25. 5. - 3. 6. 2012
Po priletu zpatky do Quito jsme hned z letiste skocili na autobus do Mitad del Mundo. Jinymi slovy, "Stred Sveta". Tam totiz rovnik protina Ekvador. Je tam obrovsky pamatnik, ktery bohuzel nestoji presne na rovniku, jak by se mohlo zdat. Presny bod totiz lezi asi 300m severne od pamatniku. I tak to byla legrace se po care projit :o) Stihli jsme jeste rychlou veceri a uz jsme prchali pryc s planem dojet do Pululahua. Je to krater sopky, kde na samem dne je vesnicka a da se tam prenocovat. Prekvapive zadny autobus uz tam nejel, ale vedeli jsme, ze je to jen 5km tak jsme odchytili taxika a snazili se mu vysvetlit, ze chceme odvezt do hostelu v krateru. Evidentne nase spanelstina je velmi bidna, nebot pan jak videl turisty, odvezl nas na do luxusniho hotelu s vyhledem na krater, kde noc stala vic nez $100! :o) S pomoci pani recepcni jsme se domluvili, kam jsme chteli jet, ale to pry bysme potrebovali 4x4, coz by nas stalo dalsi balik penez, nebot jsme nemeli dalsi spolucestujici a tak jsme se nechali odvezt zpet do mestecka a ubytovali se tam.
Rano jsme vyrazili na Pre-Inka ruiny Rumicucho a pak na vyhlidku na Pululahua. Krasny pohledy na zelene kopecky, ale bohuzel ne dost casu na to, sejit dolu do krateru. Stihli jsme dojit tak do pulky, museli jsme se totiz vratit do Quita, protoze Davidovi odpoledne letelo letadlo zpatky domu. Jela jsem s nim na letiste, kde jsme se rozloucili a ja sedla na autobus zpet do centra najit nejaky hostel.
Dalsi den jsem vyrazila do stareho mesta, nebot jsme toho tam s Davidem pred odjezdem na Galapagy nestihli moc obejit. Rano jsem mela v planu prejezd do Narodniho Parku Cotopaxi. Ubytovala jsem se v Hotel Cuello de Luna, kousek od hlavni silnice nedaleko vstupu do parku. K memu velkemu prekvapeni jsem tam byla jedinym hostem! Myslela jsem, ze tam potkam nekoho, s kym bych mohla podniknout vylet do parku, ale bohuzel se nepostestilo. Druhy den jsem se teda sebrala a vyrazila do nedalekeho mestecka Latacunga, kde uz v hostelu bylo vic turistu a hned bylo jit s kym na obed. Premyslela jsem o vystupu na sopku Cotopaxi (5897m). Jenze za posledni mesic jsem toho moc nenachodila, ve vyssi nadmorske vysce jsem byla teprve tretim dnem a pocasi taky nebylo uplne nejlepsi tak jsem se rozhodla, ze udelam jen jednodenni vylet do Base Camp a poradny vystup na nejakou horu necham na Bolivii.
Z Hostal Tiana jsme na ten vylet jeli ctyri. Par milych mladych Svycaru a jeden Kanadan Hugo. Odvezli nas az na parkoviste pod Base Camp - 4500m, odkud jsme dosli do chatky, ktera je v 4800m. Cekala jsem, co ta nadmorska vyska se mnou udela, ale krome toho, ze jsem funela jak ctyri, se mi nic neprihodilo. Tam jsme si dali obed a pokracovali jeste kousek nahoru do 5000m, kde zacina ledovec. Pocasi nam vcelku pralo, az k ledovci jsme meli krasne vyhledy s modrou oblohou, tam se uz pak ale pekne zatahlo.
