7. - 12. 4. 2012
Na ostrov Ometepe jsme prijeli v pozdnim odpoledni a kochali se vyhledy na sopky Madras a Concepcion. Jeste stale jsme nebyli rozhodnuti, na kterou z nich polezeme, Madras je nizsi, ale je zcela porostly mlznym lesem, tak ze po ceste nejsou v podstate zadne vyhledy a cesta je jedno velke bahenne dobrodruzstvi. Concepcion je vyssi (1610m) a take narocnejsi na vystup a vzhledem k tomu, ze tam zadny les neni, krom trochy na zacatku, vystup pri jasne obloze muze byt trosku teplejsi :o) Do mestecka Altagracia jsme prijeli uz za tmy a kvuli tomu, ze to byla posledni noc velikonoc, hledani ubytovani se razem stalo skoro nemyslitelnym ukolem. Hotelu tam taky moc nebylo a kam jsme vlezli tam nam rekli to samy, ze misto nemaji! Nakonec se prece jen jeden pokoj nasel. Konecne jsme se rozhodli pro vystup na sopky Concepcion, ale kdyz uz bylo tak pozde tak jsme vystup odlozili az na dalsi den, protoze nebyl cas zaridit na zitra pruvodce a koupit nejake jidlo s sebou. Druhy den jsme teda jeli se vykoupat do prirodnich pramenitych bazenku, ci jak by se to melo nazvat :o) Voda ma udajne dobre pusobit na kuzi a relaxovat svaly. Mozna jsme si tento vylet meli teda nechat az po vystupu na sopku. Bylo tam spousta lidi, konec koncu jako vsude behem Velikonoc. Stravili jsme tam mozna tri hodiny, uzili si prijemne osvezujici vody a pro cestu zpatky jsme si vybrali prochazku po plazi.
Dalsi den jsme vyrazili na sopku. S nasim pruvodcem jsme byli domluveni, ze z hotelu odchazime v 5.45 rano. Cesta byla opravdu narocna, jak jsme slyseli od ostatnich. Nekonecne prime stoupani na slunicku se brzo zmenilo ve stoupani v mracnech. Rozhodne jsme nikam nespechali, a tak jsme na vrchol dorazili asi az v 10. Po ceste jsme potkali par silencu, kteri byli uz na ceste dolu, ale z vyhledu nic mit nemohli, protoze vse bylo zahaleno v oblacich. Na uplnem vrcholu to strasne foukalo, ze jsme si museli hned sednout, abysme neskoncili, jako moje ksiltovka, primo v krateru :o) Videt bylo sotva na par metru tak jsme tam chvili sedeli a uzivali si krateru a pak sestoupili o trochu nize, kde to uz tolik nefoukalo a pockali si asi hodinu, nez se mraky rozehnaly a my si mohli vychutnat vyhledy na jezero a sousedni sopku Madras. Sestup byl samozrejme narocnejsi, protoze nektere useky byly hodne prikre a po kamenech to dost podkluzovalo a nase jiz unavene nohy chtely vypovidat sluzbu. Nakonec jsme to zvladli a dorazili zpatky do mestecka za krasneho slunneho odpoledne a mohli si uzit vyhledu na zdolany vrchol.
Rano jsme byli dost zniceni, a tak jediny, na co jsme se zmohli, bylo dojit na autobus a vyrazit do San Juan del Sur na plaz. Tam jsem se prosli po mestecku a vyridili si vlet na konich na dalsi den. I ja jsem se k tomu nechala ukecat a to jen kvuli tomu, ze nam slibili, ze se projedeme na plazi, coz byl vzdy muj sen :o) Domluvili jsme si to uz na sedmou rano, protoze horko bylo veliky, tak aby chudaci konici nemuseli v tom nejvetsim vedru. Nakonec se k nam pridal jeste jeden kluk a v peti jsm vyjeli na vyhlidku na okolni plaze a more. Byla to nadhera. Jen me bylo lito tech koni, ktery samozrejme nevypadali dle mych predstav, byli dost hubeny :o( Po plzi jsme se probehli a stravili tam vic casu, nez bylo v planu, tak ze jsme ve finale meli hodinu zpozdeni, ale nikomu to evidentne nevadilo, nebot v teto casti sveta cas nehraje velkou roli :o)
Dalsi den uz jsem se musela rozoucit s mymi kamarady Misou a Mirem, kteri se museli vratit domu a ja se rozhodla, ze si vezmu tyden spaneltiny, ze mi to treba trosku pomuze a budu se jednodusseji dostavat z jednoho mista na druhy.
