Rychlovylet do Salvadoru

25. - 26. 3. 2012
V nedeli rano jsem se nejakym zpusobem premluvila a vstala ve ctyri rano, abych mohla skocit na autobus ze San Pedro kdo vi kam. Nevedela jsem, co je konecna zastavka a doufala, ze to bude az do Escuintla. Kdyz prisel chlapik pro penize tak mi rychle vysvetlil, ze to jede pouze do Cocales, kde musim prestoupit. Mela jsem napsane vsechny mesta po ceste na hranice, abych mohla jen ukazovat a doufat, ze me posadi na ten spravny autobus. A presne tak to i bylo. I pres to, ze ma spanelstina je veskera zadna, vzdycky jsme se nejak dorozumeli :o) V okamziku, jak jsem v Cocales vystoupila, ani jsem nemusela ukazovat kam chci jet, bylo jim jasny, ze smeruji do Escuintla a cpali me do dalsiho preplneneho autobusu. Tam me vyhodili nekde ve meste a snazili se mi vysvetlit, kam mam jit na spravny autobus do Pedro de Alvarado na hranici. Tam se me ujal nejaky mistni, ktery se se mnou snazil povidat a snazil se zjistit, jestli jsem vdana, a ze pry jestli bych si teda nechtela vzit jeho :o)))
Musela jsem cekat asi pul hodiny a pak prijel autobus, ktery uz tak praskal ve svech. Cekalo nas tam vic nez deset a ja nepredpokladala, ze nas tam budou chtit nastouchat. Nez jsem se nadala, muj batoh byl na strese a ja stala na schudkach a dverma jsem byla vtlacena dovnitr :o) Vic legrace nez jezdit mistni dopravou si clovek jen tak neuzije :o)
Samozrejme ve vsech autobusech jsem byla jediny turista a jako jedina jsem jela az na hranice. Tam jsem se shanela po nekom, kdo by mi dal vystupni razitko, protoze kdybych si tam jen tak prosla, nikdo by si me nevsiml. Pak jsem presla reku k salvadorske hranici, kde si me hned jeden urednik odchytil a bavil se tim, jak jsem pry opalena, ze mam skoro stejnou barvu jako on :o) Tam jsem si vystala kratkou frontu a mela za sebou vsechny formality. Tam uz bylo par turistu, ale meli zarizeny primy odvoz, tak ze na bus smer Sonsonate jsem sla zase jako jediny cizinec. V Sonsonate jsem cekala jen chvilku na autobus do Juayua. Par lidi mi to doporucilo, ze tam o vikendu je velky trh s jidlem, a ze to stoji za to. Byla nedele tak jsem si rekla, proc se tam nezastavit. Opravdu cele namesti zilo jidlem, vsude spousta stanku, a tak jsem si taky neco dala. Ne ze bych vedela, co si objednavam, ale bylo to dobry :o) Pak jsem se prosla po meste a cela vyrizena z cesty jsem sla odpocivat do hostelu, kde jsem potkala jednu Anglicanku a Francouze a domluvili jsme se, ze druhy den pujdem na prochazku k nedalekym vodopadum.
Rano jsme teda vyrazili, vodopady nasli, ale uz ne cesticku primo pod vodopady. Nikde nikdo nebyl, abysme se zeptali a dokonce jsme vlezli i za nejaky plot, ale cesta tam vypadala, ze vede uplne opacnym smere. Prodrali jsme se aspon krovim, abysme meli lepsi vyhled z vysky a vratili se zpatky.
Ja jsem pak jseste chvili chodila po mestecku a po obede skocila na dalsi chicken bus do Santa Ana. Kdyz jsem vystoupila ve meste, hledala jsem nazev ulice, abych se zorientoval a chopila se me jedna mistni holka, co umela trochu anglicky a i pres to, ze needela kde muj hostel je, sla se mnou celou cestu. Hostel Casa Verde jsem mela vyhlidnuty v pruvodci a i ostatni ho doporucili a byl to zatim opravdu nejlepsi!! Jestli nekdo pojedete do Santa Ana, musite se ubytovat tam :o) Vyborne zarizeny, cisty a skvely majitel. Jeste nez se setmelo tak jsem se sla projit po meste a musim rict, ze tady je zatim nejmin turistu a vsichni na me dost prekvapive koukali :o) ale v dobrem slova smyslu, chteli si povidat, ale ja je mohla bohuzel jen pozdravit, nebot moje spanelstina na vic nestaci...
V hostelu jsme se seznamila s nekolika zajimavyma lidma a s jednim Nemcem Haraldem jsem se domluvila, ze druhy den pujdeme na vystu na sopku Santa Ana.