čtvrtek 31. května 2012

Galapagy - raj na Zemi

19. - 21. 5. 2012
Dnes na desatou jsme meli byt pripraveni na Baltra letisti, abysme se tam setkali s ostatnima clenama posadky a mohli spolecne vstoupit na palubu luxusni jachty Sagitta, zvednout kotvy a vyplout za dobrodruzstvim, ktere tyto ostrovy skryvaji. Na letisti jsme nakonec cekali dobre dve hodiny, nez priletel dalsi spoj s poslednima spolucestujicima.
Pak uz nas odvezli do zatoky, kde byla zakotvena nase lod. Malym clunem jsme dojeli primo k ni, kde nas privitala pocetna posadka, dostali jsme drink na uvitanou a byli nam prideleny kajuty. Pak nasledoval obed a po sieste jsme se vydali na nas prvni vylet do Black Turtle Cove. Naskakali jsme na cluny a odvezli nas do zatoky, kde zacala prehlidka  mistnich obyvatel :o) Videli jsme tam hejna Stingray, plavajici tesne po hladinou, tak ze na ne bylo krasne videt, taky zelva sem tam vystrcila hlavu nad vodu, aby se nadechla a pak to mnozstvi ptaku. Pelikani a Terejove modronohy, to byla podivana! Bylo uz kolem ctvrty hodiny odpoledne tak byl asi cas na jidlo. Pozorovat nespocet techto ptaku lovici ryby byla nadhera. Krouzi nad vodou a pak se stremhlav spusti primo do vody a uz si pochutnavaji. Clovek nevedel kam driv koukat, kolik jich tam bylo, litali tam jak rakety ze vsech stran.


Pak jsme shlidli a nafotili kycovity zapad slunce a vratili se na lod. Tam uz na nas cekal drink a male obcerstveni a hned jsme vyrazili na nocni plavbu k ostrovu Genovesa, coz melo byt asi 9 hodin plavby. Genovesa je jeden z nejvzdalenejsich ostruvku od cele skupiny a behem cesty k nemu jsme prekrocili rovnik :o) Vecere se uz teda podavala za jizdy, coz ne vsem udelalo dobre, protoze to docela houpalo :o) David byl bohuzel jeden z nich, tak ze jsme meli klidny vecer.
Kolem ctvrte hodiny rano jsme zakotvili a rano se probudili u pobrezi ostrova. Po vyborne snidani jsme zase naskakali do naseho clunu, aby nas odvezli na ostrov. Tam nas hned na plazi privitali Lachtani galapazsti



a opet mnozstvi ruznych druhu ptaku. Tentokrat jsme videli Tereje cervenonohe i s ptacaty, ale i Fregatky obecne i vznesene, Racky galapazske i lavove, Volavky velke, Tereje tichomorske, Hrdlicky galapazske a Darwinovy penkavy. Prosli jsme se kousek po ostrove, ale vzhledem k tomu, ze bylo stale na co koukat, co fotit a o cem povidat, trvalo nam to skoro tri hodiny!
Pak jsem se vratili na lod, prevlikli a vyrazili prozkoumat podvodni zivot. Videli jsme spoustu ryb vcetne Zraloku cernoploutvych a nespocet druhu hvezdic. Po obede nas vzali na Princ Philip´s Steps, kde se clovek  citi jak v Hitchcockove filmu Ptaci. Litali tam hejna Faetonu cervenoocasych a Racku lavovych a meli jsme i takove stesti videt Kalouse pustovku. Prochazeli jsme se po ostrove, kde se ucili pouzivat kridla ptacata Treju tichomorskych a kde stromu ozdobovali odpocivajici Fregatky vznesene.
Dalsi den jsme meli budicek uz v sest, protoze jsme meli v planu ostrov Bartholomew, odkud jsou krasne vyhledy pri vychodu slunce na sopecne ostrovy. Krome vyhledu jsme videli samozrejme i spousty zviratek, jak Jesterky lavove tak i Kraby lavove a nechybeli ani pelikani a po ceste zpatky na lod jsme se zastavili u skalisek a pozorovali celou skupinku tucnaku, uzivajici si ranni koupel.
Po snidani nasledovalo dalsi snorchlovani, kde jsme videli vse, na co jsme si mohli jen vzpomenout! Plavali jsme opet se vsemi moznymi druhy barevnych rybek, potkali jsme zase zraloky, ale i Stingraye a to nejlepsi jsme si samozrejme nechali na konec. Tesne nez jsme vylezli zpet do clunu, tak se na nas priplavali podivat zvedavi tucnaci a tuleni. Proste uzasny zazitek!!!
Po obede jsme pokracovali ve snorchlovani, tentokrat nas odvezli na piscitou plaz, kde jsme se mohli vydat na jednu stranu podel utesu a na druhou podel plaze. Vsude opet spousta ryb, ale to uz jsem znali a chteli videt neco noveheo :o) Kdzy jsme se koukali z vody na plaz, videli jsme zelvi stopy v pisku a David se zlobil, ze by radsi videl zelvy ve vode, nez jejich stopy na sousi. Kdyz uz jsme si rikali, ze je cas se vrtatit zpet, najednou jsme ji spatrila! Kareta obrovska tichomorska si tam v klidu zrala morskou travu a vubec se nasi pritomnosti nevzrusovala :o) Byli jsme snad ani ne na metr blizko a nemohli se vynadivat.
Odpoledni vylet byl na lavova pole stale jeste na Bartholomew ostrove. Tam nam nas pruvodce vysvetlil, jak ostrov vznikl erupci jine sopky a jak dalsi kopce vznikly propuknutim plynu zpod tekouci lavy. Vypadalo to tam jak na jine planete :o)
Pred veceri nechybel jiz tradicne drink a po vybornem jidle jsme sledovali krasne rozsvicenou hvezdnou oblohu jizni polokoule...



