17. - 29. 9. 2012
Kdyz jsem ukoncila Black Cat Trail tak jsem se potkala s Elizabeth, ktera bydli v Lae, ale je puvodne z vesnicky Ponowei, ktera je v Southern Highlands Province, shovana pod druhou nejvyssi horou PNG Mt. Giluwe (4367m). Eli se sama nabidla, ze kdybysme meli zajem, ze nas rada vezme do sve rodne vesnice. Po prevazne casti zeme je lepsi se pohybovat s nekym mistnim, tak jsem jeji nabidku rada prijala.
Puvodne jsem s Lu a Paul chtela jet do Tari, coz je jeste dale u indoneske hranice. Nekolik lidi nas od tohoto rozhodnuti zrazovalo kvuli nepokojum v teto oblastu. Byli i taci, kteri tam ziji jiz 30 let a rikali, ze takhle spatne to tam jeste nevideli tak jsme se rozhodli, ze teda nebudeme zbytecne riskovat a pojedeme s Eli.
Kdyz Eli dorazila do Goroka tak jsme skocili na PMV a vyjeli smer Mt. Hagen. Tam jsme museli prespat a pri te prilezitosti teda navstivili Eli sestru Florence. Dalsi den jsme nakoupili nejake jidlo s sebou a sli hledat PMV do Ponowei. Stesti pralo a my narazili na Eli bratrance, ktery tuto trasu jezdi a hned bylo v buse veselo, protoze nikdo z cestujicich nechtel uverit, ze opravdu jedeme k nim do vesnice.
Tam nas privitali s velkym potesenim a sirokymi usmevy, protoze krome Eli manzela Australana, tam zadneho jineho cizince nevideli :o)
Ubytovali jsme se v jejim domecku a cely zbytek jeji rodiny nam pomohl pripojit elektriku, donest vodu a proste se ujistit, ze mame vse potrebne.
Na druhy den jsme si naplanovali vylet do okolnich kopecku a dzungle. Jakmile jsme vytahli paty z domecku tak se k nam postupne zacali pridavat snad vsechny deti z vesnice :o) Sel s nama i bratr Eli, coz je ucitel v mistni skole, tak ze nas po chvilce byla pekna banda.
V dalsi vesnicce, kterou jsme prochazeli jsme opet stropili velke pozdvizeni, proste je stale mnoho lidi, kteri jeste cizince nevideli... Nakonec jsme byli radi, ze jsme vsechny ty mistni meli s sebou, protoze se ukazalo, ze budeme potrebovat jejich pomoc. Vzhledem k tomu, jak jsme se s kazdym zastavovali a povidali, jsme nemeli uz tolik casu, kolik jsme na nas okruh potrebovali, a tak jsme to museli vzit zkratkou, kterou znali prave jen obyvatele okolnich vesnic. Museli jsme se brodit pres reky a vetsinou nam museli prosekavat cestu a hlavne pomahat po drsnych stezkach, strmych a pekne rozbahnenych. Me uz to po predesle zkusenosti z Black Cat Treku moc neprekvapovalo, ale bylo hezky mit tolik pomocniku :o)
Dalsi den jsme uz museli toto krasne misto i jeho pratelske obyvatele opustit a vratit se zpet do Goroka. Tam jsme se rozloucili nejen s Eli, ale take Lu, ktera se jiz sama vydala k rece Sepik. Je to krasna cast zeme na severozapade, kam jsem take chtela jet, ale casu uz moc nezbyvalo, a takovy vylet si zaslouzi vic nez 3 dny.
Do odletu jsem mela uz jen par dni, a tak jsem si vycetla hezky vylet z provincie Chimbu do primorskeho mestecka Madang. V pruvodci psali o jednoduche, skoro az prochazce, na tri dni. Spolecne s Paul jsme si sehnali "pruvodce", kluka, ktery zije v Goroka, ale puvodne je z vesnicky podel cesty, a tudiz to tam zna. Jenze, jak jsem jiz zminila, vsichni se radi kamaradi s cizincema, tak ze z naseho jednoho pruvodce byli razem tri :o)
Kdyz jsem ukoncila Black Cat Trail tak jsem se potkala s Elizabeth, ktera bydli v Lae, ale je puvodne z vesnicky Ponowei, ktera je v Southern Highlands Province, shovana pod druhou nejvyssi horou PNG Mt. Giluwe (4367m). Eli se sama nabidla, ze kdybysme meli zajem, ze nas rada vezme do sve rodne vesnice. Po prevazne casti zeme je lepsi se pohybovat s nekym mistnim, tak jsem jeji nabidku rada prijala.
