4. - 9. 6. 2012
Z Latacunga jsme se s Hugem vydali autobusem do znameho mestecka Banos. Je to hodne oblibene misto a neni divu proc. Je tam vsechno... sopky, reky, vodopady, kanony, jeskyne, horke prameny, tak ze kdo potrebuje davku adrenalinu, to je to spravne misto, kam jet. Je to teda hooodne turisticke misto, nevim, jestli tam neni vic cizincu nez mistnich lidi, protoze prevahu cestovek maji prave "gringos".
Nejvetsi sopka u mesta je Tungurahua (5023m), ale je stale aktivni, tak ze v soucasne dobe nepovoluji vystup na vrchol, coz jsem tak trochu meli v planu. Posledni velka erupce byla v roce 2006 a o neco mensi v roce 2010. Vyrazili jsme teda aspon na vylet k chate, kde se prespava pred vystupem na vrchol do 3800m. Bohuzel pocasi nebylo uplne nejlepsi, bylo dost zatazeno, ale kdyz jsem dosli nahoru, mracna se chvilkama roztrhaly, tak ze jsem videli i vrchol a meli jsme i vyhledy dolu na mestecko a nejake okolni sopky. Pri sestupu dolu, predvedla Tungurahua svoji aktivitu a na rozloucenou vypustila trochu koure :o) Kdyz jsem sesli k hranici narodniho parku Sangay, sedli jsme na kola a pekne jsme si zbytek cesty dolu do Banos sesvisteli.
V hostelu jsme se potkali se dvema Americankama Lindsay a Anna a dohodli jsme si vylet na dalsi den na rafty a canyoning.
Rano jsme se v cestovce setkali se zbytkem nasi skupiny, tak ze nas dohromady bylo deset, a tak jsem vzali dva rafty. Nejdriv jsme dostali instrukce, co a jak delat na raftu, ale i mimo nej, kdyby se nekdo z nas rozhodl, ze koupat se v perejich stupne 3+ je dobry napad :o) Ja s Hugem jsme dostali k sobe prideleny par Nemcu ve strednim veku a spolecne s nasim pruvodcem vyrazili na vodu. Druhy raft mel pocetnejsi posadku, bylo jich 6 a hned nekolik se jich vykoupalo, ale my jsme to zvldli bez jakekoli kolize :o) Ja jsem nikdy na raftu nebyla ani klasickou vodu v Cechach jsem neabsolovala, ale moc se mi to liblo! Tak ze az se vratim domu tak me nekdo budete muset vzit s sebou na vodu. No jo, ona si to lita po svete, ale takovou zasadni vec si nechavala celou dobu ujit... Toz clovek nemuze stihnout vse, ze? :o)
Kdyz jsme se vyslikli z jednech neoprenu tak hned po obede se jiz navlikali do jinych, protoze byl cas jit pro dalsi davku adrenalinu, tentokrat vyzkouset, jake vzruso se skryva v canyoningu, coz je slanovani skalnich sten a vodopadu. A jako ze to byla velka legranda, viset na lane v proudu vodopadu a spoustet se dolu, to se me libilo :o)
Samozrejme jsem si tuto fotografickou prilezitost nemohla nechat ujit a i pres posledni zkusenost z Venezuely, ktera me stala muj drahy fotak, jsem si ho musela vzit s sebou :o) Dostala jsem od panu pruvodcu poradny voduvzdorny pytel a odhodlana fotit se spustila po lane dolu. Jenze celou dobu jsem byli v podstate v takovem mlznem oblaku, ze jsem toho moc nenafotila...
