Ruzné tváre Nepalu

26. 11. – 11. 12.

V Kathmandu měl bratránek Honza už jen jeden celý den, před odjezdem zpět domů. Rozhodli jsme se teda obejít pár věcí, co i v tom přelidněném městě stojí za vidění. Nejdříve jsme vyrazili na Swayambhunath Stupa, nazývána také opičí chrám, neboť zde žijí stovky svatých opic. Stupa stojí na vrcholu kopce a vede k ní 365 schodů a výhledy máte na celé Kathmandu a okolí. Bohužel my jsem díky smogu skoro nic neviděli. Další naší zastávkou byla druhá významná stupa v Kathmandu a to Boudhanath. Boudhanath je největší stupa v Asii, kterou denně navštěvují tisíce poutníků, aby se pomodlili, zatočili s modlitebními koly nebo přišli doplnit zásoby jačího másla či dalších typických tibetských potravin. Stojí za to se tam na chvíli posadit a pozorovat ten mumraj. Mniši v červených róbách modlící se, zapalující svíčky, klábosící s ostatními, do toho nespočet zvědavých turistů, pletoucích se všem do cesty a to vše při krásném šumění tisíce třepetajících se modlitebních vlaječek zdobících stupu a pod neustálým dohledem Buddhovo očí, namalovaných na věži stupy.

Po kulturních zážitcích jsme se vrhli na nákup suvenýrů a den zakončili výbornou večeří a pro Honzu rozloučení s Nepálem pivem Everest a setkáním s pár lidma, který jsme potkali během treku a náhodně se setkali v rušných ulicích Kathmandu.

Brzo ráno jsem jela Honzu vyprovodit na letiště, kam ale bohužel člověk, který neodlétá, nemůže dovnitř. Tak jsem mu jen zamávala a odjela zpět do guesthouse, kde jsem byla domluvená na snídani s Angličanem Danem, kterého jsme potkali během treku k Everestu. Plány na další dny jsem konkrétní neměla, měla jsem týden, než mi přijede sestřenka na další trek. Dan měl už koupený lístek do Ilam, což je městečko na samém východě země, ve známé čajové oblasti. Chtěl tam jen odpočívat a popít trochu místního čaje, co by nadrbou stranu takový Angličan taky dělal, že? :o) Rozhodla jsem se teda vyrazit na výlet s ním. Přeci jen hlučného, rušného Kathmandu jsem měla za posledních několik dní dost a ještě si ho užiju, tak proč nepoznat zase jiný kout této země. Jediné malé mínus tohoto výletu byla cesta tam, která měla trvat 18 hodin. Jak už všichni víme, v Nepálu není nikdy nic tak, jak je kde napsáno. Bus měl jet v půl třetí, tak jsme byly na autobusáku už ve dvě, ale příjezdu autobusu jsme se dočkali až v půl pátý. Hezky nám to začalo! Autobus byl klasicky před rozpadem, sedadla dělaný na místní lidičky, tak že i pro mě dost malý. Představa nějakého nočního spánku byla ta tam. Jela s náma spousta mladých místních kluků, kteří se pustili do zpívání a tance v rytmu místní pop music :o) Spánku prostě opravdu moc nebylo a po nekonečných 21 hodinách jsme konečně zastavili v konečné stanici Ilam!

Sama jsem tomu už ani nevěřila, že tam vůbec kdy dojedeme. Ubytovali jsme se přímo uprostřed samotných čajových plantáží v hezkým guesthouse a po ochutnání místního čaje jsem vyrazila na obhlídku okolí. Opravdu jsme tam pár dní jen relaxovali, dopsali deníčky a prostě odpočívali. Podívali se do místní továrny, kde se vyrábí čaj a porozhlídli se po městečku,  kam málo bílých zavítá, většinou jen v případě, když přechází hranice do Indie a míří do sousedního veleznámého čajového království, Darjeeling. Jedno odpoledne jsme vyrazili za městečko, podívat se na nějaký chrámeček skrytý v lese a cestou tam potkali skupinku místních chlapíků, kteří si užívali pikniku. Nepodařilo se nám projít bez povšimnutí a během chvilky jsme seděli mezi nimi. Popíjeli klasickou nepálskou pálenku raksi, kterou vyrábí z rýže nebo jáhel. Je to pěkně silná kořalka, ale oni to pili jako limonádu :o) Pak tam ještě přímo na ohni vařili několik různých jídel, tak že i když jsme statečně odmítali a po jedné skleničce chtěli odejít, nestačilo to. Museli jsme ochutnat asi tři různé chody mimochodem výborných jídel a kalíšek s raksi nám byl bohužel nepřetržitě doléván. Strávili jsme tam nakonec skoro čtyři hodiny a celý večírek  s nima ukončili. Je neuvěřitelný ten rozdíl v místních lidech, které potkáte ve městech jako je Kathmandu a tady v Ilam. V Kathmandu se s váma většina místních „kamarádí“ pro to, aby na vás nějakým způsobem vydělali, nejde jim o vás jako o člověka, ale o vaše peníze.  Kdežto v malých městech jsou lidé ještě stále zvědaví a prostě stojí jednoduše jen o vaši přítomnost. Milé zjištění, že jsou v Nepálu stále místa, která turismem nejsou zkažena.

Další den jsme se vrátili zpět do ruchu velkoměsta, kde jsme se rozloučila jak s Danem, tak i dalšíma lidma, co jsme se potkali v horách. Já jsem měla další velký úkol, a to si zajistit víza do Indie. Je to velmi oblíbená trasa, tak že množství lidí, kteří o víza tady v Nepálu žádají je opravdu velké. Slyšela jsem různý historky a znělo to tak, že by to nemuselo být tak jednoduché. Teď relativně nově „zjednodušili“  žádosti o víza tak, že se dá požádat přes internet. Ale to by bylo na Indii moc jednoduché, tak že po tom, co člověk vyplní online žádost, musí jít na ambasádu osobně, kde mu to zkontrolují, zaplatí se poplatek a čeká se na vyřízení. Další zjednodušení je v tom, že to nejde zařídit v jeden den, ale na ambasádu se může jít až další den po vyplnění online žádosti :o) Naštěstí jsem měla několik dní, než přijede sestřenka na další trek, tak jsme si mohla dovolit nějaké to zaškobrtnutí v procesu získání víz. Když jsem tam vyrazila poprvé, tak jsem hned měla nějakou chybičku v žádosti, ve které se samozřejmě nemůže škrtat, což znamená nová žádost a další den čekání, abych mohla znovu na ambasádu. Další věc je ty strašný fronty každé ráno před ambasádou. Naštěstí to není daleko od čtvrti Thamel, kde většina cizinců bydlí, tak jsem tam chodila pěšky. Otvírají v devět ráno, ale pokud tam člověk nechce strávit celý den čekáním, je lepší tam být nejdýl tak v půl osmy. Už tak tam vždy bylo několik lidí přede mnou. Aspoň člověk pokecá s dalšíma cestovatelema a i získá doporučení na zajímavý výlety.

Po pár neúspěšných pokusech jsem naštěstí nakonec víza získala a mohla si jet vyzvednout sestřenku Alenku na letiště a začít se chystat na další trek, tentokrát do Annapurna Base Camp :o)

Je tu konec treku k Everestu :-(

18. - 25. 11. 2012
V tomto ročním období je Everest Base Camp vylidněný a začíná se stavět až před příjezdem horolezců, kteří se sem sjíždí na jaře. Bylo by asi zajímavé ten mumraj tam vidět, ale když je tam teď prázdno, rozhodli jsme se tam nejít a vydat se pomalu na cestu zpět.
Po ránu jsme nikam nespěchali, protože před náma byl den převážně cesty z kopce. Do Loboche jsme dorazili kolem oběda a trochu jsme se posilnili polívkou a pokračovali směr Dingboche (4350m). Cesta byla opravdu příjemná, většinou z kopce nebo hezky po rovince, tak že to hezky ubíhalo. Nepotkali jsme skoro žádné lidi, protože do Tengboche jsou možné dvě cesty, buď přes Pheriche nebo Dingboche. My si evidentně vybrali tu méně frenkventovanou trasu, což nám vůbec nevadilo :o)
V Dingboche jsme se ubytovali hned v prvni lodži a po zbytek odpoledne odpočívali, hráli karty a večer pozorovali krásně posetou hvězdnou oblohu.
Zpáteční letenku z Lukla jsme měli na pevný datum, dali jsme si trochu času navíc, kdyby jsme to nějak nestíhali. I přes to, že je možné datum změnit, nám se nechtělo nikam pospíchat a chtěli jsme si to tam užít, co nejdýl jsme mohli. Rozhodli jsme se teda v Dingboche zůstat o jeden den navíc a udělat si výlet někam do okolí. Ráno jsme se hezky vyspali, když jsme nemuseli nikam spěchat a udělali si procházku do nedaleké vesničky Chhukhung 4730m.
Další den jsme již pokračovali v sestupování z vysokých hor a směřovali do Tengboche (3860m). Počasí opět přálo a cesta ubíhala velmi rychle, protože se běželo dolů jen však do té doby, než jsme přešli řeku a začali zase pomalu stoupat až k samotnému klášteru Tengboche, který je největším v oblasti Khumbu. Tam jsme si ještě vylezli na kopeček u vesnice, odkud byly krásné výhledy nejen na klášter, ale i na okolní vesničky. Když jsme se vrátili dolů, přidali jsme se ke spoustě přihlížejících a šli se podívat do kláštera na probíhající meditaci. Mohli jsme si to tam potom všechno prohlídnout i vyfotit. Pak už byl čas si vzít karty a deníček a jít se ohřát do společné místnosti naší lodže.

Ráno jsme vyrazili na dnešní část cesty a to do Namche Bazaar. Cesta začala dost strmým klesáním až dolů k řece, odkud jsme si to mohli zase hezky vystoupat :o) Zbytek cesty pak už ubíhal vcelku rychle, chvílemi se šlo i po rovince, ale cestička byla dost prašná a když jsme se na chvíli dostali za skupinku jaků, tak jsme měli prachu všude víc než dost.

V Namche Bazaar (3440m) jsme se ubytovali ve stejné lodži jako při cestě nahoru a za odměnu jsme si zašli na pořádnou kávičku a zákusek :o) Pak jsme napsali pár pohledů a odnesli je na poštu, což má být nejvýše položená pošta na světe. (Překvapivě i z takových končin pohledy dorazily) Z Namche se dá dojít až zpět do Lukly za jeden delší den, ale my měli letenky zarezervovaný až za tři dny, tak jsme nemuseli tak spěchat a další den došli kousek pod Luklu do Phakding. Cestu už jsme znali, tak se šlo hezky svižně a stoupání, který jsme si pamatovali z cesty tam už nebyly tak zlý, jak jsme se obávali. V Phakding jsme si ještě užili odpoledního sluníčka s kávičkou na terásce naší lodže a večer dopisovali deník.

Ráno byl už čas ukončit tento velmi vydařený trek a dojít do cíle a to zpět do Lukly. Poslední část této cesty byla už jen do kopce, ale přiměřené pozvolné stoupání na závěr.  Ještě před polednem jsme byli na místě, šťastni, že jsme to ve zdraví zvládli, ale na druhou stranu smutni, že už nemáme před sebou víc krásných výhledů na Everest a celé pohoří. Po tom, co jsme se v Lukle ubytovali hned vedle letiště, využili jsme odpoledního sluníčka a šli si sednout na vysluněnou zahrádku a dali si zasloužené, krásně vychlazené pivo Everest :o)

Let zpět do Kathmandu jsme měli rezervovaný na pozítří, ale doufali jsme, že nebudeme muset ztrácet den čekáním v tomto maličkém městečku na úpatí hor. Odpoledne jsme se teda vydali do kanceláře letecké společnosti Tara Air a čekali s další, poměrně velkou skupinkou, než otevřou. Pak nastal nečekaný zmatek, lidi se tlačili jeden přes druhého, překřikovali se, hádali se, jen jsem čekala, kdy dojde k nějaké té facce. Když jsme se konečně dostali na řadu, velmi rychle nám oznámili, že let si na zítra změnit nemůžeme, protože posledních pár dní bylo několik letů kvůli počasí zrušeno, takže je tam čeká spoustu lidí, kteří mají samozřejmě přednost.

V naší lodži jsme se dali do řeči se skupinkou Němců, kteří měli zamluvené celé letadlo, ale nebylo plně obsazené, tak jsme se domluvili, že jestli poletí, tak se můžeme svézt s nimi. Druhý den ráno ale počasí nevypadalo moc dobře, bylo dost mraků a jen prvních pár letadel ráno odstartovalo a pak se už zase nelítalo. Ani na skupinku „našich“ Němců se nedostalo, takže i pro nás možnost letět dnes byla ta tam. Odpoledne jsme šli ještě pro jistotu zpět do kanceláře Tara Air si potvrdit, že na zítra budeme mít v letadle místo. Všechno nám odkývali, ale slyšeli jsme historky, že i po potvrzení letu se lidi do letadla nakonec nedostali. Budeme teda doufat, že zítra bude hezký počasí a místečko v jednom z letadel se pro nás najde.

Ráno počasí nevypadalo nic moc, ale během dopoledne se to začalo trhat a konečně přiletěly první letadla z Kathmandu a během deseti minut už zase startovali zpět. Konečně jsme se mohli odbavit i my a naštěstí bez problémů dostali palubní lístek. Samozřejmě za chvíli zase lety přestaly provozovat, protože prý v Lukle moc foukalo. V jednu hodinu odpoledne jsme se dočkali, naskákali do letadýlka a mohli odletět. Let byl i přes dost mraků klidný a měli jsme i tak výhledy na hory. Během půl hodiny jsme bez problémů přistáli v Kathmandu.

Náročný přechod sedla Cho La odměněný krásou Everestu

13. - 17. 2012

Během druhého aklimatizačního dne v Gokyo jsme se vydali obejít jezera a proste se trochu projít. Byli jsme ale dost nechcípaní, tak jsme to nijak nepřeháněli a chystali se zkusit vyjít na Gokyo Ri na západ slunce. Odpoledne se ale vždy začaly stahovat mraky, tak že jsme nevěděli, jestli budeme mít štěstí na počasí. Po druhé hodině odpoledne jsme vyrazili nahoru, i přes to, že mraků bylo všude už víc než dost. Nebyli jsme ještě ani v půlce a už jsme šli v mracích. Potkávali jsme několik lidí, co se vraceli z vrcholu a všichni nám říkali, ať se vrátíme, že je to výš ještě horší. Já bych nejradši pokračovala, protože jsem si říkala, že když se dostaneme nad ty mraky, tak že ten výhled bude krásnej. Honza, jakožto starší a zodpovědnější se přiklonil k variantě se vrátit a nechat to na zítra, asi správné rozhodnutí.