Puvodne jsem s Lu a Paul chtela jet do Tari, coz je jeste dale u indoneske hranice. Nekolik lidi nas od tohoto rozhodnuti zrazovalo kvuli nepokojum v teto oblastu. Byli i taci, kteri tam ziji jiz 30 let a rikali, ze takhle spatne to tam jeste nevideli tak jsme se rozhodli, ze teda nebudeme zbytecne riskovat a pojedeme s Eli.
Kdyz Eli dorazila do Goroka tak jsme skocili na PMV a vyjeli smer Mt. Hagen. Tam jsme museli prespat a pri te prilezitosti teda navstivili Eli sestru Florence. Dalsi den jsme nakoupili nejake jidlo s sebou a sli hledat PMV do Ponowei. Stesti pralo a my narazili na Eli bratrance, ktery tuto trasu jezdi a hned bylo v buse veselo, protoze nikdo z cestujicich nechtel uverit, ze opravdu jedeme k nim do vesnice.
Tam nas privitali s velkym potesenim a sirokymi usmevy, protoze krome Eli manzela Australana, tam zadneho jineho cizince nevideli :o)
Ubytovali jsme se v jejim domecku a cely zbytek jeji rodiny nam pomohl pripojit elektriku, donest vodu a proste se ujistit, ze mame vse potrebne.
Na druhy den jsme si naplanovali vylet do okolnich kopecku a dzungle. Jakmile jsme vytahli paty z domecku tak se k nam postupne zacali pridavat snad vsechny deti z vesnice :o) Sel s nama i bratr Eli, coz je ucitel v mistni skole, tak ze nas po chvilce byla pekna banda.
V dalsi vesnicce, kterou jsme prochazeli jsme opet stropili velke pozdvizeni, proste je stale mnoho lidi, kteri jeste cizince nevideli... Nakonec jsme byli radi, ze jsme vsechny ty mistni meli s sebou, protoze se ukazalo, ze budeme potrebovat jejich pomoc. Vzhledem k tomu, jak jsme se s kazdym zastavovali a povidali, jsme nemeli uz tolik casu, kolik jsme na nas okruh potrebovali, a tak jsme to museli vzit zkratkou, kterou znali prave jen obyvatele okolnich vesnic. Museli jsme se brodit pres reky a vetsinou nam museli prosekavat cestu a hlavne pomahat po drsnych stezkach, strmych a pekne rozbahnenych. Me uz to po predesle zkusenosti z Black Cat Treku moc neprekvapovalo, ale bylo hezky mit tolik pomocniku :o)
Dalsi den jsme uz museli toto krasne misto i jeho pratelske obyvatele opustit a vratit se zpet do Goroka. Tam jsme se rozloucili nejen s Eli, ale take Lu, ktera se jiz sama vydala k rece Sepik. Je to krasna cast zeme na severozapade, kam jsem take chtela jet, ale casu uz moc nezbyvalo, a takovy vylet si zaslouzi vic nez 3 dny.
Do odletu jsem mela uz jen par dni, a tak jsem si vycetla hezky vylet z provincie Chimbu do primorskeho mestecka Madang. V pruvodci psali o jednoduche, skoro az prochazce, na tri dni. Spolecne s Paul jsme si sehnali "pruvodce", kluka, ktery zije v Goroka, ale puvodne je z vesnicky podel cesty, a tudiz to tam zna. Jenze, jak jsem jiz zminila, vsichni se radi kamaradi s cizincema, tak ze z naseho jednoho pruvodce byli razem tri :o)
Kegesugl, vychozi vesnice naseho vyletu, je i misto, odkud se zacina vystup na nejvyssi horu PNG Mt. Wilhelm (4509m). Po ceste jsou krasna dve jezera Piunde a Aunde ve vysce 3500m. Meli jsme den navic, tak rozhodnuti bylo jednoduche, udelat si prodluzku prave pres ty jezera.
