Dobrodruzstvi v Ekvadoru zdaleka nekonci...

4. - 9. 6. 2012
Z Latacunga jsme se s Hugem vydali autobusem do znameho mestecka Banos. Je to hodne oblibene misto a neni divu proc. Je tam vsechno... sopky, reky, vodopady, kanony, jeskyne, horke prameny, tak ze kdo potrebuje davku adrenalinu, to je to spravne misto, kam jet. Je to teda hooodne turisticke misto, nevim, jestli tam neni vic cizincu nez mistnich lidi, protoze prevahu cestovek maji prave "gringos".
Nejvetsi sopka u mesta je Tungurahua (5023m), ale je stale aktivni, tak ze v soucasne dobe nepovoluji vystup na vrchol, coz jsem tak trochu meli v planu. Posledni velka erupce byla v roce 2006 a o neco mensi v roce 2010. Vyrazili jsme teda aspon na vylet k chate, kde se prespava pred vystupem na vrchol do 3800m. Bohuzel pocasi nebylo uplne nejlepsi, bylo dost zatazeno, ale kdyz jsem dosli nahoru, mracna se chvilkama roztrhaly, tak ze jsem videli i vrchol a meli jsme i vyhledy dolu na mestecko a nejake okolni sopky. Pri sestupu dolu, predvedla Tungurahua svoji aktivitu a na rozloucenou vypustila trochu koure :o) Kdyz jsem sesli k hranici narodniho parku Sangay, sedli jsme na kola a pekne jsme si zbytek cesty dolu do Banos sesvisteli.
V hostelu jsme se potkali se dvema Americankama Lindsay a Anna a dohodli jsme si vylet na dalsi den na rafty a canyoning.
Rano jsme se v cestovce setkali se zbytkem nasi skupiny, tak ze nas dohromady bylo deset, a tak jsem vzali dva rafty. Nejdriv jsme dostali instrukce, co a jak delat na raftu, ale i mimo nej, kdyby se nekdo z nas rozhodl, ze koupat se v perejich stupne 3+ je dobry napad :o) Ja s Hugem jsme dostali k sobe prideleny par Nemcu ve strednim veku a spolecne s nasim pruvodcem vyrazili na vodu. Druhy raft mel pocetnejsi posadku, bylo jich 6 a hned nekolik se jich vykoupalo, ale my jsme to zvldli bez jakekoli kolize :o) Ja jsem nikdy na raftu nebyla ani klasickou vodu v Cechach jsem neabsolovala, ale moc se mi to liblo! Tak ze az se vratim domu tak me nekdo budete muset vzit s sebou na vodu. No jo, ona si to lita po svete, ale takovou zasadni vec si nechavala celou dobu ujit... Toz clovek nemuze stihnout vse, ze? :o)
Kdyz jsme se vyslikli z jednech neoprenu tak hned po obede se jiz navlikali do jinych, protoze byl cas jit pro dalsi davku adrenalinu, tentokrat vyzkouset, jake vzruso se skryva v canyoningu, coz je slanovani skalnich sten a vodopadu. A jako ze to byla velka legranda, viset na lane v proudu vodopadu a spoustet se dolu, to se me libilo :o)
Samozrejme jsem si tuto fotografickou prilezitost nemohla nechat ujit a i pres posledni zkusenost z Venezuely, ktera me stala muj drahy fotak, jsem si ho musela vzit s sebou :o) Dostala jsem od panu pruvodcu poradny voduvzdorny pytel a odhodlana fotit se spustila po lane dolu. Jenze celou dobu jsem byli v podstate v takovem mlznem oblaku, ze jsem toho moc nenafotila...