Dalsi den jsem na snidani v nasem hostelu potkala Cechy :o) Bylo to hezky si zase popovidat s krajany a podelit se o nejake ty cestovatelske zkusenosti. Pak uz jsem se rozloucila s Hugem a vyrazila jiz zase sama smerem na jih k peruanskym hranicim. Dostala jsem spoustu doporuceni, kam se po ceste jeste podivat, ale prece jen jsem tu stravila dost casu, tak bych se radeji mela zacit posunovat vetsi rychlosti. Jela jsem teda do Loja, kde jsem myslela, ze se na nejaky den zastavim a navstivim mistni narodni park. Prijela jsem tam hodne brzo rano asi kolem paty a byla jsem tak unavena, ze se mi vubec nic nechtelo, a tak jsem se sla zeptat, v kolik a kam jede nejdrivejsi autobus do Peru. Pani mi oznamila, ze za necele dve hodiny jede autobus do Piura. Nebylo to zadne velke rozhodovani, prece jen jsem jiz v Ekvadoru byla dost dlouho, tak jsem koupila listek a sla si sednout na dalsich osm hodin do autobusu. Na hranicich probehlo vsechno bez problemu a v Piura nas vysadili cert vi kde. V Peru nemaji vetsinou autobusove nadrazi jako takove, ale kazda spolecnost ma svoji zastavku, tak ze jsou hezky rozhazene po meste. Vubec jsem nevedela kde budu ubytovana, protoze v pruvodci toho o meste moc nebylo, protoze to zrovna raj pro turisty neni. V autobuse jel jeden cizinec, American Dave, ktery mel vyhledany nejaky ubytovani tak jsem se k nemu prifarila, skocili jsem do taxika a nechali se tam odvezt. Bylo to trosku podivne misto, ale byla jsem tam se skoro dvoumetrovym chlapem, tak jsem se nebala vlka nic :o) Mesto na me nepusobilo vubec pratelsky a byla jsem rada, ze hned dalsi den muzu sbalit batoh a zmizet. Uz jen najit nejaky misto na veceri bylo dost narocne, proste tam opravdu pro turisty zarizeni nejsou, ale nakonec jsme preci jen nasli nejaky stanek na ulici, kde prodavali klasiku - kure s ryzi :o) Snad zbytek Peru bude lepsi nez toto podivne poustni mestecko...
Z Latacunga jsme se s Hugem vydali autobusem do znameho mestecka Banos. Je to hodne oblibene misto a neni divu proc. Je tam vsechno... sopky, reky, vodopady, kanony, jeskyne, horke prameny, tak ze kdo potrebuje davku adrenalinu, to je to spravne misto, kam jet. Je to teda hooodne turisticke misto, nevim, jestli tam neni vic cizincu nez mistnich lidi, protoze prevahu cestovek maji prave "gringos".
Nejvetsi sopka u mesta je Tungurahua (5023m), ale je stale aktivni, tak ze v soucasne dobe nepovoluji vystup na vrchol, coz jsem tak trochu meli v planu. Posledni velka erupce byla v roce 2006 a o neco mensi v roce 2010. Vyrazili jsme teda aspon na vylet k chate, kde se prespava pred vystupem na vrchol do 3800m. Bohuzel pocasi nebylo uplne nejlepsi, bylo dost zatazeno, ale kdyz jsem dosli nahoru, mracna se chvilkama roztrhaly, tak ze jsem videli i vrchol a meli jsme i vyhledy dolu na mestecko a nejake okolni sopky. Pri sestupu dolu, predvedla Tungurahua svoji aktivitu a na rozloucenou vypustila trochu koure :o) Kdyz jsem sesli k hranici narodniho parku Sangay, sedli jsme na kola a pekne jsme si zbytek cesty dolu do Banos sesvisteli.
V hostelu jsme se potkali se dvema Americankama Lindsay a Anna a dohodli jsme si vylet na dalsi den na rafty a canyoning.
