15. - 18. 6. 2012
Colca Canyon je udajne nejhlubsim kanonem na svete, ma byt dvakrat tak hluboky nez Grand Canyon v USA. Tezko ale rict, nebot informace z ruznych zdroju jsou ne vzdy stejne... V Cruz del Condor jsme vystoupili v 6.30 do sileny zimy! Mela jsem na sobe uplne vsechno, ale i tak to byla teda sila. Kdyz slunicko vylezlo zpoza hor tak to bylo o trosku lepsi, ale stale nic pro me.
Nastesti behem chvile se zacali kondori sletavat z okolnich vrcholku, tak clovek hned zapomnel na zimu a prsticky se rychle rozehraly, jak musely mackat spoust fotaku. Kdyz jsem potkavala po ceste lidi, kteri uz tu byli, tak mi rikali, at toho moc necekam, ze budu mit stesti, kdyz uvidim dva tri kondory, ale my tam byli teprve pul hodiny a uz jich tam bylo asi pet. Posedavali po skaliskach nebo se sem tam proleteli tak jsem byla uplne nadsena, jake stesti mam toto videt. To jsem vsak nevedela, co nas ceka!
V pruvodci pisou, ze kondori jsou nejcasteji videt mezi 8 - 10h. Oni jak kdyby meli hodinky :o) Opravdu kolem osme hodiny to zacalo. Sletli se tam snad vsichni kondori z okoli a zacli se do slova a do pismene predvadet. Vubec jim nevadilo to strasne mnozsvti lidi, zirajici na tu krasu vsude kolem. Je tam vybudovana takova vyhlidka, ktera se tahne podel kanonu a oni, ne jen ze letali strasne nizko, nekteri jen tesne nad nasima hlavama, oni si to zakrouzili nad jednim koncem obecenstva, pak se presidlili na prostredek a pak jeste zamavali kridly vsem na druhem konci. No a v deset jako kdyz zazvonil zvonec a pohadky byl konec... Najedou se rozletli tam odkud rano priletli a bylo po podivane.
Jak jsme tam celou dobru stali se spadlou celisti a sledovali ty obrovske operence, zjistili jsem, ze nam ujel autobus do nedalekeho mestecka Cabanaconde. Dalsi jel asi az za skoro dve hodiny tak jsme si rekli, ze vyrazime pesky a bud tam dorazime driv nez autobus a nebo si ho po ceste nekoho stopnem. Asi po ctvrt hodine jelo kolem auto nasim smerem, tak jsem zkusili zvednout palec a oni dokonce zastavili a prekvapive jeli do Cabanaconde, protoze tam ani po ceste zadna jina vesnice neni:o) Vysadili nas primo na namesticku, kde jsme hned shledli pruvod mistnich za velmi hlucne hudby v ramci Inti Raymi, coz je Inka festival slunce. Kdyz jsem slysela tu hudbu, tak jsem si rikala, ze to je asi pohreb, ale zadna smutna udalost to nebyla, ba naopak, vsichni byli az moc veseli :o)
Na namesticku jsme se dali do reci s mistni rodinkou prodavajici neco podobneho koblizkum, coz jsme samozrejme museli ochutnat. Meli dve male holcicky, oblecene v krasnych satickach a na provazku meli privazanou malou lamu. Museli jsme si je vyfotit a poprve za to i zaplatit :o) Zeptali jsme se jich, jestli neznaji Donu, coz je znama moji "kanadske sestry" Miriam z doby, kdy tady zila a pracovala jako archeolog na ruinach na kopci za vesnici. Chtela jsem to tam videt, tak jsme sli za Donou, ktera nas mile privitala, dali jsme si u ni obed a sli na ruiny. Napoprve jsme netrefili spravnou stezku a zacali se obavat, ze uz to na horu nestihnem, protoze jsme meli jeste v planu dojit ten samy den na dno kanonu. Pridali jsem teda na tempu a vcas vybehli na vrchol Kallamanka. Geoffry z toho nebyl zcela odvazany, coz jsem chapala, a tak jsem se vydala sama si to tam obejit. Obkrouzila jsem to tam rychlosti blesku a vratila se tam, kde jsme Geoffryho nechala, ale on nikde. Chvili jsem teda cekala a kdyz nesel, obehla jsem to tam cele znovu, ale on porad nikde. Zacala jsem mit o nej strach, ze se mi ztratil, nedej boze snad spadl, protoze tam byly mista, ktery s pesinkou nemeli nic spolecnyho a slo se po pekne prikrem kopci. Po hodine volani a hledani jsem se vydala zpet dolu smer do vesnice a Geoffry si to schazi z uplne jine strany hory a vola na me zrovna jako ja na nej a i jemu se honi hlavou ty nejcernejsi myslenky :o) Byli jsme z toho oba dost vycerpani a vzajemnym hledanim ztratili hodne casu, tak ze jsme na noc museli zustat v Cabanaconde, v hostelu Pachamama. Kdyz jsem se sla check in a prozradila jsem, ze jsem z Cech, tak mi hned oznamili, ze Cesi jsou tam znami Slivovici, ze pry ti umi pit :o) Tak uz i v techto koncinach o nas vi vse :o)