Dalsi den jsem na snidani v nasem hostelu potkala Cechy :o) Bylo to hezky si zase popovidat s krajany a podelit se o nejake ty cestovatelske zkusenosti. Pak uz jsem se rozloucila s Hugem a vyrazila jiz zase sama smerem na jih k peruanskym hranicim. Dostala jsem spoustu doporuceni, kam se po ceste jeste podivat, ale prece jen jsem tu stravila dost casu, tak bych se radeji mela zacit posunovat vetsi rychlosti. Jela jsem teda do Loja, kde jsem myslela, ze se na nejaky den zastavim a navstivim mistni narodni park. Prijela jsem tam hodne brzo rano asi kolem paty a byla jsem tak unavena, ze se mi vubec nic nechtelo, a tak jsem se sla zeptat, v kolik a kam jede nejdrivejsi autobus do Peru. Pani mi oznamila, ze za necele dve hodiny jede autobus do Piura. Nebylo to zadne velke rozhodovani, prece jen jsem jiz v Ekvadoru byla dost dlouho, tak jsem koupila listek a sla si sednout na dalsich osm hodin do autobusu. Na hranicich probehlo vsechno bez problemu a v Piura nas vysadili cert vi kde. V Peru nemaji vetsinou autobusove nadrazi jako takove, ale kazda spolecnost ma svoji zastavku, tak ze jsou hezky rozhazene po meste. Vubec jsem nevedela kde budu ubytovana, protoze v pruvodci toho o meste moc nebylo, protoze to zrovna raj pro turisty neni. V autobuse jel jeden cizinec, American Dave, ktery mel vyhledany nejaky ubytovani tak jsem se k nemu prifarila, skocili jsem do taxika a nechali se tam odvezt. Bylo to trosku podivne misto, ale byla jsem tam se skoro dvoumetrovym chlapem, tak jsem se nebala vlka nic :o) Mesto na me nepusobilo vubec pratelsky a byla jsem rada, ze hned dalsi den muzu sbalit batoh a zmizet. Uz jen najit nejaky misto na veceri bylo dost narocne, proste tam opravdu pro turisty zarizeni nejsou, ale nakonec jsme preci jen nasli nejaky stanek na ulici, kde prodavali klasiku - kure s ryzi :o) Snad zbytek Peru bude lepsi nez toto podivne poustni mestecko...

Ekvador -takova mala zeme, ale tolik co videt a delat

25. 5. - 3. 6. 2012
Po priletu zpatky do Quito jsme hned z letiste skocili na autobus do Mitad del Mundo. Jinymi slovy, "Stred Sveta". Tam totiz rovnik protina Ekvador. Je tam obrovsky pamatnik, ktery bohuzel nestoji presne na rovniku, jak by se mohlo zdat. Presny bod totiz lezi asi 300m severne od pamatniku. I tak to byla legrace se po care projit :o) Stihli jsme jeste rychlou veceri a uz jsme prchali pryc s planem dojet do Pululahua. Je to krater sopky, kde na samem dne je vesnicka a da se tam prenocovat. Prekvapive zadny autobus uz tam nejel, ale vedeli jsme, ze je to jen 5km tak jsme odchytili taxika a snazili se mu vysvetlit, ze chceme odvezt do hostelu v krateru. Evidentne nase spanelstina je velmi bidna, nebot pan jak videl turisty, odvezl nas na do luxusniho hotelu s vyhledem na krater, kde noc stala vic nez $100! :o) S pomoci pani recepcni jsme se domluvili, kam jsme chteli jet, ale to pry bysme potrebovali 4x4, coz by nas stalo dalsi balik penez, nebot jsme nemeli dalsi spolucestujici a tak jsme se nechali odvezt zpet do mestecka a ubytovali se tam.
Rano jsme vyrazili na Pre-Inka ruiny Rumicucho a pak na vyhlidku na Pululahua. Krasny pohledy na zelene kopecky, ale bohuzel ne dost casu na to, sejit dolu do krateru. Stihli jsme dojit tak do pulky, museli jsme se totiz vratit do Quita, protoze Davidovi odpoledne letelo letadlo zpatky domu. Jela jsem s nim na letiste, kde jsme se rozloucili a ja sedla na autobus zpet do centra najit nejaky hostel.
Dalsi den jsem vyrazila do stareho mesta, nebot jsme toho tam s Davidem pred odjezdem na Galapagy nestihli moc obejit. Rano jsem mela v planu prejezd do Narodniho Parku Cotopaxi. Ubytovala jsem se v Hotel Cuello de Luna, kousek od hlavni silnice nedaleko vstupu do parku. K memu velkemu prekvapeni jsem tam byla jedinym hostem! Myslela jsem, ze tam potkam nekoho, s kym bych mohla podniknout vylet do parku, ale bohuzel se nepostestilo. Druhy den jsem se teda sebrala a vyrazila do nedalekeho mestecka Latacunga, kde uz v hostelu bylo vic turistu a hned bylo jit s kym na obed. Premyslela jsem o vystupu na sopku Cotopaxi (5897m). Jenze za posledni mesic jsem toho moc nenachodila, ve vyssi nadmorske vysce jsem byla teprve tretim dnem a pocasi taky nebylo uplne nejlepsi tak jsem se rozhodla, ze udelam jen jednodenni vylet do Base Camp a poradny vystup na nejakou horu necham na Bolivii.