Na druhy den jsem se spolecne se clenama vcerejsiho vyletu domluvila, ze pojedeme do sousedni vesnicky Saquisili, kde je vyhlaseny trh zvirat, ale i vseho mozneho jineho. Rano jsme sedli na autobus a po ceste se kochali krasnymi vyhledy na vcera navstivenou sopku Cotopaxi. V Saquisili jsme nemuseli chodit daleko, abysme trh nasli. Je rozprostreny po nekolika ulicich, kde v kazde casti prodavaji neco jineho. Maji to hezky rozdeleny na oddeleni, lam, prasat, krav, koni, oslu... Bylo to uzasny sledovat lidi, jak hledaji ten pravy kousek, smlouvaji mezi sebou ceny a nakladaji ne moc stastne vypadajici akorat zakoupena zviratka na auta. Kdyz jsem vytahla fotka, ne vzdy se na me pratelsky divali. Hugo i Ariane mluvi spanelsky tak se obcas zeptali na cenu, abysme meli predstavu, kolik co stoji nebo se jen tak snazili prohodit par slov, ale ne vzdy se setkali s milou odpovedi... I tak to byl velky zazitek sledovat ten mumraj ctvrtecniho nakupniho silenstvi :o)
Vratili jsem se zpet do Latacunga, kde jsme se rozloucili s Ariane a Sami a uz jen ja a Hugo vyrazili na Quilotoa Loap Trek. Sedli jsme si na autobus, ktery nas odvezl do Quilotoa, odkud zacneme nase ctyrdenni dobrodruzstvi. Po prasne, hodne hrbolate ceste jsme dojeli do Quilotoa, kde je krater s jezerem ve vysce 3850m. Pocasi bylo krasne, jen ten vitr. A to nemyslim jen tak nejaky vetrik, ale poradny vichr :o) Hned jak jsem vystoupili z autobusu, tak jsme se vydali na turu kolem krateru. Je to sice jen 5km, ale jde se po hrane krateru, coz je hezky z kopce do kopce a ten vitr nepomahal, jeste k tomu samozrejme foukal smerem do krateru, tak ze jsem si kazdou chvili mysleli, ze tam skoncime :o) Nicmene ta namaha stala za to, meli jsme krasne vyhledy jak do krateru, tak i na okolni udolicka a hory. Tesne pred setmeni jsme se ubytovali v Hostal Cabanas Quilotoa, kde v cene je vecere a snidane a hlavne jakekoli mnozstvi caje na zahrati! Jakmile totiz slunicko zalezlo, byla pekna zima, teploty spadnou az na nulu :o( Nastesti meli zatopeno v kamnech a i v nasem pokojicku roztopili kaminka, tak ze i ja zimomrivec jsme prezila. Dalsi den jsme meli na to, abysme dosli do dalsi vesnicky Chugchilan, kde se da ubytovat. Zacali jsme podel krateru a pak uz schazeli dolu do udoli, kde jsme se parkrat museli zeptat na cestu, nez jsme nasli nejakou tu znacku. Quilotou a jeji krasny krater jsme nechali za sebou a uzivali si zelenych kopecku a mnohem teplejsiho slunecneho pocasi :o) Po tom, co jsme prosli vesnickou Guayama San Pedro jsme sestoupili do kanonu, presli pres reku a na druhy strane si to zase pekne vyslapli, to jsme se hezky zahrali :o) V Chugchilan jsme se ubytovali v Hostal Cloud Forest. Moc hezky misto s krasnyma vyhledama a opet s jidlem v cene. Meli tam i ping pong a stolni fotbal, tak jsem meli na vecer o zabavu postarano...
Rano jsme po snidani vyrazili smer Isinlivi. Dlouho jsme sli jen z kopce krasnym udolim, az jsem presli reku a zacali zase pomalu stoupat. Najednou jsme moc nevedeli kam jit, tak jsem se zeptali u jednoho domecku, ale mluvili jen Quechua, tak ze i kdyz Hugo mluvi spanelsky, moc jim nerozumel. Evidentne jsme se trochu ztratili, ale ve finale dosli k mostiku pres reku presne tam, kam jsme potrebovali. V Isinlivi jsme se ubytovali v Hostal Llullu Llama, coz ma stejny majitel, jako Hostal Tiana v Latacunga. Moc hezky misto, kde dobrovolnicil Kanadan Nick. Byla to legrace si s nim povidat, teda spis ho nechat povidat. Bylo jasny, a i nam to sam potvrdil, ze ne kazdy den tam nekdo dorazi, tak ze se potreboval vypovidat. Po veceri jsme tam asi dve hodiny sedeli a v podstate celou dobu poslouchali jeho historky :o) Naprosto chapu, jak se citil, protoze ja to mam taky, kdyz jsem par dni sama a pak nekoho potkam, tak ho sotva pustim ke slovu :o)
Na dalsi den uz zadny vyslap v planu nebyl, ale jen dobrodruzna cesta zpatky, na korbe "mlekarskeho nakladaku" :o) Je to takovy maly nakladacek, ktery ma na korbe barely na mleko a objizdi v horach min dostune farmy a obydli, kde po ceste sbira cerstve mleko. No a mezi barelama je misto pro cestujici :o) Jede se skrz krasne pohori And, kam bezne autobusy nejezdi. Prevaznou cas cesty jsme byli jedini cestujici, zastavovali jsem kdekoli nekdo cekal u cesty s kyblema mleka a syn pani ridicky sleval mleko do barelu a cert vi, kolik jim za to platil, vzdy to bylo jen par drobnych... Byla to uzasna zkusenost, hezky jsme se vydrncali a pekne nacichli cerstvym mlekem :o) Ale myslim, ze kdyz ma clovek takovou prilezitost, musi se to vyzkouset a ja bych to jen doporucila!