Druhy den rano jsme si privstali a vydali se do oazy v kanonu. Cesta byla dost strma a potkavali jsme spoustu lidi smerem nahoru. Rozumne to rozhodnuti se skrabat nahoru rano, kdyz je jeste chladno. Dole jsme si dali osvezujici drink a po kratkem odpocinku jsme se museli vydat na narocnou cestu nahoru, protoze uz ve dve nam jel autobus zpet do Arequipa. Byl to narocny, rychly, ale vydareny vylet.
Z Arequipa jsem se nocni autobusem jiz opet sama presunula do Cuzsco, kde jsme se po ceste seznamila s parem Nemcu. Spolecne jsme jeli do stejneho levneho hostelu Tynku Wosi, hodne jednoduchy, ale za ty penize... :o) Vydala jsem se na prochazku po meste a hlavne vyzvedet jak je to se Salkantay Trek na Machu Picchu. Nebyl to nijak slozity ukol, protoze vsechny cestovky, a jako ze je jich tam vic nez dost, nabizeji to same a v podstate za stejne ceny. Upsala jsem se tedy u Salkantay Trek Peru Adventure na petidenni trek. Vecer za mnou prisel pruvodce Manuel, aby mi rekl podrobnejsi informace a domluvili jsme se na rano, ze me vyzvednou v 4.15! Jak je zde ale bezne, meli 20min zpozdeni, coz je na mistni pomery jeste krasa :o) Vyzvedli jsme dalsi lidi a vyrazili do vychozi vesnice Mollepata, kde jsme si dali snidani a rozdelili asi 45 lidi do trech skupin. Me pridelili k 8 Brazilcum a 1 Chilanovi.
Nebyla jsem z toho vubec nadsena, protoze Brazilci rozumeli spanelsky, tak ze se do anglictiny nikdo moc nepoustel. Myslela jsem, ze nikdo anglicky nemluvi, a ze teda budu pet dni hodne potichu :o) Manuel mi sice vzdy vse co rikal prelozil, ale anglicka verze byla hodne zkracena. Vyrazili jsme konecne na cestu, ale vsichni Brazilci se strasne vlekli. Nastesti Pablo, ten Chilan, mluvil dobre anglicky a sel hlavne primerenym tempem tak bylo s kym povidat. Bylo to hrozny, jak jsme na zbytek museli porad cekat. Ve finale vzal Manuel jedny holce batoh, ve vire, ze ji to pujde trochu rychleji, ale bohuzel to moc nepomohlo. Tim padem na misto obeda, kde jsme meli byt v jednu jsme dorazili s dvou hodinovym zpozdenim. To uz ani Manuel nevydrzel a rekl jim, ze do kempu, kde spime je to jeste dobry dve hodiny, tak ze oni by tam za svetla urcite nedosli, tak ze si budou muset naskakat na nakladak a nechat se tam odvezt :o)
Tak jen ja, Pablo a nakonec jeden odvazny Brazilec Adrian jsme vyrazili na cestu a pridali jsme do kroku a v kempu jsme byli jeste driv, nez ostatni skupiny. Tam jsme si meli rozebrat veci, co jsme meli nalozeny na konich, ale ja na to nejak zapomnela a zacala jsme hledat svuj spacak az po veceri. Nikde po nem nebyla ani stopa tak uz jsem se desila, ze v ty zime budu spat ve stanu bez spacaku :o) S Manuelem jsme obesli i ostatni kempy, jestli se tam moje veci nejak neprimotaly, ale nikde nic. Nakonec se vse naslo, odnesli to totiz s Manuelovo taskou k nim do stanu... Po veceri to vsichni zalomili hrozne brzo, nebot nekterym nadmorska vyska nedelala uplne nejlip, i pres velke mnozstvi coca caje :o) Kemp byl ve vysce 3900m. Ja s Pablem a Manuelem jsme jeste chvili povidali a uzivali si pohledu na neuveritelnou nocni oblohu posetou hvezdami.