Z Hostal Tiana jsme na ten vylet jeli ctyri. Par milych mladych Svycaru a jeden Kanadan Hugo. Odvezli nas  az na parkoviste pod Base Camp - 4500m, odkud jsme dosli do chatky, ktera je v 4800m. Cekala jsem, co ta nadmorska vyska se mnou udela, ale krome toho, ze jsem funela jak ctyri, se mi nic neprihodilo. Tam jsme si dali obed a pokracovali jeste kousek nahoru do 5000m, kde zacina ledovec. Pocasi nam vcelku pralo, az k ledovci jsme meli krasne vyhledy s modrou oblohou, tam se uz pak ale pekne zatahlo.
Na druhy den jsem se spolecne se clenama vcerejsiho vyletu domluvila, ze pojedeme do sousedni vesnicky Saquisili, kde je vyhlaseny trh zvirat, ale i vseho mozneho jineho. Rano jsme sedli na autobus a po ceste se kochali krasnymi vyhledy na vcera navstivenou sopku Cotopaxi. V Saquisili jsme nemuseli chodit daleko, abysme trh nasli. Je rozprostreny po nekolika ulicich, kde v kazde casti prodavaji neco jineho. Maji to hezky rozdeleny na oddeleni, lam, prasat, krav, koni, oslu... Bylo to uzasny sledovat lidi, jak hledaji ten pravy kousek, smlouvaji mezi sebou ceny a nakladaji ne moc stastne vypadajici akorat zakoupena zviratka na auta. Kdyz jsem vytahla fotka, ne vzdy se na me pratelsky divali. Hugo i Ariane mluvi spanelsky tak se obcas zeptali na cenu, abysme meli predstavu, kolik co stoji nebo se jen tak snazili prohodit par slov, ale ne vzdy se setkali s milou odpovedi... I tak to byl velky zazitek sledovat ten mumraj ctvrtecniho nakupniho silenstvi :o)
Vratili jsem se zpet do Latacunga, kde jsme se rozloucili s Ariane a Sami a uz jen ja a Hugo vyrazili na Quilotoa Loap Trek. Sedli jsme si na autobus, ktery nas odvezl do Quilotoa, odkud zacneme nase ctyrdenni dobrodruzstvi. Po prasne, hodne hrbolate ceste jsme dojeli do Quilotoa, kde je krater s jezerem ve vysce 3850m. Pocasi bylo krasne, jen ten vitr. A to nemyslim jen tak nejaky vetrik, ale poradny vichr :o) Hned jak jsem vystoupili z autobusu, tak jsme se vydali na turu kolem krateru. Je to sice jen 5km, ale jde se po hrane krateru, coz je hezky z kopce do kopce a ten vitr nepomahal, jeste k tomu samozrejme foukal smerem do krateru, tak ze jsem si kazdou chvili mysleli, ze tam skoncime :o) Nicmene ta namaha stala za to, meli jsme krasne vyhledy jak do krateru, tak i na okolni udolicka a hory. Tesne pred setmeni jsme se ubytovali v Hostal Cabanas Quilotoa, kde v cene je vecere a snidane a hlavne jakekoli mnozstvi caje na zahrati! Jakmile totiz slunicko zalezlo, byla pekna zima, teploty spadnou az na nulu :o( Nastesti meli zatopeno v kamnech a i v nasem pokojicku roztopili kaminka, tak ze i ja zimomrivec jsme prezila. Dalsi den jsme meli na to, abysme dosli do dalsi vesnicky Chugchilan, kde se da ubytovat. Zacali jsme podel krateru a pak uz schazeli dolu do udoli, kde jsme se parkrat museli zeptat na cestu, nez jsme nasli nejakou tu znacku. Quilotou a jeji krasny krater jsme nechali za sebou a uzivali si zelenych kopecku a mnohem teplejsiho slunecneho pocasi :o) Po tom, co jsme prosli vesnickou Guayama San Pedro jsme sestoupili do kanonu, presli pres reku a na druhy strane si to zase pekne vyslapli, to jsme se hezky zahrali :o) V Chugchilan jsme se ubytovali v Hostal Cloud Forest. Moc hezky misto s krasnyma vyhledama a opet s jidlem v cene. Meli tam i ping pong a stolni fotbal, tak jsem meli na vecer o zabavu postarano...
