Semana Santa aneb jak se cestuje o Velikonocich

4. - 7. 4. 2012
Po narocnem zazitku s pavoukem jsme meli domluveny vylet na jezero pozorovat ptaky s Malcomem. Ma zde byt k videni pres 400 druhu. Na sestou nas prisel vyzvednout a sli sme jeste s dalsima 4 holkama k nemu domu na snidani a po pul sedmy jsme byli uz na lodickach. Meli jsme pujceny dalekohledy, ktery se vic nez hodily. Jeli jsme s Misou a jeste jednou holkou v lodicce s Rodrigo a Malcom s ostatnima v druhe. Nevedeli jsme kam driv koukat, jen na nas pokrikovali jmena ptaku. Nejvetsi zazitek byli asi tukani. Na jednom strome jich sedelo asi hned sedm. Pravda, byli dost daleko, ale s dalekohledem to byla podivana. Jak jsme se vratili z vyletu, vypravili jsme se hned smer Nikaragua. Chteli jsme se dostat jak nejdal to bude mozny, protoze jak nam vsichni rikali, o  Velikonocich bud nic nejezdi nebo malo a je to preplneny k prasknuti, ne ze by normalne nebylo :o) Do La Guama jsme se dostali malym autobusem, kde jsme si ve finale i sedli a tam jsme behem minuty odchytili autobus do hlavniho mesta Tegucigalpa. Ten byl ale radne natriskany. Z ctyr a pulhodiove cesty jsme stali vic nez hodinu, ale nakonec se to trochu vyprazdnilo. Kdyz jsme prijeli do hlavniho mesta, vydali jsme se na nadrazi, odkud by mohl jet jeste nejaky autobus do Danli, maleho mestecka pobliz hranice. Netusili jsme kam jit a kazdy, koho jsme se na ulici zeptali nas posilal na jinou stranu. Pak se strhl strasny slejvak a na ulicich proudila voda a diky jedne cizince jsme se domluvili, ze misto, odkud jede autobus do Danli je par kilometru dal, tak ze jsme museli chytit taxika a nechat se odvezt. Tam uz cekalo spoustu lidi, ale nastesti se nam jeste podarilo koupit listek, i kdyz uz bylo skoro sest vecer. Do Danli jsme prijeli pozde a za tmy jsme sli hledat ubytovani.
Nemeli jsme mapu tak bylo tezky se zorientovat. Par hotelu bylo plnych a nekde zase chteli strasny penize. Ceny hotelu behem Velikonoc skoci casto i na dvojnasobek normalni ceny. Ve finale jsme nasli celkem dobry pokoj za prijatelnou cenu, zasli na neco k jidlu a padli za vlast... :o)
Dalsi den jsme chteli prejit hranici do Nikaragui. Rano jsme se postavili k silnici, kde by mel stavet autobus na hranici, jak nam rekl pan domaci. Kdyz jsme tam cekali asi pul hodiny a autobus nikde zadny, tusili jsme zradu. Vsichni taxici na nas troubily a my je vesele odmitali, ze cekame na bus. Pak jsme se nejak dorozumeli s mistnima, ze autobus dneska opravdu zadny nepojede tak jsme se domluvili s jednim taxikarem a nechali se odvezt na hranici. Tam nastesti vse fungovalo a bez problemu jsme hranici presli. Na druhe strane to vypadalo podobne, autobus zadny a tak doslo opet na taxi a to az do Esteli. Tam uz nastesti autobusy jezdily tak jsme si stihli dat neco k jidlu a skocili na autobus do Managua. Tam jsme s pomoci jednoho hodneho mistniho pana sedli na MHD a prejeli na druhe autobusove nadrazi, protoze taxiku uz bylo za posledni dny vic nez dost. Tam se nam behem chvile podarilo nasednout na autobus do Masaya, coz bylo jen hodinu cesty a konecne snad na par dni konecna. Tam jsme chvili hledali ubytovani nebot vse bylo plne ci predrazene az se nam nakonec podarilo ukecat dva pokoje za dobrou cenu, coz podle toho taky vypadalo :o) Ale co, strecha nad hlavou to byla a postel taky :o)
