transibirskou magistralou, tak ze jich vic jede opacnym smerem. Byl to teda krasny super cisty vlak a kupicko jsme mela jen pro sebe, tak ze tech tricet hodin ubehlo vlastne docela rychle :o) Prechod pres hranice byl teda nekonecny. Nastesti jsme nemuseli vystupovat, prijeli jsme tam kolem desaty vecer, ale nez vsichni soudruzi zkontrolovali pasy a vagony, a nez se prehodily koleje, tak to proste trvalo asi pet hodin!
Do Ulaanbaataru jsme prijeli prekvapive nacas, do krasneho slunecneho odpoledne s teplotou asi 16 st.! Neverila jsem tomu, ze jdu v Mongolsku po meste jen v mikine :o) Nasla jsem hostel bez problemu a hned se dala do reci s ostatnima, co tam byli ubytovani a uz meli nejaky ten vylet do okoli za sebou, tak bylo od koho sbirat zkusenosti a doporuceni.
Vzhledem k tomu, ze uz bylo konec sezony, tak uz tolik "jurta"kempu neni otevreno a tudiz nemusi byt zcela jednoduche se po zemi pohybovat. Muj puvodni plan byl, si pujcit kone a projet to tam okolo a spat u rodin prave v juratch. Prave kvuli pocasi to bohuzel nebylo mozne. Teda kdybych byla otuzily domorodec tak asi jo, ale to ja, milovnik tepla, opravdu nejsem :o)
Nakonec jsem s Nemcem Maxem, jeho kamaradkou Barbarou nasla jeste jednoho clena posadky a to Franckouzsku Justine a sestavili jsme vylet do centralniho Mongolska na 8 dni. Meli jsme zajisteny auto, respektive neprekonatelne vozidlo UAZ, ridice a pruvodkyni. Toto auto dokaze vse a nic mu nezustane stat v ceste. Pravda, neni to asi to nejpohodlnejsi auto na svete, ale dostane se vsude, v mokru, suchu, snehu, kameni :o)
Prvni den jsme se zastavili v narodnim parku Hustai, ktery je znamy tim, ze sem do volne prirody byli navraceni kone Takhi neboli kone Przewalskeho. Na kopci jsme zahledli stado tak jsme se k nim vydali, ale o nasi spolecnost asi moc nestali, nebot se pomalu ale jiste posunovali opacnym smerem :o) Bylo to krasne, videt ty bezstarostna zvirata, prochazejici se po rozlehlych kopcich a prezvykujici travu.
Pak uz jsme jeli hledat nejakou rodinu, ktera by nas pro dnesni noc ubytovala. Je akorat obdobi, kdy se lide bali a premistuji se do zimnich stanovist. Nasli jsme nakonec jednu rodinu, ktera byla napul odstehovana, ale mela tu jeste postavene dve jurty a byli tak hodni, ze nam jednu prenechali. Byla to jeste letni jurta, tudiz zcela ne tak zateplena, ale kaminka uvnitr mela, tak se to krasne a rychle vyhralo a zima jeste nebyla tak velka, aby uvnitr mrzlo. Tak ze si nebylo na co ztezovat :o)
Kdyz jsme se ubytovali, tak nam nase pruvodkyne Mogi pripravila veceri. Dostali jsme klasicke mongolske jidlo Tsuivan, coz jsou nudle s masem a zeleninou. Jsme v Mongolsku, kde lide prevazne ji maso a vubec vse, co se da z jednoho zvirete snist a mleko a mlecne vyrobky. Tak ze i v tomto nudlovem jidle je vice masa a tuku nez zeleniny. Ze zeleniny tu pestuji jen brambory, mrkev, zeli a cibuli a takhle pred zimou uz toho moc neni.
Zrovna ja, ktera maso nemusim, jsem si mongolskou kuchyni opravdu neoblibila. A predstava se napit jejich Suutei Tsai - doslova prelozeno jako caj s mlekem, je pro me nepredstavitelna. Ja normalne mleko pit nemuzu a toto je prevarene mleko s vodou a zelenym cajem a jeste k tomu osolene.
To byl jeden z duvodu, proc jsem se nemohla sama vydat na pruzkum teto krasne zeme, protoze kdyz by me v rodine posadili k nim k jidlu, ja bych samozrejme nemohla odmitnout jejich pohostinnost, ale na druhou stranu bych to bohuzel nemohla ani pozrit. Chapu, ze spravny cestovatel ma ochutnat mistni kuchyni, coz ja rada delam, ale zrovna tady to proste pro me neni. Je to tezke to mistnim vysvetlovat, pro ne je to kazdodenni jidlo a piti a v podstate neznaji nic jineho a tudiz je tezke pochopit, ze my bychom radeji vodu a masa pomalu :o)