Colca Canyon je udajne nejhlubsim kanonem na svete, ma byt dvakrat tak hluboky nez Grand Canyon v USA. Tezko ale rict, nebot informace z ruznych zdroju jsou ne vzdy stejne... V Cruz del Condor jsme vystoupili v 6.30 do sileny zimy! Mela jsem na sobe uplne vsechno, ale i tak to byla teda sila. Kdyz slunicko vylezlo zpoza hor tak to bylo o trosku lepsi, ale stale nic pro me.
Nastesti behem chvile se zacali kondori sletavat z okolnich vrcholku, tak clovek hned zapomnel na zimu a prsticky se rychle rozehraly, jak musely mackat spoust fotaku. Kdyz jsem potkavala po ceste lidi, kteri uz tu byli, tak mi rikali, at toho moc necekam, ze budu mit stesti, kdyz uvidim dva tri kondory, ale my tam byli teprve pul hodiny a uz jich tam bylo asi pet. Posedavali po skaliskach nebo se sem tam proleteli tak jsem byla uplne nadsena, jake stesti mam toto videt. To jsem vsak nevedela, co nas ceka!
V pruvodci pisou, ze kondori jsou nejcasteji videt mezi 8 - 10h. Oni jak kdyby meli hodinky :o) Opravdu kolem osme hodiny to zacalo. Sletli se tam snad vsichni kondori z okoli a zacli se do slova a do pismene predvadet. Vubec jim nevadilo to strasne mnozsvti lidi, zirajici na tu krasu vsude kolem. Je tam vybudovana takova vyhlidka, ktera se tahne podel kanonu a oni, ne jen ze letali strasne nizko, nekteri jen tesne nad nasima hlavama, oni si to zakrouzili nad jednim koncem obecenstva, pak se presidlili na prostredek a pak jeste zamavali kridly vsem na druhem konci. No a v deset jako kdyz zazvonil zvonec a pohadky byl konec... Najedou se rozletli tam odkud rano priletli a bylo po podivane.
Na namesticku jsme se dali do reci s mistni rodinkou prodavajici neco podobneho koblizkum, coz jsme samozrejme museli ochutnat. Meli dve male holcicky, oblecene v krasnych satickach a na provazku meli privazanou malou lamu. Museli jsme si je vyfotit a poprve za to i zaplatit :o) Zeptali jsme se jich, jestli neznaji Donu, coz je znama moji "kanadske sestry" Miriam z doby, kdy tady zila a pracovala jako archeolog na ruinach na kopci za vesnici. Chtela jsem to tam videt, tak jsme sli za Donou, ktera nas mile privitala, dali jsme si u ni obed a sli na ruiny. Napoprve jsme netrefili spravnou stezku a zacali se obavat, ze uz to na horu nestihnem, protoze jsme meli jeste v planu dojit ten samy den na dno kanonu. Pridali jsem teda na tempu a vcas vybehli na vrchol Kallamanka. Geoffry z toho nebyl zcela odvazany, coz jsem chapala, a tak jsem se vydala sama si to tam obejit. Obkrouzila jsem to tam rychlosti blesku a vratila se tam, kde jsme Geoffryho nechala, ale on nikde. Chvili jsem teda cekala a kdyz nesel, obehla jsem to tam cele znovu, ale on porad nikde. Zacala jsem mit o nej strach, ze se mi ztratil, nedej boze snad spadl, protoze tam byly mista, ktery s pesinkou nemeli nic spolecnyho a slo se po pekne prikrem kopci. Po hodine volani a hledani jsem se vydala zpet dolu smer do vesnice a Geoffry si to schazi z uplne jine strany hory a vola na me zrovna jako ja na nej a i jemu se honi hlavou ty nejcernejsi myslenky :o) Byli jsme z toho oba dost vycerpani a vzajemnym hledanim ztratili hodne casu, tak ze jsme na noc museli zustat v Cabanaconde, v hostelu Pachamama. Kdyz jsem se sla check in a prozradila jsem, ze jsem z Cech, tak mi hned oznamili, ze Cesi jsou tam znami Slivovici, ze pry ti umi pit :o) Tak uz i v techto koncinach o nas vi vse :o)
Druhy den rano jsme si privstali a vydali se do oazy v kanonu. Cesta byla dost strma a potkavali jsme spoustu lidi smerem nahoru. Rozumne to rozhodnuti se skrabat nahoru rano, kdyz je jeste chladno. Dole jsme si dali osvezujici drink a po kratkem odpocinku jsme se museli vydat na narocnou cestu nahoru, protoze uz ve dve nam jel autobus zpet do Arequipa. Byl to narocny, rychly, ale vydareny vylet.
