Angel Falls - vodopady se vsim vsudy

2. - 5. 5. 2012
K Angel vodopadum se da dostat pouze letadlem a ja jsem letela z mestecka Ciudad Bolivar. Bylo to malinky letadylko Cessna pro sest osob vcetne pilota a byla jsem tam prekvapive jako jediny cizinec, i kdyz na letisti bylo spousta turistu. Cesta do Canaima trvala asi hodinu a pul a i pres nejake ty mracna byly krasne vyhledy. Na "letisti" na me a ostatni cekal pruvodce a odvezli nas do ubytovani Kavac Tour. Tam jsme dostali pokoje a ja se sla projit na plaz k Laguna Canaima, odkudje krasny vyhled na vodopady. Voda jak v lagune tak v rece je az hneda, coz je pry zpusobene barvivem ze stromu rostoucich vsude kolem. Po obede nas vzali na lod a jelo se k vodopadum Sapo. Kdyz jsme k nim dosli, mohli jsme se na ne dojit podivat z druhe strany cestou za vodopadama. Nejsou nijak vysoke, ale za to siroke a tolik vody padat jsem jeste nevidela. Byl to docela zazitek a ja si samozrejme nemohla nechat ujit prilezitost udelat par fotek za takovou vodni stenou. Dala jsem si pekne fotak do igelitky a vyrazila. Bylo to neco uzasnyho, ale bohuzel muj drahy fotacek si to neuzil tak jako ja a druhy den pri ceste k hlavnim Angel Falls vypovedel sluzbu. Asi mel vody dost, ne ze bych ho vykoupala, ale preci jen igelitka uplne sucha nezustala a me ruce byly taky dost mokry kdyz jsem fotila. Toz byla jsem na sebe dost nastvana, ale uz bylo pozde... Byl tam jeden clovek s podobnym fotakem a rikal, ze mu radne zmoknul a dva dny nefungoval, ale pak se probral a zase bezel jako hodinky. Doufala jsem ve stejny zazrak, ale memu brouckovi se zpatky do prace nejak nechtelo. Dostal teda odpocinek v pytli ryze a ja si dala svoji kartu k jednomu klukovi do fotaku a aspon tak si udelala par fotek u uzasnych Angel Falls. Cesta k nim po rece trvala s prestavkama skoro osm hodin a pak jsme jeste sli asi hodinu na vyhlidku co nejblize k nim. Uz jsem videla dost vodopadu, ale toto byl pohled, pri kterem kazdymu musi spadnout celist :o) Jsou to nejvyssi vodopdy na svete s vyskou 979m. Pro porovnani asi 16 krat vyssi nez Niagara Falls. Pocasi bohuzel zrovna nejlepsi nebylo, ale nastesti se mraky roztrhaly a my si uzivali vyhledu. Pak nas "ubytovali" v kempu hned pres reku, odkud jsme jeste stale z dalky vodopady videli. Dostali jsme veceri a kazdemu byla pridelena houpaci sit pro dnesni noc. Moc hezky zazitek usinat v dzungli pri sumeni ne Niagary :o) ale prijemne hlucne reky...
Rano jsem chtela vstat na vychod slunce a uzit si jeste par poslednich pohledu, ale probudili jsme se bohuzel do destiveho rana a mraky byly tak nizko, ze bylo sotva videt reku :o( Aspon ze po ceste zpatky na lodce se nam postestilo a mraky se na chvily rozestoupily a bylo videt jak vodopady tak krasne stolove hory kolem.
