2. - 6. 11. 2012
Po dlouhé cestě jsme kolem druhé hodiny odpoledne dorazili do
Pekingu. Tam jsem se rozloučila s Karine a Val, kteří měli hostel jen kousek
pěšky od nádraží a já jsem již zkušeně, skočila na metro a odjela zpět do
King's Joy Hostel, ve kterém jsem bydlela i před výletem do Mongolska.
Hned po prvních pár dnech, co jsem přijela do Ulaanbaataru, tak se
můj foťák rozhodl, že se mnou nebude úplně spolupracovat a prostě chvílema mi
neostřil. Zjistila jsem si, kde má Nikon v Pekingu servis a hned po příjezdu do
hostelu jsem tam vyrazila. Byl patek, tak jsem měla strach, aby mi nezavřeli.
Nestalo mi to ani moc bloudění a už jsem čekala v zástupu Číňanů, než na mě
přijde řada. Říkala jsem si, že když je to autorizovaný servis, že tam určitě
budou umět anglicky, ale přeci jen jsem v Číně a neměla bych očekávat
vymoženosti západního světa. Jak se ukázalo, paní uměla jen pár slov a já se co
nejjednodušeji jí snažila vysvětlit, jaký mám problém s foťákem. Ona jen kývala
hlavou, což je myslím u asiatů běžné, i když nemají ani ponětí, co jim člověk říká
:o) Vzala ho a odnesla dozadu, odkud během dvou minut přišel chlapík, a že prý
ok. Tak jsem myslela, že třeba umí trochu víc anglicky, tak jsem to začala
znovu opakovat a on jen ok, ok... Pak přišla další paní, tak se ptám, jestli
ona umí anglicky no a z ní vypadlo, "upraveno, žádný poplatek". Řekla
jsem si, že tady ztrácím čas, že si evidentně nerozumíme, poděkovala jsem,
popadla foťák a odešla. Když jsem vyšla z budovy ven, zkusila jsem něco vyfotit
a ono to fungovalo!!! Nechápu, co s tím bylo, ale rozhodně jsem se nezlobila,
skočila zpět na metro a odjela do hostelu, abych si dala pivo se svým
spolucestovatelem po mongolské Gobi Shaunem.
Ráno jsem byla domluvená se Shaunem, že půjdeme na obchůzku města,
ale po pár minutách začalo pršet... Vylezli jsme na Bránu správného světla,
nazývanou také Přední bránou na náměstí Nebeského klidu. Díky špatnému počasí
byly výhledy takové šedivé, tak jsme pokračovali dál až k bráně do Zakázaného
města. Počasí se nechtělo umoudřit a já k tomu všemu měla na sobě sandály,
protože včera bylo krásný teploučko, tak že jsem vzbouzela pozornost, kdy se
místní lidé chytali za hlavu, jako že mi musí být pěkná zima. No, měli
pravdu... Do Zakázaného města je relativně vysoké vstupné, a když už jsme byli
takhle promoklí a zmrzlí, řekli jsme si, že z fotek stejně nic nebude, tak jsme
se otočili a radši šli na pořádný oběd, který byl naprosto dokonalý :o)
Večer jsme měli domluvený setkání se zbytkem naší "Gobi"
skupiny a sešli se opět s Danou a Stefanem. Když jsme se v noci vraceli do
hostelu, tak venku bylo úplně bílo, možná dobrých pět centimetrů sněhu! Říkala
jsem si, že nám to počasí opravdu přeje, a že se snad na tu slavnou zeď ani
nepodívám. Výlet jsme teda pro další den zrušili, protože ráno opravdu ještě
sníh poletoval a odpoledne začalo pršet, tak jsem aspoň mohla vyřídit pár
emailů. Na večer jsem se domluvila s Karine a Val, se kterými jsem jela z
Mongolska, že půjdeme na večeři. Šli jsme na typický "Hot Pot", což
je kovová nádoba, kterou vám přinesou na stůl, kde je voda stále ohřívána na
ohni a vy si tam vaříte tenounce nakrájené různé druhy masa, zeleniny, hub...
Bylo to výborný :o)
Další den byla poslední možnost jet na tu Velkou čínskou zeď,
protože jsme já i Shaun večer opouštěli Peking. Počasí se naštěstí umoudřilo, a
tak po typické snídani, plněné knedličky vařené v páře, jsme skočili na metro a
autobus a vyrazili do Mutianyu, což je místo asi 70km od Pekingu, odkud je zeď
přístupná. Byla trochu zima, ale i sluníčko občas vylezlo, tak že jsme si mohli
užívat nádherných výhledů do širého okolí, se stromy v podzimních barvách a v
dálce zasněžené hory. Strávili jsme tam zbytek dne a na poslední večeři jsme
byli už zase kolem sedmé ve městě. Poté jsme se rozloučili, Shaun odešel na
vlak do Xian a já si šla pobalit poslední věci, odešla na metro a odjela na
letiště, odkud jsem směřovala do země velehor, Nepálu.
Můj původní plán by, jet z Číny do Nepálu po zemi, přes Tibet.
Jenže v té době probíhaly v Číně volby, tak že žádná povolení do Tibetu
nedávali, a hlavně čím dál víc zpřísňují požadavky pro vstup. V té době chtěli
skupinu myslím minimálně 5 lidí a to stejné národnosti! Už opravdu neví, co si
vymyslet. Pravděpodobnost, že bych, jakožto osamocená cestovatelka náhodně
potkala 4 Čechy, kteří by chtěli jet ve stejném termínu na stejná místa je
dosti nepravděpodobné. Tak jsem tuto myšlenku musel prozatím odložit, koupit si
letenku a doufám, že se jednou třeba do Tibetu ještě podívám.
Na letišti proběhlo překvapivě všechno v pořádku a ani letadlo
nemělo žádné zpoždění. Měla jsem to s přestupem v Kuala Lumpur, kde mi díky
volnému přístupu na internet, čekání rychle uběhlo a už jsem nasedala na druhý
let do Kathmandu. Počasí bylo krásné, tak že jsem si mohla užívat neuvěřitelné
pohledy nejen na krásně zelené údolí Kathmandu, ale hlavně na ty horské
velikány pěkně shora :o)
Měla jsem to štěstí, že za mnou přijel bratránek Honza, se kterým
jsem se během půl hodiny potkala na letišti a mohli jsme společně odjet do
turistického ráje Kathmandu a to čtvrti, zvané Thamel.
Žádné komentáře:
Okomentovat