čtvrtek 24. května 2012

Jake dobrodruzstvi Ekvador asi prinese...

15. - 18. 5. 2012
Stastne stihnute letadlo do Quita melo zastavku v Bogote, coz se u me samozrejme v tento den nemohlo obejit bez problemu :o) Kdyz jsem sla prestoupit tak me odchytil pan z aerolinek a kontroloval me pas a letenku a chtel po me nejakou jizdenku z Ekvadoru. Ja samozrejme nic nemela, protoze jsem nevedela, kdy pojedu... On ze me jinak nepusti do letadla. Slysela jsem od jinych cestovatelu, ze Copa Air zarezervuje letenku bez platby na 48h a clovek si muze vytisknout itinerar a to jim vetsinou staci. Chlapik me odvedl do internetove kavarny, kde jsem si to vyridila. Moc se mu to nelibilo, ze to neni zaplacena letenka, a ze jim to v Quito stacit nebude. Rekla jsem mu, ze jestli to staci jemu tak at se nestara, ze v Quito si to s nima vyridim sama. Toz pustil me dal a prekvapive pri vstupu do Ekvadoru si nikdo zadnou leteku odeme nevyzadal :o)
Vzhledem k tomu, ze David priletel odpoledne a ja az pozde vecer, zarezervovali jsme si hotel dopredu a taky odvoz z letiste. Ja prijela az pred pulnoci, a tak jsem se v takovou hodinu nechtela shanet po odvozu do hotelu, preci jen Quito neni z tech nejbezpecnejsich mest :o)
Dalsi den jsme se vydali do mesta, vylezli na mistni baziliku a sli zjistit, jaka je situace s Galapagama. David mel pouze 12 dni, takze jsme si nemohli moc vybirat. On netrval na tom, ze na Galapagy musi, tak v pripade, ze by nebylo misto na zadne lodi, by jsme jeli na nejakou sopku ci do dzungle. Zeptali jsme se v jedne cestovce, kde kluk obvolal spousty lodi a bud nemeli misto nebo byli hrozne drahe. Puvodne jsme chteli lod na 8 dni, ale vzhledem k tomu, ze kveten je mimo hlavni sezonu, delaji jen 4 a 5 denni vylety.
Vypadalo to teda dost beznadejne tak jsme se sli jeste zeptat jinam. Tam nam slecna nasla asi tri lode a doporucila nam nejake denni vylety na dalsi ostrovy, tak ze bysme mohli zustat na ostrovech dele nez jen na vylet lodi. Po dlouhem premysleni a dohadovani jsme se rozhodli, ze poletime na Galapagy druhy den, zustaneme dva dny pred tim, nez se vydame na plavbu na krasne plachetnici Sagitta a pak si dame jeste dalsi dva dny na ostrove. Vyridili jsme si vse potrebne vcetne letenek a sli se prichystat na nas velky a pro me jeden z nejdulezitejsich vyletu.
Rano jsme vyrazili na letiste, kde jsme museli nechat zkontrolovat nase batohy, jestli nemame nejaky ovoce ci rostlinky. Pak uz jsme zaplatili vsechny mozny poplatky, dali si kaficko a naskakali do letadla. Bohuzel s nama jel skolni zajezd, tak ze o klidnem letu se dalo jen tezko mluvit. Aspon ze letadlo bylo z pulky prazdne, tak ze jsme si mohli presedavat od jednoho okenka k druhemu, podle toho, na jakou stranu byly zrovna ty nejlepsi vyhledy, abysme mohli hezky fotit. Cesta trvala dve hodiny a po obede jsme pristali do teplicka na ostrove