Pak jsme se rozloucili, byla to vyborna skupinka lidi, potkala jsem tam Slovenku tak jsem si zase mohla popovidat v rodne reci :o)
Po obede nas odvezli na letiste a tentokrat jsem letela v "mnohem"vetsim letadle pro vic nez 20 lidi! :o)
V Ciudad Bolivar jsem se potkala opet s Francouzem Olivier, se kterymjsem byla na Orinoco Delta. Mel byt uz davno pryc, ale mel problemy s bankou tak nikam nemohl odjet :o( Aspon jsem mela partaka na veceri a na pul osmou jsem si to uz frcela na autobusove nadrazi, odkud mi jel autobus do Boa Vista v Brazilii. Cesta mela trvat krasnych 20h a prekvapive jsme meli 2h zpozdeni, coz je vsak v takove strece zanedbatelne. Aspon na hranicich vse probehlo bez problemu a dokonce jsem si popovidala s panem urednikem na brazilske strane, ktery umel anglicky a byl potesen, ze se setkal s prvnim Cechem :o) V Boa Vista jsem si akorat koupila listek do me konecne destinace Manaus a behem hodiny jsme vyjeli na dalsich 12h na cestu! Ale coz, nemuzu si stezovat, kdyz chci setrit a neutracet za letenky tak se pak musim nechat pekne vytrast v autobusech :o)

Tak tomu se rika maraton!

13. 4. - 1. 5. 2012
Jeste nez me Misa s Miro opustili tak jsem si hodila na papir, co vsechno chci videt do 15. kvetna, kdy se potkam v Quito s mym kamaradem Davidem (kovar co nam delal kone v Anglii). Pekne jsem si to sepsala a vyslo mi to, ze mam na vse dost casu. Kdyz jsem se ale podivala znovu, zjistila jsem, ze jsem si nejakym zahadnym zpusobem pridala tyden! Doslo teda na velke sileni a zbesile vyhledavani informaci jak to vsechno napravit. Nakonec jsem se musela rozhodnout, jestli jet lodi z Panamy do Colombie nebo radsi stravit tyden v Kostarice. Lod u me vyhrala, coz znamenalo se behem dvou dni premistit do Panama City odkud naskocim na lod. Sedla jsem si teda na dva dny na strasne klimatizovanej autobus a s rymou jsem prijela s peti hodinovym zpozdenim do Panama City. Mela jsem tam zamluveny hostel, ale kdyz jsem mela takovy zpozdeni tak moji postel dali nekomu jinymu :o( Nemela jsem energii na to hledat neco jinyho tak mi dali matraci na balkon a bylo to vyreseny :o)
Rano jsem se sla projit po meste a pak jsem se spolecne s anglickym parem Steph a Matin nechala odvezt na pobrezi, kde jsme se jako posedni pripojili k posadce nasi lode Fritz the Cat, catamaran, ktery vlastni rakousky kapitan Fritz. Tri dni jsme se potulovali kolem krasnych karibskych ostruvku San Blas, koupali se, snorchlovali, no proste nuda, co vam budu povidat :o) Behem tech dnu jsme chytili zraloka, kteryho nam pak pripravili k veceri a posledni den pred vyplutim na sire more Fritz s Martinem chytili pet krabu a lobstra a vsechno jsme to snedli, bylo to vyyyybooorrrnnnyyyy! Neni nad cerstve chyceny morsky potvory :o) Na lodi nas bylo celkem 17 a byla to vyborna skupinka lidi ze vsech koutu sveta. Posledni dva dni byly non stop prejezd pres otevrene more do Cartagena, kdy se vsem dela spatne, protoze to preci jen houpe :o) Prvni den jsem si preventivne vzala pilulku proti morske nemoci, ale nic mi nebylo tak jsem to dalsi den zvladla i bez ni. Je pravda, ze hodne lidi nebylo zrovna v nejlepsi nalade a chut k jidlu nemeli veskerou zadnou, bylo mi jich trochu lito, takovy hezky vylet... Do Cartagena jsme dorazili brzo rano, dali si snidani a odvezli nas do