Hodně lidí chodí na vrchol na východ slunce, ale nám se nechtělo vstávat tak brzo, jít v tý zimě a pak se tam mačkat s tou haldou lidí. Nikam jsme teda nepospíchali a po osmý vyrazili. Prašná cestička se klikatila nahoru a my v našem pohodovém tempu stoupali. Už jsme potkávali nadšence, co se vraceli zpět, tak že když jsme se vyloupli na vrcholu, bylo tam skoro prázdno.

Lehké mráčky sem tam pod námi ukázaly, ale to jen přidalo k atmosféře a o to víc jsme si uvědomovali, že jsme víc než pět tisíc metrů nad mořem :o) Výhledy byly k nezaplacení… Samozřejmě samotný Everest tomu všemu vévodil, ale viděli jsme i Lhotse, Makalu, Cholatse, Ama Dablam, Changtse, Khangchung… Bylo ale i krásně vidět dolů na jezera Gokyo a my si užívaly výhledy, nepřestávali fotit a skoro zapomněli na ubíhající čas. Museli jsme se teda sebrat a vrátit se zpět, neboť plán na dnešní den byl, dojít do další vesničky Thagnak, což je poslední možné přespání před přechodem přes sedlo Cho La.

Přechod sedla je asi nejnáročnější část celého treku a v příručkách píšou, že je to dlouhý den, něco mezi 6-8 hodinami chůze. Hodně lidí z naší lodže vycházelo už v šest ráno, kdy my jsme se teprve chystali na snídani. Těsně po sedmý jsme vyrazili do té zimy a po chvíli začali docházet některé skupinky. Cesta se nejdříve vinula lehce do kopce podél řeky, než to začalo více stoupat a my se dostali na vrchol, odkud bylo vidět už samotné sedlo Cho La. Tam jsme se posilnili tyčinkou a vydali se nejdřív na sestup a pak začíná asi to nejhorší stoupání. Cesta byla z obrovských balvanů, takže to bylo o to víc náročné. My jsme šli opravdu hodně pomalu a zvažovali každý krok, neboť jedno špatné šlápnutí by nemuselo dopadnout nejlíp. Naštěstí to odnesla jen jedna Honzova hole a vyčerpaní jsme dosáhli vrcholu sedla. Výhledy ale stály za veškerou tu námahu, počasí přálo, sluníčko svítilo i příjemně hřálo, takže spoušť jen cvakala.

Další část dobrodružství byla přechod ledovce pod námi. Sluníčko už tam nějakou chvíli svítilo, tak že povrch byl roztátý, takže to docela klouzalo, ale naštěstí pro nás jsme to zvládli bez problému i pádu. Pak se nám už naksytly další nádherné výhledy na jezero v údolí a my pokračovali dolů po dost krkolomné kamenité stezce. Pak už byla cesta zase dobrá, chvílemi i po rovince, ale ještě před vesničkou Dzongla  (4830m) to bylo trošku do kopce. Nakonec jsme ale přeci dorazili do cíle a pěkně vyčerpaní naštěstí sehnali i postel.

Ráno jsme naštěstí nemuseli nikam spěchat, protože nás čekala relativně jednoduchá a krátká část treku, bez výrazných stoupání. Do Loboche (4910m) jsme to měli asi tři hodiny chůze, počasí opět nádherné, sluníčko a relativně i teplíčko. Už několik dní se potkáváme s jednou Francouzkou Amandine, která jde trek přes tři sedla, ale od Gokyo jdem stejnou trasu. Ani dnes tomu nebylo jinak a potkali jsme se v jedné lodži. Vzhledem k tomu, že dnešní cesta byla krátká a ubytovaní jsme byli už hodně brzo, šla jsem se s ní ještě odpoledne projít po okolí. Večer jsme si zase společně s jejím průvodcem zahráli karty po nepálsku a popovídali s celou skupinkou Čechů. Kteří se už vraceli zpět.

Plán pro další den bylo dojít do poslední vesničky Gorakshep (5160m), což je opět relativně jednoduchý kus cesty s minimálním stoupáním a zase nějaký tři hodinky. Ráno nebylo teda zase třeba nikam spěchat a pomalinku jsme si to směřovali do cíle. Někteří lidé v Gorakshep nespí, když už je to nad 5000m, tak že z Loboche vyráží brzo ráno, vylezou na Kala Patthar, zaběhnou do Everest Base Camp a jdou spát zase zpátky do Loboche. My jsme ale měli v plánu v Gorakshep přespat, tak že jsme tam dopoledne došli, posilnili se obědem, nahřáli se na odpoledním sluníčku a na západ slunce vyšli na vrchol Kala Patthar (5545m), odkud jsou jedny z nejkrásnějších výhledů na Everest a okolní vrcholy. Když se na něj člověk kouká z vesničky, vypadá to jako takové pískoviště, neboť majestátní Pumori (7161m) se tyčí přímo za ním a to z něj dělá naprosto zanedbatelný kopeček. 

Západ slunce nemohl být lepší… Zlatavé barvy, které slunce vytvářelo na stěnách Everestu, Lhotse, Nuptse a ostatních, bylo neuvěřitelné a člověk i zapomněl na tu zimu, které začala lézt za nehty, jakmile se sluníčko schovalo za vrcholky hor. Nemohla jsem se tam odsud odlepit, ale když už opravdu bylo třeba nasadit čelovku, byl čas vyrazit na cestu zpět. Naštěstí ve společné místnosti v naší lodži bylo už zatopeno, tak že jsem se během chvíle zahřála, popila čaj, slupla večeři zahrála chvilku karty a se zbytkem sil se vyškrábala do patra do pokoje, zalezla do spacáku a padla za vlast :o)

Odlet do Lukly a začátek treku k Everestu

7. - 12. 11. 2012
Jakmile jsme se ubytovali v Kathmandu, vyrazili jsme do jeho rušných ulic. Hlavní úkol byl, sehnat hned na zítra letenky do Lukla, odkud začneme náš trek do Everest Base Camp přes jezera Gokyo a Chola Pass. Čtvrť Thamel je dělaná pro cizince, tak že tam člověk najde naprosto všechno, přes směnárny a bankomaty, supermarkety, outdoorové obchody až po německé pekárničky. Myslím, že to musí být město s největším počtem cestovek na kilometr čtvereční :o) a všechny prodávají právě letenky do Lukla a když náhodou ne, tak to během minuty zařídí. Tady opravdu platí "Náš zákazník, náš pán", ale za každou službičku vás nenápadně zkasírujou :o) 
Dostat letenky může být někdy dosti náročné, hlavně v hlavní sezóně, která je právě teď v plném proudu. Další problém je pak počasí, kvůli kterému jsou lety často rušeny. My jsme ale štěstí měli a koupili zpáteční letenky hned na zítřejší dopoledne. Pak už jsme jen dokoupili posledních pár věcí, zašli na večeři a jak jinak než pivo Everest a šli spát.
Ráno byl čas už jen na rychlou snídani a hurá na letiště. Tam naštěstí vše proběhlo bez problémů, měla jsem trochu obavu, jestli ty letenky opravdu máme, když to ten chlapík v cestovce včera tak dlouho vytelefonovával. Když už jsme ale měli boarding pass v ruce, bylo po starostech, i když to ještě neznamená, že poletíme, protože počasí se může během minuty změnit. Počasí bylo na naší straně, a tak jsme dokonce i na čas vyrazili. Letadýlko bylo malý tak max. pro 20 lidí, ale bylo nás tam jen 10. Výhledy byly krásný, ani to moc nedrncalo, jen občas nás nějaký ten vír větru pohoupal, což evidentně nedělalo dobře jedné naší spolucestující. Bylo mi jí dost líto, že si tu nádheru kolem nemohla užít, bála se jen podívat se z okýnka. Mají to některý lidi ale složitý, ještě že já si to lítání tak oblíbila. Přistání byla nad očekávání hladké, i přes to, že jeho přistávací dráha je dlouhá pouhých 460m, ale je do kopce, tak jsme opravdu zastavili během pár vteřin. Není divu, že toto letiště je označováno jako jedno z nejnebezpečnějších letišť na světě. 

V Lukla (2800m) jsme hodili batohy na záda a šlápli do toho. Dle itinerářů, co jsme měli z internetu, jsme chtěli dojít do Phakding(2610m). Cesta tam byla převážně z kopce, takže to netrvalo dlouho no a než ztrácet čas, pokračovali jsme dál. Kolem čtvrté hodiny odpoledne jsme přišli do vesničky Benkar (2700m) a tam jsme to pro tento den ukončili. Ubytovali jsme se v krásné lodge Waterfall.

Ráno jsme nikam nepospíchali a po snídani vyrazili do Chhuamuwa, což je vesnička, kde se dají vyřídit tzv. TIMS, což jsou povolení k trekování. Nějak jsme to v Kathmandu nestihli. Další zastávka byla v Monjo, kde se zase musí zaplatit poplatek za vstup do národního parku Sagarmatha. Pak už cesta začala pěkně stoupat a v podstatě nepřestala až do Namche Bazar (3440m). 

Namche Bazar je hlavním střediskem obchodu a turistickým centrem v celém Khumbu regionu. Je to krásné městečko vystavěné na strmých kopcích, kde najdete naprosto všechno. Jsou tu obchody s outdoorovými potřebami, restaurace, pekárny, kavárny, pošta, banka, internet, no na co si jen vzpomenete. Zde jsme si udělali aklimatizační den. Ten jsme strávili výletem do okolních vesniček Khumjung (3970m) a Kunde (3840m) a poprvé jsme měli výhled na Mt. Everest, ale i Ama Dablam.  

Další den už jsme museli vyrazit dál po naší trase. Ostatních treakřů bylo všude jak psů, nemohli jsme tomu věřit, ale míříme k nejvyšší hoře světa, tak se není čemu divit. Je pravda, že jich bylo víc, co šli dolů než nahoru, takže dobře pro nás.Ve vesničce Sanasa jsme odbočili z „dálnice“ k Everestu a vyrazili směr jezera Gokyo. Zrovna jsme chytli dvě větší organizovaný skupinky, takže o osamocené procházce jsme si prozatím mohli nechat přejít chuť, ale stoupání bylo vcelku náročné, tak jsme šli dost pomalu. Kolem poledne jsme se dostali na nejvyšší místo dnešní trasy do Mongo (3975m). Tam jsme si venku na sluníčku dali čaj a po krátkém odpočinku pokračovali dál. To co jsme si právě vyšlápli, jsme zase seběhli :o) Do Phortse Tenga (3675m) jsme dorazili hodně brzo, ale vzhledem k tomu, že jsme byli oba dost nechcípaní, teklo nám z nosu, tak jsme to pro tento den zabalili a ubytovali se.

Ráno jsme vyšli vcelku brzo a hned pěkně do kopce. Za necelé dvě hodiny jsme byli v Dole (4084m), kam jsme původně chtěli dojít včera. Dali jsme si čajíček na zahřátí, tyčinku na posilnění a vyrazili dál. Další zastávka byla v Luza (4338m), kam jsme ale došli dost brzo, tak jsme jen načepovali vodu a pokračovali dál. Konečná stanice tohoto dne byla Machherma (4410m). Zbytek odpoledne proběhl již tradičně, čaj, psaní deníku, čtení, hraní karet a klábosení s ostatními trekaři.

Po snídani jsme se vydali na dnešní část cesty, která skončí už u jezer Gokyo :o) Cesta byla ze začátku zase dost do kopce, ale postupně se zmírňovala, až to bylo chvílema až hezky po rovince.  Poslední malé stoupání a už jsme byli u prvního, ze šesti jezer. To bylo malé, ale krásně zbarvené a ještě s tou modrou oblohou, no prostě kýč. Postupně jsme došli k druhému, kde jsme udělali spoustu fotek a už opravdu po rovině došli k tomu třetímu, kde jsme se ve vesničce Gokyo (4750m) ubytovali v jednoduché lodži Namaste, ale se strašně milými majiteli. Tady jsme měli naplánovaný další aklimatizační den s výstupem na horu Gokyo Ri (5360m), odkud jsou prý krásné výhledy na Mt. Everest a ostatní velikány.

Čínská zeď aneb jaká byla cesta k ní...

2. - 6. 11. 2012

Po dlouhé cestě jsme kolem druhé hodiny odpoledne dorazili do Pekingu. Tam jsem se rozloučila s Karine a Val, kteří měli hostel jen kousek pěšky od nádraží  a já jsem již zkušeně, skočila na metro a odjela zpět do King's Joy Hostel, ve kterém jsem bydlela i před výletem do Mongolska.

Hned po prvních pár dnech, co jsem přijela do Ulaanbaataru, tak se můj foťák rozhodl, že se mnou nebude úplně spolupracovat a prostě chvílema mi neostřil. Zjistila jsem si, kde má Nikon v Pekingu servis a hned po příjezdu do hostelu jsem tam vyrazila. Byl patek, tak jsem měla strach, aby mi nezavřeli. Nestalo mi to ani moc bloudění a už jsem čekala v zástupu Číňanů, než na mě přijde řada. Říkala jsem si, že když je to autorizovaný servis, že tam určitě budou umět anglicky, ale přeci jen jsem v Číně a neměla bych očekávat vymoženosti západního světa. Jak se ukázalo, paní uměla jen pár slov a já se co nejjednodušeji jí snažila vysvětlit, jaký mám problém s foťákem. Ona jen kývala hlavou, což je myslím u asiatů běžné, i když nemají ani ponětí, co jim člověk říká :o) Vzala ho a odnesla dozadu, odkud během dvou minut přišel chlapík, a že prý ok. Tak jsem myslela, že třeba umí trochu víc anglicky, tak jsem to začala znovu opakovat a on jen ok, ok... Pak přišla další paní, tak se ptám, jestli ona umí anglicky no a z ní vypadlo, "upraveno, žádný poplatek". Řekla jsem si, že tady ztrácím čas, že si evidentně nerozumíme, poděkovala jsem, popadla foťák a odešla. Když jsem vyšla z budovy ven, zkusila jsem něco vyfotit a ono to fungovalo!!! Nechápu, co s tím bylo, ale rozhodně jsem se nezlobila, skočila zpět na metro a odjela do hostelu, abych si dala pivo se svým spolucestovatelem po mongolské Gobi Shaunem.