Baltra. Je to pidi ostruvek tesne nalepeny na severnim pobrezi ostrova Santa Cruz, kde je v podstate jen letiste. Autobus nas odvezl do "pristavecku", odkud jezdi lodky na Santa Cruz. Je to jen par metru a vzhledem k tomu, ze jsme ukricenych deticek meli z letadla dost, rekli jsme si, ze pockame na dalsi lod, ktera mela jet behem pul hodiny. Mezi tim jsme se kochali krasnymi vyhledy na more a ostrov a uz fotili zviratka. Tam nas hned privitali pelikani, jesterky a dokonce zavitali i tulen, podivat se na nove turisty. V tu chvili jsme si rikali, ze nas ceka asi neco opravdu velkeho, kdyz jen za prvnich par minut jsme byli schopni toto vsechno nafotit a to jeste v pristavu, co potom na neobydlenych ostrovech :o)
Kdyz nas lodka prevezla, nasedli jsme do autobusu a nechali se odvezt na jizni pobrezi do Puerto Ayora, nejvetsi mesto nejen na ostrove, ale na celych Galapagach. Pouze 3% z celych ostrovu je obydlenych, zbytek je uznan jako Narodni Park od roku 1959.  Zvysujici se navstevnost behem let ma negativni vliv na prostredi ostrovu, a tak od roku 2007 UNESCO oznacila ostrovy na seznamu Svetoveho Dedictvi jako "ohrozene".
V Puerto Ayora nam netrvalo ani moc dlouho najit ubytovani a jeste se nam podarilo to usmlouvat na vybornou cenu :o) Odhodili jsme batohy a vyrazili obhlidnout mestecko a vyzjistit, jake mame moznosti na vylet na druhy den. Hned v pristavu jsme videli morske leguany, kraby a nepreberne mnozstvi pelikanu neustale chytajici ryby. Vyridili jsme si celodenni vylet na nejvetsi ostrov Isabela se snorchlovanim. Rano nas dve hodiny vezli po pekne houpavym mori na Isabela, kde jsme navstvivili reprodukcni centrum Zelv Slonich. Ve volne prirode jsou ohrozene, obvzlaste do veku 6let, kdy je muzou sezrat ostatni zvirata. Lidi z centra vysbiraji vajicka z hnizd a nechaji zelvy vyklubat v centru, kde zustanou az do 8 let. Pak je vrati zpet do prirody presne na misto, odkud vajicko vzali. Dalsi zastavka byla u laguny s plamenakam, kde byli bohuzel jen 4, ale neni divu, kdyz jich na celych ostrovech zije jen 500. Pak nas odvezli do mestecka Puerto Villamil, kde je uzasna plaz obydlena silenym mnozstvim morskych leguan, ze ma clovek strach, aby na ne neslap, kolik jich vsude je! V mestecku jsme dostali obed a pokracovali na lodi podel pobrezi, kde jsme videli kolonii tucnaku, tulene a pro jistotu vice leguan a krabu. Pak nadesel cas snorchlovani. Naskakali jsme do vody, kde byli nejaky barevny rybky a kdyz uz jsme chteli jit zpet na lod tak priplaval tulen a byl moc hravej. Krouzil pod nama a hezkou chvili tam s nama plaval. Pak uz jsme opravdu museli zpet na palubu, nebot cas bezel a my jeste meli dve hodiny jizdy zpet do Puerto Ayora pred sebou. Jen jsme se divili a nechapali, jak je mozne, aby to bylo jeste lepsi. Den a pul na ostrove a uz tolik zazitku. To je prave to uzasne na Galapagach... :o)