Dalsi den jsme se vypravili na vylet do Granady. Krasny kolonialni mesto, ktere v tento svatek pekne zilo. Vsude spousty lidi, stanku a jidla. Plaz na brehu jezera Nikaragua preplnena, clovek by neveril, kolik lidi se tam dokaze vmestnat :o) Tam jsme okusili tradicni jidlo "vigoron", coz je juka uvarena v pare se skvarkama a zelnym salatem zabalene v bananovem liste. Prekvapive chutne:o)  Cesta zpatky do Masaya byla taky zajimava. Hledali jsme odkud pojede bus a videli jsme silene dlouhou frontu a rikali si, co tam asi davaji zadarmo. Nic, byla to fronta na nas autobus! Byli jsme velmi prekvapeni, jak byli lidi ukazneny, kdyz prijel autobus. Vcelku poslusne nastoupili poporade dovnitr, i kdyz ve finale se naslo par vychcanku, kteri predbehli, ale i tak pozoruhodne. Do tretiho autobusu  v rade jsme se dostali a meli i misto k sezeni!
Na druhy den jsme meli v planu jit rano na mistni trh, ktery ma byt vyhlaseny pro nakup suvenyru. Hlavne Misa s Miro se tam vyradili, vsak taky za par dni jedou domu tak potrebovali darecky. Pak jsme skocili na autobus a vyrazili smer ostrov Ometepe uprostred jezera Nikaragua.

Cesko - Slovenske dobodruzstvi zacina...

29. 3. - 3. 4. 2012
Prvni rano se slovenskymi prateli Misou a Mirem bylo hodne pohodove, v klidu sbalit, jit na snidani a pak teprve zacit vymyslet co delat :o) Skoda, ze to takhle nemohlo byt kazdy den... Vzhledem k tomu, ze meli na vylet pouze dva a pul tydne, museli jsme se jeste ten den posunout smer karibske pobrezi. Jeste nez jsme vyrazili prozkoumavat mayske ruiny Copan, sli jsme si vyridit listek na autobus do San Pedro Sula. Jel asi az ve tri hodiny odpoledne tak jsme meli dost casu na ruiny. Tam jsme to vsechno obehli, myslim, ze pro me to byly asi nejmin zajimave z tech vsech, co jsem zatim videla. Co se mi tam ale moc libilo, byli obrovsti papousci macaw :o) Bylo jich tam spoustu a vzhledem k tomu, ze je tam krmi tak se ani az tak neboji. Tam odtud jsme si sli vyzvednot batohy a vyrazili na nadrazi na luxusni autobus do La Ceiba. Tam jsme prijeli az po devaty vecer a museli si vzit taxika do mesta. Bylo to trochu z ruky a hlavne nas nechteli pustit, abysme sli pesky :o) Ubytovali jsme se v hodne jednoduchem hostelu Amsterdam 2001, ale coz, bylo to levny a na par hodin prespani, jako delany. Rano uz zase pred hostelem cekli otravni taxikri, kteri nas chteli vozit do pristavu. My jsme chteli jit jeste nakoupit a hlavne chteli jet mistnim busem, samozrejme abysme usetrili :o) Vsechno jsme zvladli na jednicku a skocili na lod smer Utila, ktera je pezdivana jako zvraceci ferry :o) I kdyz je to jen hodinu cesty, vetsinou to byva dost divoka cesta. Toz houpalo to, ale my prezili bez ujmy, ne vsak vsichni nasi spolucestujici... Na ostrov jsme pripluli pred polednem a zase nechali Mira v baru na pivo a my se vydali hledat ubytovani, coz jsme brzo zjistili, ze bude vcelku narocny. Diky Velikonocum bylo vsechno plny nebo aspon do nedele nez se lide zacnou vracet :o)
My jsme tam chteli zustat do pondelka, tak to se zdalo byt problem. Nakonec jsme nasli hezky pokoj pro nas vsechny a nebylo to ani zas az tak drahy. Rovnou jsme vyrazili na koupacku. Kdyz jsme se vratili zpatky, nesla elektrika a snazili se to na stozaru opravit az se jim podarilo kus neceho spalit :o) Ve finale to nejakym zpusobem zprovoznili, i kdyz se clovek divi jak, kdyz vidi to mnozstvi dratu.