Ráno jsem byla domluvená se Shaunem, že půjdeme na obchůzku města, ale po pár minutách začalo pršet... Vylezli jsme na Bránu správného světla, nazývanou také Přední bránou na náměstí Nebeského klidu. Díky špatnému počasí byly výhledy takové šedivé, tak jsme pokračovali dál až k bráně do Zakázaného města. Počasí se nechtělo umoudřit a já k tomu všemu měla na sobě sandály, protože včera bylo krásný teploučko, tak že jsem vzbouzela pozornost, kdy se místní lidé chytali za hlavu, jako že mi musí být pěkná zima. No, měli pravdu... Do Zakázaného města je relativně vysoké vstupné, a když už jsme byli takhle promoklí a zmrzlí, řekli jsme si, že z fotek stejně nic nebude, tak jsme se otočili a radši šli na pořádný oběd, který byl naprosto dokonalý :o)

Večer jsme měli domluvený setkání se zbytkem naší "Gobi" skupiny a sešli se opět s Danou a Stefanem. Když jsme se v noci vraceli do hostelu, tak venku bylo úplně bílo, možná dobrých pět centimetrů sněhu! Říkala jsem si, že nám to počasí opravdu přeje, a že se snad na tu slavnou zeď ani nepodívám. Výlet jsme teda pro další den zrušili, protože ráno opravdu ještě sníh poletoval a odpoledne začalo pršet, tak jsem aspoň mohla vyřídit pár emailů. Na večer jsem se domluvila s Karine a Val, se kterými jsem jela z Mongolska, že půjdeme na večeři. Šli jsme na typický "Hot Pot", což je kovová nádoba, kterou vám přinesou na stůl, kde je voda stále ohřívána na ohni a vy si tam vaříte tenounce nakrájené různé druhy masa, zeleniny, hub... Bylo to výborný :o)

Další den byla poslední možnost jet na tu Velkou čínskou zeď, protože jsme já i Shaun večer opouštěli Peking. Počasí se naštěstí umoudřilo, a tak po typické snídani, plněné knedličky vařené v páře, jsme skočili na metro a autobus a vyrazili do Mutianyu, což je místo asi 70km od Pekingu, odkud je zeď přístupná. Byla trochu zima, ale i sluníčko občas vylezlo, tak že jsme si mohli užívat nádherných výhledů do širého okolí, se stromy v podzimních barvách a v dálce zasněžené hory. Strávili jsme tam zbytek dne a na poslední večeři jsme byli už zase kolem sedmé ve městě. Poté jsme se rozloučili, Shaun odešel na vlak do Xian a já si šla pobalit poslední věci, odešla na metro a odjela na letiště, odkud jsem směřovala do země velehor, Nepálu.

Můj původní plán by, jet z Číny do Nepálu po zemi, přes Tibet. Jenže v té době probíhaly v Číně volby, tak že žádná povolení do Tibetu nedávali, a hlavně čím dál víc zpřísňují požadavky pro vstup. V té době chtěli skupinu myslím minimálně 5 lidí a to stejné národnosti! Už opravdu neví, co si vymyslet. Pravděpodobnost, že bych, jakožto osamocená cestovatelka náhodně potkala 4 Čechy, kteří by chtěli jet ve stejném termínu na stejná místa je dosti nepravděpodobné. Tak jsem tuto myšlenku musel prozatím odložit, koupit si letenku a doufám, že se jednou třeba do Tibetu ještě podívám.

Na letišti proběhlo překvapivě všechno v pořádku a ani letadlo nemělo žádné zpoždění. Měla jsem to s přestupem v Kuala Lumpur, kde mi díky volnému přístupu na internet, čekání rychle uběhlo a už jsem nasedala na druhý let do Kathmandu. Počasí bylo krásné, tak že jsem si mohla užívat neuvěřitelné pohledy nejen na krásně zelené údolí Kathmandu, ale hlavně na ty horské velikány pěkně shora :o)

Měla jsem to štěstí, že za mnou přijel bratránek Honza, se kterým jsem se během půl hodiny potkala na letišti a mohli jsme společně odjet do turistického ráje Kathmandu a to čtvrti, zvané Thamel.

Konec vyletu po Gobi, ale i celem Mongolsku

22. 10. - 1. 11. 2012
Rano jsme se probudili opet do krasneho slunecneho dne, bohuzel jen ty teploty by mohly byt vyssi :o) Dneska jsme meli domluvenou vyjizku na velbloudech, tak ze jsme si mohli prispat.
Po jedenacty jsme naskakali na ty chlupaty krasavce a v cele s panem majitelem, jsme vyrazili do pouste. Vzhledem k tomu, ze rodina uz je prestehovana na zimni stanoviste, tak jsme byli od nejvetsich dun Khongoryn Els asi sest hodin jizdy. Vyjeli jsme teda k nedalekym dunam, kde jsme se mohli projit a vyskrabat se na nejvyssi mozne misto, abysme meli vyhled do okoli. Diky obloze bez mracku jsme meli opravdu krasny rozhled, jak az na samotne nejvyssi duny, tak i na druhou stranu do toho placateho prostoru. Behem asi dvou hodin jsme se vratili zpet do naseho tabora, kde uz na nas cekal obed, ktery jsme si dneska mohli vychutnat venku, ve slunecnem zavetri najich jurt.
Program nasich pruvodcu dnes skoncil velbloudim vyletem, tak ze jsem se s Shaunem sebrali a vyrazili na prochazku, sice za trochu mraziveho pocasi, ale za to krasne slunecneho. Nastesti jsme se stihli vratit do zapadu slunce, protoze jinak bysme cestu zpet asi nenasli, i pres to, ze je to jedna velka rovina a nikde nic neni.
Slunce akorat zapadalo, kdyz jsme prisli k nasi jurte, tak jsme popadli fotaky a uzivali si zatim snad nejbarenvnejsiho zapadu slunce.
Na dnesni den pro nas rodinka, u ktery jsme byli ubytovany, pripravila klasicke mongolske barbecue. Sli jsme se podivat, jak se to vsechno pripravuje. Do obrovskeho kotliku se daji kusy masa a proklada se to nazhavenymi kameny a trochou zeleniny. Maso nemohlo byt cerstvejsi, protoze chudaka kozu zabili odpoledne. I pres to, ze ja zadny velky jedlik masa nejsem, musela jsem uznat, ze to bylo teda moc dobry.
Dalsi den jsme vyjeli k znamym dunam Khongoryn Els, coz jsou duny, ktere dosahuji vysky az 300m, 12km sirky a jsou az 100km dlouhe. Rika se jim take Zpivajici duny, diky zvuku, ktery vydava pohybujici se pisek pri zavanu vetru. Tam jsme se vic nez dost vyradili v pisku, ktery jsme meli ve finale v botach, za usima, no proste vsude :o) Kdyz se snazi clovek lezt po tech strmych dunach, pri kazdem kroku sjede o kus zase zpatky, tak ze je to dosti narocne, se vubec nekam dostat :o)
Pak uz jsme naskakali zpet do naseho vozitka a vyrazili k dalsi z hlavnich turistickych destinaci Gobi Gurvansaikhan Narodniho parku, a to Yolyn Am. Je to hluboka uzka souteska, ktera je take nazyvana Udoli supu, a je znama zamrzlym dnem, ktere nekdy nerozmrzne ani v lete.
Na dalsi den jsme meli pripraveny vylet do prirodni rezervace Ikh Nartiim Chuluu. Byla to zaroven posledni prirodni krasa, kterou na tomto vylete uvidime. Dojeli jsme tam az po obede a stezi nasli rodinu, ktera by nas ubytovala, protoze uz byli vsichni odstehovani na sva zimni stanoviste. Meli jsme ale stesti a nasli posledni dve stojici jurty, kde nas nechali prespat. Jurty byly zasazene uprostred majestatnich skalnich utavru, ktere obyvaji hlavne horske ovce a sibirsti kozorozci. Odpoledne jsme stravili lezenim po skaliskach a vecer si uzivali kras hvezne oblohy, tolik hvezd jsem snad jeste nikdy nevidela.
Posledni noc v jurte jsme stravili pitim mistniho piva, hranim karet a vymyslenim novych variant klasicke mongolske hry s kustkami. Rano jsme se priblizili do mesta Sainshad, kde jsem se rozloucila s Danou, Stefanem i Shaunem, kteri sli na vlak a vydali se do Ciny.
Ja, jakozto posledni clen skupiny, jsem spolecne s nasi milou pruvodkyni Mogi odjela zpet do Ulaanbaataru, kde jsem se vratila do Golden Gobi Guesthouse a uzivala si zase modernich vymozenosti, jako je sprcha, elektrina ci internet.
Dalsi den jsme stravila ve meste, dokoupila potrebne veci a setkala se s milym parem franckouzskych kanadanu, se kteryma jsem se domluvila na kratky, dvoudenni vylet do nedalekeho narodniho parku Terejl. Rano jsme meli objednany odvoz do Terejl. Pan nas vyhodil u reky, coz bylo nejblizsi misto k jurtovemu kempu, ktery jsme meli zamluveny, kam se dalo dojet autem. Tam jsem preskakali skoro zamrzlou reku a na druhe strane uz na nas cekal pan s konikem a karkou a odvezl nas primo do kempu. Udelali jsme si peknou prochazku po okoli a pred zapadem slunce prisli jiz do krasne vytopene jurty. Dali jsme si neco k veceri, podelili se o cestovatelske zazitky a sli spat.
Zima nas nenechala moc dlouho spat, tak ze jsme si jeste pred navratem do Ulaanbaatar stihli udelat dalsi prochazku na nedaleky kopecek, odkud se nam naskytly krasne vyhledy do okoli. Cestu zpatky jsme uz nemeli domluvenou, ale bez problemu jsme naskocili na mistni minibus, ktery nas odvezl k hlavni silnici, kde uz jezdili primestske autobusy a jeden z nich nas dovezl primo do centra mesta.
Tim se uzavrela kapitola Mongolsko a dalsi den jsem si sedla na vlak zpet do Pekingu a mela to stesti, ze Caren a Val, kanadani, se kteryma jsem byla pred par dny na vylete, jeli stejnym vlakem, tak jsem mela aspon spolecnost.

Putovani z jurty do jurty

19. - 21. 10. 2012
Prvni den naseho vyletu za dunami pouste Gobi, jsme prevazne stravili v aute. Museli jsme i menit a po sleze nechat opravit prvni pichlou pneumatiku. Zastavili jsme uprostred stepi, kde jsme se snazili se skamaradit s velbloudama pasoucimi se na obrovskych planinach bez jakychkoli ohrad, ale omezeni ve velkem pohyby tim, ze jim svazou predni nohy tak, aby stale mohli chodit, ale nemohli utikat a delat moc velky kroky. Odpoledne jsme se zastavili u jedne skaly, kam jsme kousek vylezli, abysme se mohli rozhlednout do dalekeho kraje, kde je sotva videt nejake obydli.
Nasli jsme rodinu, co byla akorat v procesu stehovani, tak jsme dostali jiz pekne zateplenout zimni jurtu a bylo to znat! Museli jsme dokonce vetrat, jak se tam hezky oteplilo, jakmile se kaminka rozzhavila. Rano jsme jim pomohli postavit dalsi jurtu. Je k neuvereni, jak jednoduse a rychle to jde. Nevim, jak moc jsme opravdu byli napomocni, nebot pro vsechny z nas to bylo poprve, stavet takove bydleni. Pak jsme se probehli s detickama po okolnich skalach a vydali se zas o "dum" dal...
Prvni zastavka byla u jezera, kde se stado koni snazilo pit ze zamrzleho jezera. Led ale pokryval prevaznou vetsinu brehu. Poradili si ale rychle a jednoduse, proste tak dlouho kopytkem hrabali, az se led prolomil, a tak se mohli v klidu napit :o) Behem cesty k dalsi rodine jsme zastavili na par mistech, abysme si protahli nohy vylezem na skaliska a rozhlidli se do okoli nebo si zavzpominali na detska leta a postavili snehulaka, na kteryho uz bohuzel bylo vsude dost snehu. Kdyz jsme dorazili na misto, kde stravime dnesni noc, bylo jeste relativne brzo, a tak jsme se vydali na prochazku. Rodinka, u ktere jsme spali, nas hned zaukolovala, a ze pry po ceste zpatky mame s sebou privest jejich stado ovci a koz. Kdyz jsme se ptali, jak je pozname, rekli nam, ze tam bude jen jedno. Je pravda, ze kdyz jsem prijizdeli, tak jsme nejake stado videli, ale cert vi, kam se mezi tim podeli a hlavne, jestli to bylo to spravne stado. Obesli jsme to kolem dokola a dokonce i vylezli na skalu, abysme se podivali, kde se zviratka schovavaji, ale nic jsme nevideli, a jako ze je videt hodne daleko :o)
Celi zklamani jsme se vydali na cestu zpatky, kdyz jsme spatrili velke stado. Hned jsme se za nima vydali a zacali je hnat smer obydli nasi rodinky. Pysne jsme napochodovali do jurty a oznamili, ze stado je zde. Pan vysel ven, podival se a suse oznamil, ze to nejsou jeho zviratka :o) No snahu jsme meli...
Chteli jsme byt teda trochu vic napomocni, tak jsme aspon pomohli dojet do nedaleke studny pro vodu a nasbirali kozi bobky, kterymi se zde topi, protoze zrovna v teto casti Mongolska dreva moc neni. Dalsi den jsme se vydali ke znamym "Planoucim utesum" neboli Bayanzag v mongolstine. Tato oblast se proslavila ve dvacatych letech minuleho stoleti, kdy zde byli nalezeny prvni dinosauri vejce a take fosilie. Tam jsme prijeli az pozde odpoledne, tak zbyl cas jen nasbirat topivo a utect pred studenym vetrem do vyhrate jurty.
Rano jsme meli naplanovano, ze se pujdem projit po krasne rude zbarvenych skaliskach, ale probudili jsme se do snehove boure, tak ze jsme akorat popojeli k utesu, kde jsme vylezli z auta a jen tak tak se udrzeli na nohou v tom silnem vetru. Pak uz jsem vyrazili dal na cestu hloubeji do pouste Gobi.
Do Gurvan Saikhan Narodniho Parku, kde jsou i zname nejvyssi duny Khongoryn Els, jsme prijeli pred setmenim a ubytovali se u rodiny, ktera uz byla prestehovana na zimni stanoviste na druhe strane dun. Uzivali jsme si neskutecne vybarveneho zapadu slunce ve spolecnosti stada velbloudu, koz a ovci. K veceri jsme meli domluveno, ze nas nase pruvodkyne Mogi nauci varit tradicni mongolske jidlo Buz. Jsou to takove knedlicky plnene vetsinou skopovym masem s cibuli a cesnekem a nasledne jsou varene v pare nebo smazene. Vypadalo to vcelku jednoduse, ale zpusob, jakym je uzaviraji, byl pro nas nemozny napodobit. Je to takove male umeni, maji na to spousty ruznych hmatu a pokazde to vypada jinak a vzdy krasne, pokud to ovsem delaji mistni. My jsme z toho meli pekny patvary, ale nastesti na chuti to nic nemenilo :o) Nakonec jsme to nandali na naparovac uvarit a podelili jsme se s rodinou o nase vytvory.
Oni nas na oplatku naucili klasickou mongolskou hru, tzv. Kone a Velbloudi. Tato hra se hraje s hlezenimi kustkami z koz ci ovci a kazda strana kustky predstavuje jedno ze zvirat: kun, velbloud, ovce a koza. S temito kustkami se hraje nespocet her, ale kazdopadne se tim clovek zabavi na dlouhy studeny vecer, nebot naucit se cvrnkat do kustek, aby letely tim spravnym smerem, nebo aby dopadly na spravnou stranu je dosti narocne :o)

