19. - 22. 6. 2012
Rano byl budicek uz na patou, dostali jsme opet coca caj primo do stanu. Pobalili jsme a vyrazili na dnesni cast cesty, coz byl vystup na Salkantay Pass - 4650m a pak sestup do udoli do vesnicky Colpapampa - 2800m, kde budeme spat.
Vystup byl docela narocny a z nasi deseticlene skupiny jsme sli pouze ctyri. Ostatni by se tam asi nevyskrabali, tak ze si museli zaplatit koniky, aby je tam vyvezli. Za tri a pul hodiny jsme byli nahore, pocasi krasne bez mracku a vyhledy na horu Salkantay -6270m byly uzasny. Pruvodce z jiny skupiny me a Pablo pribral k sobe a sli jsme jeste o kousek dal, kde nam ukazal krasne tyrkysove zelene jezero obklopene zasnezenyma horama.
Pak uz jsme vyzvedli zbytek nasi skupiny a vydali se na sestup do udoli. Tam nasi pomocnici rozbalili kuchyn a uvarili nam obed :o) Posmakli jsme si jak na jidle, tak i na vyhledech na okolni hory a pasouci se lamy. Cesta dolu byla dlouha a do Colpapama jsme dorazili kolem paty, kde se pripravoval pro nas kemp a par nadsencu, co meli prebytek energie sli hrat fotbal. Po veceri jsme jeste chvili povidali a prijemne unaveni zalezli do stanu a jiz za snesitelne teploty rychle usnuli.
Rano jsme dostali opet cajicek do stanu a meli v planu odejit na sedmou, ale diky pomalim Brazilcum, kterym cas moc nerika, jsme hned meli vic nez pulhodiny zpozdeni. Dnes jsme meli v planu cestu az dolu do udoli k rece do dzungle, takze bundy, cepice a rukavice jsme mohli v klidu vymenit za tricko a sortky, coz teplomil jako ja vic nez uvital :o) Dolu z kopce to uz i Brazilcum slapalo, tak ze jsme se jako skupina skoro drzeli pohromade. Ve vesnicce Playa nam nasi kuchari uvarili posledni jidlo, a jako ze se teda predvedli, bylo tam vse mozne, vcetne ryze, testovin, zeleniny i masa, ale to mnozstvi se ani v nasi pocetne skupine snist nedalo :o)
Tim nase tura skoncila, naskakali jsme do busu a odvezli nas do Santa Teresa, kde nam postavili stany na zahrade jednoho hostelu. Za odmenu za podany vykon nas odvezli do mistnich horkych termalnich lazni, coz nase unavene svaly uvitaly. Venku zas takovy horko uz nebylo, ale voda byla vic nez prijemna. Jednotlive bazenky byly ruznych teplot, ale ja jsem samozrejme zustala v tom nejteplejsim, musela jsem preci nacerpat trochu tepla, ne? :o) Je pravda, ze po dvou hodinach tam jsem se i ja uz zacinala malinko varit, ale bylo to i tak uzasny a nechtelo se mi ven.
Ranni cast cesty byla do zastavky vlaku Hidroelectrica, coz bylo dobrovolny, protoze se pry jde po prasny ceste, kde sem tam jezdi auta, tak ze mozna nekteri z nas radeji pojedou minibusem. Ja jsem chtela samozrejme jit a tentokrat se ke me prekvapive pridal jeden z Brazilcu Rafael.