Na ostrov Ometepe jsme prijeli v pozdnim odpoledni a kochali se vyhledy na sopky Madras a Concepcion. Jeste stale jsme nebyli rozhodnuti, na kterou z nich polezeme, Madras je nizsi, ale je zcela porostly mlznym lesem, tak ze po ceste nejsou v podstate zadne vyhledy a cesta je jedno velke bahenne dobrodruzstvi. Concepcion je vyssi (1610m) a take narocnejsi na vystup a vzhledem k tomu, ze tam zadny les neni, krom trochy na zacatku, vystup pri jasne obloze muze byt trosku teplejsi :o) Do mestecka Altagracia jsme prijeli uz za tmy a kvuli tomu, ze to byla posledni noc velikonoc, hledani ubytovani se razem stalo skoro nemyslitelnym ukolem. Hotelu tam taky moc nebylo a kam jsme vlezli tam nam rekli to samy, ze misto nemaji! Nakonec se prece jen jeden pokoj nasel. Konecne jsme se rozhodli pro vystup na sopky Concepcion, ale kdyz uz bylo tak pozde tak jsme vystup odlozili az na dalsi den, protoze nebyl cas zaridit na zitra pruvodce a koupit nejake jidlo s sebou. Druhy den jsme teda jeli se vykoupat do prirodnich pramenitych bazenku, ci jak by se to melo nazvat :o) Voda ma udajne dobre pusobit na kuzi a relaxovat svaly. Mozna jsme si tento vylet meli teda nechat az po vystupu na sopku. Bylo tam spousta lidi, konec koncu jako vsude behem Velikonoc. Stravili jsme tam mozna tri hodiny, uzili si prijemne osvezujici vody a pro cestu zpatky jsme si vybrali prochazku po plazi.
Dalsi den jsme vyrazili na sopku. S nasim pruvodcem jsme byli domluveni, ze z hotelu odchazime v 5.45 rano. Cesta byla opravdu narocna, jak jsme slyseli od ostatnich. Nekonecne prime stoupani na slunicku se brzo zmenilo ve stoupani v mracnech. Rozhodne jsme nikam nespechali, a tak jsme na vrchol dorazili asi az v 10. Po ceste jsme potkali par silencu, kteri byli uz na ceste dolu, ale z vyhledu nic mit nemohli, protoze vse bylo zahaleno v oblacich. Na uplnem vrcholu to strasne foukalo, ze jsme si museli hned sednout, abysme neskoncili, jako moje ksiltovka, primo v krateru :o) Videt bylo sotva na par metru tak jsme tam chvili sedeli a uzivali si krateru a pak sestoupili o trochu nize, kde to uz tolik nefoukalo a pockali si asi hodinu, nez se mraky rozehnaly a my si mohli vychutnat vyhledy na jezero a sousedni sopku Madras. Sestup byl samozrejme narocnejsi, protoze nektere useky byly hodne prikre a po kamenech to dost podkluzovalo a nase jiz unavene nohy chtely vypovidat sluzbu. Nakonec jsme to zvladli a dorazili zpatky do mestecka za krasneho slunneho odpoledne a mohli si uzit vyhledu na zdolany vrchol.
Rano jsme byli dost zniceni, a tak jediny, na co jsme se zmohli, bylo dojit na autobus a vyrazit do San Juan del Sur na plaz. Tam jsem se prosli po mestecku a vyridili si vlet na konich na dalsi den. I ja jsem se k tomu nechala ukecat a to jen kvuli tomu, ze nam slibili, ze se projedeme na plazi, coz byl vzdy muj sen :o) Domluvili jsme si to uz na sedmou rano, protoze horko bylo veliky, tak aby chudaci konici nemuseli v tom nejvetsim vedru. Nakonec se k nam pridal jeste jeden kluk a v peti jsm vyjeli na vyhlidku na okolni plaze a more. Byla to nadhera. Jen me bylo lito tech koni, ktery samozrejme nevypadali dle mych predstav, byli dost hubeny :o( Po plzi jsme se probehli a stravili tam vic casu, nez bylo v planu, tak ze jsme ve finale meli hodinu zpozdeni, ale nikomu to evidentne nevadilo, nebot v teto casti sveta cas nehraje velkou roli :o)
Dalsi den uz jsem se musela rozoucit s mymi kamarady Misou a Mirem, kteri se museli vratit domu a ja se rozhodla, ze si vezmu tyden spaneltiny, ze mi to treba trosku pomuze a budu se jednodusseji dostavat z jednoho mista na druhy.