Dlouhy vylet po male casti stredniho Mongolska

11. - 18. 10.2013
Dalsi den naseho vyletu po strednim Mongolsku jsme venovali navsteve Kharkhorin, byvaleho hlavniho mesta mongolske rise behem 13. stoleti. Prosli jsme krasny klaster Erdene Zuu z 16. stoleti. Kolem klastera jsou dnes zachovale dve kamenne zelvy. Kdysi tyto sochy tvorily hranice starovekeho Kharkhorin, jako ochranci mesta. (zelvy jsou povazovany za symbol vecnosti)
Pak uz jsme si to smerovali k tzv. White Lake neboli jezero Terkhiin Tsagaan. Tam jsme dorazili pred zapadem slunce a mohli vybehnout na vyhlidku nad jezerem a kochat se krasnymi vyhledy. Vzhledem k tomu, ze jsme spali u rodiny, co byla napul prestehovana do zimniho stanoviste, tak zbyle jurty byly letni, to znamena, ze tam byla pekna zima, nebot venku byl uz poprasek snehu. Kdyz nam zatopili v kaminkach, tak tam bylo jak v saune, ale do rana to pekne vychladlo a voda ve flaskach nam regulerne zmrzla :o)
Rano jsme na sebe navlikli co jsme meli a vyrazili na projizdku na konich k sopce Khorgo - 2240m. Tam jsme vybehli nahoru a skoukli krater a zase sedli na nase ore a vratili se zpet k jezeru. No, projizdka to byla hezka, kdyby clovek zapomnel na ty zmrzly nohy. Pro nekoho jako ja, kdo je zhyckany z Evropy na jezdeni na konich v pohodlnem sedle, to byl docela sok. Konici nas moc neposlouchali, i kdyz jsme se snazili se naucit mistni pobidky a pokriky. Ze sedla nas bolel cely clovek, i pres to, ze to nebyla ta typicka mongolska drevena sedla, ale mela i nejakou tu radoby vycpavku :o)
Dalsi den jsme se vydali na dlouhou cestu pres zasnezene plane k horkym pramenum, kde jsme se nalozili do kamennych bazenku dokonale teploty, a pomalu ale jiste, se tam varili a obcas se zchladili snehovou prehankou a mistnim pivkem :o)
I kdyz nejsme na jihu zeme, kterou prevazne zabira znama poust Gobi, i v teto casti se najde takova "mala Gobi". Nejdrive jsme si udelali prochazku do nevelkeho klastera, ktery je schovany mezi skalisky podel pisecnych dun. Rodina, u ktere jsme ten den bydleli, pro nas udelala klasicke mongolske barbeque. Ve velke mn kotliku nechaji rozpalit nad ohnem kameny a pak se do toho nahazeji kusy masa, tentokraat to byla koza, a k tomu se prida nejaka mrkev, brambor a cibule. Prikreje se to a necha se to pekne delat. I pres to, ze ja nejsem tim nejvetsim fanouskem masovych pokrmu, jsem musela konstatovat, ze to bylo nejen krehke, ale i velmi chutne :o) Tentokrat nam k piti nabidli opet "caj" ale i vodku, ktere se tu neboji asi tak jako v Rusku :o) Naleje se do sklenicky a necha se to kolovoat a kazdy si musi pripit a vzdy se udelaji tri kolecka. Ja se alkoholu zas nejak nebojim, ale cistou vodku taky zrovna nemusim, tak ze jsem vzdy jen smocila rty, poslala sklenicku dal a vyvazla z dalsi mongolske tradice bez uhony.
Rano pan domaci pochytal sve velbloudy, skocil na ore a vyjeli jsme na projizdku. Bylo krasne slunecne pocasi, jen ten vitr nas malem sfouknul, ale vsichni jsme prezili a na tech chlupacich si to uzili! A to byla uzasna tecka za timto krasnym vyletem.
Dalsich par dni jsme stravila v Ulaanbaatar, vyprat veci a zajistit si vse potrebne na dalsi vylet, tentokrat na jih, do Gobi pouste. I pres to, ze uz je pekna zima, obvzlaste zde, a tudiz ne ta prava doba pro navstevu Mongolska, nebylo tak narocne najit dalsi spriznene cestovatelske duse a sestavit skupinku pro tento vylet. Vse vzdy zalezi na poctu ucastniku, cim vice, tim to mene stoji ;o) V Golden Gobi Guest House, kde jsem byla ubytovana, jsem se pridala ke skupince, ktera se skladala z paru Nemcu Dana a Stefan a American Shawn. Vsichni prekvapive v me vekove skupine, coz se ne tak casto stane, vetsinou jsem ta nejstarsi :o) Celi nedockavi dalsiho dobrodruzstvi jsme naskakali opet, do jiz osvedceneho, ruskeho UAZu a vyrazili za piskem...

Z horka do zimy

1. - 10. 10. 2012
Odlet z Papua nebyl zas az tak bez problemu. Muj let Madang - Port Moresby byl zrusen, tim padem jsem nestihla let do Australie... Bylo to trosku namahave je presvedcit, aby me dali na jiny let od jine spolecnosti, protoze jsem potrebovala proste co nejrychleji do Sydney a kupovat novou letenku v uvahu opravdu neprichazelo. Nakonec vse dobre dopadlo a ja jsem se vratila "domu" k me rodince v Dover Heights jen se 24 hodinovym zpozdenim :o)
Tam jsem stravila prijemny vikend s rodinkou, pobalila vse a nasedla na letadlo na dalsi kontinet, tentokrat do Asie :-) Pristala jsem v parnem, dusnem Singapore, i pres to, ze bylo po pulnoci. Tam jsem si zazadala o visa do Mongolska, coz nebyl zadny problem a druhy den jsem si je mohla vyzvednout. Probehla, nebo spis vedrem znavena probrouzdala mestem, coz je jedno velke nakupni centrum a je hodne tezke tem vsem lakadlum odolat. Kloubou dolu pred vsema, kteri odolaji :o)
Pak uz byl cas se posunou smerem na sever a z duvodu casu, ktery se neuveritelne kratil, jsem musela opet zvolit jako druh dopravy letadlo :o( Do Pekingu jsem priletela brzo rano a ubytovala se v krasnem Kings Joy Hostel, primo v centru hned vedle Zakazaneho Mesta. Odpoledne jsem si zajela koupit listek na vlak do Ulaanbaatar a planovala, kam se v Mongolsku podivat. Pocasi zatim bylo krasne, venku kolem dvaceti, ale preci jen je zacatek rijna a Mongolsko je nemilosrdne, kdyz prijde na pocasi.
Rano jsem dojela na hlavni vlakove nadrazi, kde moc cizincu nebylo, jen nejake dve organizovane skupiny. Vetsina cestovatelu jezdi celou Transibirskou magistralou, tak ze jich vic jede opacnym smerem. Byl to teda krasny super cisty vlak a kupicko jsme mela jen pro sebe, tak ze tech tricet hodin ubehlo vlastne docela rychle :o) Prechod pres hranice byl teda nekonecny. Nastesti jsme nemuseli vystupovat, prijeli jsme tam kolem desaty vecer, ale nez vsichni soudruzi zkontrolovali pasy a vagony, a nez se prehodily koleje, tak to proste trvalo asi pet hodin!
Do Ulaanbaataru jsme prijeli prekvapive nacas, do krasneho slunecneho odpoledne s teplotou asi 16 st.! Neverila jsem tomu, ze jdu v Mongolsku po meste jen v mikine :o) Nasla jsem hostel bez problemu a hned se dala do reci s ostatnima, co tam byli ubytovani a uz meli nejaky ten vylet do okoli za sebou, tak bylo od koho sbirat zkusenosti a doporuceni.
Vzhledem k tomu, ze uz bylo konec sezony, tak uz tolik "jurta"kempu neni otevreno a tudiz nemusi byt zcela jednoduche se po zemi pohybovat. Muj puvodni plan byl, si pujcit kone a projet to tam okolo a spat u rodin prave v juratch. Prave kvuli pocasi to bohuzel nebylo mozne. Teda kdybych byla otuzily domorodec tak asi jo, ale to ja, milovnik tepla, opravdu nejsem :o)
Nakonec jsem s Nemcem Maxem, jeho kamaradkou Barbarou nasla jeste jednoho clena posadky a to Franckouzsku Justine a sestavili jsme vylet do centralniho Mongolska na 8 dni. Meli jsme zajisteny auto, respektive neprekonatelne vozidlo UAZ, ridice a pruvodkyni. Toto auto dokaze vse a nic mu nezustane stat v ceste. Pravda, neni to asi to nejpohodlnejsi auto na svete, ale dostane se vsude, v mokru, suchu, snehu, kameni :o)
Prvni den jsme se zastavili v narodnim parku Hustai, ktery je znamy tim, ze sem do volne prirody byli navraceni kone Takhi neboli kone Przewalskeho. Na kopci jsme zahledli stado tak jsme se k nim vydali, ale o nasi spolecnost asi moc nestali, nebot se pomalu ale jiste posunovali opacnym smerem :o) Bylo to krasne, videt ty bezstarostna zvirata, prochazejici se po rozlehlych kopcich a prezvykujici travu.
Pak uz jsme jeli hledat nejakou rodinu, ktera by nas pro dnesni noc ubytovala. Je akorat obdobi, kdy se lide bali a premistuji se do zimnich stanovist. Nasli jsme nakonec jednu rodinu, ktera byla napul odstehovana, ale mela tu jeste postavene dve jurty a byli tak hodni, ze nam jednu prenechali. Byla to jeste letni jurta, tudiz zcela ne tak zateplena, ale kaminka uvnitr mela, tak se to krasne a rychle vyhralo a zima jeste nebyla tak velka, aby uvnitr mrzlo. Tak ze si nebylo na co ztezovat :o)
Kdyz jsme se ubytovali, tak nam nase pruvodkyne Mogi pripravila veceri. Dostali jsme klasicke mongolske jidlo Tsuivan, coz jsou nudle s masem a zeleninou. Jsme v Mongolsku, kde lide prevazne ji maso a vubec vse, co se da z jednoho zvirete snist a mleko a mlecne vyrobky. Tak ze i v tomto nudlovem jidle je vice masa a tuku nez zeleniny. Ze zeleniny tu pestuji jen brambory, mrkev, zeli a cibuli a takhle pred zimou uz toho moc neni.
Zrovna ja, ktera maso nemusim, jsem si mongolskou kuchyni opravdu neoblibila. A predstava se napit jejich Suutei Tsai - doslova prelozeno jako caj s mlekem, je pro me nepredstavitelna. Ja normalne mleko pit nemuzu a toto je prevarene mleko s vodou a zelenym cajem a jeste k tomu osolene.
To byl jeden z duvodu, proc jsem se nemohla sama vydat na pruzkum teto krasne zeme, protoze kdyz by me v rodine posadili k nim k jidlu, ja bych samozrejme nemohla odmitnout jejich pohostinnost, ale na druhou stranu bych to bohuzel nemohla ani pozrit. Chapu, ze spravny cestovatel ma ochutnat mistni kuchyni, coz ja rada delam, ale zrovna tady to proste pro me neni. Je to tezke to mistnim vysvetlovat, pro ne je to kazdodenni jidlo a piti a v podstate neznaji nic jineho a tudiz je tezke pochopit, ze my bychom radeji vodu a masa pomalu :o)

"Prochazka" zelenou Papuou

17. - 29. 9. 2012
Kdyz jsem ukoncila Black Cat Trail tak jsem se potkala s Elizabeth, ktera bydli v Lae, ale je puvodne z vesnicky Ponowei, ktera je v Southern Highlands Province, shovana pod druhou nejvyssi horou PNG Mt. Giluwe (4367m). Eli se sama nabidla, ze kdybysme meli zajem, ze nas rada vezme do sve rodne vesnice. Po prevazne casti zeme je lepsi se pohybovat s nekym mistnim, tak jsem jeji nabidku rada prijala.
Puvodne jsem s Lu a Paul chtela jet do Tari, coz je jeste dale u indoneske hranice. Nekolik lidi nas od tohoto rozhodnuti zrazovalo kvuli nepokojum v teto oblastu. Byli i taci, kteri tam ziji jiz 30 let a rikali, ze takhle spatne to tam jeste nevideli tak jsme se rozhodli, ze teda nebudeme zbytecne riskovat a pojedeme s Eli.
Kdyz Eli dorazila do Goroka tak jsme skocili na PMV a vyjeli smer Mt. Hagen. Tam jsme museli prespat a pri te prilezitosti teda navstivili Eli sestru Florence. Dalsi den jsme nakoupili nejake jidlo s sebou a sli hledat PMV do Ponowei. Stesti pralo a my narazili na Eli bratrance, ktery tuto trasu jezdi a hned bylo v buse veselo, protoze nikdo z cestujicich nechtel uverit, ze opravdu jedeme k nim do vesnice.
Tam nas privitali s velkym potesenim a sirokymi usmevy, protoze krome Eli manzela Australana, tam zadneho jineho cizince nevideli :o)
Ubytovali jsme se v jejim domecku a cely zbytek jeji rodiny nam pomohl pripojit elektriku, donest vodu a proste se ujistit, ze mame vse potrebne.
Na druhy den jsme si naplanovali vylet do okolnich kopecku a dzungle. Jakmile jsme vytahli paty z domecku tak se k nam postupne zacali pridavat snad vsechny deti z vesnice :o) Sel s nama i bratr Eli, coz je ucitel v mistni skole, tak ze nas po chvilce byla pekna banda.
V dalsi vesnicce, kterou jsme prochazeli jsme opet stropili velke pozdvizeni, proste je stale mnoho lidi, kteri jeste cizince nevideli... Nakonec jsme byli radi, ze jsme vsechny ty mistni meli s sebou, protoze se ukazalo, ze budeme potrebovat jejich pomoc. Vzhledem k tomu, jak jsme se s kazdym zastavovali a povidali, jsme nemeli uz tolik casu, kolik jsme na nas okruh potrebovali, a tak jsme to museli vzit zkratkou, kterou znali prave jen obyvatele okolnich vesnic. Museli jsme se brodit pres reky a vetsinou nam museli prosekavat cestu a hlavne pomahat po drsnych stezkach, strmych a pekne rozbahnenych. Me uz to po predesle zkusenosti z Black Cat Treku moc neprekvapovalo, ale bylo hezky mit tolik pomocniku :o)
Dalsi den jsme uz museli toto krasne misto i jeho pratelske obyvatele opustit a vratit se zpet do Goroka. Tam jsme se rozloucili nejen s Eli, ale take Lu, ktera se jiz sama vydala k rece Sepik. Je to krasna cast zeme na severozapade, kam jsem take chtela jet, ale casu uz moc nezbyvalo, a takovy vylet si zaslouzi vic nez 3 dny.
Do odletu jsem mela uz jen par dni, a tak jsem si vycetla hezky vylet z provincie Chimbu do primorskeho mestecka Madang. V pruvodci psali o jednoduche, skoro az prochazce, na tri dni. Spolecne s Paul jsme si sehnali "pruvodce", kluka, ktery zije v Goroka, ale puvodne je z vesnicky podel cesty, a tudiz to tam zna. Jenze, jak jsem jiz zminila, vsichni se radi kamaradi s cizincema, tak ze z naseho jednoho pruvodce byli razem tri :o)

Kegesugl, vychozi vesnice naseho vyletu, je i misto, odkud se zacina vystup na nejvyssi horu PNG Mt. Wilhelm (4509m). Po ceste jsou krasna dve jezera Piunde a Aunde ve vysce 3500m. Meli jsme den navic, tak rozhodnuti bylo jednoduche, udelat si prodluzku prave pres ty jezera. 

