pátek 9. listopadu 2012

Čínská zeď aneb jaká byla cesta k ní...

2. - 6. 11. 2012
Po dlouhé cestě jsme kolem druhé hodiny odpoledne dorazili do Pekingu. Tam jsem se rozloučila s Karine a Val, kteří měli hostel jen kousek pěšky od nádraží  a já jsem již zkušeně, skočila na metro a odjela zpět do King's Joy Hostel, ve kterém jsem bydlela i před výletem do Mongolska.
Hned po prvních pár dnech, co jsem přijela do Ulaanbaataru, tak se můj foťák rozhodl, že se mnou nebude úplně spolupracovat a prostě chvílema mi neostřil. Zjistila jsem si, kde má Nikon v Pekingu servis a hned po příjezdu do hostelu jsem tam vyrazila. Byl patek, tak jsem měla strach, aby mi nezavřeli. Nestalo mi to ani moc bloudění a už jsem čekala v zástupu Číňanů, než na mě přijde řada. Říkala jsem si, že když je to autorizovaný servis, že tam určitě budou umět anglicky, ale přeci jen jsem v Číně a neměla bych očekávat vymoženosti západního světa. Jak se ukázalo, paní uměla jen pár slov a já se co nejjednodušeji jí snažila vysvětlit, jaký mám problém s foťákem. Ona jen kývala hlavou, což je myslím u asiatů běžné, i když nemají ani ponětí, co jim člověk říká :o) Vzala ho a odnesla dozadu, odkud během dvou minut přišel chlapík, a že prý ok. Tak jsem myslela, že třeba umí trochu víc anglicky, tak jsem to začala znovu opakovat a on jen ok, ok... Pak přišla další paní, tak se ptám, jestli ona umí anglicky no a z ní vypadlo, "upraveno, žádný poplatek". Řekla jsem si, že tady ztrácím čas, že si evidentně nerozumíme, poděkovala jsem, popadla foťák a odešla. Když jsem vyšla z budovy ven, zkusila jsem něco vyfotit a ono to fungovalo!!! Nechápu, co s tím bylo, ale rozhodně jsem se nezlobila, skočila zpět na metro a odjela do hostelu, abych si dala pivo se svým spolucestovatelem po mongolské Gobi Shaunem.
Ráno jsem byla domluvená se Shaunem, že půjdeme na obchůzku města, ale po pár minutách začalo pršet... Vylezli jsme na Bránu správného světla, nazývanou také Přední bránou na náměstí Nebeského klidu. Díky špatnému počasí byly výhledy takové šedivé, tak jsme pokračovali dál až k bráně do Zakázaného města. Počasí se nechtělo umoudřit a já k tomu všemu měla na sobě sandály, protože včera bylo krásný teploučko, tak že jsem vzbouzela pozornost, kdy se místní lidé chytali za hlavu, jako že mi musí být pěkná zima. No, měli pravdu... Do Zakázaného města je relativně vysoké vstupné, a když už jsme byli takhle promoklí a zmrzlí, řekli jsme si, že z fotek stejně nic nebude, tak jsme se otočili a radši šli na pořádný oběd, který byl naprosto dokonalý :o)
Večer jsme měli domluvený setkání se zbytkem naší "Gobi" skupiny a sešli se opět s Danou a Stefanem. Když jsme se v noci vraceli do hostelu, tak venku bylo úplně bílo, možná dobrých pět centimetrů sněhu! Říkala jsem si, že nám to počasí opravdu přeje, a že se snad na tu slavnou zeď ani nepodívám. Výlet jsme teda pro další den zrušili, protože ráno opravdu ještě sníh poletoval a odpoledne začalo pršet, tak jsem aspoň mohla vyřídit pár emailů. Na večer jsem se domluvila s Karine a Val, se kterými jsem jela z Mongolska, že půjdeme na večeři. Šli jsme na typický "Hot Pot", což je kovová nádoba, kterou vám přinesou na stůl, kde je voda stále ohřívána na ohni a vy si tam vaříte tenounce nakrájené různé druhy masa, zeleniny, hub... Bylo to výborný :o)
Další den byla poslední možnost jet na tu Velkou čínskou zeď, protože jsme já i Shaun večer opouštěli Peking. Počasí se naštěstí umoudřilo, a tak po typické snídani, plněné knedličky vařené v páře, jsme skočili na metro a autobus a vyrazili do Mutianyu, což je místo asi 70km od Pekingu, odkud je zeď přístupná. Byla trochu zima, ale i sluníčko občas vylezlo, tak že jsme si mohli užívat nádherných výhledů do širého okolí, se stromy v podzimních barvách a v dálce zasněžené hory. Strávili jsme tam zbytek dne a na poslední večeři jsme byli už zase kolem sedmé ve městě. Poté jsme se rozloučili, Shaun odešel na vlak do Xian a já si šla pobalit poslední věci, odešla na metro a odjela na letiště, odkud jsem směřovala do země velehor, Nepálu.
Můj původní plán by, jet z Číny do Nepálu po zemi, přes Tibet. Jenže v té době probíhaly v Číně volby, tak že žádná povolení do Tibetu nedávali, a hlavně čím dál víc zpřísňují požadavky pro vstup. V té době chtěli skupinu myslím minimálně 5 lidí a to stejné národnosti! Už opravdu neví, co si vymyslet. Pravděpodobnost, že bych, jakožto osamocená cestovatelka náhodně potkala 4 Čechy, kteří by chtěli jet ve stejném termínu na stejná místa je dosti nepravděpodobné. Tak jsem tuto myšlenku musel prozatím odložit, koupit si letenku a doufám, že se jednou třeba do Tibetu ještě podívám.
Na letišti proběhlo překvapivě všechno v pořádku a ani letadlo nemělo žádné zpoždění. Měla jsem to s přestupem v Kuala Lumpur, kde mi díky volnému přístupu na internet, čekání rychle uběhlo a už jsem nasedala na druhý let do Kathmandu. Počasí bylo krásné, tak že jsem si mohla užívat neuvěřitelné pohledy nejen na krásně zelené údolí Kathmandu, ale hlavně na ty horské velikány pěkně shora :o)
Měla jsem to štěstí, že za mnou přijel bratránek Honza, se kterým jsem se během půl hodiny potkala na letišti a mohli jsme společně odjet do turistického ráje Kathmandu a to čtvrti, zvané Thamel.


Žádné komentáře:

Okomentovat