Z Arequipa jsem se nocni autobusem jiz opet sama presunula do Cuzsco, kde jsme se po ceste seznamila s parem Nemcu. Spolecne jsme jeli do stejneho levneho hostelu Tynku Wosi, hodne jednoduchy, ale za ty penize... :o) Vydala jsem se na prochazku po meste a hlavne vyzvedet jak je to se Salkantay Trek na Machu Picchu. Nebyl to nijak slozity ukol, protoze vsechny cestovky, a jako ze je jich tam vic nez dost, nabizeji to same a v podstate za stejne ceny. Upsala jsem se tedy u Salkantay Trek Peru Adventure na petidenni trek. Vecer za mnou prisel pruvodce Manuel, aby mi rekl podrobnejsi informace a domluvili jsme se na rano, ze me vyzvednou v 4.15! Jak je zde ale bezne, meli 20min zpozdeni, coz je na mistni pomery jeste krasa :o) Vyzvedli jsme dalsi lidi a vyrazili do vychozi vesnice Mollepata, kde jsme si dali snidani a rozdelili asi 45 lidi do trech skupin. Me pridelili k 8 Brazilcum a 1 Chilanovi.
Nebyla jsem z toho vubec nadsena, protoze Brazilci rozumeli spanelsky, tak ze se do anglictiny nikdo moc nepoustel. Myslela jsem, ze nikdo anglicky nemluvi, a ze teda budu pet dni hodne potichu :o) Manuel mi sice vzdy vse co rikal prelozil, ale anglicka verze byla hodne zkracena. Vyrazili jsme konecne na cestu, ale vsichni Brazilci se strasne vlekli. Nastesti Pablo, ten Chilan, mluvil dobre anglicky a sel hlavne primerenym tempem tak bylo s kym povidat. Bylo to hrozny, jak jsme na zbytek museli porad cekat. Ve finale vzal Manuel jedny holce batoh, ve vire, ze ji to pujde trochu rychleji, ale bohuzel to moc nepomohlo. Tim padem na misto obeda, kde jsme meli byt v jednu jsme dorazili s dvou hodinovym zpozdenim. To uz ani Manuel nevydrzel a rekl jim, ze do kempu, kde spime je to jeste dobry dve hodiny, tak ze oni by tam za svetla urcite nedosli, tak ze si budou muset naskakat na nakladak a nechat se tam odvezt :o)
Tak jen ja, Pablo a nakonec jeden odvazny Brazilec Adrian jsme vyrazili na cestu a pridali jsme do kroku a v kempu jsme byli jeste driv, nez ostatni skupiny. Tam jsme si meli rozebrat veci, co jsme meli nalozeny na konich, ale ja na to nejak zapomnela a zacala jsme hledat svuj spacak az po veceri. Nikde po nem nebyla ani stopa tak uz jsem se desila, ze v ty zime budu spat ve stanu bez spacaku :o) S Manuelem jsme obesli i ostatni kempy, jestli se tam moje veci nejak neprimotaly, ale nikde nic. Nakonec se vse naslo, odnesli to totiz s Manuelovo taskou k nim do stanu... Po veceri to vsichni zalomili hrozne brzo, nebot nekterym nadmorska vyska nedelala uplne nejlip, i pres velke mnozstvi coca caje :o) Kemp byl ve vysce 3900m. Ja s Pablem a Manuelem jsme jeste chvili povidali a uzivali si pohledu na neuveritelnou nocni oblohu posetou hvezdami.
Žádné komentáře:
Okomentovat