pondělí 21. května 2012

Tyden na Amazonce

6. - 15. 5. 2012
V autobuse do Manaus jsem potkala jednoho mistniho kluka Victora, ktery byl na ceste domu take z Venezuely. Byl tak hodny, ze me doprovodil az k hostelu i pres to, ze prselo. Ubytovala jsem se v hostelu Manaus, kde jsem potkala Americanku Amber a po snidani s ni vyrazila do mesta a na "setkani vod". Je to soutok rek Negro a Solimoes, jedna reka je cerna a druha hneda a nekolik kilometru tecou bez toho, aby se smichaly, protoze kazda ma jinou rychlost, hustotu a teplotu a spolecne pak tvori Amazonku. Potom jsme se prosly po meste a domluvily se jeste s jednou Brazilkou z hostelu, ze pujdem vecer do mistniho divadla na Tosca!!! No jo, verte neverte, Evka byla na opere :o) Odpoledne jsem musela vyresit ten muj fotak. Bohuzel se nerozesel, teda snazil se... Zavolala jsem o radu "pritele na telefonu", pana fotografa Solce, ke kteremu obcas zajdu na konzultace. Poradil mi jaky fotak si koupit a ja si ho sla objednat pres internet a doufala, ze vcas dojde k nam na farmu do Anglie, aby mi ho mohl David privezt. Vecer jsme teda vyrazily do divadla, byl to docela zazitek, ale preci jen pro me jednou staclo :o)
Dalsi den jsme sly do mesta koupit listky na lod. Ja jsem mela namireno do Tabatinga, mesto na kolombijske hranici. Holky me pomohly usmlouvat cenu a pak uz jsme sly nakupovat houpaci site, ktere budme potrebovat na lod, abysme mely v cem spat :o) Rano holky odjely a ja jsem se sesla s Victorem, zasli jsme na cafe a ja myslela, ze me trochu ukaze mesto, ve kterem jsem zatim nenasla nic zajimaveho, ale nakonec to bylo naopak. Provadela jsem spis ja jeho, protoze on se tam prestehoval teprve ped par mesici :o) Aspon se mnou zasel na trh, kde jsem koupila par suvenyru a pomohl mi se se vsema domluvit, nebot portugalsky prekvapve nemluvim :o)
Na stredu rano jsem mela listek na svoji lod. Mela jsem tam byt na jedenactou, pry dve hodiny pred odjezdem, abych dostala relativne dobre misto, kam zavesit sit. Pred tim jsem jeste stihl vybehout do mesta, koupit poslednich par veci a poslat domu prvni balicek. Pak uz jsem vyrazila do pristavu a nechala se odvezt na svoji lod. Dve hodiny pred odjezdem opravdu nebylo dost na to, aby clovek ziskal nejake misto na sit. Bylo tam uplne narvano, jen tak tak jsem nasla mistecko, kam se moje sit vesla. Je to nakladni lod, ktera ma na prvni palube nalozene veskere mozne zbozi, na druhe je misto na zaveseni siti pro 200 lidi a nahore je sezeni s malym barem. Kdyz uz jsme tam cekali dve hodiny, predpokladala jsem, ze vyrazime na cestu, ale nic se nedelo... Stale jsem cekala, ze se zjevi nejaky turisti, abych si mela po ceste s kym povidat, ale bohuzel se nepostestilo, byla jsem tam jedina :o) Kolem sesty hodiny si najednou vsichni zacali brat svoje misticky a pribory a smerovali do kuchyne, byl cas vecere. Kdyz se prvotni chaos trochu uklidnil, sebrala jsem odvahu a sla se podivat, co je k jidlu, jestli se to bude dat pozrit, ci ne :o) Byla zeleninova polivka, tak jsem si trochu vzala a docela to slo. A konecne jsme se dockali toho, ze jsem zvedli kotvy a vypluli!
Kolem osmy uz byli vsichni zakukleny, tak me nezbylo nic jinyho, nez jit taky spat. Noc byla docela dobra, v siti se spatne nespi :o) Budicek byl hodne brzo, uz v sest nas pani kucharka zacala svolavat na snidani. Vybabrala jsem se ze site a sla zjistit, jak takova snidane na lodi vypada. Byly tam housky s maslem, neco podobneho jogurtu, co jsem radeji nechala lezet a silene sladky kafe, co se nedalo pit. Tak ze moje kazdodenni snidane se skladala z housky s maslem, mnam :o)