Kdyz uz konecne doslo k tomu, abysme se domluvili v kolik vyrazime na prechod k pobrezi, tak nasi opatrovnici navrhli, ze v sest rano. To pro nas bylo prekvapive brzo, kdyz tvrdili, ze to budou tak ctyri hodiny chuze. Nakonec jsme je premluvili na osmou, ale tusila jsem uz nejakou zradu. Za krasneho pocasi jsme vyrazili podel zelenych kopecku, skrz male vesnicky, kde jsme se casto zastavovali, abysme pozdravili a popovidali. Kdyz rekli, ze pujdeme ctyri hodiny, myslela jsem, ze to bude tak pet. Po asi peti hodinach jsme dosli na rozcesti na upati hory, odkud bylo videt do udoli a na okolni hory. Jeden z nasich pruvodcu k nam s usmevem na tvari prisel a rekl. Vidis to mestecko dole v udoli? A vidis tu bilou skalu naproti v horach? Tak u te bile skaly dnes spime :o) Myslela jsem, ze si dela legraci, ale bohuzel to byla pravda. Pry je to dalsi tri hodiny do udoli a dalsi tri nahoru ke skale.
Na zacatku treku jsme byla nastavena proste na to, ze jdu lehky trek, denne tak pet hodin, tak ze to pro me bylo trochu nemile prekvapeni. Bohuzel cesta byla strastiplna, o lehke prochazce se opravdu nedalo mluvit. Spali jsme u rodiny jednoho z nasich spoluvyletniku, kteri nas s usmevem na tvari uvitali, uvarili veceri a ulozili. Pravda, bylo to asi to nejjednodussi nocovani celeho meho vyletu, ale ta pohostinnost a laskavost, se kterou se o nas starali byla k neuvereni a v tu ranu, jsme zapomenli na vsechny boleni z narocne cesty.
Dozvedeli jsme se, ze jsme sesli z hlavni cesty, o ktere se v pruvodci pise, tudiz z toho byl o "neco malo" tezsi vylet. Kdyz videli, ze nam to trva o "neco" dele nez mistnim, tak se rozhodli, ze dalsi den pujdem teda zkratkou. Zkratka ale nebyla o nic kratsi ani jednodussi, proste jsme sli zase asi deset hodin a posledni den jsme skoncili kolem obeda, dosli k silnici a naskocili na autobus do finalni destinace Madang.
Tam jsme si vyridili snorchlovaci vylet na dalsi den, abysme si ve vode hezky protahli bolave svaly :o) Byli jsme jedini zajemci, ale to pry problem neni a vezmou nas kam chceme. Je tam krasny Madang Resort Hotel, ke kteremu patri potapecske centrum. Luxusni lodi nas odvezli na domluvene misto, kde jsme asi dve hodiny snorchlovali a obdivovali uzasne koraly a barevne rybky. Zcela uneseni tou podvodni krasou jsme podekovali a vratili se do naseho hostelu, kde jsme bohuzel zjistili, ze nam chybi v penezenkach penize. Tak ze, kdo z vas miri timto smerem a chce snorchlovat nebo se potapet, prosim, dejte si na tento podnik pozor. V lepsim pripade tam vubec nechodte, podvodnici by se nemeli podporovat. Ve meste toho casu bylo jeste jedno potapecske centrum, tak spis volte to.
Byla to nemila tecka za mym mesicnim putovanim po teto krasne zemi, o ktere se rika "ocekavej neocekavane", ale ani tato negativni zkusenost nezmenila muj pohled na ni. Rikaji se ruzne veci... Ano, problemy tam jsou, ale kde ne... Jinak ti pravi domorodci jsou uzasne pratelsti, starostlivi, napomocni a hlavne nesmirne pohostinni lide.
Žádné komentáře:
Okomentovat