Kdyz uz konecne doslo k tomu, abysme se domluvili v kolik vyrazime na prechod k pobrezi, tak nasi opatrovnici navrhli, ze v sest rano. To pro nas bylo prekvapive brzo, kdyz tvrdili, ze to budou tak ctyri hodiny chuze. Nakonec jsme je premluvili na osmou, ale tusila jsem uz nejakou zradu. Za krasneho pocasi jsme vyrazili podel zelenych kopecku, skrz male vesnicky, kde jsme se casto zastavovali, abysme pozdravili a popovidali. Kdyz rekli, ze pujdeme ctyri hodiny, myslela jsem, ze to bude tak pet. Po asi peti hodinach jsme dosli na rozcesti na upati hory, odkud bylo videt do udoli a na okolni hory. Jeden z nasich pruvodcu k nam s usmevem na tvari prisel a rekl. Vidis to mestecko dole v udoli? A vidis tu bilou skalu naproti v horach? Tak u te bile skaly dnes spime :o) Myslela jsem, ze si dela legraci, ale bohuzel to byla pravda. Pry je to dalsi tri hodiny do udoli a dalsi tri nahoru ke skale. 

Na zacatku treku jsme byla nastavena proste na to, ze jdu lehky trek, denne tak pet hodin, tak ze to pro me bylo trochu nemile prekvapeni. Bohuzel cesta byla strastiplna, o lehke prochazce se opravdu nedalo mluvit. Spali jsme u rodiny jednoho z nasich spoluvyletniku, kteri nas s usmevem na tvari uvitali, uvarili veceri a ulozili. Pravda, bylo to asi to nejjednodussi nocovani celeho meho vyletu, ale ta pohostinnost a laskavost, se kterou se o nas starali byla k neuvereni a v tu ranu, jsme zapomenli na vsechny boleni z narocne cesty. 

Dozvedeli jsme se, ze jsme sesli z hlavni cesty, o ktere se v pruvodci pise, tudiz z toho byl o "neco malo" tezsi vylet. Kdyz videli, ze nam to trva o "neco" dele nez mistnim, tak se rozhodli, ze dalsi den pujdem teda zkratkou. Zkratka ale nebyla o nic kratsi ani jednodussi, proste jsme sli zase asi deset hodin a posledni den jsme skoncili kolem obeda, dosli k silnici a naskocili na autobus do finalni destinace Madang.

Tam jsme si vyridili snorchlovaci vylet na dalsi den, abysme si ve vode hezky protahli bolave svaly :o) Byli jsme jedini zajemci, ale to pry problem neni a vezmou nas kam chceme. Je tam krasny Madang Resort Hotel, ke kteremu patri potapecske centrum. Luxusni lodi nas odvezli  na domluvene misto, kde jsme asi dve hodiny snorchlovali a obdivovali uzasne koraly a barevne rybky. Zcela uneseni tou podvodni krasou jsme podekovali a vratili se do naseho hostelu, kde jsme bohuzel zjistili, ze nam chybi v penezenkach penize. Tak ze, kdo z vas miri timto smerem a chce snorchlovat nebo se potapet, prosim, dejte si na tento podnik pozor. V lepsim pripade tam vubec nechodte, podvodnici by se nemeli podporovat. Ve meste toho casu bylo jeste jedno potapecske centrum, tak spis volte to. 

Byla to nemila tecka za mym mesicnim putovanim po teto krasne zemi, o ktere se rika "ocekavej neocekavane", ale ani tato negativni zkusenost nezmenila muj pohled na ni. Rikaji se ruzne veci... Ano, problemy tam jsou, ale kde ne... Jinak ti pravi domorodci jsou uzasne pratelsti, starostlivi, napomocni a hlavne nesmirne pohostinni lide.

              

Po ceste do Goroka

11. - 13. 9. 2012
Dalsi den jsem musela opustit klidny ostruvek, protoze jsem se chtela jeste zajet podivat do Lababia alias Kamiali, pred tim, nez prejedu do vnitrozemi do Goroka na ten velky festival.
Rano jsem teda skocila na lod zpatky do Lae. Kwina - pani majitelka Guest House v Lae mi prubezne volala, jestli jsem v poradku a jak se mam. Chtela, abych ji dala vedet, az budu zpatky v Lae, aby mi mohla pripadne nekam odvezt. Rikala jsem si, ze uz toho pro me udelala vic nez dost, a ze vim kam jedu a jak se tam dostanu, tak jsem ji nechtela obtezovat. Kdyz jsme dojeli do Lae tak jsem vzala batoh na zada a sla na mestsky minibus a nechala se odvezt na hlavni trh, odkud jezdi minibusy na vsechny strany. Vedela jsem, ze tam musim prestoupit, abych se dostala do jineho "pristavu", odkud jezdi lode do Lababia. Kdyz jsem nastoupila do dalsiho busu tak se se mnou dal do reci jeden pan a vyptaval se, kam jedu. Kdyz jsem rekla ze do Lababia tak pravil, ze tam ted zadne lode nejezdi, ale ze mi pomuze se poptat a neco najit. Shodou okolnosti to byl nejaky znamy Roberta (meho pruvodce z Black Cat Trail). Nakonec prisel s Nero, coz byl Robertovo stryc, ze ten pry tam jede a muzu se s nim svezt. Vedela jsem, ze je tam jeden Guest House a Nero pry jestli jsem kontaktovala pana spravce Ham, ze tam jedu. Samozrejme jsem nikomu nevolala a doufala, ze to nejak klapne.
Kdyz jsme dorazili na misto tak me vyhodili primo u Guest House, ale Ham tam nebyl. Posadili me pred domecek, kde mi delala spolecnost jeho sestra s detma, ze tam se mnou pockaji nez Ham prijde. Prinesli mi caj a ryzi, ze musim mit urcite hlad :o) Toz mela a rada si suchou ryzi dala :o) Kdyz konecne Ham dorazil tak mi dal klicky od pokojicku. Byla to takova proutena haticka, ale mela moskytieru tak snad moc haveti po me nepoleze...
Lababia je znama pro velke mnozstvi ptaku, hlavne Rajek. Domluvila jsem se teda na dalsi den s Ham, ze mi vezme na svoji kanojce na reku, hledat ty barevny operence.
Rano byla reka jak zrcadlo, vsude klid, jen bylo slyset ruzny ptaky jak se navzajem prekricuji. Snazili jsme se nejakou Rajku vystopovat, ale bohuzel se nepostestilo a my zadnyho nevideli. Kdyz jsme se vratili tak jsme se prosli podel vesnice na plazi a ja se sla zpatky, abych napsala par radek do denicku a hodila si nohy nahoru. Pak zacalo pekne prset tak se nedalo nic moc delat tak jsem klabosila s Ham a pak jsme spolecne uvarili veceri.
Dalsi den dopoledne jsem se musela uz vydat zpet na cestu do Lae. Nero me zase odvezl svoji kocabkou, ale bylo to trosku vetsi dobrodruzo, protoze pekne foukalo a chvilema prselo, tak ze to s tou malou lodkou na tech velkych vlnach dost hazelo, jeste ze netrpim morskou nemoci :o)
V Lae jsem zase naskocila na minibus a popojela k hlavnimu trhu, abych tam odchytla dalsi bus, ktery jede na zastavku, odkud jezdi PMV (mistni autobus) do Goroka. Kdyz jsem vystoupila, tak jsem se sla zeptat, ktery busik tam jede. Odchytla jsem mladsi par a oni se me hned ujali, ze nemuzu jet sama, a ze pojedou se mnou. Neplanovali jet mym smerem, ale meli pocit, ze se asi o me musi postarat :o) Dokonce si vzali i moje cislo, ze mi vecer zavolaji, jestli jsem v poradku dorazila do cilove stanice. Jsou proste zlati!
Tam me doslova a do pismene posadili do autobusu a ujistili se, ze me ridic vyhodi presne tam, kde potrebuju :o) Rozloucili jsme se a ja mohla vyrazit na dalsi dobrodruznou cestu...
V autobuse mohlo byt tak 25 lidi a vsichni se narame bavili tim, ze maji osamelou "white marry" mezi sebou. Pan, co sedel vedle me, mi nejdriv nechal precist noviny, coz je mistni zvyk. Kdyz ma nekdo noviny tak je proste po precteni posle dalsim cestujicim. Jeste ze je jednim z urednich jazyku anglictina tak jsem si mohla trochu pocist. Oni se proste podeli o vse :o)
Dalsi pani vyzvidala, kam jedu a co tam budu delat, a ze jede k sestre, ktera v Goroka bydli, tak ze jestli neco budu potrebovat, ze se na ne muzu obratit. Je neuveritelny, jak jsou starostlivi! Po ceste me bylo nabidnuto jeste spousty jidla. Silnice nebyla zas az tak spatna, byla to "narodni dalnice" :o), tak ze krome useku s chybejicim asfaltem, obrovskyma dirama, ci zaplavenyma usekama to bylo dobry. Pocasi pralo, tak ze vyhledy na krasne zelene kopecky byly krasne. Po nekonecnych vic nez peti hodinach jsme prijeli do Goroka a vysadili me blizko Narodniho sportovniho institutu, kde jsem byla ubytovana a cely Festival se odehraval primo tam. 

Festival Goroka Show

14. - 16. 9. 2012
V Goroka jsem se potkala s Lucille, se kterou jsem se seznamila pres internet, kdyz jsem hledala partaka na cestovani po teto zcela jedinecne zemi.
Dalsi den jsme se potkali jeste s Paulem, coz je Australan a dalsi clen naseho tymu :o) Domluvili jsme si vylet  s pruvodcem Tiger :o) do nedaleke vesnicky Asaro, ktera je domovem tzv. Mudman. Dle legendy byli lide z kmene vesnice Asaro zahnani nepritelem do reky, kde se schovali v bahennych brezich a cekali, nez nepritel zmizi. Kdyz se z reky vynorili, byli celi od bahna a lide nepratelskeho kmene je videli, mysleli si, ze jsou to duchove a utekli. Duchove a vse s tim spojene se na Papue bero velmi vazne. Od te doby pouzivali toto maskovani, ale nemohli si zabahnit oblicej, protoze verili, ze bahno z Asaro reky je jedovate tak si vyrobili masky z bahna s ruznymi vyjevy v obliceji.
Prosli jsme si vesnici a vyckali na slibene predstaveni zabahnencu :o) Byli naprosto uzasni, plizili se tam jak kdyz opravdu vyhledavaji ocekavaneho nepritele. Byli krasne zmalovani a meli strasne tezky masky na hlavach. Jedna pry vazi 15kg, cemuz bych i verila, protoze jsem na hlavu jednu dostala. Po predstaveni jsme sebehli dolu k rece ve vesnici, kde chovaji rybky. Maji je v takovych terasovitych prirodnich sadkach. Domluvili jsme se, ze podporime mistni vesnicany a nechame si jednu rybku udelat. Netusili jsme vsak, jak mistni "rybareni" vypada :o) Proste se z jedne sadky voda vypusti a ryby se rukama nachytaji :o) Proc sedet nekde s prutem a vyckavat, kdyz to jde prece tak jednoduse :o)
Dalsi den jsme vyrazili na mistni trh v Goroka, kde se da koupit skoro vse. Neuveritelne mnozstvi zeleniny a vyborneho ovoce, ale take varene jidlo, obleceni a dalsi nezbytnosti ke kazdodennimu zivotu. Samozrejme je tam i velka cast venovana Betel nut, bez ktereho vetsina Papuancu nemuze byt.
Betel je orech palmy Areca, ktera roste v jihovychodni Asii a Pacifiku. Lide zde na Papue ho zvykaji cerstvy, ne jako v ostatnich zemich, suseny. Vse potrebne lze koupit kdekoli, podel silnice i na kazdem rohu ulice ve mestech. Cerstvy orech se nejdrive rozkouse a pak se prida cerstvy stonek horcice namoceny ve vapencovem prasku. V okamziku, kdy se tyto tri veci skousou dohromady, dojde k chemicke reakci a vse zcervena. To je videt vsude na ulicich, jak si lide odplivavaji :o) a hlavne na jejich ustech a zubech. Zanechava to trvale zabarvene rty a jazyk a bohuzel to hodne nici zuby. Je to ale mistni, zvyk, tradice a pratelske gesto nabidnout a pozvykat betel.
Odpoledne se jiz zacaly sjizdet vsechny "sing sing" skupiny, ktere se ucastni festivalu do Narodniho Sportivniho Institutu, tak ze jsme to meli jako na dlani, kdyz jsme bydleli primo ve stredu celeho deni.
Druhy den rano jsme po snidani vybehli na hriste mezi krasne nalicene a nastrojene domorodce a mohli obdivovat jejich zpivani a tanceni. Behem chvilky se clovek citil jak v jine dobe. Sem a tam me nekdo vzal mezi sebe, abych se pridala k tanci nebo me pomalovali oblicej zarivymi olejovymi barvami, asi abych zapadla do davu :o)