Po priletu zpatky do Quito jsme hned z letiste skocili na autobus do Mitad del Mundo. Jinymi slovy, "Stred Sveta". Tam totiz rovnik protina Ekvador. Je tam obrovsky pamatnik, ktery bohuzel nestoji presne na rovniku, jak by se mohlo zdat. Presny bod totiz lezi asi 300m severne od pamatniku. I tak to byla legrace se po care projit :o) Stihli jsme jeste rychlou veceri a uz jsme prchali pryc s planem dojet do Pululahua. Je to krater sopky, kde na samem dne je vesnicka a da se tam prenocovat. Prekvapive zadny autobus uz tam nejel, ale vedeli jsme, ze je to jen 5km tak jsme odchytili taxika a snazili se mu vysvetlit, ze chceme odvezt do hostelu v krateru. Evidentne nase spanelstina je velmi bidna, nebot pan jak videl turisty, odvezl nas na do luxusniho hotelu s vyhledem na krater, kde noc stala vic nez $100! :o) S pomoci pani recepcni jsme se domluvili, kam jsme chteli jet, ale to pry bysme potrebovali 4x4, coz by nas stalo dalsi balik penez, nebot jsme nemeli dalsi spolucestujici a tak jsme se nechali odvezt zpet do mestecka a ubytovali se tam.
Rano jsme vyrazili na Pre-Inka ruiny Rumicucho a pak na vyhlidku na Pululahua. Krasny pohledy na zelene kopecky, ale bohuzel ne dost casu na to, sejit dolu do krateru. Stihli jsme dojit tak do pulky, museli jsme se totiz vratit do Quita, protoze Davidovi odpoledne letelo letadlo zpatky domu. Jela jsem s nim na letiste, kde jsme se rozloucili a ja sedla na autobus zpet do centra najit nejaky hostel.
Dalsi den jsem vyrazila do stareho mesta, nebot jsme toho tam s Davidem pred odjezdem na Galapagy nestihli moc obejit. Rano jsem mela v planu prejezd do Narodniho Parku Cotopaxi. Ubytovala jsem se v Hotel Cuello de Luna, kousek od hlavni silnice nedaleko vstupu do parku. K memu velkemu prekvapeni jsem tam byla jedinym hostem! Myslela jsem, ze tam potkam nekoho, s kym bych mohla podniknout vylet do parku, ale bohuzel se nepostestilo. Druhy den jsem se teda sebrala a vyrazila do nedalekeho mestecka Latacunga, kde uz v hostelu bylo vic turistu a hned bylo jit s kym na obed. Premyslela jsem o vystupu na sopku Cotopaxi (5897m). Jenze za posledni mesic jsem toho moc nenachodila, ve vyssi nadmorske vysce jsem byla teprve tretim dnem a pocasi taky nebylo uplne nejlepsi tak jsem se rozhodla, ze udelam jen jednodenni vylet do Base Camp a poradny vystup na nejakou horu necham na Bolivii.
Z Hostal Tiana jsme na ten vylet jeli ctyri. Par milych mladych Svycaru a jeden Kanadan Hugo. Odvezli nas az na parkoviste pod Base Camp - 4500m, odkud jsme dosli do chatky, ktera je v 4800m. Cekala jsem, co ta nadmorska vyska se mnou udela, ale krome toho, ze jsem funela jak ctyri, se mi nic neprihodilo. Tam jsme si dali obed a pokracovali jeste kousek nahoru do 5000m, kde zacina ledovec. Pocasi nam vcelku pralo, az k ledovci jsme meli krasne vyhledy s modrou oblohou, tam se uz pak ale pekne zatahlo.