Rano jsme po snidani vyrazili smer Isinlivi. Dlouho jsme sli jen z kopce krasnym udolim, az jsem presli reku a zacali zase pomalu stoupat. Najednou jsme moc nevedeli kam jit, tak jsem se zeptali u jednoho domecku, ale mluvili jen Quechua, tak ze i kdyz Hugo mluvi spanelsky, moc jim nerozumel. Evidentne jsme se trochu ztratili, ale ve finale dosli k mostiku pres reku presne tam, kam jsme potrebovali. V Isinlivi jsme se ubytovali v Hostal Llullu Llama, coz ma stejny majitel, jako Hostal Tiana v Latacunga. Moc hezky misto, kde dobrovolnicil Kanadan Nick. Byla to legrace si s nim povidat, teda spis ho nechat povidat. Bylo jasny, a i nam to sam potvrdil, ze ne kazdy den tam nekdo dorazi, tak ze se potreboval vypovidat. Po veceri jsme tam asi dve hodiny sedeli a v podstate celou dobu poslouchali jeho historky :o) Naprosto chapu, jak se citil, protoze ja to mam taky, kdyz jsem par dni sama a pak nekoho potkam, tak ho sotva pustim ke slovu :o)
Na dalsi den uz zadny vyslap v planu nebyl, ale jen dobrodruzna cesta zpatky, na korbe "mlekarskeho nakladaku" :o) Je to takovy maly nakladacek, ktery ma na korbe barely na mleko a objizdi v horach min dostune farmy a obydli, kde po ceste sbira cerstve mleko. No a mezi barelama je misto pro cestujici :o) Jede se skrz krasne pohori And, kam bezne autobusy nejezdi. Prevaznou cas cesty jsme byli jedini cestujici, zastavovali jsem kdekoli nekdo cekal u cesty s kyblema mleka a syn pani ridicky sleval mleko do barelu a cert vi, kolik jim za to platil, vzdy to bylo jen par drobnych... Byla to uzasna zkusenost, hezky jsme se vydrncali a pekne nacichli cerstvym mlekem :o) Ale myslim, ze kdyz ma clovek takovou prilezitost, musi se to vyzkouset a ja bych to jen doporucila!

Dalsi zazitky z uzasnych Galapag

22. - 25. 5. 2012
S nasi krasnou plachetnici Sagitta jsme se presunuli na dalsi ostrov a to Rabita. Rano jsme si dobrovolne privstali, abysme se sli podivat na vychod slunce, jestli pocasi dovoli. Vyplatilo se, a jako ze bylo na co koukat. Na obzoru sice nejaky mraky byly, ale ty to vse delaly o to vic zajimavy, takze spoust jen cvakala :o) A ty zvirata, co takhle po ranu vyvadi, to byla podivana! Sem a tam se u hladiny objevilo hejno vyskakujicich rybek, cehoz hladovi a trpelivi pelikani vyuzili a stremhlav se spousteli do vody pro snidani. Obcas si prisel na plaz odpocinout lachtan a predstaveni ukoncili Manta Ray vyskakujici z vody, co vic si prat? :o) Fotak se nestihal divit, kolik prace musi uz takhle po ranu odvest :o) Po snidani jsme vyrazili na obhlidku ostrova Rabita, kde je laguna, na ktere jsme zastihli par plamenaku, patrajici ve vode po necem k snedku. Videli jsme tam i mistniho orla, ale i vsechny mozny dalsi ptaky, jesterky a meli krasne vyhledy na zatoku s cervenymi skalami, modrozelnym morem, jasnou oblohou a nasi dokonalou Sagittou, jinymi slovy, peknej kyc :o) Kdyz jsme se vratili z prochazky na plaz, potkali jsme opet spousty morskych leguanu. Ja s Davidem jsme uz z nich tak vypleskli nebyli, uz jsme jich videli TOLIK, ze heslem vyletu se stalo: Uz ne zadny leguany!! :o) a stejne jsme si vzdycky aspon jednu foky neodpustili, to jen kdyby nahodou chtela byt lepsi nez ta stopadesatasesta :o) Pak jsme se vrhli do vln a sli si zasnorchlovat a co jsme nevideli? Ano, morske leguany ve vode, oni nas snad pronasleduji :o) Nastesti tam byli i rybky a proplul si tam zralok a priplul se podivat i jeden zvedavy lachtan.
