Zpatky v Australii :o)

8. - 15. 8. 2012
Po zbytek tydne na Velikonocnim ostrove jsem si pujcila kolo a sjizdela stezky neztezky ke vsem ostatnim odlehlym Moai. Bohuzel pocasi nebylo zcela dle mych predstav, ale s tim ja ani nikdo jiny nic nenadela. Nekolikrat jsem pekne zmokla a uzila si trosku bahnitych projizdek :o) Zase je pravda, ze sedive mraky a obcasny dest dodavaly socham na tajemnu.
Obvzlaste jeden den, kdy jsem se vydala na sopku Maunga Terevaka. Rano pocasi nevypadalo uplne nejlip, ale co jsem mohla delat, nez se snazit vyuzit kazdeho dne ktery mam. Vypadalo to, ze musi zakonite zacit prset, ale i tak jsem sedla na kolo a vyrazila. Zaparkovala jsem sveho drakouse pod stromem a vydala se pesinkou po travnatem kopecku nahoru. Uz jak jsem tam prijizdela tak sem tam nejaka kapka spadla, ale postupne to bylo castejsi, az z toho byl normalni dest :-) Nikde jsem nikoho nevidela, az kdyz jsem dosla na vrchol tak tam byli dalsi dva mistni nadsenci :o) Vitr fucel o stosest, dest neprestaval, tak ze vyhledy podle toho vypadaly. Jen tezko jsem odhadovala, kde asi konci pobrezi a zacina nekonecny ocean. Toz jsem se vydala na cestu zpet a kdyz jsem dorazila domu tak jsem mela v botach bahenne rybnicky, cela promokla az na kost a uz i dost promrzla... :o)
Dasi dny to bylo trochu podobne, pocasi se nechtelo moc umoudrit, ale ja i tak vesele drandila po ostrove.
Skoda, ze jsem si tento vylet nenaplanovala pred tim, nez jsem si koupila letenku kolem sveta. Ted jsem si to hezky letela z Velikonocniho zpet do Santiago, abych tam presedla na letadlo do Sydney, ktere leti stejnou trasou :o) Ale coz, ja litani rada, tak jsem si to jen uzivala :o)
V Sydney jsem pristala po necelych sedmi letech, od doby, kdy jsem v breznu 2006 ukoncila svuj pobyt tam. Bylo krasne slunecne rano, a kdyz jsem vylezla z letiste, bylo to jako kdybych odjela pred tydnem.
Skocila jsem teda na autobus, ktery sice jede oklikou, ale ja mela cas a chtela se kochat a poznavat okoli. Na Bondi Junction, kde jsem cekala na autobus "domu" do Dover Heights ke me prisel jeden pan, jestli pry nepotrebuju poradit, kterym autobusem jet. Se svymi batohy jsem jasny cestovatel, ale tentokrat, zase po hodne dlouhe dobe jsem presne vedela, kam jedu a jak se tam dostanu, uzasny pocit :o)
Doma jsem mela pripraveny svuj stejny pokojicek, tak ze behem chvile jsem se rychle zabydlela, nebot se tam jen malo zmenilo, jen ten pejsek tam chybi :o(
Sedla jsem si na chvili ven na slunicko, ale preci jen mistni zima byla ve vzduchu stale citit, ale i tak bylo krasne.
Byla jsem moc rada, ze me moje rodinka vzala pod sva kridla, ale bohuzel Tal, starsi z dcer se presunula do Londyna, Sash ta mladsi se vdala, tak ze uz tam taky nebydli a Vicky odjela pracovne do USA a Tony odjizdel za dva dny za ni na dovolenou. Jinymi slovy, nikoho si vlastne poradne neuziju :o(
Dalsi den jsem si sla zase ven nahravat na slunicko a odpocivala jsem a uzivala si luxusnich vymozenosti moderniho sveta. Po pul roce v centralni a jizni Americe veci jako pitna voda tekouci z kohoutku, cista sprcha, kam se muze bez zabek, ci lednicka zapnuta 24h denne se zdaji jako zazrak.
Vecer pred tim, nez Tony odletal tak udelal veceri, pozval Sashu s panem manzelem Paulem a babicku Noru, ktera snad vypada jako jedina z nas vsech stale lepe, i kdyz je ji uz uctyhodnych 92 let!
Vecere se vydarila, povidala jsem non stop a jak rikam, tezko se dalo uverit, ze jsem tam tak dlouho nebyla, protoze to vsechno bylo jak za starych dobrych casu... :o)