Vzhledem k tomu, ze vetsina vcera trochu parila, jsme nebyli schopni se vykopat. Ze vsech skupin nas slo asi jen 8, tak ze s nama sel jen jeden pruvodce Manuel, kterymu nebylo uplne nejlip, tak ze ta skoro trihodinova cesta na slunicku byla pro nej trochu narocna :o) Tam jsme si dali obed a jiz i se zbytkem skupiny pokracovali podel koleji do Aguas Calientes. Byla to prijemna prochazka s vyhledy na Machu Picchu Mountain. Ve mestecku nas ubytovali v hostelu a meli jsme zbytek odpoledne na obchuzku. Moc mile misto, ale hooodne turisticke, co taky cekat, kdyz jsme u jedne z nejvetsich turistickych atrakci jizni Ameriky :o) Obesli jsme neuveritelne mnozstvi stanku a koho to nevidim sedet v jedne z mnoha restauraci? No jo, Geoffry, se kterym jsem byla v Colca kanonu :o)
Vecere byla spolecna s nasi skupinou v jedne restauraci, kde nam Manuel rozdal listky na zitra na vlak a hlavne vstupenky na Machu Picchu. Jen jediny stastlivec z nasi skupiny mel i listek na Huayna Picchu, coz je hora za za mestem Machu Picchu, kam je omezeny pristup, asi jen 200 lidi na den. Vzhledem k festivalu slunce Inti Raynu byl o to velku zajem a dostat listek pet dni predem nebylo mozne. Mela jsem teda aspon listek na Machu Picchu horu. Domluvili jsme se na sraz rano ve 4.20, protoze prvni branu pod kopcem otviraji v 5 a pak se musi clovek vyskrabat do kopce k hlavnimu vchodu, ktery oteviraji v 6. Jeste je moznost se tam nechat odvezt autobusem, cehoz hodne lidi vyuziva.
Rano jsme se prekvapive vsichni, kteri jsme chteli jit pesky sesli nacas! Dole u prvni kontroly jsme chvili cekali nez otevreli, bylo uz tam spoustu lidi, vsichni nedockavi toho tajemneho mesta na vrcholu hory. Konecne se brana otevrela a my vsichni stale za tmy zacali splhat zik zak nahoru po strani. Neco malo pred sestou jsme se celi propoceni zastavili u hlavniho vchodu. Presne v celou otevreli vchod a vsichni nedockavci se vrhli dovnitr. Vybehli jsme k Guards Gate, odkud je krasny vyhled na mesto, ale za chvili pro nas prisel Manuel, at jdem za nim, nebot soucasti celeho naseho treku je 2 hodinova prohlidka mesta, tak jsme museli jit poslouchat. Vychod slunce se vydaril, paprsky ranniho slunicka protinajici povalujici se mracky jen pridava na tajemnu celeho mista. Kdyz jsme ukoncili vyklad s Manuelem, vetsina z nas se rozesla. Pablo sel na Huayna Picchu a ja s Rafael, Adriano a Saulo vyrazili smer Machu Picchu hora. Oni rekli, ze pujdou k Sun Gate tak aspon kousek pujdem spolecne. Jen co jsme vylezli na prvni pidi kopecek, kluci se rozhodli, ze nikam nejdou. Je pravda, bylo pred jedenactou a slunicko uz pekne hralo, ale cert vi, jestli se sem jeste nekdy podivame tak je treba si to co nejvic uzit a co nejvic toho obehnout. Sla jsem teda sama, byl to dalsi pekny vystup horu Machu Picchu. Tam jsem si sedla a uzivala krasnych vyhledu na Inka mesto i okolni hory.
Pak jsem vyrazila na cestu dolu a rekla jsem si, ze podle casu zajdu jeste na Sun Gate. Dole na rozcesti jsem potkala vsechny holky brazilsky z nasi skupiny, ktere sly stejnym smerem. Pridala jsem se teda k nim, i kdyz jsem se trochu obavala, ze pujdou moc pomalu, ale mile me prekvapily :o) Nahore jsme mely zase uzasne vyhledy tentokrat pod trochu jinym uhlem.
Musela jsem tam holky nechat, protoze jsem mela listek na vlak na sedmou a spicha s Pablo v sest. Udelala jsem jeste par fotek, jak se slunicko pripravovalo k zapadu a pak uz jsem se musela rozloucit, protoze jsem chtela jit zase pesky zpatky. Jak jsem prichazela k nasemu hostelu tak jsem se tam potkala s Pablo a po zaslouzene sprse jsme sli na jeste vice zaslouzenou veceri. Vlak jsme meli kazdy jiny, ale ve skoro stejny casctak jsme sli spolecne na nadrazi a rozloucili se, i kdyz se s nejvetsi pravdepodobnosti v Cuzco jeste uvidime.
