Sul kam jen oko dohledne

23. - 25. 7. 2012
Rano jsem nemusela nikam spechat, protoze jsme odjizdeli az v jedenact. V cestovce jsem se potkala se svoji posadkou peti lidi. Musim rict, ze mam na partaky velke stesti, protoze jsme byli opet super skupinka, dva Irove, dva Danove a jeden Nemec. Nejdriv jsme jeli na pohrebiste vlaku. Jsou to stare vlaky jeste z doby, kdy se s nima prepravovalo zlato. Dalsi zastavka byla ve vesnicce Colchani, kde se sul tezi a pak uz se vyrazilo na nekonecne solne plane. Zastavili jsme se v Hotelu Playa Blanca, ktery je uprostred solneho jezera, ale jiz neni v provozu, nebot znecistoval sul a slouzi jen jako atrakce. Po ceste na Isla del Pescado jsme se zastavili uprostred toho solneho kralovstvi, abysme udelali nejake foto.

Na povrchu tvori sul krasne petihrany, je to jak vydlazdickovana podlaha :o) Krasny kontrast barev... Dalsi zastavka byla na Isla del Pescado. Kaktusy Trichoreus jsou posete po celem ostrove a s bilou nekonecnou plochou, nadherne modrou oblohou a horama v dalce tvori uzasne vyhledy a to to lepsi pri zapadajicim slunci :o)
Pak uz nas odvezli do hostelu postaveneho ze solnych cihel, kde byla pekna zima, ale diky extra dekam jsme to prezili. Ostatni lidi, se kterymi jsme mluvili, co meli uz tento vylet za sebou nas strasili, ze v noci je az -25C, coz zatim nebylo, ale je pravda, ze jeste nejsme v zadnych velkych nadmorskych vyskach, tak ze nas to jeste asi vsechno teprve ceka :o(
Po snidani jsme vyrazili na dalsi dlouhy den se spoustou kilometeu pred nama. Vyrazili jsme shlednout mistni sopku Ollague 5868m, ale extra den na to, abysme ji pokorili samozrejme nebyl :o)
Pak uz jsme se zastavili u Laguna Canapa, kde jsme meli obed, ale hlavne videli prvni plamenaky!!! :o) Bylo jich tam asi pet a nas pruvodce tvrdil, ze u dalsiho jezera jich bude vic, kdyz budem mit stesti tak i treba dvacet ci tricet. Rychle jsem do sebe nahazela jidlo a kricela at uz jedem, nebot jsem se mych oblibenych ruzovych okridlencu nemohla dockat :o)
Kdyz jsme dojeli k Laguna Chiar Kota, bylo to uzasne prekvapeni. Nejen to krasne jezero zasazene mezi horami ve vysce 4650m, ale to mnozstvi plamenaku tam!!! Byli to vetsinou pry mlady, protoze jeste nebyli syte ruzovi. Nemohli me tam odtud dostat, protoze jsem nemohla sundat prst ze spouste :o)
Pak jsme projeli kolem krasne zbarvenych hor prekvapive nazvanyvch hory sedmi barev, az jsme pred zapadem slunce dojeli k Laguna Colorada 4278m. Je to solne jezero, ktere ma uzasnou cervenou barvu diky cervenym rasam a sedimentum, ktere zde ziji diky vysoke koncentraci soli. Ani zde nechybi hejna plamenaku, kteri se temito rasami zivi a jsou stale vice ruzovi :o)