Cesta na ostrov uprostred Ticheho Oceanu

5. - 7. 8. 2012
Po dalsim stravenem dni na letistich jsem konecne pristala za vcelku slunecneho pocasi v Hanga Roa na Velikonocnim ostrove neboli Rapa Nui. Ubytovani jsem zamlouvala bohuzel az dost pozde a zadny email zpatky jsem nedostala, tak ze kdyz jsem nasla jejich stanek na letisti tak mi pan oznamil, ze jsou bohuzel plny. Je to zvlastni, kdyz je mimo sezonu, ale je to asi oblibeny Guest House a asi jako jediny maji dorms. Poslal me teda k pani vedle, ze ta pry ma taky dorms, ale mela to drazsi. Vzhledem k tomu, ze jsem tu na tyden tak jsme se nejak domluvily na lepsi cene :o)
Byl to v podstate pristavenej domecek u jejiho s kuchynkou a koupelnou a mistnosti s televizi. Muj pokojicek mel jednu palandu a v celem "domecku" jsem byla sama. Toz vypadalo to dobre jen jsem se tesila, ze tam nekoho potkam, abych mela s kym behat po ostrove.
Vydala jsem se teda hned na prochazku, abych vyuzila jeste nejakych tech paprsku, nez slunicko uplne zapadne.
Prosla jsem se podel pobrezi a uz hned v mestecku mohla obdivovat prvni Moai. Jsou to obrovske, nekolikatunove sochy roztrousene po celem ostrove. Jsou take nazyvane jako "hlavy", nebot hlava tvori prevaznou cast sochy, ale maji i ramena a ruce, ale ty jsou jiz dnes vetsinou pod zemi. Nas Pavel Pavel tyto sochy "rozchodil". Predvedl svoji teorii na ostrove v praxi, kdy diky rozkyvani soch za pomoci 16 domorodcu, lan a pak presunul sochy z mista na misto.
Dalsi den jsem stravila pobihanim po mestecku, vyridila jsem si vylet na zitra a vydala se pesky na dalsi Moai Vinapu na samem jihovychodnim cipu. Pocasi bylo takove vselijake, vypadalo to, ze kazdou chvili musi zacit prset, ale nastesti se nic nestrhlo.
Rano jsem byla pristavena v devet hodin v cestovce Kie Koa a vyrazili jsme na obhlidku ostrova. Zastavovali jsme jak u nezrekonstruovanych tak i krasne opravenych soch. Nejvetsim komlexem na ostrove je Tongariki, kde na pobrezi stoji celych 15 Moai hledicich do krajiny a jedna z nich ma na hlave tzv. Pukao, coz je ozdoba sochy predstavujici pravdepodobne vlasovy uzel.
Dalsi zastavka byla na znamem Rano Raraku. Je to krater dnes jiz neaktivni sopky Maunga Terevaka, ktera byla lomem pro kamen na vytesavani soch a je zaroven nejvyssim bodem ostrova - 507m. Je jich tam opravdu nespocet a moc jim to na tech zelenych svazich slusi :o) Bohuzel pocasi opet nic moc, obcas spadlo par kapek. Neda se svitit a clovek si to musi co nejvic uzit, nebot takhle daleko sem zpatky, uz se asi opravdu znovu nepodivam...
Posledni zastavkou dnesniho vyletu byla Anakena Beach na severnim pobrezi ostrova, kde na krasne bile piscite plazi je sedm soch Nau Nau a ctyri z nich maji na hlave Pukao. Tam jsme pobyli docela dlouho, ale ja nebyla mezi odvazlivci, co lezli do vody. Preci jen zas takove teplo nebylo...

Iguazu Falls

2. - 4. 8. 2012
Po trochu narocnejsi ceste jsem dosedla v Iguazu a popojela do Hostel Sweet Hostel, kde jsem byla domluvena na setkani s Clay. No jo, do tretice vseho dobreho jsme se opet potkali na tom nasem putovani po Jizni Americe :o)
Jako prvni jsem sla vyzvedet, jak se dostat k vodopadum jak na argentinskou tak i brazilskou stranu. Autobusy tam jezdi kazdou chvili, tak ze to by problem byt nemel. Jedina vec byly brazilsky visa pro Clay, nebot Americani a Kanadani si musi zaplatit pekne drahy visa tak jsme se vrhli na vyrizovani.
Druhy den rano jsme po snidani vyrazili na argentinskou stranu vodopadu. Vsude spousty lidi, ale nastesti se to po tech vsech cestickach rozebehlo, tak ze byly i vyhlidky, kde jsme si tu krasu mohli uzivat o samote.
Vodopady Iguazu jsou nejvetsi systemem vodopadu na svete a nejvetsi z nich je Dabluv Chrtan, kde voda pada do hloubky kolem 70m. Byly vybrany jako jeden ze 7 divu sveta prirody.