Na druhy den jsem se spolecne se clenama vcerejsiho vyletu domluvila, ze pojedeme do sousedni vesnicky Saquisili, kde je vyhlaseny trh zvirat, ale i vseho mozneho jineho. Rano jsme sedli na autobus a po ceste se kochali krasnymi vyhledy na vcera navstivenou sopku Cotopaxi. V Saquisili jsme nemuseli chodit daleko, abysme trh nasli. Je rozprostreny po nekolika ulicich, kde v kazde casti prodavaji neco jineho. Maji to hezky rozdeleny na oddeleni, lam, prasat, krav, koni, oslu... Bylo to uzasny sledovat lidi, jak hledaji ten pravy kousek, smlouvaji mezi sebou ceny a nakladaji ne moc stastne vypadajici akorat zakoupena zviratka na auta. Kdyz jsem vytahla fotka, ne vzdy se na me pratelsky divali. Hugo i Ariane mluvi spanelsky tak se obcas zeptali na cenu, abysme meli predstavu, kolik co stoji nebo se jen tak snazili prohodit par slov, ale ne vzdy se setkali s milou odpovedi... I tak to byl velky zazitek sledovat ten mumraj ctvrtecniho nakupniho silenstvi :o)
Vratili jsem se zpet do Latacunga, kde jsme se rozloucili s Ariane a Sami a uz jen ja a Hugo vyrazili na Quilotoa Loap Trek. Sedli jsme si na autobus, ktery nas odvezl do Quilotoa, odkud zacneme nase ctyrdenni dobrodruzstvi. Po prasne, hodne hrbolate ceste jsme dojeli do Quilotoa, kde je krater s jezerem ve vysce 3850m. Pocasi bylo krasne, jen ten vitr. A to nemyslim jen tak nejaky vetrik, ale poradny vichr :o) Hned jak jsem vystoupili z autobusu, tak jsme se vydali na turu kolem krateru. Je to sice jen 5km, ale jde se po hrane krateru, coz je hezky z kopce do kopce a ten vitr nepomahal, jeste k tomu samozrejme foukal smerem do krateru, tak ze jsem si kazdou chvili mysleli, ze tam skoncime :o) Nicmene ta namaha stala za to, meli jsme krasne vyhledy jak do krateru, tak i na okolni udolicka a hory. Tesne pred setmeni jsme se ubytovali v Hostal Cabanas Quilotoa, kde v cene je vecere a snidane a hlavne jakekoli mnozstvi caje na zahrati! Jakmile totiz slunicko zalezlo, byla pekna zima, teploty spadnou az na nulu :o( Nastesti meli zatopeno v kamnech a i v nasem pokojicku roztopili kaminka, tak ze i ja zimomrivec jsme prezila. Dalsi den jsme meli na to, abysme dosli do dalsi vesnicky Chugchilan, kde se da ubytovat. Zacali jsme podel krateru a pak uz schazeli dolu do udoli, kde jsme se parkrat museli zeptat na cestu, nez jsme nasli nejakou tu znacku. Quilotou a jeji krasny krater jsme nechali za sebou a uzivali si zelenych kopecku a mnohem teplejsiho slunecneho pocasi :o) Po tom, co jsme prosli vesnickou Guayama San Pedro jsme sestoupili do kanonu, presli pres reku a na druhy strane si to zase pekne vyslapli, to jsme se hezky zahrali :o) V Chugchilan jsme se ubytovali v Hostal Cloud Forest. Moc hezky misto s krasnyma vyhledama a opet s jidlem v cene. Meli tam i ping pong a stolni fotbal, tak jsem meli na vecer o zabavu postarano...
Rano jsme po snidani vyrazili smer Isinlivi. Dlouho jsme sli jen z kopce krasnym udolim, az jsem presli reku a zacali zase pomalu stoupat. Najednou jsme moc nevedeli kam jit, tak jsem se zeptali u jednoho domecku, ale mluvili jen Quechua, tak ze i kdyz Hugo mluvi spanelsky, moc jim nerozumel. Evidentne jsme se trochu ztratili, ale ve finale dosli k mostiku pres reku presne tam, kam jsme potrebovali. V Isinlivi jsme se ubytovali v Hostal Llullu Llama, coz ma stejny majitel, jako Hostal Tiana v Latacunga. Moc hezky misto, kde dobrovolnicil Kanadan Nick. Byla to legrace si s nim povidat, teda spis ho nechat povidat. Bylo jasny, a i nam to sam potvrdil, ze ne kazdy den tam nekdo dorazi, tak ze se potreboval vypovidat. Po veceri jsme tam asi dve hodiny sedeli a v podstate celou dobu poslouchali jeho historky :o) Naprosto chapu, jak se citil, protoze ja to mam taky, kdyz jsem par dni sama a pak nekoho potkam, tak ho sotva pustim ke slovu :o)
Na dalsi den uz zadny vyslap v planu nebyl, ale jen dobrodruzna cesta zpatky, na korbe "mlekarskeho nakladaku" :o) Je to takovy maly nakladacek, ktery ma na korbe barely na mleko a objizdi v horach min dostune farmy a obydli, kde po ceste sbira cerstve mleko. No a mezi barelama je misto pro cestujici :o) Jede se skrz krasne pohori And, kam bezne autobusy nejezdi. Prevaznou cas cesty jsme byli jedini cestujici, zastavovali jsem kdekoli nekdo cekal u cesty s kyblema mleka a syn pani ridicky sleval mleko do barelu a cert vi, kolik jim za to platil, vzdy to bylo jen par drobnych... Byla to uzasna zkusenost, hezky jsme se vydrncali a pekne nacichli cerstvym mlekem :o) Ale myslim, ze kdyz ma clovek takovou prilezitost, musi se to vyzkouset a ja bych to jen doporucila!
Žádné komentáře:
Okomentovat