Jak mile slunicko zapadlo tak jsme pochopili, co ostatni lidi mysleli tou strasnou zimou, opravdu jak v Rusku, jak by rekl muj drahy tatinek :o) Pred veceri na chvili zatopili v pidi kaminkach, ktere samozrejme nemohly tu obr mistnost vytopit. K zakonceni vyletu jsme dostali lahvinku vina tak jsme se mohli aspon trosku zahrat i zevnitr. Na noc jsme dostali kazdy asi 4 deky, tak ze v kombinaci se spacakem jsme to zvladli i bez omrzlin :o)
Dalsi den brzo rano jsme vyrazili k Sol de Manana, coz je aktivni baheni gejzirove pole ve vysce 4850m. Bahno bubla a para vystrikuje vysoko do vzduchu a obzvlaste v mrazivych teplotach para tvori krasnou atmosferu, clovek si pripada jak kdyby se prenesl v case o tisice let zpatky.
Aby jsme toho horka ze zeme nemeli malo, popojeli jsme k horkym pramenum, kde se odvazlivci vykoupali. Venku mrzlo, ja mela rymu a kasel, tak ze predstava sundani si i jen jedne z mych nekolika vrstev, byla nemyslitelna :o)
Pak uz jsme se presunuli k nasi posledni zastavce, coz byla Laguna Verde, ktera ale bohuzel moc zelena nebyla, protoze takhle po ranu byla hladina zamrzla, tak ze barevny efekt nebyl tak zretelny...
Tam me a dalsi dva vysadili, nebot je to na hranici s Chile kam jsme pokracovali do San Pedro Atacama a zbytek posadky se otocil a vratil se zpet do Uyuni.

Z horka do mrazu...

14. - 22. 7. 2012
Na nasem druhem vyletu do dzungle jsme nejakym zpusobem vyfasovali pruvodce Nilo pouze pro nas dva. Bylo tam jeste dalsich asi sest lidi, ale nekteri byli jen na dva dni a dali se do skupinky s druhym pruvodcem, tak jsme meli vetsi sanci videt nejaky zviratka, protoze jsme byli potichu. Taky ze jo... Prvni den jsme videli divoka prasata, tukany a papousky. Dalsi den jsme se zase co nejpotiseji plouzili dzungli a videli jsme nejakou divokou kocku. Bylo to cerny, ale puma, na kterou jsme cekali, to nebyla. Behem prochazky mi Nilo zachranil pred pavoukem, protoze jsme malem prosla jeho pavocinou :o) Pak si to pokracujeme pomaloucku potichoucku po pesince, kdyz se najednou Nilo zastavi. No a co to pred nama nevidime... Mravenecnik si to cmucha primo proti nam. Vubec nas nevidel, najednou zvedl hlavu, zbystril, co to pred nim stoji, zdesil se a rychlosti blesku skocil do dzungle a zmizel :o) i Nilo rikal, ze ten se casto nevidi, tak jsme meli radost, ze drzet jazyk za zuby se vyplatilo, i kdyz pro me to zas tak jednoduchy neni :o) Vecer byla naplanovana nocni prochazka dzungli, ale po tom, co jsem dnes jen tak unikla pavoukovi tak jsem mela hruzu, ze za tmy bych takovy stesti mit nemusela, a tak jsme to nocni dobrodruzstvi radsi zrusili... :o(