Behem obeda jsme se presunuli zpet k ostrovu Santa Cruz, kde jsme nas vylet zacali a odpoledne vysli na Dragon Hill hledat suchozemske leguany. Ty jsme nastesti jeste nevideli a podle me jsou hezci nez ty morske tak jme byli nateseni. Pan pruvodce rikal, ze vzhledem k tomu, ze je zacatek suche sezony tak maji jeste vsechny kere listy, a tak bude tezsi leguany najit. Ale jak je na Galapagach pravidlem, zviratek je tam tolik, ze ani za techto podminek nebylo zas tak tezke ty zlutozrzave potvory najit. Videli jsme jich po ceste  hodne a i dost blizko na to, aby Krtecek mohl mit svoji malickost zdokumentovanou na fotce vedle vyhrivajiciho se leguana.
Po obchuzce ostrova jsme se vratili na lod, kde nechybel drink a tentokat i sampano, protoze jsme se loucili s posadkou, nebot to byla nase posledni noc na palube :o(
Kdyz jsme mysleli, ze pan kuchar se uz vic predvest nemuze tak nas rychle vyvedl z omylu, kdyz nam naservirovali posledni veceri. Bylo to uzasny, pres testoviny, rybu, maso, zeleninu a to mnozstvi by stacilo jeste pro jednu posadku... K tomu nam jeste prinesli vino, tak ze vyborne zakonceni jiz tak dokonaleho vyletu.
Program posledniho dne byl velmi kratky s hodne brzskym startem. Vetsina clenu zajezdu odletala ten samy den zpet na pevninu, tak ze museli byt uz pred polednem zase na letisti. Privstali jsme si teda uz na patou hodinu a na vychod slunce nas odvezli na pidi bilo pisecny ostruvek Mosquera, lemovany cernymi lavovymi kameny, ktery obyvaji kolonie lachtanu. Bylo jich tam opet nespocet. Par citlivych jedincu, ktere jsme asi vyrusili z ranniho rozjimani nas trosku vyhaneli s vyhruznym "stekanim" do bezpecne vzdalenosti, coz bylo chvilema obtizne, protoze oni byli proste vsude :o)
Pak jsme jeste slupli posledni snidani a byl cas opustit palubu, ale nastesti pro nas, jeste ne samotne Galapagy. Odvezli nas na letiste, ale my jsem hned skocili na autobus a nechali si o odletu zatim jeste jen zdat a odjeli zpet do Puerto Ayora, kde jsme se ubytovali a po kratke sieste vyrazili na prochazku do Tortuga Bay. Je to krasna, dlouha, bila piscita plaz, kde na nas cekali.... morsti leguani :o) A jako ze tentokrat jim to na tom bilem pisku obzvlaste sluselo :o)
Na dalsi den jsme meli domluveny jeste jeden posledni snorchlovaci vylet. Tentokrat jsme byli pripraveni a vybaveni, protoze jsem si pujcili jak neopreny tak i podvodni fotak, aby jsme mohli konecne nafotit i tu krasu pod hladinou. Prvni zastavka byla na ostrove San Cristobal, kde jsme zajeli na plaz v jedne zatoce, kde se to jen hemzilo Karetama obrovskyma. Bylo jich tam opravdu spoustu, nevedeli jsme se kterou driv plavat, proste nepopsatelny zazitek!

Po obede jsem se presunuli k ostruvku Kicker Rock, kde je pry nejvetsi moznost videt Kladivouny bronzove :o) Bohuzel takove stesti jsme nemeli, je to neco spis pro potapece..., ale aspon lachtani nezklamali a zvedli ploutvicky a pripluli se na nas podivat. Pak jsme naskakali zpet do lode a vyrazili na posledni zastavku, ostrov Santa Fe. Bylo to dost daleko, tak ze po skoro dvou hodinove ceste se najednou nikomu uz do vody nechtelo, slunicko zapadalo, tak ze uz ani takovy vedro nebylo. Vsichni sedeli rozespali a jen tak koukali do vody, ale nikdo tam neskakal. Pan kapitan uz chtel zvedat kotvy, ale ja jsem nakonec rekla, ze jdu, protoze by mi to pozdeji urcite mrzelo. David se teda taky pridal a stalo to za to! Priplavali nasi kamaradi lachtani, byla to matka s mladym a tak dlouho si tam s nama hrali, povidali a nechali se fotit. Kolikrat jsem si rikala, ze jsou az moc blizko, ale to byli oni, kdo neudrzoval bezpecnou vzdalenost :o) Tak ze se i tak pozdni a chladnejsi koupel vyplatila!!!

