pátek 23. listopadu 2012

Náročný přechod sedla Cho La odměněný krásou Everestu

13. - 17. 2012
Během druhého aklimatizačního dne v Gokyo jsme se vydali obejít jezera a proste se trochu projít. Byli jsme ale dost nechcípaní, tak jsme to nijak nepřeháněli a chystali se zkusit vyjít na Gokyo Ri na západ slunce. Odpoledne se ale vždy začaly stahovat mraky, tak že jsme nevěděli, jestli budeme mít štěstí na počasí. Po druhé hodině odpoledne jsme vyrazili nahoru, i přes to, že mraků bylo všude už víc než dost. Nebyli jsme ještě ani v půlce a už jsme šli v mracích. Potkávali jsme několik lidí, co se vraceli z vrcholu a všichni nám říkali, ať se vrátíme, že je to výš ještě horší. Já bych nejradši pokračovala, protože jsem si říkala, že když se dostaneme nad ty mraky, tak že ten výhled bude krásnej. Honza, jakožto starší a zodpovědnější se přiklonil k variantě se vrátit a nechat to na zítra, asi správné rozhodnutí.
Hodně lidí chodí na vrchol na východ slunce, ale nám se nechtělo vstávat tak brzo, jít v tý zimě a pak se tam mačkat s tou haldou lidí. Nikam jsme teda nepospíchali a po osmý vyrazili. Prašná cestička se klikatila nahoru a my v našem pohodovém tempu stoupali. Už jsme potkávali nadšence, co se vraceli zpět, tak že když jsme se vyloupli na vrcholu, bylo tam skoro prázdno.
Lehké mráčky sem tam pod námi ukázaly, ale to jen přidalo k atmosféře a o to víc jsme si uvědomovali, že jsme víc než pět tisíc metrů nad mořem :o) Výhledy byly k nezaplacení… Samozřejmě samotný Everest tomu všemu vévodil, ale viděli jsme i Lhotse, Makalu, Cholatse, Ama Dablam, Changtse, Khangchung… Bylo ale i krásně vidět dolů na jezera Gokyo a my si užívaly výhledy, nepřestávali fotit a skoro zapomněli na ubíhající čas. Museli jsme se teda sebrat a vrátit se zpět, neboť plán na dnešní den byl, dojít do další vesničky Thagnak, což je poslední možné přespání před přechodem přes sedlo Cho La.
Přechod sedla je asi nejnáročnější část celého treku a v příručkách píšou, že je to dlouhý den, něco mezi 6-8 hodinami chůze. Hodně lidí z naší lodže vycházelo už v šest ráno, kdy my jsme se teprve chystali na snídani. Těsně po sedmý jsme vyrazili do té zimy a po chvíli začali docházet některé skupinky. Cesta se nejdříve vinula lehce do kopce podél řeky, než to začalo více stoupat a my se dostali na vrchol, odkud bylo vidět už samotné sedlo Cho La. Tam jsme se posilnili tyčinkou a vydali se nejdřív na sestup a pak začíná asi to nejhorší stoupání. Cesta byla z obrovských balvanů, takže to bylo o to víc náročné. My jsme šli opravdu hodně pomalu a zvažovali každý krok, neboť jedno špatné šlápnutí by nemuselo dopadnout nejlíp. Naštěstí to odnesla jen jedna Honzova hole a vyčerpaní jsme dosáhli vrcholu sedla. Výhledy ale stály za veškerou tu námahu, počasí přálo, sluníčko svítilo i příjemně hřálo, takže spoušť jen cvakala.
Další část dobrodružství byla přechod ledovce pod námi. Sluníčko už tam nějakou chvíli svítilo, tak že povrch byl roztátý, takže to docela klouzalo, ale naštěstí pro nás jsme to zvládli bez problému i pádu. Pak se nám už naksytly další nádherné výhledy na jezero v údolí a my pokračovali dolů po dost krkolomné kamenité stezce. Pak už byla cesta zase dobrá, chvílemi i po rovince, ale ještě před vesničkou Dzongla  (4830m) to bylo trošku do kopce. Nakonec jsme ale přeci dorazili do cíle a pěkně vyčerpaní naštěstí sehnali i postel.
Ráno jsme naštěstí nemuseli nikam spěchat, protože nás čekala relativně jednoduchá a krátká část treku, bez výrazných stoupání. Do Loboche (4910m) jsme to měli asi tři hodiny chůze, počasí opět nádherné, sluníčko a relativně i teplíčko. Už několik dní se potkáváme s jednou Francouzkou Amandine, která jde trek přes tři sedla, ale od Gokyo jdem stejnou trasu. Ani dnes tomu nebylo jinak a potkali jsme se v jedné lodži. Vzhledem k tomu, že dnešní cesta byla krátká a ubytovaní jsme byli už hodně brzo, šla jsem se s ní ještě odpoledne projít po okolí. Večer jsme si zase společně s jejím průvodcem zahráli karty po nepálsku a popovídali s celou skupinkou Čechů. Kteří se už vraceli zpět.
Plán pro další den bylo dojít do poslední vesničky Gorakshep (5160m), což je opět relativně jednoduchý kus cesty s minimálním stoupáním a zase nějaký tři hodinky. Ráno nebylo teda zase třeba nikam spěchat a pomalinku jsme si to směřovali do cíle. Někteří lidé v Gorakshep nespí, když už je to nad 5000m, tak že z Loboche vyráží brzo ráno, vylezou na Kala Patthar, zaběhnou do Everest Base Camp a jdou spát zase zpátky do Loboche. My jsme ale měli v plánu v Gorakshep přespat, tak že jsme tam dopoledne došli, posilnili se obědem, nahřáli se na odpoledním sluníčku a na západ slunce vyšli na vrchol Kala Patthar (5545m), odkud jsou jedny z nejkrásnějších výhledů na Everest a okolní vrcholy. Když se na něj člověk kouká z vesničky, vypadá to jako takové pískoviště, neboť majestátní Pumori (7161m) se tyčí přímo za ním a to z něj dělá naprosto zanedbatelný kopeček. 
Západ slunce nemohl být lepší… Zlatavé barvy, které slunce vytvářelo na stěnách Everestu, Lhotse, Nuptse a ostatních, bylo neuvěřitelné a člověk i zapomněl na tu zimu, které začala lézt za nehty, jakmile se sluníčko schovalo za vrcholky hor. Nemohla jsem se tam odsud odlepit, ale když už opravdu bylo třeba nasadit čelovku, byl čas vyrazit na cestu zpět. Naštěstí ve společné místnosti v naší lodži bylo už zatopeno, tak že jsem se během chvíle zahřála, popila čaj, slupla večeři zahrála chvilku karty a se zbytkem sil se vyškrábala do patra do pokoje, zalezla do spacáku a padla za vlast :o)

Žádné komentáře:

Okomentovat