Dalsi den jsme meli jeste rano cas na kratkou prochazkou pred odjezdem zpet do mesta. Stesti jsme si ale asi vybrali dny pred tim a zadny zviratka uz nevideli :o) ale i tak to bylo uzasny, videli jsme toho i tak mnohem vic nez druha hlucna skupina :o)
Kdyz jsme se vratili zpet do Rurrenabaque, sla jsem rovnou do cestovky zjistit, jestli pro me dostali letenku do La Paz na druhy den, o co jsem je poprosila nez jsme odjeli. Prekvapive misto meli a dokonce na stejny let jako Clay, tak ze jsme mohli spolecne odletet zpet.
V La Paz jsme se jiz tradicne ubytovali v Bacoo Hostel a druhy den jsem si sla koupit listek na autobus do Sucre a nechala jsem tam chudaka uz hodne zuriciho Clay cekat na opravu motorky. Bylo mi ho docela lito, preci jen La Paz neni z nejlepsich mest na relaxovani. Vecer se mnou sel na nadrazi, kde jsem si sedla na nocni autobus do puvodniho bolivijskeho hlavniho mesta.
Tam jsem prijela brzo rano cela promrzla, protoze v autobuse pres celou noc netopili. I pres to, ze jsem mela na sobe skoro vsechny veci, byla mi strasna zima. Spacak jsem mela samozrejme v batohu dole v zavazadlovem prostoru, ani me to nenapadlo si ho vzit, protoze v predchozich autobusech bylo pekne vytopeno. V Sucre mi chvili trvalo, nez jsem nasla nejaky hostel, bylo to dost plny nebo moc drahy. Nakonec jsem ulovila postel v Los Torres. Hned jsem vybehla do mesta pozeptat se po nejakem vyletu do okoli. I pres to, ze v autobuse i vsude kolem jsem videla dost cizincu, nikomu moc nechtelo na zadny trek. Nakonec jsem teda musela dva dni cekat, nez jsem se mohla pridat na dvoudenni Inka trek do Maragua krateru. Byla nas skupinka deseti lidi, zase jsem mela velky stesti, vsichni byli moc mili. Meli jsme dva pruvodce, protoze jeden par sel na tri dni. Pruvodci byli dva kluci Americani, co tam uz nejaky ten mesic dobrovolnocili a meli spoustu historek, tak ze jsme se nenudili. Spali jsme primo v krateru v krasnych chatickach a dalsi den se vydali zpet k hlavni ceste, kde na nas cekal autobus a odvezl nas zatky do Sucre.
Dalsi den rano jsem si sedla na bus do Uyuni, kam jsem prijela odpoledne, ubytovala se v Avienda Hostel a sla hledat cestovku, se kterou pojedu na tridenni vylet na solna jezera a do pouste Atacama. Vsude je velke mnozstvi agentur, ktere tyto vylety organizuji a ja mela doporuceni na Red Planet Expedition. Na druhy den meli posledni volne misto, tak jsem s nima trosku usmlouvala cenu a mohla se chystat na vylet. Uz vecer byla pekna zima a u me v pokojicku snad mrzlo :o) Veci, co jsem si vyprala a povesila venku byly behem chvilky jako kamen a to rikaji, ze na solnych jezerech je teplota v noci az -25C tak jsem se mela na co tesit...
Solna jezera jsou nejvetsi na svete s rozlohou 10500km2 v nadmorske vysce kolem 3600m. Vrstva soli je az nekolik metru vysoka a je velkym zdrojem lithia.