Rano uz jsme si zasli jen na snidani, na nase oblibene "licuados", v podstate milkshake a pak uz jsem museli na autobus a odjet na letiste a smirit se s realitou a opustit ostrovy, ktere budou jeste asi dlouho na prvnim miste mych nejlepsich vyletu... :o)

Galapagy - raj na Zemi

19. - 21. 5. 2012
Dnes na desatou jsme meli byt pripraveni na Baltra letisti, abysme se tam setkali s ostatnima clenama posadky a mohli spolecne vstoupit na palubu luxusni jachty Sagitta, zvednout kotvy a vyplout za dobrodruzstvim, ktere tyto ostrovy skryvaji. Na letisti jsme nakonec cekali dobre dve hodiny, nez priletel dalsi spoj s poslednima spolucestujicima.
Pak uz nas odvezli do zatoky, kde byla zakotvena nase lod. Malym clunem jsme dojeli primo k ni, kde nas privitala pocetna posadka, dostali jsme drink na uvitanou a byli nam prideleny kajuty. Pak nasledoval obed a po sieste jsme se vydali na nas prvni vylet do Black Turtle Cove. Naskakali jsme na cluny a odvezli nas do zatoky, kde zacala prehlidka  mistnich obyvatel :o) Videli jsme tam hejna Stingray, plavajici tesne po hladinou, tak ze na ne bylo krasne videt, taky zelva sem tam vystrcila hlavu nad vodu, aby se nadechla a pak to mnozstvi ptaku. Pelikani a Terejove modronohy, to byla podivana! Bylo uz kolem ctvrty hodiny odpoledne tak byl asi cas na jidlo. Pozorovat nespocet techto ptaku lovici ryby byla nadhera. Krouzi nad vodou a pak se stremhlav spusti primo do vody a uz si pochutnavaji. Clovek nevedel kam driv koukat, kolik jich tam bylo, litali tam jak rakety ze vsech stran.

Pak jsme shlidli a nafotili kycovity zapad slunce a vratili se na lod. Tam uz na nas cekal drink a male obcerstveni a hned jsme vyrazili na nocni plavbu k ostrovu Genovesa, coz melo byt asi 9 hodin plavby. Genovesa je jeden z nejvzdalenejsich ostruvku od cele skupiny a behem cesty k nemu jsme prekrocili rovnik :o) Vecere se uz teda podavala za jizdy, coz ne vsem udelalo dobre, protoze to docela houpalo :o) David byl bohuzel jeden z nich, tak ze jsme meli klidny vecer.
Kolem ctvrte hodiny rano jsme zakotvili a rano se probudili u pobrezi ostrova. Po vyborne snidani jsme zase naskakali do naseho clunu, aby nas odvezli na ostrov. Tam nas hned na plazi privitali Lachtani galapazsti

a opet mnozstvi ruznych druhu ptaku. Tentokrat jsme videli Tereje cervenonohe i s ptacaty, ale i Fregatky obecne i vznesene, Racky galapazske i lavove, Volavky velke, Tereje tichomorske, Hrdlicky galapazske a Darwinovy penkavy. Prosli jsme se kousek po ostrove, ale vzhledem k tomu, ze bylo stale na co koukat, co fotit a o cem povidat, trvalo nam to skoro tri hodiny!
Pak jsem se vratili na lod, prevlikli a vyrazili prozkoumat podvodni zivot. Videli jsme spoustu ryb vcetne Zraloku cernoploutvych a nespocet druhu hvezdic. Po obede nas vzali na Princ Philip´s Steps, kde se clovek  citi jak v Hitchcockove filmu Ptaci. Litali tam hejna Faetonu cervenoocasych a Racku lavovych a meli jsme i takove stesti videt Kalouse pustovku. Prochazeli jsme se po ostrove, kde se ucili pouzivat kridla ptacata Treju tichomorskych a kde stromu ozdobovali odpocivajici Fregatky vznesene.
Dalsi den jsme meli budicek uz v sest, protoze jsme meli v planu ostrov Bartholomew, odkud jsou krasne vyhledy pri vychodu slunce na sopecne ostrovy. Krome vyhledu jsme videli samozrejme i spousty zviratek, jak Jesterky lavove tak i Kraby lavove a nechybeli ani pelikani a po ceste zpatky na lod jsme se zastavili u skalisek a pozorovali celou skupinku tucnaku, uzivajici si ranni koupel.