Cele dopoledne, hlavni hriste, kde se vsechny skupiny predvadeli porote, bylo pristupne jen lidem s tzv. VIP vstupenkama, tak ze jinymi slovy, cizincum... Po poledni tam uz vsak pustili nedockave mistni publikum, tak ze se to velmi rychle zaplnilo, tak ze jsem se necitila jako zadny VIP, ale jako bezny clovek, ktery nema problem se pratelit s mistnima. Vsak jsme akorat jine barvy pleti, ale to jak jsou uprimni, pratelsti a vzdy se o vse podeli, to by jim nejeden "bily" mohl zavidet :o)
Odpoledne zacalo prset, ale vlastne to byla prijemna sprska se v tom horku trochu zchladit. Bylo narocne se v tom davu udrzet pohromade s Paul a Lu, ale kdyz se to trochu utisilo tak jsme se zase nasli a delili se o dojmy a ukazovali si nepreberne mnozstvi fotek, kterych jsme kazdy nacvakali pozehnane. Pred treti hodinou odpoledne jsme byli svedky tzv. "Rock Concert". Je to vyraz pro nepokoje, kterych je tu vic nez dost, kdyz po sobe zacnou hazet kameny. Tentokrat to nebylo zadne nedorozumneni mezi kmeny ci obyvateli mesta, ale nedockavost obrovskeho davu. V druhe casti sportovniho arealu se chystal koncert mistni skupiny a ve tri se prave mely brany otevrit. No a nektere netrpelivce to vyprovokovalo k hazeni kamenu na plechove oploceni celeho arealu, coz byl teda pekny "koncert". Jak se brana otevrela dav se vritil dovnitr a bohuzel jeden to neustal a chudak s polamanyma nohama musel byt odvezen do nemocnice. Vypadalo to hodne dramaticky, ze jsem byla prekvapena, ze to odnesl "jen" jeden.
Dalsi den to vypadalo velmi podobne, zase dopoledne chvile relativniho klidu k foceni mezi vsemi skupinami, pred tim, nez se tam nahrnuli vsichni ostatni. Pak probehlo dlouhe recneni vsech ruznych zastupitelu a dalsich papalasu. V minulosti vyhlasovali viteze cele akce, ale vzhledem k tomu, ze to vyvolavalo nepokoje mezi jednotlivymi kmeny od toho upustili, tak ze "vitezove" jsou vsichni :o)
Zakoncili to naprosto uzasnym predstavenim jedne skupiny, kde nekolik chlapiku hralo na plastove trubky s pantofli a skupinka holek k tomu krasne zpivala a tancovala. Nikdy bych si nemyslela, ze trubka od potrubi s zabkou muzou vyloudit tak krasny zvuk. Tak ze to byla uzasna tecka za naprosto vydarenym festivalem, ktery byl zatim jednim z nejsilnejsich zazitku meho vyletu :o)

Zaslouzeny odpocinek :o)

6. - 10. 9. 2012
V Salamua jsme se vecer potkali s Elizabeth a Doughlas. Eli je mistni holka, co si vzala Australana a ziji v Lae. Ona je puvodne z male vesnicky Poanowei nedaleko Tari. Kdyz jsem rekla, ze tam chceme jet tak se do me pustili, teda hlavne Dough, ze tam nemuzeme jet bez nikoho mistniho, ze je to moc nebezpecny. Ve finale jsme se domluvili, ze kdyz budeme chtit, ze Eli by byla ochotna za mnou prijet do Goroka a vzit nas do jeji vesnice. Neni nad to, nez jet s mistnim :o) K tomu vsemu nam jeste nabidli, ze se s nima muzeme zitra rano svezt zpet do Lae, protoze maji svoji lod a taky odjizdi.
Rano jsme teda vsichni naskakali na lod a behem hodiny byli zpet ve meste. Sli jsme do kancelare, kde jsem pred tim dostala info o treku. Tam totiz Robert driv pracoval jako pruvodce, tak jsme sli Mine pozdravit a ukazat mu fotku. Byl mile potesen, jen nechapal, ze jsme to stihli tak rychle. No museli jsme to zkratit o den, kdyz jsme nemeli stan :o) Pak uz jsme s Robertem pockali na mistni bus, ktery jede k memu Guest House a tam se rozloucili. Oba jsme byli dost vyrizeni s bolavyma nohama a peknyma puchyrema, ale zdolali jsme to, co nazyvaji jednim z nejtezsich treku na PNG :o)
Na dalsi den jsem si naplanovala presun na Tami ostrov, abych si tam odpocinula a dala se trochu dohromady :o) Rano me opet Kwina odvezla do mesta a zase vzala Franka s sebou, aby mi pomohl najit tu spravnou lod. Chvili to trvalo, protoze jsme nebyli ve spravnem, nechci rict pristave. Proste misto, kde cekaji lode nez bude dostatek lidi ci nakladu do dane destinace... :o) Frank tam se mnou zustal cekat, protoze Kwina ma pocit, ze nikde nemuzu chvili ani stat, natoz chodit. Zlata to starostliva pani :o) Dal se tam se mnou do reci starsi par, a ze pry jejich lod jede do Finshhafen, coz je nejblizsi mestecko na pevnine, a ze me na ostrov pak klidne hodi. Toz proc ne, lod uz byla z pulky plna, tak uz by se melo brzo jet. Hodila jsem teda batoh do lodi a prisedla si k mistnim, kteri me s velkym usmevem na tvari vitali, protoze timto smerem moc cizincu nejezdi :o)
Cesta trvala skoro 4 hodiny. Rikaji tomu "banana boat". Je to takova plechova kocabka, kam nalozi co se da a lidi si posedaji okolo, pripadne samozrejme i na naklad :o) Zadnou strechu to nema, tak ze slunickomil jako ja si to muze uzivat. Jedou dost rychle, tak ze obcas skoky pres vetsi vlny jsou dost narocne, chtelo by to polstar pod zadek :o)
Ve Finshafenu jsme vysadili vsechny zbyle cestujici a uz jen ja jsem se vezla na ostrov. Vysadili mi pred domeckem pana Luke, ktery ma na starosti mistni Guest House. S trochou prekvapeni, ale milym, mi privital a odvedl me do domecku. Byl to na mistni pomery hezky, docela i velky dum, kde nahore byly dve velke mistnosti s matracema. Dole byla "kychynka" a venku zachod, co vic clovek na malem ostruvku potrebuje? :o)
Pripravila jsem si loze, natahla moskytieru a pan domaci mi prinesl rendliky, abych si mohla neco uvarit. Jeste, ze jsem s sebou mela nejaky nudlovy polivky a mohla teda slavnostne poveceret :o)
Dalsi den jsem opravdu odpocivala, jen s par mistnima detma obesla ostruvek a povalovala se. Nic moc jinyho se tam delat neda a hlavne pocasi nepralo a dobrou pulku dne prselo :o( Nicmene teplo bylo dost na to, abych se mohla aspon vykoupat. Dalsi dva dny to vypadalo podobne, poflakovani se u vody, schovavani se pred destem, a tak jsem mela aspon cas se pustit do cteni pruvodce Mongolska, me dalsi dulezite destinace...

Vody vic nez zdravo

4. - 5. 9. 2012
Jestli jsem si myslela, ze nas trek uz moc horsi ci nebezpecnejsi byt nemuze tak jsem se mylila :o) Kdyz jsme se konecne dostali zpet na puvodni trasu po om, co jsme velkou oklikou obesli sesuvy pudy, dosli jsme do vesnicky, kde nedaleko je reka, pres kterou se musime prebrodit. Toz to jsme v planu meli, ale jen jsem asi netusila, co to znamena brodit reku na PNG :o) Kdyz se k nam ve vsi pridali tri chlapici, ze nam pres reku pomuzou tak jsem si nejdriv myslela, ze prehani, ale kdyz jsme prisli k rece tak jsem pochopila, proc jsme je vzali s sebou... Byla to dost siroka reka a vypadala i prudce. Udelal hsem asi dobre rozhodnuti si nechat boty, abych si usnadnila prechod. Jeden chlapik si hodil muj batoh na hlavu a vyrazil. Druhy me chytil za ruku, pekne stisknul a sli jsme. Voda se rinula vcelku rychla, ale dalo se to ustat, ale i tak jsem byla urcite rada za pomoc. Chtela jsem si teda hodit batoh na zada, abysme pokracovali, ale to jsem netusila, ze to byl teprve zacatek celeho vodniho dobrodruzstvi. Nasledovaly jeste dalsi dve velke brodeni, ale to uz bylo narocnejsi :o) Proud byl tak silnu, ze se neho nedaly moc zvedat, snazila jsem se je jen tak sourat to kamenech a doufat, ze nezavravoram, protoze to by asi muj "prevadec" ani ja neustal. Nakonec jsme vsechny ramena reky presli a vesnicce Mobo nechali nase pomocniky. Mistni skola mela akorat poledni prestavku, tak se vsichni museli prijit podivat na toho silence :o) Byla jsem po pas mokra, boty plny pisku, ale v jednom kuse... Pan ucitel umel velmi dobre anglicky tak se vyptaval, ale hlava mu to i tak moc nebrala, co v techto koncinach sama pohledavam :o)
Podekovali jsme a rozloucili se a vyrazili dal. Jeden pan se mi ptal, jestli jdem az do New Camp, coz byla vesnicka, kde jsme meli v planu prespat. Rikala jsem, ze jo a jeho reakce mi prisla trosku podivna, jak kdyby si myslel, to to za svetla stihnout nemuzem...
Slo se podel reky, co se behem chvile zmenilo v chuzi v rece, nebo spis potoce, s predchozima prechodama se to neda sronat. Bylo to ale nekonecny a ja zacala chapat obavu mistnich, jestli to do dalsi vesnice stihnem. Vzhledem k tomu, ze Robert tento trek sel uz hodne davno tak jsem zacala pochybovat, jestli jsme vubec na spravne ceste, respektive rece :o) Potkali jsme skupinku mistnich a ty nas ujistili, ze jsme spravne tak nam nezbylo nic jinyho nez se brodit dal. Vedeli jsme, ze vesnicka je na kopcu tak jsme cekali, kdy zacneme stoupat. Konecne jsme se dockali, vyskrabali se po klouzave cesticce nahoru a uz videli policka, coz je vzdy dobre znameni nejakeho obydli na blizku. Do New Camp jsme prisli se zapadem slunce a mohli si uzit vyhledy jiz opet na ocean. Na uvitanou jsme dostali kokos, jako ze ja zas takovy fanousek nejsem, moc rada jsem ho vypila a i kousek ohlodala a o zbytek se podelila s jejich psem, ktery mi byl moc vdecny :o)
Predali jsme jim jidlo, prevlikli se a sli k ohni cekat na vecu. Nadlabli jsme se a sli velmi brzo spat, protoze jsme se domluvili, ze rano vyrazime pred svitanim tak na patou. Chteli jsme zkusit stihnout lod ze Salamua zpet do Lae ten samy den. K rece jsme to meli pry neco pod dve hodiny, kde jsme si meli vzit bambusovy raft a dojet k mori do same vesnice Salamua.
Cesta ve tme byla dost zajimava, opet bahnita cesticka z kopce, tak ze to zas klouzalo a obcasnemu vyvaleni se jsme se ani jeden nevyhnuli :o) Ve svetlech nasich baterek se obsac leskla oci cert vi ceho, radsi jsem se ani neptala, mozna lepsi nevedet :o)
Jak jsme se jiz nekolikrat presvedcili, doba chuze mistnich se hodne lisi od nasi, tak ze do Kamaitum, kde jsme si meli vyzvednout raft jsme prisli po sedmy a museli docela dlouho cekat na pana, ktery mel rafty na starosti. Dalsi vec bylo dojit k hlavni rece San Francisco, po ktery poplujem, coz ve finale byla pekna streka, minimalne dalsi hodka.
Tam byl pripraveny nas raft, coz bylo jen par bambusu svazanych dohromady, tak ze kdyz jsme tam hodili nase batohy a nasedli tak jsem sedela ve vode :o) Do toho zacalo prset, tak ze mi byla ce finale pekna zima. Proud nebyl moc silny a tak nam to trvalo dele nez jsme cekali a do Salamua jsme prifrceli az pred druhou. Pocasi bylo jeste horsi, ted uz to byl neustaly poradny dest a pro dnesek uz zadna lod do Lae nejela :o(
Sli jsme se teda ubytovat do mistniho Guest House, ale nikdo tam s klicema nebyl. Robert ma ve vesnici spoustu pribuznych tak jsme k jednim zasli, kde jsem se mohla prevlict do suchyho, udelali ohen, abysme se zahrali a opet nam uvarili co jsme si prinesli.