Rano jsme se v cestovce setkali se zbytkem nasi skupiny, tak ze nas dohromady bylo deset, a tak jsem vzali dva rafty. Nejdriv jsme dostali instrukce, co a jak delat na raftu, ale i mimo nej, kdyby se nekdo z nas rozhodl, ze koupat se v perejich stupne 3+ je dobry napad :o) Ja s Hugem jsme dostali k sobe prideleny par Nemcu ve strednim veku a spolecne s nasim pruvodcem vyrazili na vodu. Druhy raft mel pocetnejsi posadku, bylo jich 6 a hned nekolik se jich vykoupalo, ale my jsme to zvldli bez jakekoli kolize :o) Ja jsem nikdy na raftu nebyla ani klasickou vodu v Cechach jsem neabsolovala, ale moc se mi to liblo! Tak ze az se vratim domu tak me nekdo budete muset vzit s sebou na vodu. No jo, ona si to lita po svete, ale takovou zasadni vec si nechavala celou dobu ujit... Toz clovek nemuze stihnout vse, ze? :o)
Kdyz jsme se vyslikli z jednech neoprenu tak hned po obede se jiz navlikali do jinych, protoze byl cas jit pro dalsi davku adrenalinu, tentokrat vyzkouset, jake vzruso se skryva v canyoningu, coz je slanovani skalnich sten a vodopadu. A jako ze to byla velka legranda, viset na lane v proudu vodopadu a spoustet se dolu, to se me libilo :o)
Samozrejme jsem si tuto fotografickou prilezitost nemohla nechat ujit a i pres posledni zkusenost z Venezuely, ktera me stala muj drahy fotak, jsem si ho musela vzit s sebou :o) Dostala jsem od panu pruvodcu poradny voduvzdorny pytel a odhodlana fotit se spustila po lane dolu. Jenze celou dobu jsem byli v podstate v takovem mlznem oblaku, ze jsem toho moc nenafotila...
Dalsi den jsem na snidani v nasem hostelu potkala Cechy :o) Bylo to hezky si zase popovidat s krajany a podelit se o nejake ty cestovatelske zkusenosti. Pak uz jsem se rozloucila s Hugem a vyrazila jiz zase sama smerem na jih k peruanskym hranicim. Dostala jsem spoustu doporuceni, kam se po ceste jeste podivat, ale prece jen jsem tu stravila dost casu, tak bych se radeji mela zacit posunovat vetsi rychlosti. Jela jsem teda do Loja, kde jsem myslela, ze se na nejaky den zastavim a navstivim mistni narodni park. Prijela jsem tam hodne brzo rano asi kolem paty a byla jsem tak unavena, ze se mi vubec nic nechtelo, a tak jsem se sla zeptat, v kolik a kam jede nejdrivejsi autobus do Peru. Pani mi oznamila, ze za necele dve hodiny jede autobus do Piura. Nebylo to zadne velke rozhodovani, prece jen jsem jiz v Ekvadoru byla dost dlouho, tak jsem koupila listek a sla si sednout na dalsich osm hodin do autobusu. Na hranicich probehlo vsechno bez problemu a v Piura nas vysadili cert vi kde. V Peru nemaji vetsinou autobusove nadrazi jako takove, ale kazda spolecnost ma svoji zastavku, tak ze jsou hezky rozhazene po meste. Vubec jsem nevedela kde budu ubytovana, protoze v pruvodci toho o meste moc nebylo, protoze to zrovna raj pro turisty neni. V autobuse jel jeden cizinec, American Dave, ktery mel vyhledany nejaky ubytovani tak jsem se k nemu prifarila, skocili jsem do taxika a nechali se tam odvezt. Bylo to trosku podivne misto, ale byla jsem tam se skoro dvoumetrovym chlapem, tak jsem se nebala vlka nic :o) Mesto na me nepusobilo vubec pratelsky a byla jsem rada, ze hned dalsi den muzu sbalit batoh a zmizet. Uz jen najit nejaky misto na veceri bylo dost narocne, proste tam opravdu pro turisty zarizeni nejsou, ale nakonec jsme preci jen nasli nejaky stanek na ulici, kde prodavali klasiku - kure s ryzi :o) Snad zbytek Peru bude lepsi nez toto podivne poustni mestecko...
Žádné komentáře:
Okomentovat