Po snidani nasledovalo dalsi snorchlovani, kde jsme videli vse, na co jsme si mohli jen vzpomenout! Plavali jsme opet se vsemi moznymi druhy barevnych rybek, potkali jsme zase zraloky, ale i Stingraye a to nejlepsi jsme si samozrejme nechali na konec. Tesne nez jsme vylezli zpet do clunu, tak se na nas priplavali podivat zvedavi tucnaci a tuleni. Proste uzasny zazitek!!!
Po obede jsme pokracovali ve snorchlovani, tentokrat nas odvezli na piscitou plaz, kde jsme se mohli vydat na jednu stranu podel utesu a na druhou podel plaze. Vsude opet spousta ryb, ale to uz jsem znali a chteli videt neco noveheo :o) Kdzy jsme se koukali z vody na plaz, videli jsme zelvi stopy v pisku a David se zlobil, ze by radsi videl zelvy ve vode, nez jejich stopy na sousi. Kdyz uz jsme si rikali, ze je cas se vrtatit zpet, najednou jsme ji spatrila! Kareta obrovska tichomorska si tam v klidu zrala morskou travu a vubec se nasi pritomnosti nevzrusovala :o) Byli jsme snad ani ne na metr blizko a nemohli se vynadivat.
Odpoledni vylet byl na lavova pole stale jeste na Bartholomew ostrove. Tam nam nas pruvodce vysvetlil, jak ostrov vznikl erupci jine sopky a jak dalsi kopce vznikly propuknutim plynu zpod tekouci lavy. Vypadalo to tam jak na jine planete :o)
Pred veceri nechybel jiz tradicne drink a po vybornem jidle jsme sledovali krasne rozsvicenou hvezdnou oblohu jizni polokoule...

Jake dobrodruzstvi Ekvador asi prinese...

15. - 18. 5. 2012
Stastne stihnute letadlo do Quita melo zastavku v Bogote, coz se u me samozrejme v tento den nemohlo obejit bez problemu :o) Kdyz jsem sla prestoupit tak me odchytil pan z aerolinek a kontroloval me pas a letenku a chtel po me nejakou jizdenku z Ekvadoru. Ja samozrejme nic nemela, protoze jsem nevedela, kdy pojedu... On ze me jinak nepusti do letadla. Slysela jsem od jinych cestovatelu, ze Copa Air zarezervuje letenku bez platby na 48h a clovek si muze vytisknout itinerar a to jim vetsinou staci. Chlapik me odvedl do internetove kavarny, kde jsem si to vyridila. Moc se mu to nelibilo, ze to neni zaplacena letenka, a ze jim to v Quito stacit nebude. Rekla jsem mu, ze jestli to staci jemu tak at se nestara, ze v Quito si to s nima vyridim sama. Toz pustil me dal a prekvapive pri vstupu do Ekvadoru si nikdo zadnou leteku odeme nevyzadal :o)
Vzhledem k tomu, ze David priletel odpoledne a ja az pozde vecer, zarezervovali jsme si hotel dopredu a taky odvoz z letiste. Ja prijela az pred pulnoci, a tak jsem se v takovou hodinu nechtela shanet po odvozu do hotelu, preci jen Quito neni z tech nejbezpecnejsich mest :o)
Dalsi den jsme se vydali do mesta, vylezli na mistni baziliku a sli zjistit, jaka je situace s Galapagama. David mel pouze 12 dni, takze jsme si nemohli moc vybirat. On netrval na tom, ze na Galapagy musi, tak v pripade, ze by nebylo misto na zadne lodi, by jsme jeli na nejakou sopku ci do dzungle. Zeptali jsme se v jedne cestovce, kde kluk obvolal spousty lodi a bud nemeli misto nebo byli hrozne drahe. Puvodne jsme chteli lod na 8 dni, ale vzhledem k tomu, ze kveten je mimo hlavni sezonu, delaji jen 4 a 5 denni vylety.
Vypadalo to teda dost beznadejne tak jsme se sli jeste zeptat jinam. Tam nam slecna nasla asi tri lode a doporucila nam nejake denni vylety na dalsi ostrovy, tak ze bysme mohli zustat na ostrovech dele nez jen na vylet lodi. Po dlouhem premysleni a dohadovani jsme se rozhodli, ze poletime na Galapagy druhy den, zustaneme dva dny pred tim, nez se vydame na plavbu na krasne plachetnici Sagitta a pak si dame jeste dalsi dva dny na ostrove. Vyridili jsme si vse potrebne vcetne letenek a sli se prichystat na nas velky a pro me jeden z nejdulezitejsich vyletu.