O lehcim treku si muzu jen nechat zdat :o)

3. - 4. 9. 2012
Dalsi den jsme jiz jen ja s Robertem vyrazili na druhou cast naseho treku. Tvrdili mi, ze dnes to nebude zcela tak narocne jako vcera a ani tak dlouhe. Vsechno obleceni i boty hezky uschle od ohne byly behem pul hodiny ve stejnem stavu jako vcera. Slo se hned skrz vysokou travu a v podstate vse bylo podmacene, mistama bahenne rybnicky a cesticky :o) Co se obtiznosti tyce, se oproti vcerejsku nic nezmenilo. Bylo to naprosto stejne narocne, uzounka podmacena cesticka, sesuvy pudy, prelezani, podlezani popadanych stromu a opet valeni se v bahne, nebot mi to klouzalo jak na ledu :o) Dneska uz to neustal ani Robert... Po narocnych skoro deseti hodinach jsme se vyskrabali na kopec, do vesnicky Godagosul. Ja jsem to zaparkovala hned u prvniho domecku a Robert sel najit nekoho, kdo nas vezme pod strechu :o) Netrvalo dlouho a pribehla pulka vesnice, nadseni, ze maji navstevu. Je uzasny, jak strasne pratelsti lidi tady jsou. Deti se nemuzou vynadivat, na toho zabahnenyho podivina, ktery se vydal zkusit si na par dni mistni zivot a pekne si ty kopecky prelez po svych jako to mistni delaji kazdy den, jen je to tak nevyridi jako nas :o) No, jednoduchy zivot nemaji, ale nic jineho neznaji, zvykaji si svuj Betel Nut a jsou stastni!
Na uvitanou a i pro osvezeni jsme dostali zvykat cukrovou trtinu. Jednoduse se okouse tvrda slupka a pak se vnitrek zvyka a vysava se sladka stava a zbytek vyhodi :o) Dobry pripitek, ktery je ale dost narocny na zuby, neni nad to mit poradny tesaky :o)
Pridelili nas do domecku mistniho "starosty" vesnice a pustili jsme se do vareni.  My jsme prinesli jak ryzi, nudle a rybicky, ale take jsme po ceste v dzungli nasbirali nejaky zeleny lupeny. Kdyz mel vcera Robert strach, ze budem muset prespat nekde pod sirakem tak s sebou pro jistotu vzal kus bambusu. Je to nejaky specialni druh, ve kterem se da varit. Vse se do nej nacpe, uzavre a polozi do ohne. Neni treba zadne vody a ryze i vse ostatni se v nem docela rychle uvari. I kdyz jsme to vcera nepouzili, Robert to nesl s sebou a pouzili jsme to teda dnes. Nahazeli jsme tam vse, co jsme meli a zbytek uvarili v kotliku. Rodina nam dala spousty vybornych sladkych brambor a behem chvile mohly hody zacit. Deticky se radovaly a nechavaly se fotit a nemohly se nachechtat, kdyz se divaly na fotky na mem fotaku :o)
Po veceri jsme jeste chvili sedeli pri svickach a pak uz jsem si sla zase udelat pelech pro dnesni noc. Tentokrat pod strechou a za ctyrma stenama, ale jinak naprosto stejny jak vcera. Na proutenou podlahu jsem si naskladala, co bylo v batohu a zalomila to. Zima nebyla az takova jako vcera, prece jen jsme trosku z hor sesli, ale o teplu se taky mluvit nedalo.
Rano se vstava v podstate se svitanim, tak ze kolem sesty jsme byli vzhuru. K snidani jsme dostali dalsi sladke brambory a zbytek jidla uvareneho vcera v bambusu. Pak jsme jeste udelali par fotek a vyrazili na dalsi dobrodruzstvi.
Vetsina deti z vesnice sla s nama, jen volaly hello a podavali ruce, jak je oblibenym mistnim zvykem :o)
Sli s nama tri chlapici, aby nam ukazali jinou cestu, nez se normalne chodi, protoze tam nekde je velky sesuv pudy, ktery jsme takto museli obejit. Zkratka prodluzka byla snad jeste horsi nez cokoli jsme do ted zdolali. Tak strmy kopec, co jsme museli sejit nebo spis sjet jsem snad jeste nesla. Sli jsme to dolu, ale tezko rict, jakym smerem to bylo jednodussi. Klouzavy bahynko, strasne korenu a stemhlav dolu, coz bylo presne neco pro nase uz ted pekne unaveny nozky :o)

Den prvni - nekonecny, narocny!

2. 9. 2012
U Robertovo kamaradu nam uvarili veceri z toho, co jsme si prinesli. Ryze smichana s cinskou nudlovou polivkou a rybickama z konzervy. Toz spatny to nebylo, ale jist to kazdy den bude mozna trochu nuda :o) Pro mistni je ryze tak trochu vyjmecne jidlo. Kdyz uvarili kilo ryze tak jsme my dostali kopec a cela rodina si pry taky pomlaskla. Deti z toho mely trochu Vanoce, tezky to zivot...
Jejich hlavni jidlo jsou sladke brambory, kterych maji neskutecne mnozstvi ruznych druhu. Jak jsem byla zblbla z cestovani po ostatnich zemich, tak jsem se hned na zacatku zeptala, jake je jejich narodni jidlo. Bylo mi receno... Banany, sladke brambory a zeleny listy, nevim presne ceho, ale dobry. Prisla jsem si trochu blbe, ze jsem polozila tak stupidni otazku, ale bylo pozde. Ryzi ve vesnicich moc nemaji, jsou to velke vzdalenosti ji jit koupit a je to tezky to donest. Maso... Kurata i prasat tam maji, ale ji je spis pri vetsich seslostech ci dulezitych prilezitostech. Ve mestech je to samo jidelnicek mnohem pestrejsi. Sladky brambory delaji na ruzne zpusoby, varene, pecene, grilovane a vsechny jsou moc dobre. Ja jsem si na nich moc pochutnavala, kdykoli jsem je mela, ale chapu, ze jist je kazdy den nekolikrat by se mohlo zdat jako trochu moc :o)
Po veceri, kdyz jsme se sli pripravit k spanku, tak me poponesli batoh a zhrozili se, jak byl tezky. Taky aby ne, kdyz jsem tam mela nekolik pytliku ryze, konzervy a jeste svoje veci. Rikali, ze takhle jit nemuzu, ze si s sebou musime vzit aspon na ten prvni den jeste nekoho, kdo nam pomuze. Vedela jsem, ze to ma byt jeden z nejtezsich treku tady a netusila jsem co cekat. Nechala jsem se teda premluvit a domluvili si jeste nosice, ktery vzal prevahu jidla, co jsem nesla ja.
Rano jsme teda ve trech vyrazili a to jeste za tmy, uz v pul paty. Meli totiz strach, ze do prvni vesnicky Skin Diwai nedojdem za svetla.
Vetsina lidi tento usek treku chodi dva dny, s tim, ze prvni noc spi ve stanu. My jsme ale stan nemeli tak jsme to bud museli zvladnout az do vesnice nebo spat nekde pod sirakem.
Hned jak jsme vesli na samotny trek tak jsme byli behem chvile mokry. Slo se ve vysoke trave a vsude to pekne cvachtalo, tak ze nohy si sucha moc neuzili :o) Prvni cast je pry ta nejtezsi, protoze je to prevazne do kopce. Kdyz se rozednelo tak uz jsme meli vetsinu stoupani za sebou, tak ze casove jsme na tom byli zatim dobre. Na kopci jsme videli prvni pozustatky z II. svetove valky, americkou raketu a letadlo. Pak uz jsme vesli do lesa pralesa, kde jsme si mistama museli cesticku prosekavat. Je tezko uverit, ze po tom samem treku za valky jezdili s jeepama.
Po obede, ktery se skladal z nejakych susenek jsme meli dalsi zachytny bod, o kterem pravili, ze kdyz tam dojdem do jedny, tak ze bysme meli za svetla dojit i do vesnice.
Opravdu to nic jednoducheho nebylo. Prevazne se slo po strani, kde cesticka byla siroka jen na jednu botu. Vse bylo hrozne podmacene, tak ze kolikrat se mi stalo, ze kdyz jsem cekala na Roberta, nez proseka krovisko, tak mi proste puda ujela pod nohama. Maji tam hrozne sesuvy pudy, coz nas ukol rozhodne neulehcovalo. Jinymi slovy, clovek musi davat velky pozor na kazdy krok, ktery udela. Neustale jsme prelejzali popadane stromy, prechazeli potoky a drali se skrz kroviska. Je pravda, ze mi rikali, ze to je narocne, ale ja jen nevedela v jakem slova smyslu. Kdyz mi Robert videl v mych lehkych trekovych botkach tak se ptal, kde mam poradny pohory tak jsem rekla, ze doma :o) Rikala jsem si, ze klasicky prehani, ze jen maji obavy o bile tvare, aby si nahodou neco neudelali, ale velice brzo jsem se presvedcila, ze to byla opravnena obava... Pekne mi to podkluzovalo, tak ze jsem si casto ustlala v bahnicku ci potucku, kterych jsme preskakovali vic nez dost.
Do toho vseho nam zacalo prset a jen a jen pridavalo, ale nastesti bylo teplo tak to bylo spis osvezujici :o) Ke konci se uz slo prevazne po rovine a i cesta byla sirsi, tak jsme mohli pridat na tempu . Za vydatneho deste, zcela promokli a musim priznat dost unaveni, jsme v pul ctvrty dorazili do Skin Diwai. Po jedenacti narocnych hodinach jsem byla vic nez rada, ze si muzu sundat boty, podivat se pod tu bahennou vrstvou, co zbylo z mych tlapek a konecne si sednout.
Maji tam "Guesthouse" pro trekare na okraji vesnice. Nikdo nikde nebyl, tak Lhuta vybehl za nekym pro klice. Jenze cela rodinka, ktera ma domecek i s klicema na starosti byla v sousedni vesnici s tim, ze se dnes nevrati, tak jsme byli odkazani na prenocovani venku, ale aspon pod strechou.
Domecek nastesti stal na vysokych kurich nozkach, tak ze po nim udelali ohen, abysme mohli zacit susit veci a hlavne se i ohrat, protoze s tmou prisla i zima. Na ohni uvarili opet to same, ryze, nudle, rybicky a vecere byla behem chvile hotova.
Ty dva si nasli pytel od brambor, hodili si ho vedle ohne a byli s pelechem vyrizeni. Ja jsem vylezla nahoru, kde na "verande" u vchodu pred jednou z mistnosti se zdalo, ze je trochu zavetri a ubytovala jsem se tam. Na zem jsem si dala veskere veci, co jsem s sebou mela, na sebe jsem navlikla zbytek, povesila moskytieru a zalezla do sveho plateneho spacaku. Svuj teploucky spacacek jsem totiz nechala v Sydney, protoze jsem nepredpokladala spat venku. Co vam budu vypravet, zima byla poradna, tak ze jsem se nemohla dockat rana, az ty dva zase udelaj ohen a ja se budu moct ohrat :o)

Trek do dzungle je tu!

31. 8. - 1. 9. 2012
Dalsi den me Kwina odvezla do mesta a poslala se mnou Franka, aby mi delal spolecnost. Sel se mnou vyzvednout penize, pro neco do obchodu, no proste mi delal tak trochu ochranku :o) Ve meste bylo vsude dost lidi a tezko jsem odhadovala, jestli na me ziraji ze zvedavosti nebo z nelibosti. Byla jsem nakonec rada, ze mam Franka s sebou. Videla jsem tam asi dva cizince, ale ty tam evidentne ziji, jen vybehli do banky ci obchodu a hned zpet do auta a pryc. Frank musel jit neco koupit na trh kde jsem byla opet atrakce :o)
Potom me Kwina odvezla do radoby kancelare, co melo byt neco jako informace pro turisty a tam jsem chtela zjistit jak se dostat na Black Cat Trail, co jsem si vybrala. Vedela jsem, ze musim jit s pruvodcem, ale nevedela jsem, jestli je lepsi si ho zajistit uz tady v Lae nebo odjet blize k zacatku treku do Wau.
Na PNG je nekolik znamych treku a urcite nejoblibenejsi je Kokoda Trek. Udajne Black Cat je mnohem narocnejsi, a tak ho zas tolik blaznu nechodi. Kdyz uz se tam nekdo vyda tak spis s cestovkou. Na to ja vsak penize nemam tak jsem musela zvolit variantu druhou.
Konecne prisel Maine, ktery mi rekl neco vice o treku, a ze vi o jednom pruvodci, ktery by se mnou mohl jit tady odsud z Lae, ze je pry puvodne z vesnice Salamaua, ve ktere se konci. Nemohl se ho dovolat tak rekl, ze ho za mnou pak posle do guesthouse.
S Fankem jsme si sedli na mistni bus tzv. PMV (public motor vehicle) a odjeli domu. Tam opravdu dorazil muj potencialni pruvodce Robert. Kwina ho taky zna a rikala, ze s nim se pry bat nemusim :o) On rekl, ze kdyz budu chtit, ze muzeme vyrazit hned zitra, coz se mi libilo, protoze jsem nechtela mrhat casem. Vyrazili jsme teda hned zpet do mesta nakoupit jidlo, protoze jsme si museli nest vse s sebou jak pro nas tak pro rodiny, u kterych budeme po ceste spat. Sbalila jsem teda vse, co jsem myslela, ze budu potrebovat a zbytek nechala u Kwina.
Rano jsme meli sraz v 6.30 a Kwina nas zase odvezla do mesta do nejaky kancelare, kde se musi cizinci registrovat pred trekem. Pak uz jsme sli na PMV do Wau. Museli jsme jet nejdriv do Bulolo a tam presednout na dalsi. Byla to ta nejednodussi varianta PMV, v podstate nakladacek, na jehoz korbe jsou drevene lavice. Silnice jsou ve stavu bidnem, kdyz uz teda nekde nejaky asfalt je, tak ze po trech hodinach jsme byli pekne naklepani :o)
Kdyz jsme cekali na dalsi PMV do Wau tak zastavilo jedno, ktere uz tak bylo preplnene a ja teda s velkou radosti uvitala, kdyz nam rekli, at si jdeme sednout do kabiny k ridicovi. Nekdy se vyplati byt bily :o) Muj zchoulostively zadek by uz asi dalsi dve hodiny, tentokrat uz na prasny ceste, na tech drevenych lavicich nevydrzel :o)
Ve Wau byl Robert domluveny s kamaradem Martinem, ze nich prespime, tak jsme se tam s nim potkali a cekali na dalsi spoj k nemu do vesnice. Tentokrat to byl uz normalni pick up a vsichni jsme se nacpali dozadu jak jen to slo. Vsichni si se mnou povidali, moc mili a prekvapeni, co tam delam, a ze jsem silena, ze se vydavam na takovy vylet, ale to bych nebyla ja. Na PNG si vsichni porad podavaji ruce, myslim, ze jsem si v zivote nepotrasla rukou tolikrat, jako tady :o) Evidentne tu nemaji moc cizincu samotnych cestujicich po zemi a jsou o to vic poteseni, kdyz me vidi a rikaji, at vse povypravim doma a poslu dalsi lidi na pruzkum tohoto odlehleho, ale krasneho kouta sveta.
Tak ze jinymi slovy, seberte odvahu a vyjedte. Urcite to neni prochazka po Bibione :o), ale jestli mate radi trochu dobrodruzstvi tak tady ho urcite najdete!!!

Vylet za lidozroutama zacina!