Jako prvni zastavku jsme si udelali prave u Dablova Chrtanu, kde se to vari jak v kotli :o) Je neuveritelne, jake mnozstvi vody tam pada. Clovek si to asi vubec nedokaze predstavit do ty chvile, nez stoji primo tam. Voda je vsude ve vzduchu peknych par metru od sameho deni, tak ze po me predchozi zkusenosti s fotakem na Angel vodopadech jsem mela tentokrat sveho draheho fotacka pekne zabaleneho v rucniky a jen vzdy na vterinu odkryla objektiv, abych udelala nejakou fotku a zase ho zahalila :o) Tentokrat jsem ho teda devastujici koupeli ubranila :o)
Pak jsme to tam prosmejdili krizem krazem a nechali se ve finale zlakat na mistni atrakci, vyjet lodkou primo k vodopadu a dostat k tomu primerenou "sprsku".
Druhy den jsme vyjeli na druhou a to brazilskou stranu. Vyhledy tam odtud jsou asi lepsi v tom, ze je videt ta neuveritelna sire a nespocet vodopadu. Na chozeni toho tam neni zdaleka tolik co na druhe strane, coz se nam hodilo, protoze ja jsem mela v podvecer let zpet do Santiago.
Pocasi opet pralo, slunicko svitilo, tak ze se zase vsude delaly krasne duhy. Fotak pracoval jak jinak nez na sto procent, proste kazdy pohled je jedinecny a je tezke odolat. Co ja s tema vsema fotkama budu jednou delat, to netusim :o)
Kdyz jsme byli dostatecne promaceni ze vsech vyhlidek, kteryma jsme prosli a meli pocit, ze jsme si te krasy dostatecne uzili, sedli jsme si na autobus zpet do Iguazu. Tam uz jsme jen pobalili tasky a ja si sedla na autobus na letiste a Clay na svoji mega motorku a rozjeli se kazdy svou cestou. Tentokrat uz jsme se na tomto kontinentu videli opravdu naposledy, nebot moje pristi destinace je Velikonocni Ostrov a Clay miri domu.

Po dlouhe dobe zase aspon pohled na ocean

26. 7. - 2. 8. 2012
Po tom co nas vysadili u chilskych hranic tak to vsechno probehlo vcelku v poradku, sice to trvalo dlouho, ale proc by to melo cloveka prekvapovat, jsem prece v Jizni Americe :o) Kdyz jsme meli vsichni razitka v pasech,  naskakali jsme zpet do busu a odvezli nas do centra San Pedro Atacama. Rozloucila jsem se s Lisa a Thomas a sla se ubytovat. Odpoledne jsem vyrazila na vylet do Valle de la Luna, kde jsme shlidli duny a sli sledovat zapad slunce nad mesicni krajinou s vyhledem na zasnezene hory v pozadi.

Dalsi den jsem stravila v mestecku a vecer si sedla na nocni autobus do Copiao. Chtela jsem se tam odtud jet podivat do jednoho narodniho parku, ale vzhledem k tomu, ze uz zacina zima tak moc turistu v okoli neni, ne ze by jich tu normalne asi moc bylo, tak ze jednodenni vylet by mi prisel na $400!!! Vysmala jsem se jim, ze opravdu takovy rozpocet na den nemam a rekla jsem si, ze pockam jeste jeden den, jestli se nezjevi nejaka zpriznena duse, co by se na vylet chtela pridat. Prekvapive nikdo neprijel, tak jsem uz nechtela ztracet vic casu cekanim a skocila na dalsi nocni autobus do Santiago.
Tam jsem prijela brzo rano, nasla hezky Eco Hostel a domluvila se s Pablo, ktereho jsem potkala na Salkantay treku v Peru, ze me provede po meste.
Vzal me na vyhlidku, ale bohuzel diky smogu jsme mesto moc nevideli, ale aspon, i tak mnohem hezci, zasnezene hory jo :o)
Dalsi den jsem vyrazila do pristavniho mesta Valparaiso, ktere je vystavene na skalach utesu. Krasne barevne a pomalovane domecky jsou ve strmem kopci casto tezce dostupne, tak ze v meste maji asi 15 takovych lanovek na kolejich nebo vytahu... Jsou uz dosti stare tak ze svezeni je trochu kostrbate :o) Ten den bylo trosku pod mrakem, tak ze bohuzel vyhledy nebyly naprosto dokonale, ale to uz tak s pocasim je :o)
Dalsi den jsem se probehla po meste a ochutnala neco z mistniho more a vecer me vzal Pablo do baru, kde hrajou mistni hudbu a tanci tradicni tanec Quenca. Myslela jsem, ze to bude nejake predstaveni, ale vsichni navstevnici se pustili do tance, vcetne Pablo a jeho kamaradu :o) Byla to vyborna legranda, slo jim to vsem na jednicku. Dali jsme jen jedno pivko a pred pulnoci sli domu, preci jen chudak Pablo musel druhy den do prace a do skoly.
Dalsi den jsem vyrazila na trochu komplikovany let na Iguazu Falls. Bohuzel nejsou zadne prime lety, vsechno lita pres Buenos Aires. K tomu vsemu jsem musela v Buenos Aires cekat pres noc asi sest hodin, coz bych zrovna nepovazovala za nejlepsi cast sveho vyletu :o)