Rano jsme vyrazili na letiste, kde jsme museli nechat zkontrolovat nase batohy, jestli nemame nejaky ovoce ci rostlinky. Pak uz jsme zaplatili vsechny mozny poplatky, dali si kaficko a naskakali do letadla. Bohuzel s nama jel skolni zajezd, tak ze o klidnem letu se dalo jen tezko mluvit. Aspon ze letadlo bylo z pulky prazdne, tak ze jsme si mohli presedavat od jednoho okenka k druhemu, podle toho, na jakou stranu byly zrovna ty nejlepsi vyhledy, abysme mohli hezky fotit. Cesta trvala dve hodiny a po obede jsme pristali do teplicka na ostrove Baltra. Je to pidi ostruvek tesne nalepeny na severnim pobrezi ostrova Santa Cruz, kde je v podstate jen letiste. Autobus nas odvezl do "pristavecku", odkud jezdi lodky na Santa Cruz. Je to jen par metru a vzhledem k tomu, ze jsme ukricenych deticek meli z letadla dost, rekli jsme si, ze pockame na dalsi lod, ktera mela jet behem pul hodiny. Mezi tim jsme se kochali krasnymi vyhledy na more a ostrov a uz fotili zviratka. Tam nas hned privitali pelikani, jesterky a dokonce zavitali i tulen, podivat se na nove turisty. V tu chvili jsme si rikali, ze nas ceka asi neco opravdu velkeho, kdyz jen za prvnich par minut jsme byli schopni toto vsechno nafotit a to jeste v pristavu, co potom na neobydlenych ostrovech :o)
Kdyz nas lodka prevezla, nasedli jsme do autobusu a nechali se odvezt na jizni pobrezi do Puerto Ayora, nejvetsi mesto nejen na ostrove, ale na celych Galapagach. Pouze 3% z celych ostrovu je obydlenych, zbytek je uznan jako Narodni Park od roku 1959.  Zvysujici se navstevnost behem let ma negativni vliv na prostredi ostrovu, a tak od roku 2007 UNESCO oznacila ostrovy na seznamu Svetoveho Dedictvi jako "ohrozene".
V Puerto Ayora nam netrvalo ani moc dlouho najit ubytovani a jeste se nam podarilo to usmlouvat na vybornou cenu :o) Odhodili jsme batohy a vyrazili obhlidnout mestecko a vyzjistit, jake mame moznosti na vylet na druhy den. Hned v pristavu jsme videli morske leguany, kraby a nepreberne mnozstvi pelikanu neustale chytajici ryby. Vyridili jsme si celodenni vylet na nejvetsi ostrov Isabela se snorchlovanim. Rano nas dve hodiny vezli po pekne houpavym mori na Isabela, kde jsme navstvivili reprodukcni centrum Zelv Slonich. Ve volne prirode jsou ohrozene, obvzlaste do veku 6let, kdy je muzou sezrat ostatni zvirata. Lidi z centra vysbiraji vajicka z hnizd a nechaji zelvy vyklubat v centru, kde zustanou az do 8 let. Pak je vrati zpet do prirody presne na misto, odkud vajicko vzali. Dalsi zastavka byla u laguny s plamenakam, kde byli bohuzel jen 4, ale neni divu, kdyz jich na celych ostrovech zije jen 500. Pak nas odvezli do mestecka Puerto Villamil, kde je uzasna plaz obydlena silenym mnozstvim morskych leguan, ze ma clovek strach, aby na ne neslap, kolik jich vsude je! V mestecku jsme dostali obed a pokracovali na lodi podel pobrezi, kde jsme videli kolonii tucnaku, tulene a pro jistotu vice leguan a krabu. Pak nadesel cas snorchlovani. Naskakali jsme do vody, kde byli nejaky barevny rybky a kdyz uz jsme chteli jit zpet na lod tak priplaval tulen a byl moc hravej. Krouzil pod nama a hezkou chvili tam s nama plaval. Pak uz jsme opravdu museli zpet na palubu, nebot cas bezel a my jeste meli dve hodiny jizdy zpet do Puerto Ayora pred sebou. Jen jsme se divili a nechapali, jak je mozne, aby to bylo jeste lepsi. Den a pul na ostrove a uz tolik zazitku. To je prave to uzasne na Galapagach... :o)