Zdejsi koupelna, nebo jestli se tak da tak kabinka nazvat, taky stala za to! Byl to zachod se sprchou, cele o velikosti asi tak 1.5 x 1.5m a voda ve sprse pravdepodobne z reky... Cely den jsme toho opravdu moc nenadelala... Spala, cetla si a snazila se neco fotit. Fotak se snazil, automaticke ostreni nefungovalo, tak jsem prepla na manualni a doufala, ze z toho nejaka fotka bude. Nemela jsem poneti, protoze displej nefungoval, ale za zkousku to stalo a vyplatilo se, fotky tam opravdu jsou. Kazdy den se byl stejny, jako i obed a vecere, kazdy den naprosto to same. Ryze, fazole, spagety a kure. Vzhledem k tomu, ze pry na techto lodich vsichni turisti dost ochori, troufla jsem si tedy pouze na ryzi a fazole, tak ze tydenni jidelnicek opravdu pestry.
Cela cesta mela trvat 6 dni, tak ze jsme meli byt v Tabatinga v pondeli odpoledne. Ja jsem mela letenku z Leticia, coz je mestecko v podstate spojene s Tabatinga, ale na kolobijske strane. Jenze jak uz to v techto koutech sveta byva, nic neni nacas... Tak me nemelo ani prekvapit, kdyz jsme v pondeli rano zastavili v meste, o kterem jsem vedela, ze je jeste dost daleko od cilove stanice. Zacala jsem se trochu obavat, jestli tam jeste ten den budeme. Sla jsem teda za takovym milym panem, ktery pomahal v kuchyni a snazil si se mnou povidat. Ptala jsem se ho, kdy budeme v Tabatinga a on mi s usmevem na tvari sdelil, ze zitra, pry dopoledne! Toz nemohla jsem moc delat, jen doufat, ze to stihnu. Druhy den rano jsem si teda zacala davat veci dohromady, abych byla pripravena rovnou vybehnout z lodi. Jediny divny bylo to, ze nikdo jiny se nebalil a vsichni byli dost v klidu. Kdyz nas zavolali na obed, bylo mi jasny, ze tam hned tak nebudeme, protoze jinak by na urcite nekrmili tesne pred cilovou stanici. Sla jsem teda opet za panem a tentokrat uz s letenkou v ruce, abych mu ukazala, v kolik mi to leti. Ted uz se pan moc nesmal a sdelil mi, ze pry tam budeme ve dve! Mela jsem letenku na 15.30, takze jedina mala vyhoda byla, ze v Kolombii je casovy posun, tak jsem mela hodinu k dobru. Ve 14.45 jsme konecne zastavili v pristavu a ja rychlosti blesku vystrelila z lodi. Tam me ale zastavil pan "pomocnik" a rekl mi, ze nejsme v Tabatinga, ale v sousednim mestecku. To uz jsem myslela, ze ho chytim pod krkem :o) Pry mam byt v klidu, ze odtud jezdi vodni taxi a bude to rychlejsi nez nase lod a odvedl me si koupit listek. Kdyz jsem zaplatila a chtela nastupovat do lodky, pani u kasy mi sdelila, ze se pojede, az bude lod plna! To uz jsem byla smirena s tim, ze mi letadlo uleti... Kdyz tam asi po peti minutach byly jeste dve mista volny, rekla jsem, ze ty dva listky koupim, hlavne at uz jedeme. Na posledni chvili naskocil jeste jeden kluk, tak mi te jeden zaplatil. Za pul hodiny jsme byli jiz v te spravne destinaci a ja se prodrala mezi prvnimi z lodi ven. Tam me odchytil jediny taxikar, za ktereho jsem byla tentokrat rada, protoze jinak je nemuzu vystat, jak jsou doterni. Kdyz jsem videla to "auto" tak jsem se trochu lekla, protoze to byla prorezavela popelnice na koleckach, neco tak zlyho jsem nevidela, ale nemela jsem jinou moznost, cas bezel...
Tady neni zadny oficialni prechod, takze clovek musi nejdriv na policejni stanici v Tabatinga pro vystupni razitko z Brazilie a pak na letisti pro vstupni razitko do Kolombie. Tak jsem panovi taxikarovi rekla, ze potrebuji nejdriv na policii a pak na letiste a to rychle! Kdyz jsme nastartovali, vozitko se rozkuckalo a priskokama vpred se rozjelo rychlosti maximalne tak 20! Nicmene jsme dojeli na policii, kde jsem dostala razitko a naskocila zpet do popelnice, ktera se s jeste vetsi namahou rozjela smer letiste. Asi tak v pulce cesty se jeste vic zakuckala, a zustala stat. To uz jsem mela asi 50min do odletu a pan sel pod kapotu neco spravovat, ze pry zadny problem. Ja v tom vsak problem videla. Zkusil znovu nastartovat, ale nic se nedelo tak mi zastavil jinyho taxika, ja rychle preskocila a jeli jsme. Pan me ujistil, ze tady staci byt pul hodiny pred odletem, protoze je to malinky letiste, takze jsem mela vlastne hrozne casu :o) Vlitla jsem s batohem na check in, dosla si do kancelare pro vstupni razitko a konecne uz v klidu nastoupila do letadla a mola napsat Davidovi, ze jsem letadlo stihla a vecer se s nim potkam v Quito!