"Prochazka" zelenou Papuou

17. - 29. 9. 2012
Kdyz jsem ukoncila Black Cat Trail tak jsem se potkala s Elizabeth, ktera bydli v Lae, ale je puvodne z vesnicky Ponowei, ktera je v Southern Highlands Province, shovana pod druhou nejvyssi horou PNG Mt. Giluwe (4367m). Eli se sama nabidla, ze kdybysme meli zajem, ze nas rada vezme do sve rodne vesnice. Po prevazne casti zeme je lepsi se pohybovat s nekym mistnim, tak jsem jeji nabidku rada prijala.
Puvodne jsem s Lu a Paul chtela jet do Tari, coz je jeste dale u indoneske hranice. Nekolik lidi nas od tohoto rozhodnuti zrazovalo kvuli nepokojum v teto oblastu. Byli i taci, kteri tam ziji jiz 30 let a rikali, ze takhle spatne to tam jeste nevideli tak jsme se rozhodli, ze teda nebudeme zbytecne riskovat a pojedeme s Eli.
Kdyz Eli dorazila do Goroka tak jsme skocili na PMV a vyjeli smer Mt. Hagen. Tam jsme museli prespat a pri te prilezitosti teda navstivili Eli sestru Florence. Dalsi den jsme nakoupili nejake jidlo s sebou a sli hledat PMV do Ponowei. Stesti pralo a my narazili na Eli bratrance, ktery tuto trasu jezdi a hned bylo v buse veselo, protoze nikdo z cestujicich nechtel uverit, ze opravdu jedeme k nim do vesnice.
Tam nas privitali s velkym potesenim a sirokymi usmevy, protoze krome Eli manzela Australana, tam zadneho jineho cizince nevideli :o)
Ubytovali jsme se v jejim domecku a cely zbytek jeji rodiny nam pomohl pripojit elektriku, donest vodu a proste se ujistit, ze mame vse potrebne.
Na druhy den jsme si naplanovali vylet do okolnich kopecku a dzungle. Jakmile jsme vytahli paty z domecku tak se k nam postupne zacali pridavat snad vsechny deti z vesnice :o) Sel s nama i bratr Eli, coz je ucitel v mistni skole, tak ze nas po chvilce byla pekna banda.
V dalsi vesnicce, kterou jsme prochazeli jsme opet stropili velke pozdvizeni, proste je stale mnoho lidi, kteri jeste cizince nevideli... Nakonec jsme byli radi, ze jsme vsechny ty mistni meli s sebou, protoze se ukazalo, ze budeme potrebovat jejich pomoc. Vzhledem k tomu, jak jsme se s kazdym zastavovali a povidali, jsme nemeli uz tolik casu, kolik jsme na nas okruh potrebovali, a tak jsme to museli vzit zkratkou, kterou znali prave jen obyvatele okolnich vesnic. Museli jsme se brodit pres reky a vetsinou nam museli prosekavat cestu a hlavne pomahat po drsnych stezkach, strmych a pekne rozbahnenych. Me uz to po predesle zkusenosti z Black Cat Treku moc neprekvapovalo, ale bylo hezky mit tolik pomocniku :o)
Dalsi den jsme uz museli toto krasne misto i jeho pratelske obyvatele opustit a vratit se zpet do Goroka. Tam jsme se rozloucili nejen s Eli, ale take Lu, ktera se jiz sama vydala k rece Sepik. Je to krasna cast zeme na severozapade, kam jsem take chtela jet, ale casu uz moc nezbyvalo, a takovy vylet si zaslouzi vic nez 3 dny.
Do odletu jsem mela uz jen par dni, a tak jsem si vycetla hezky vylet z provincie Chimbu do primorskeho mestecka Madang. V pruvodci psali o jednoduche, skoro az prochazce, na tri dni. Spolecne s Paul jsme si sehnali "pruvodce", kluka, ktery zije v Goroka, ale puvodne je z vesnicky podel cesty, a tudiz to tam zna. Jenze, jak jsem jiz zminila, vsichni se radi kamaradi s cizincema, tak ze z naseho jednoho pruvodce byli razem tri :o)

Kegesugl, vychozi vesnice naseho vyletu, je i misto, odkud se zacina vystup na nejvyssi horu PNG Mt. Wilhelm (4509m). Po ceste jsou krasna dve jezera Piunde a Aunde ve vysce 3500m. Meli jsme den navic, tak rozhodnuti bylo jednoduche, udelat si prodluzku prave pres ty jezera. 

