26. 11. – 11. 12.
V Kathmandu měl bratránek Honza už jen jeden celý den, před
odjezdem zpět domů. Rozhodli jsme se teda obejít pár věcí, co i v tom přelidněném
městě stojí za vidění. Nejdříve jsme vyrazili na Swayambhunath Stupa, nazývána
také opičí chrám, neboť zde žijí stovky svatých opic. Stupa stojí na vrcholu
kopce a vede k ní 365 schodů a výhledy máte na celé Kathmandu a okolí. Bohužel
my jsem díky smogu skoro nic neviděli. Další naší zastávkou byla druhá významná
stupa v Kathmandu a to Boudhanath.
Boudhanath je největší stupa v Asii, kterou denně navštěvují tisíce
poutníků, aby se pomodlili, zatočili s modlitebními koly nebo přišli
doplnit zásoby jačího másla či dalších typických tibetských potravin. Stojí za
to se tam na chvíli posadit a pozorovat ten mumraj. Mniši v červených
róbách modlící se, zapalující svíčky, klábosící s ostatními, do toho
nespočet zvědavých turistů, pletoucích se všem do cesty a to vše při krásném
šumění tisíce třepetajících se modlitebních vlaječek zdobících stupu a pod
neustálým dohledem Buddhovo očí, namalovaných na věži stupy.
Po kulturních zážitcích jsme se vrhli na nákup suvenýrů a
den zakončili výbornou večeří a pro Honzu rozloučení s Nepálem pivem
Everest a setkáním s pár lidma, který jsme potkali během treku a náhodně
se setkali v rušných ulicích Kathmandu.
Brzo ráno jsem jela Honzu vyprovodit na letiště, kam ale
bohužel člověk, který neodlétá, nemůže dovnitř. Tak jsem mu jen zamávala a
odjela zpět do guesthouse, kde jsem byla domluvená na snídani s Angličanem
Danem, kterého jsme potkali během treku k Everestu. Plány na další dny
jsem konkrétní neměla, měla jsem týden, než mi přijede sestřenka na další trek.
Dan měl už koupený lístek do Ilam, což je městečko na samém východě země, ve
známé čajové oblasti. Chtěl tam jen odpočívat a popít trochu místního čaje, co
by nadrbou stranu takový Angličan taky dělal, že? :o) Rozhodla jsem se teda vyrazit
na výlet s ním. Přeci jen hlučného, rušného Kathmandu jsem měla za
posledních několik dní dost a ještě si ho užiju, tak proč nepoznat zase jiný
kout této země. Jediné malé mínus tohoto výletu byla cesta tam, která měla
trvat 18 hodin. Jak už všichni víme, v Nepálu není nikdy nic tak, jak je
kde napsáno. Bus měl jet v půl třetí, tak jsme byly na autobusáku už ve
dvě, ale příjezdu autobusu jsme se dočkali až v půl pátý. Hezky nám to
začalo! Autobus byl klasicky před rozpadem, sedadla dělaný na místní lidičky,
tak že i pro mě dost malý. Představa nějakého nočního spánku byla ta tam. Jela
s náma spousta mladých místních kluků, kteří se pustili do zpívání a tance
v rytmu místní pop music :o) Spánku prostě opravdu moc nebylo a po
nekonečných 21 hodinách jsme konečně zastavili v konečné stanici Ilam!
Sama jsem tomu už ani nevěřila, že tam vůbec kdy dojedeme.
Ubytovali jsme se přímo uprostřed samotných čajových plantáží v hezkým
guesthouse a po ochutnání místního čaje jsem vyrazila na obhlídku okolí.
Opravdu jsme tam pár dní jen relaxovali, dopsali deníčky a prostě odpočívali.
Podívali se do místní továrny, kde se vyrábí čaj a porozhlídli se po
městečku, kam málo bílých zavítá,
většinou jen v případě, když přechází hranice do Indie a míří do
sousedního veleznámého čajového království, Darjeeling. Jedno odpoledne jsme
vyrazili za městečko, podívat se na nějaký chrámeček skrytý v lese a
cestou tam potkali skupinku místních chlapíků, kteří si užívali pikniku.
Nepodařilo se nám projít bez povšimnutí a během chvilky jsme seděli mezi nimi. Popíjeli
klasickou nepálskou pálenku raksi, kterou vyrábí z rýže nebo jáhel. Je to
pěkně silná kořalka, ale oni to pili jako limonádu :o) Pak tam ještě přímo na
ohni vařili několik různých jídel, tak že i když jsme statečně odmítali a po
jedné skleničce chtěli odejít, nestačilo to. Museli jsme ochutnat asi tři různé
chody mimochodem výborných jídel a kalíšek s raksi nám byl bohužel
nepřetržitě doléván. Strávili jsme tam nakonec skoro čtyři hodiny a celý
večírek s nima ukončili. Je
neuvěřitelný ten rozdíl v místních lidech, které potkáte ve městech jako
je Kathmandu a tady v Ilam. V Kathmandu se s váma většina
místních „kamarádí“ pro to, aby na vás nějakým způsobem vydělali, nejde jim o
vás jako o člověka, ale o vaše peníze. Kdežto
v malých městech jsou lidé ještě stále zvědaví a prostě stojí jednoduše
jen o vaši přítomnost. Milé zjištění, že jsou v Nepálu stále místa, která
turismem nejsou zkažena.
Další den jsme se vrátili zpět do ruchu velkoměsta, kde jsme
se rozloučila jak s Danem, tak i dalšíma lidma, co jsme se potkali v horách.
Já jsem měla další velký úkol, a to si zajistit víza do Indie. Je to velmi
oblíbená trasa, tak že množství lidí, kteří o víza tady v Nepálu žádají je
opravdu velké. Slyšela jsem různý historky a znělo to tak, že by to nemuselo
být tak jednoduché. Teď relativně nově „zjednodušili“ žádosti o víza tak, že se dá požádat přes
internet. Ale to by bylo na Indii moc jednoduché, tak že po tom, co člověk
vyplní online žádost, musí jít na ambasádu osobně, kde mu to zkontrolují,
zaplatí se poplatek a čeká se na vyřízení. Další zjednodušení je v tom, že
to nejde zařídit v jeden den, ale na ambasádu se může jít až další den po
vyplnění online žádosti :o) Naštěstí jsem měla několik dní, než přijede
sestřenka na další trek, tak jsme si mohla dovolit nějaké to zaškobrtnutí v procesu
získání víz. Když jsem tam vyrazila poprvé, tak jsem hned měla nějakou chybičku
v žádosti, ve které se samozřejmě nemůže škrtat, což znamená nová žádost a
další den čekání, abych mohla znovu na ambasádu. Další věc je ty strašný fronty
každé ráno před ambasádou. Naštěstí to není daleko od čtvrti Thamel, kde
většina cizinců bydlí, tak jsem tam chodila pěšky. Otvírají v devět ráno,
ale pokud tam člověk nechce strávit celý den čekáním, je lepší tam být nejdýl
tak v půl osmy. Už tak tam vždy bylo několik lidí přede mnou. Aspoň člověk
pokecá s dalšíma cestovatelema a i získá doporučení na zajímavý výlety.
Po pár neúspěšných pokusech jsem naštěstí nakonec víza
získala a mohla si jet vyzvednout sestřenku Alenku na letiště a začít se
chystat na další trek, tentokrát do Annapurna Base Camp :o)