30. 8. 2012
Puvodne jsem rikala, ze jestli nenajdu nekoho, s kym jet na Papuu Novou Guineu, tak ze ten vylet zrusim. Slysela jsem hodne nazoru jak je to tam nebezpecne, ale na druhou stranu i jak mili a pratelsti lide tam jsou. Nicmene kdyz jsem se zkontaktovala pres web stranku Lonely Planet s Americankou Lu a Australanem Paul, kteri jedou taky na Papuu na znamy kulturni festival Goroka Show, tak jsem si koupila letenku o dva tydny drive nez tam oni prijedou a rekla si, ze to tam do ty doby sama nejak zvladu :o)
Ze Sydney jsem letela pres Brisbane do hlavniho mesta Port Moresby, kde jsem nezustala ani pres noc, nebot rikaji, ze je to jedno z nejnebezpecnejsich mest na svete. Nevim co je na tom pravdy, ale nejsem asi dost odvazna na to, abych zjistovala pravdivost tohoto vyroku na vlastni kuzi :o)
Visa jsem mela uz vyrizene ze Sydney, i kdyz se daji bez problemu dostat po priletu na letisti, tak jsem si rikala, ze to budu mit s imigracnima rychle hotove. Pan me ale pekne zpovidal, nechtel verit , ze jedu sama a stale se vyptaval, jestli tam nekoho znam nebo se tam s nekym potkam. Rekla jsem, ze jsem tam sama se sebou, a ze bych mela potkat dalsi dva lidi za dva tydny v Goroka. A on pry co budu delat, kdyz je nepotkam... Rekla jsem, ze nic, ze budu pokracovat dale sama. Proste se mu to nelibilo, ale co se mnou mohl delat nez me pustit :o)
Pak jsem akorat presla na domaci letiste a cekala na svuj let do Lae. Bylo tam docela dost cizincu, ale byla to evidentne organizovana skupinka vyletniku, kteri si to urcite tucne zaplatili. Takove vylety sem na 10 dni stoji i nekolik tisic dolaru! Tam jsem se dala do reci s parem Australanu, kteri tam pred lety zili a opet mi ujistili v tom, ze to teda nijak bezpecna zeme neni a at si davam pozor...
Letadlo melo nejake zpozdeni, coz je naprosto bezne, byli tam lidi, co cekali od vcera na let, ktery stale odkladaji. Konecne jsme byli vpusteni do letadla, pravda trochu starsi model, ale za necelou hodinu jsme bezpecne pristali v Lae. Tam jsem byla domluvena s Kwina, pani z Mahomi Guesthouse, kde jsem mela zamluveny ubytovani, ze me prijede vyzvednout na letiste. A opravdu tam byla, velmi razna pani, co si nenecha jen tak neco libit, ale hrozne hodna a napomocna.
Letiste je od mesta asi 40km a jejich Guesthouse je tak nejak na puli cesty. Bylo to to nejlevnejsi, co jsem v tom malem vyberu nasla a cetla jsem, ze prave Kwina hosty odveze kamkoli a kdykoli. Hned jsme se daly do reci a v guesthouse me vsichni moc mile privitali, snad kazdy clovek, ktery tam pracuje se prisel povidvat, a jako ze jich tam pracuje fura :o) Od pana kuchare Willyho jsem na privitanou dostala talir ovoce, coz jsem si mile rada vzala a hned to slupla. Chteli si  hned povidat, ptali se odkud jsem, ale Ceska republika jim nic nerikala, tak jsem jen rekla, ze je to malinka zeme uprostred Evropy. Tady si vetsina mysli, ze vsichni bili jsou z Australie, protoze tech tam jezdi asi nejvic, kdyz to maji za rohem a dost jich tam i zije a pracuje. Ptali se, kam se chci jet podivat tak jsem rekla, ze mam v planu vyrazit na Black Cat Trail a pak se podivat na malinky Tami ostrov. Frank, co tam pracuje je pry z Tami, tak ho hned zacali shanet, aby mi o ostrove neco rekl, jak se tam dostanu a kde tam muzu spat, ale byla jsem tak vyrizena, ze jsem podekovala a rekla, ze to nechame na zitra a padla jsem do postele :o)

Zpatky v Australii :o)

8. - 15. 8. 2012
Po zbytek tydne na Velikonocnim ostrove jsem si pujcila kolo a sjizdela stezky neztezky ke vsem ostatnim odlehlym Moai. Bohuzel pocasi nebylo zcela dle mych predstav, ale s tim ja ani nikdo jiny nic nenadela. Nekolikrat jsem pekne zmokla a uzila si trosku bahnitych projizdek :o) Zase je pravda, ze sedive mraky a obcasny dest dodavaly socham na tajemnu.
Obvzlaste jeden den, kdy jsem se vydala na sopku Maunga Terevaka. Rano pocasi nevypadalo uplne nejlip, ale co jsem mohla delat, nez se snazit vyuzit kazdeho dne ktery mam. Vypadalo to, ze musi zakonite zacit prset, ale i tak jsem sedla na kolo a vyrazila. Zaparkovala jsem sveho drakouse pod stromem a vydala se pesinkou po travnatem kopecku nahoru. Uz jak jsem tam prijizdela tak sem tam nejaka kapka spadla, ale postupne to bylo castejsi, az z toho byl normalni dest :-) Nikde jsem nikoho nevidela, az kdyz jsem dosla na vrchol tak tam byli dalsi dva mistni nadsenci :o) Vitr fucel o stosest, dest neprestaval, tak ze vyhledy podle toho vypadaly. Jen tezko jsem odhadovala, kde asi konci pobrezi a zacina nekonecny ocean. Toz jsem se vydala na cestu zpet a kdyz jsem dorazila domu tak jsem mela v botach bahenne rybnicky, cela promokla az na kost a uz i dost promrzla... :o)
Dasi dny to bylo trochu podobne, pocasi se nechtelo moc umoudrit, ale ja i tak vesele drandila po ostrove.
Skoda, ze jsem si tento vylet nenaplanovala pred tim, nez jsem si koupila letenku kolem sveta. Ted jsem si to hezky letela z Velikonocniho zpet do Santiago, abych tam presedla na letadlo do Sydney, ktere leti stejnou trasou :o) Ale coz, ja litani rada, tak jsem si to jen uzivala :o)
V Sydney jsem pristala po necelych sedmi letech, od doby, kdy jsem v breznu 2006 ukoncila svuj pobyt tam. Bylo krasne slunecne rano, a kdyz jsem vylezla z letiste, bylo to jako kdybych odjela pred tydnem.
Skocila jsem teda na autobus, ktery sice jede oklikou, ale ja mela cas a chtela se kochat a poznavat okoli. Na Bondi Junction, kde jsem cekala na autobus "domu" do Dover Heights ke me prisel jeden pan, jestli pry nepotrebuju poradit, kterym autobusem jet. Se svymi batohy jsem jasny cestovatel, ale tentokrat, zase po hodne dlouhe dobe jsem presne vedela, kam jedu a jak se tam dostanu, uzasny pocit :o)
Doma jsem mela pripraveny svuj stejny pokojicek, tak ze behem chvile jsem se rychle zabydlela, nebot se tam jen malo zmenilo, jen ten pejsek tam chybi :o(
Sedla jsem si na chvili ven na slunicko, ale preci jen mistni zima byla ve vzduchu stale citit, ale i tak bylo krasne.
Byla jsem moc rada, ze me moje rodinka vzala pod sva kridla, ale bohuzel Tal, starsi z dcer se presunula do Londyna, Sash ta mladsi se vdala, tak ze uz tam taky nebydli a Vicky odjela pracovne do USA a Tony odjizdel za dva dny za ni na dovolenou. Jinymi slovy, nikoho si vlastne poradne neuziju :o(
Dalsi den jsem si sla zase ven nahravat na slunicko a odpocivala jsem a uzivala si luxusnich vymozenosti moderniho sveta. Po pul roce v centralni a jizni Americe veci jako pitna voda tekouci z kohoutku, cista sprcha, kam se muze bez zabek, ci lednicka zapnuta 24h denne se zdaji jako zazrak.
Vecer pred tim, nez Tony odletal tak udelal veceri, pozval Sashu s panem manzelem Paulem a babicku Noru, ktera snad vypada jako jedina z nas vsech stale lepe, i kdyz je ji uz uctyhodnych 92 let!
Vecere se vydarila, povidala jsem non stop a jak rikam, tezko se dalo uverit, ze jsem tam tak dlouho nebyla, protoze to vsechno bylo jak za starych dobrych casu... :o)

Cesta na ostrov uprostred Ticheho Oceanu

5. - 7. 8. 2012
Po dalsim stravenem dni na letistich jsem konecne pristala za vcelku slunecneho pocasi v Hanga Roa na Velikonocnim ostrove neboli Rapa Nui. Ubytovani jsem zamlouvala bohuzel az dost pozde a zadny email zpatky jsem nedostala, tak ze kdyz jsem nasla jejich stanek na letisti tak mi pan oznamil, ze jsou bohuzel plny. Je to zvlastni, kdyz je mimo sezonu, ale je to asi oblibeny Guest House a asi jako jediny maji dorms. Poslal me teda k pani vedle, ze ta pry ma taky dorms, ale mela to drazsi. Vzhledem k tomu, ze jsem tu na tyden tak jsme se nejak domluvily na lepsi cene :o)
Byl to v podstate pristavenej domecek u jejiho s kuchynkou a koupelnou a mistnosti s televizi. Muj pokojicek mel jednu palandu a v celem "domecku" jsem byla sama. Toz vypadalo to dobre jen jsem se tesila, ze tam nekoho potkam, abych mela s kym behat po ostrove.
Vydala jsem se teda hned na prochazku, abych vyuzila jeste nejakych tech paprsku, nez slunicko uplne zapadne.
Prosla jsem se podel pobrezi a uz hned v mestecku mohla obdivovat prvni Moai. Jsou to obrovske, nekolikatunove sochy roztrousene po celem ostrove. Jsou take nazyvane jako "hlavy", nebot hlava tvori prevaznou cast sochy, ale maji i ramena a ruce, ale ty jsou jiz dnes vetsinou pod zemi. Nas Pavel Pavel tyto sochy "rozchodil". Predvedl svoji teorii na ostrove v praxi, kdy diky rozkyvani soch za pomoci 16 domorodcu, lan a pak presunul sochy z mista na misto.
Dalsi den jsem stravila pobihanim po mestecku, vyridila jsem si vylet na zitra a vydala se pesky na dalsi Moai Vinapu na samem jihovychodnim cipu. Pocasi bylo takove vselijake, vypadalo to, ze kazdou chvili musi zacit prset, ale nastesti se nic nestrhlo.
Rano jsem byla pristavena v devet hodin v cestovce Kie Koa a vyrazili jsme na obhlidku ostrova. Zastavovali jsme jak u nezrekonstruovanych tak i krasne opravenych soch. Nejvetsim komlexem na ostrove je Tongariki, kde na pobrezi stoji celych 15 Moai hledicich do krajiny a jedna z nich ma na hlave tzv. Pukao, coz je ozdoba sochy predstavujici pravdepodobne vlasovy uzel.
Dalsi zastavka byla na znamem Rano Raraku. Je to krater dnes jiz neaktivni sopky Maunga Terevaka, ktera byla lomem pro kamen na vytesavani soch a je zaroven nejvyssim bodem ostrova - 507m. Je jich tam opravdu nespocet a moc jim to na tech zelenych svazich slusi :o) Bohuzel pocasi opet nic moc, obcas spadlo par kapek. Neda se svitit a clovek si to musi co nejvic uzit, nebot takhle daleko sem zpatky, uz se asi opravdu znovu nepodivam...
Posledni zastavkou dnesniho vyletu byla Anakena Beach na severnim pobrezi ostrova, kde na krasne bile piscite plazi je sedm soch Nau Nau a ctyri z nich maji na hlave Pukao. Tam jsme pobyli docela dlouho, ale ja nebyla mezi odvazlivci, co lezli do vody. Preci jen zas takove teplo nebylo...

Iguazu Falls

2. - 4. 8. 2012
Po trochu narocnejsi ceste jsem dosedla v Iguazu a popojela do Hostel Sweet Hostel, kde jsem byla domluvena na setkani s Clay. No jo, do tretice vseho dobreho jsme se opet potkali na tom nasem putovani po Jizni Americe :o)
Jako prvni jsem sla vyzvedet, jak se dostat k vodopadum jak na argentinskou tak i brazilskou stranu. Autobusy tam jezdi kazdou chvili, tak ze to by problem byt nemel. Jedina vec byly brazilsky visa pro Clay, nebot Americani a Kanadani si musi zaplatit pekne drahy visa tak jsme se vrhli na vyrizovani.
Druhy den rano jsme po snidani vyrazili na argentinskou stranu vodopadu. Vsude spousty lidi, ale nastesti se to po tech vsech cestickach rozebehlo, tak ze byly i vyhlidky, kde jsme si tu krasu mohli uzivat o samote.
Vodopady Iguazu jsou nejvetsi systemem vodopadu na svete a nejvetsi z nich je Dabluv Chrtan, kde voda pada do hloubky kolem 70m. Byly vybrany jako jeden ze 7 divu sveta prirody.

Jako prvni zastavku jsme si udelali prave u Dablova Chrtanu, kde se to vari jak v kotli :o) Je neuveritelne, jake mnozstvi vody tam pada. Clovek si to asi vubec nedokaze predstavit do ty chvile, nez stoji primo tam. Voda je vsude ve vzduchu peknych par metru od sameho deni, tak ze po me predchozi zkusenosti s fotakem na Angel vodopadech jsem mela tentokrat sveho draheho fotacka pekne zabaleneho v rucniky a jen vzdy na vterinu odkryla objektiv, abych udelala nejakou fotku a zase ho zahalila :o) Tentokrat jsem ho teda devastujici koupeli ubranila :o)
Pak jsme to tam prosmejdili krizem krazem a nechali se ve finale zlakat na mistni atrakci, vyjet lodkou primo k vodopadu a dostat k tomu primerenou "sprsku".
Druhy den jsme vyjeli na druhou a to brazilskou stranu. Vyhledy tam odtud jsou asi lepsi v tom, ze je videt ta neuveritelna sire a nespocet vodopadu. Na chozeni toho tam neni zdaleka tolik co na druhe strane, coz se nam hodilo, protoze ja jsem mela v podvecer let zpet do Santiago.
Pocasi opet pralo, slunicko svitilo, tak ze se zase vsude delaly krasne duhy. Fotak pracoval jak jinak nez na sto procent, proste kazdy pohled je jedinecny a je tezke odolat. Co ja s tema vsema fotkama budu jednou delat, to netusim :o)
Kdyz jsme byli dostatecne promaceni ze vsech vyhlidek, kteryma jsme prosli a meli pocit, ze jsme si te krasy dostatecne uzili, sedli jsme si na autobus zpet do Iguazu. Tam uz jsme jen pobalili tasky a ja si sedla na autobus na letiste a Clay na svoji mega motorku a rozjeli se kazdy svou cestou. Tentokrat uz jsme se na tomto kontinentu videli opravdu naposledy, nebot moje pristi destinace je Velikonocni Ostrov a Clay miri domu.