Adrenalinova Bolivie :o)

30. 6. -12. 7. 2012
Proc nezacit cestovani po Bolivii primo na Death Road? Od roku 1995 je nazyvana nejnebezpecnejsi cestou sveta. Je dlouha 61km a zacina v La Cumbre Pass - 4650m a konci v Coroico - 1200m. My si vybrali spolecnost Vertigo Biking, na ktere jsme dostali doporuceni a osvedcili se. Meli dobra kola a pravidelne je pri kazde zastavce kontrolovali. Vyrazilo nas ve skupine sedm a meli jsme stesti, ze i pocasi pralo. Byla to legranda, vsichni jsme si to uzili a hlavne prezili!!!
Pak jsme si dali den volna a ja jsem premluvila Clay, aby se mnou sel zkusit vystup na horu Huayna Potosi - 6088m. Ani jeden z nas nikdy zadny takovy vystup nedelal, ale nastesti jsme pro kazdou spatnost a tak jsme si vyridili pruvodce a vse potrebne. Dalsi den jsme spolu s nasim pruvodcem Super Mario vyrazili autem do prvniho tabora do 4700m. Po prijezdu jsme dostali obed a pak sli vyzkouset nase vybaveni. Dosli jsme k ledovci, kde nam Mario ukazal jak lezt s mackama po ledovci nahoru a dolu a jak pouzivat cepin. Pak doslo na splhani se po ledove stene. Privazal nas na lano a uz jsme se skrabali nahoru a zase dolu a to nekolikrat za sebou, nez byl s nasim vykonem spokojen. To bylo dost narocne, rikala jsem si, ze jestli to budu muset provadet v noci pri vystupu na vrchol, tak nevim nevim :o) Tak ze kdyz jsme se vratili, chtela jsem jit rovnou spat :o) Druhy den jsme vyrazili po obede na cestu do druheho tabora - 5130m a sli hooodne brzo spat, abysme mohli po pulnoci vyrazit. Byly tam jeste dalsi tri skupiny a Mario se rozhodl, ze je nechame jit napred a my vyrazime az v jednu. Vstali jsme o pulnoci, "nasnidali" se a vyrazili do mrazive noci. Sli jsme pomalu, kazdou chvili se zastavovali a sledovali rozsviceny nocni La Paz. Cesta byla narocna, ale vsichni jsme verili tomu, ze to na vrchol zvladneme, i kdyz jsem potkali par lidi, co to vzdali a vratili se zpet dolu. Nastesti ani jednoho z nas netrapila vyskova nemoc, tak ze po dlouhych sesti hodinach jsem se mohli kochat vychodem slunce primo z vrcholu :o) Byl to uzasny pocit, vyhledy naprosto dokonale, nikde ani mracek. Dost tam foukalo, tak jsem udelali par fotek a vydali se na sestup. Slunicko nas rychle ohralo, tak ze po ceste dolu jsme udeli nekolik zastavek, nebot neslo to vsechno nefotit :o)
Po obede jsme sesli do zakladniho tabora, kde nas vyzvedlo auto a odvezli nas zpet do La Paz. Tam jsem nemeli moc sil na nic jineho nez sdlabnout nejakou veceri a padnout do postele. Druhy den jsme se chteli za nas vykon odmenit, a tak jsme jeli do "ctvrti bohatych" do velkeho moderniho nakupniho centra, kde jsme si dali obrovskou vybornou zmrzlinu a sli do kina :o)
Clay stale jeste cekal na nahradni dily pro jeho motorku, tak ze jsme si naplanovali dalsi vylet. Rekli jsme si, ze je cas se trochu ohrat, tak ze jsme si vybrali amazonsky prales na severu zeme. Vychozi bod pro vylety do dzungle je mestecko Rurrenabaque, coz je pres 20 hodin autobusem a to kdo vi jestli, tak ze jsme se rozhodli, ze tam poletime. Naskocili jsme teda do maleho letadla tak pro 20 lidi a odstartovali na nas ani ne hodinovy let za zviratkama. Rurrenabaque je malinke mestecko na rece Beni, kde jsme si vyridili tridenni vylet do dzungle pozorovat veskera zviratka. Odvezli nas k rece, kde jsme naskakali na lodku a vydali se za dobrodruzstvim. Jeste nez jsem nasedli tak uz se zacali predvadet ricni delfini, bylo jich tam spousty a to byl teprv zacatek :o)
Jak jsem se dostali vice do dzungle, sledovali jsme jak opice, tak vsechny mozny ptaky a kolem lodi se neustale vynorovali ruzovi delfini. Nas pruvodce pravil, ze jestli chceme, ze s nima muzeme jit plavat. Ja jsem tak odvazna nebyla, protoze prece jen ve stejne rece zijou i pirane tak jsem to nechtela riskovat. Sice nam bylo receno, ze kdyz jsou kolem delfini, tak ze pirane se ztrati, ale kdo vi, treba jedna odvazna pirana zustane a clovek je hned v maleru :o) Nicmene par clenu nasi posadky do vody skocilo, delfini jim dali peknou sprchu a prekvapive neokousani vlezli zpet do lodky :o)
Krokodylu vsude spousty, ze uz jsme je skoro prestali fotit, jako i ricnich zelv. Dalsi den jsme sli zkusit stesti rybarit pirane. Vsichni jsme netrpelive cekali, jestli neco ulovime. Hladovi to oni byli, ale jen tak ohlodat maso z hacku a to bylo vse. Nakonec se vetsine podarilo nejakou chytit, ale ja jsem si asi sve stesti vybrala ve Venezuele a tentokrat mi na hacku zadna neuvizla :o( Kdyz jsme privezli ulovek zpatky, tak nam je dokonce udelali k veceri, ale masa na nich moc neni, rozhonde ne tolik, kolik ho sezerou :o)
Dalsi den jsme se vydali hledat anakondy. Zije jich tam vcelku dost, ale vzhledem k tomu, ze je teprve zacatek suche sezony, tak je jeste vsude aspon po kolena vody, tak ze je tezke je najit. V obdobi sucha se schovavaji v jezirkach vody, kterych uz moc neni, tak sance je videt je mnohem vetsi. Brouzdali jsem tam dobre dve hodiny, ale bohuzel zadnou nenasli...
Kdyz jsme se vratili zpatky do Rurrenabaque tak jsme si dali den pohodu a vzhledem k tomu, ze Clay stale nemel zadny uspech se spravenim motorky a ja taky zas az tak nikam nepospichala tak jsme si rekli, ze pojedeme jeste na dalsi tridenni vylet zase do jine casti dzungle.