Kdyz uz konecne doslo k tomu, abysme se domluvili v kolik vyrazime na prechod k pobrezi, tak nasi opatrovnici navrhli, ze v sest rano. To pro nas bylo prekvapive brzo, kdyz tvrdili, ze to budou tak ctyri hodiny chuze. Nakonec jsme je premluvili na osmou, ale tusila jsem uz nejakou zradu. Za krasneho pocasi jsme vyrazili podel zelenych kopecku, skrz male vesnicky, kde jsme se casto zastavovali, abysme pozdravili a popovidali. Kdyz rekli, ze pujdeme ctyri hodiny, myslela jsem, ze to bude tak pet. Po asi peti hodinach jsme dosli na rozcesti na upati hory, odkud bylo videt do udoli a na okolni hory. Jeden z nasich pruvodcu k nam s usmevem na tvari prisel a rekl. Vidis to mestecko dole v udoli? A vidis tu bilou skalu naproti v horach? Tak u te bile skaly dnes spime :o) Myslela jsem, ze si dela legraci, ale bohuzel to byla pravda. Pry je to dalsi tri hodiny do udoli a dalsi tri nahoru ke skale. 

Na zacatku treku jsme byla nastavena proste na to, ze jdu lehky trek, denne tak pet hodin, tak ze to pro me bylo trochu nemile prekvapeni. Bohuzel cesta byla strastiplna, o lehke prochazce se opravdu nedalo mluvit. Spali jsme u rodiny jednoho z nasich spoluvyletniku, kteri nas s usmevem na tvari uvitali, uvarili veceri a ulozili. Pravda, bylo to asi to nejjednodussi nocovani celeho meho vyletu, ale ta pohostinnost a laskavost, se kterou se o nas starali byla k neuvereni a v tu ranu, jsme zapomenli na vsechny boleni z narocne cesty. 

Dozvedeli jsme se, ze jsme sesli z hlavni cesty, o ktere se v pruvodci pise, tudiz z toho byl o "neco malo" tezsi vylet. Kdyz videli, ze nam to trva o "neco" dele nez mistnim, tak se rozhodli, ze dalsi den pujdem teda zkratkou. Zkratka ale nebyla o nic kratsi ani jednodussi, proste jsme sli zase asi deset hodin a posledni den jsme skoncili kolem obeda, dosli k silnici a naskocili na autobus do finalni destinace Madang.

Tam jsme si vyridili snorchlovaci vylet na dalsi den, abysme si ve vode hezky protahli bolave svaly :o) Byli jsme jedini zajemci, ale to pry problem neni a vezmou nas kam chceme. Je tam krasny Madang Resort Hotel, ke kteremu patri potapecske centrum. Luxusni lodi nas odvezli  na domluvene misto, kde jsme asi dve hodiny snorchlovali a obdivovali uzasne koraly a barevne rybky. Zcela uneseni tou podvodni krasou jsme podekovali a vratili se do naseho hostelu, kde jsme bohuzel zjistili, ze nam chybi v penezenkach penize. Tak ze, kdo z vas miri timto smerem a chce snorchlovat nebo se potapet, prosim, dejte si na tento podnik pozor. V lepsim pripade tam vubec nechodte, podvodnici by se nemeli podporovat. Ve meste toho casu bylo jeste jedno potapecske centrum, tak spis volte to. 

Byla to nemila tecka za mym mesicnim putovanim po teto krasne zemi, o ktere se rika "ocekavej neocekavane", ale ani tato negativni zkusenost nezmenila muj pohled na ni. Rikaji se ruzne veci... Ano, problemy tam jsou, ale kde ne... Jinak ti pravi domorodci jsou uzasne pratelsti, starostlivi, napomocni a hlavne nesmirne pohostinni lide.