mesta. Tam jsem spolecne se Steph, Martinem a Clayem hledala ubytovani a stravili jsme tak skoro cely dalsi tri dni. Je to krasny kolonialni mesto a ve stare casti jsme se neustale se vsema z lodi potkavali :o) Nez jsem vyrazila na cestu do Venezueli, chtela jsem si udelat jednodenni vylet na ostrov Rosario, ale kdyz jsem rano prisla do pristavu tak mi rekli, ze more je moc rozboureny a zadny vylet se nekona. Dalsi den jsem si teda zase sedla na vic nez 24h na autobus do Caracas, kde jsem akorat prestoupila na dalsi, smer Ciudad Bolivar. Tam jsem prijela asi ve ctyri rano a chvili se dohadovala s taxikarem na cene do Posada, kterou jsem si vybrala v pruvodci. Konecne jsme vyrazili a po chvili zastavili v maly ulici a ja se snazila na dome najit jmeno Posady, kam jsem chtela odvezt. Jediny, co jsem videla bylo vylety, informace zde... Bylo mi jasny, ze me odvezl ke svymu kamaradickovi, ktery zajistuje vylety na Angel vodopady. Za prvy jsm vedela, ze s jeho spolecnosti jet nechci, protoze na internetu o nich nic dobryho nepsali a za druhy se nebudu ve ctyri rano rozhodovat o vyletu, ktery stoji nekolik set dolaru, na to jsem byla opravdu moc unavena. Byla jsem na oba hrozne nastvana, ale nechtela jsem se moc zlobit, preci jen jsem byla sama uprostred mesta, ktery nema byt az tak moc bezpecny a porad jeste byla tma jak v pytli. Slusne jsem podekovala, rekla jsem, ze se na vylety prijdu zeptat rano, a ze bych rada do ty Posada, kam jsem chtela. Konecne me vysadil na spravnem miste, ale tam zase meli jen dva osledni pokoje volne a samozrejme ty nejdrazsi tak jsem v klidu odkracela a nakonec nasla neco jinyho. Rano jsem si obesla mesto a vyridla dva vylety a to na Orinoco  Delta a na Angel vodopady. V Posada jsem se potkala s Francouzem Olivier a Americanama Alicia a Evan, se kteryma jsem dalsi den jela na tri dni na vylet na Orinoco Delta, coz je venezuelska cast amazonskeho pralesa. Prvni den jsme se projizdeli po nekolika ramenech reky, sledovali spousty ptaku vcetne krasnych tukanu, videli jsme nekolik ricnich delfinu a hledali anakondy, coz se nam bohuzel nepostestilo. Ubytovani jsme byli uprostred pralesa v drevenych chatickach, kde nam i varili. Kdyz jsme tam uz za tmy prijeli a sli se najist tak trileta dcera majitelu na me ukazuje, at jdu za ni, ze mi chce neco ukazat. Ja jako blbec ji nasleduju s celovkou na hlave a ona ukazuje na proutenou strechu pristresku, kde sedi hnusna macata cerna tarantule!!! Ja jsem samozrejme zacala silet a ona se narame bavila :o) Pry se nemam ceho bat, ze nic nedela, jen tam bydli, proste takovy domci mazlicek :o) No, dovedete si asi predstavit, jak dobre se mi v noci spalo.. Rano jsme spolecne s nasim pruvodcem vyrazili rybarit pirane na coz jsem se obzvlaste tesila :o) Z nasi skupiny se postestilo jen me a nasemu pruvodci chytit dve pirane. Nebyli nijak obrovsky, ale zoubky meli a pekne ostry! Odpoledne jsme sli na obchuzku po pralese a vecer objevili dalsi tarantuli, tentokrat v mistnosti, kde jsme vecereli :o( Potkala jsem se tam s Polakem Lukasem a popovidali jsme si zase po dlouhy dobe cesky, protoze rok v Praze pracoval a dneska pracuje jako fotograf tak bylo o cem povidat. Dalsi den jsme jeste vyrazili na vylet do vesnicky mistnich lidi zijicich na rece a pak uz nas odvezli zpatky do civilizace.