Rano byl budicek uz na patou, dostali jsme opet coca caj primo do stanu. Pobalili jsme a vyrazili na dnesni cast cesty, coz byl vystup na Salkantay Pass - 4650m a pak sestup do udoli do vesnicky Colpapampa - 2800m, kde budeme spat.
Vystup byl docela narocny a z nasi deseticlene skupiny jsme sli pouze ctyri. Ostatni by se tam asi nevyskrabali, tak ze si museli zaplatit koniky, aby je tam vyvezli. Za tri a pul hodiny jsme byli nahore, pocasi krasne bez mracku a vyhledy na horu Salkantay -6270m byly uzasny. Pruvodce z jiny skupiny me a Pablo pribral k sobe a sli jsme jeste o kousek dal, kde nam ukazal krasne tyrkysove zelene jezero obklopene zasnezenyma horama.
Pak uz jsme vyzvedli zbytek nasi skupiny a vydali se na sestup do udoli. Tam nasi pomocnici rozbalili kuchyn a uvarili nam obed :o) Posmakli jsme si jak na jidle, tak i na vyhledech na okolni hory a pasouci se lamy. Cesta dolu byla dlouha a do Colpapama jsme dorazili kolem paty, kde se pripravoval pro nas kemp a par nadsencu, co meli prebytek energie sli hrat fotbal. Po veceri jsme jeste chvili povidali a prijemne unaveni zalezli do stanu a jiz za snesitelne teploty rychle usnuli.
Rano jsme dostali opet cajicek do stanu a meli v planu odejit na sedmou, ale diky pomalim Brazilcum, kterym cas moc nerika, jsme hned meli vic nez pulhodiny zpozdeni. Dnes jsme meli v planu cestu az dolu do udoli k rece do dzungle, takze bundy, cepice a rukavice jsme mohli v klidu vymenit za tricko a sortky, coz teplomil jako ja vic nez uvital :o) Dolu z kopce to uz i Brazilcum slapalo, tak ze jsme se jako skupina skoro drzeli pohromade. Ve vesnicce Playa nam nasi kuchari uvarili posledni jidlo, a jako ze se teda predvedli, bylo tam vse mozne, vcetne ryze, testovin, zeleniny i masa, ale to mnozstvi se ani v nasi pocetne skupine snist nedalo :o)
Tim nase tura skoncila, naskakali jsme do busu a odvezli nas do Santa Teresa, kde nam postavili stany na zahrade jednoho hostelu. Za odmenu za podany vykon nas odvezli do mistnich horkych termalnich lazni, coz nase unavene svaly uvitaly. Venku zas takovy horko uz nebylo, ale voda byla vic nez prijemna. Jednotlive bazenky byly ruznych teplot, ale ja jsem samozrejme zustala v tom nejteplejsim, musela jsem preci nacerpat trochu tepla, ne? :o) Je pravda, ze po dvou hodinach tam jsem se i ja uz zacinala malinko varit, ale bylo to i tak uzasny a nechtelo se mi ven.
Ranni cast cesty byla do zastavky vlaku Hidroelectrica, coz bylo dobrovolny, protoze se pry jde po prasny ceste, kde sem tam jezdi auta, tak ze mozna nekteri z nas radeji pojedou minibusem. Ja jsem chtela samozrejme jit a tentokrat se ke me prekvapive pridal jeden z Brazilcu Rafael.