Dalsi den jsme vyrazili na vylet lodi za zralokama velrybima. Tady by meli byt celorocne, ale i tak je tezke je videt. Pri nas sesti bohuzel nestalo, videli jsme vyskakujici ryby a ptaky sletavajici se k ni, coz je pry znameni, ze tam zralok je, ale zadnyho jsme nevideli. I tak to byl hezky vylet po mori. Na dalsi den jsme si vymysleli se jet podivat na nedaley neobydleny ostrov Water Caye. Pribrali jsme s sebou jeste jednoho Rakusana, co s nama byl na lodi za zralokama. Cely den jsme se jen slunily a snorchlovali, tak ze karibska pohodicka jak ma byt :o)
Jeste pred tim, nez jsme skocili na lod zpet na pevninu, jsme si privstali, pujcili kajaky a projeli skrz mangrovnikovy kanal napric ostrovem, koukli se po plazi na opacnem pobrezi a po obede uz sedeli v lodi zpet do La Ceiba. Tam jsme rovnou skocili na posledni autobus do San Pedro Sula, kde jsme museli zustat pres noc, protoze po osmy vecer uz zadny autobusy nejezdi. Rano jsme se premistili do D&D pivovaru nedaleko jezera Yojoa, kde vyrabeji ruzny, mozna trochu podivny, druhy piva. Misa s Miro privezli s sebou stan, tak jsme si rekli, ze je to dobra prilezitost ho vyzkouset. Postavli jsme ho a jeli k nedalekym 35m vysokym vodopadum Pulhapanzak se trochu schladit. Kdyz jsme se vratili tak behem chvile zacalo prset. Sedeli jsme pod pristreskem, kostoval mistni pivo a povidali se skupinkou Americanu, z nichz jeden mel cesko-slovensky predky. Doufali jsme, ze se pocasi umoudri, ale spis se to zhorsovalo. Behem vecera jsme se domluvili s Malcomem, coz je starsi pan, Anglican, ktery tu uz zije 4 roky a dela vylety do okoli, hlavne na jezero pozorovat ptaky, v cemz je mistr, nebot se tim zabyva cely zivot. Kdyz dest zesiloval, napadla me spasna myslenka prenest stan pod pristresek, kde jsme sedeli. Vesel se tam krasne a Miro pravil, at pry sundame tu vrchni plachtu, at trochu oschne. V tu chvili jsem spatrila nejhorsi stvoreni na svete, pavouka! Co pavouka, to byla mega bestie!!! Samozrejme jsem vyskocila na zidli a zacala jecet a cekala, kdy me klepne :o) Bezela jsem pro Malcoma, a ten se svym klidem v dusi tise konstatoval. To je tarantule, ale neboj, je to samicka a neni jedovata! Jako kdyby me tato informace mela uklidnit. Me je jedno, jestli je jedovata nebo ne, pro me je to odporna tarantule sedici na stanu, ve kterem ma spat. Netrvalo mi ani dve minuty se priritit na recepci a vyzadat si pokoj, protoze moznost spat ve stanu pro me v zadnem pripade uz neprichazela v uvahu :o) Stropili jsme tam dobry halo, vsichi ostatni se chodili koukat co se deje a docela se bavili. Ta mrcha tam sedela cely vecer. Ja jsem se pak neodvazila ani sednout, jen jsem tam postavala a nespustila z "toho" oci, abych pripadne mohla rychle utect :o) Tak ze nejhruznejsi zazitek, ktery se mi muze prihodit mam za sebou, a doufam ze uz takovych moc nebude!!!