Vzhledem k tomu, ze vetsina vcera trochu parila, jsme nebyli schopni se vykopat. Ze vsech skupin nas slo asi jen 8, tak ze s nama sel jen jeden pruvodce Manuel, kterymu nebylo uplne nejlip, tak ze ta skoro trihodinova cesta na slunicku byla pro nej trochu narocna :o) Tam jsme si dali obed a jiz i se zbytkem skupiny pokracovali podel koleji do Aguas Calientes. Byla to prijemna prochazka s vyhledy na Machu Picchu Mountain. Ve mestecku nas ubytovali v hostelu a meli jsme zbytek odpoledne na obchuzku. Moc mile misto, ale hooodne turisticke, co taky cekat, kdyz jsme u jedne z nejvetsich turistickych atrakci jizni Ameriky :o) Obesli jsme neuveritelne mnozstvi stanku a koho to nevidim sedet v jedne z mnoha restauraci? No jo, Geoffry, se kterym jsem byla v Colca kanonu :o)
Vecere byla spolecna s nasi skupinou v jedne restauraci, kde nam Manuel rozdal listky na zitra na vlak a hlavne vstupenky na Machu Picchu. Jen jediny stastlivec z nasi skupiny mel i listek na Huayna Picchu, coz je hora za za mestem Machu Picchu, kam je omezeny pristup, asi jen 200 lidi na den. Vzhledem k festivalu slunce Inti Raynu byl o to velku zajem a dostat listek pet dni predem nebylo mozne. Mela jsem teda aspon listek na Machu Picchu horu. Domluvili jsme se na sraz rano ve 4.20, protoze prvni branu pod kopcem otviraji v 5 a pak se musi clovek vyskrabat do kopce k hlavnimu vchodu, ktery oteviraji v 6. Jeste je moznost se tam nechat odvezt autobusem, cehoz hodne lidi vyuziva.
Rano jsme se prekvapive vsichni, kteri jsme chteli jit pesky sesli nacas! Dole u prvni kontroly jsme chvili cekali nez otevreli, bylo uz tam spoustu lidi, vsichni nedockavi toho tajemneho mesta na vrcholu hory. Konecne se brana otevrela a my vsichni stale za tmy zacali splhat zik zak nahoru po strani. Neco malo pred sestou jsme se celi propoceni zastavili u hlavniho vchodu. Presne v celou otevreli vchod a vsichni nedockavci se vrhli dovnitr. Vybehli jsme k Guards Gate, odkud je krasny vyhled na mesto, ale za chvili pro nas prisel Manuel, at jdem za nim, nebot soucasti celeho naseho treku je 2 hodinova prohlidka mesta, tak jsme museli jit poslouchat. Vychod slunce se vydaril, paprsky ranniho slunicka protinajici povalujici se mracky jen pridava na tajemnu celeho mista. Kdyz jsme ukoncili vyklad s Manuelem, vetsina z nas se rozesla. Pablo sel na Huayna Picchu a ja s Rafael, Adriano a Saulo vyrazili smer Machu Picchu hora. Oni rekli, ze pujdou k Sun Gate tak aspon kousek pujdem spolecne. Jen co jsme vylezli na prvni pidi kopecek, kluci se rozhodli, ze nikam nejdou. Je pravda, bylo pred jedenactou a slunicko uz pekne hralo, ale cert vi, jestli se sem jeste nekdy podivame tak je treba si to co nejvic uzit a co nejvic toho obehnout. Sla jsem teda sama, byl to dalsi pekny vystup horu Machu Picchu. Tam jsem si sedla a uzivala krasnych vyhledu na Inka mesto i okolni hory.
Musela jsem tam holky nechat, protoze jsem mela listek na vlak na sedmou a spicha s Pablo v sest. Udelala jsem jeste par fotek, jak se slunicko pripravovalo k zapadu a pak uz jsem se musela rozloucit, protoze jsem chtela jit zase pesky zpatky. Jak jsem prichazela k nasemu hostelu tak jsem se tam potkala s Pablo a po zaslouzene sprse jsme sli na jeste vice zaslouzenou veceri. Vlak jsme meli kazdy jiny, ale ve skoro stejny casctak jsme sli spolecne na nadrazi a rozloucili se, i kdyz se s nejvetsi pravdepodobnosti v Cuzco jeste uvidime.
Žádné komentáře:
Okomentovat