úterý 15. května 2012

Angel Falls - vodopady se vsim vsudy

2. - 5. 5. 2012
K Angel vodopadum se da dostat pouze letadlem a ja jsem letela z mestecka Ciudad Bolivar. Bylo to malinky letadylko Cessna pro sest osob vcetne pilota a byla jsem tam prekvapive jako jediny cizinec, i kdyz na letisti bylo spousta turistu. Cesta do Canaima trvala asi hodinu a pul a i pres nejake ty mracna byly krasne vyhledy. Na "letisti" na me a ostatni cekal pruvodce a odvezli nas do ubytovani Kavac Tour. Tam jsme dostali pokoje a ja se sla projit na plaz k Laguna Canaima, odkudje krasny vyhled na vodopady. Voda jak v lagune tak v rece je az hneda, coz je pry zpusobene barvivem ze stromu rostoucich vsude kolem. Po obede nas vzali na lod a jelo se k vodopadum Sapo. Kdyz jsme k nim dosli, mohli jsme se na ne dojit podivat z druhe strany cestou za vodopadama. Nejsou nijak vysoke, ale za to siroke a tolik vody padat jsem jeste nevidela. Byl to docela zazitek a ja si samozrejme nemohla nechat ujit prilezitost udelat par fotek za takovou vodni stenou. Dala jsem si pekne fotak do igelitky a vyrazila. Bylo to neco uzasnyho, ale bohuzel muj drahy fotacek si to neuzil tak jako ja a druhy den pri ceste k hlavnim Angel Falls vypovedel sluzbu. Asi mel vody dost, ne ze bych ho vykoupala, ale preci jen igelitka uplne sucha nezustala a me ruce byly taky dost mokry kdyz jsem fotila. Toz byla jsem na sebe dost nastvana, ale uz bylo pozde... Byl tam jeden clovek s podobnym fotakem a rikal, ze mu radne zmoknul a dva dny nefungoval, ale pak se probral a zase bezel jako hodinky. Doufala jsem ve stejny zazrak, ale memu brouckovi se zpatky do prace nejak nechtelo. Dostal teda odpocinek v pytli ryze a ja si dala svoji kartu k jednomu klukovi do fotaku a aspon tak si udelala par fotek u uzasnych Angel Falls. Cesta k nim po rece trvala s prestavkama skoro osm hodin a pak jsme jeste sli asi hodinu na vyhlidku co nejblize k nim. Uz jsem videla dost vodopadu, ale toto byl pohled, pri kterem kazdymu musi spadnout celist :o) Jsou to nejvyssi vodopdy na svete s vyskou 979m. Pro porovnani asi 16 krat vyssi nez Niagara Falls. Pocasi bohuzel zrovna nejlepsi nebylo, ale nastesti se mraky roztrhaly a my si uzivali vyhledu. Pak nas "ubytovali" v kempu hned pres reku, odkud jsme jeste stale z dalky vodopady videli. Dostali jsme veceri a kazdemu byla pridelena houpaci sit pro dnesni noc. Moc hezky zazitek usinat v dzungli pri sumeni ne Niagary :o) ale prijemne hlucne reky...
Rano jsem chtela vstat na vychod slunce a uzit si jeste par poslednich pohledu, ale probudili jsme se bohuzel do destiveho rana a mraky byly tak nizko, ze bylo sotva videt reku :o( Aspon ze po ceste zpatky na lodce se nam postestilo a mraky se na chvily rozestoupily a bylo videt jak vodopady tak krasne stolove hory kolem.
Pak jsme se rozloucili, byla to vyborna skupinka lidi, potkala jsem tam Slovenku tak jsem si zase mohla popovidat v rodne reci :o)
Po obede nas odvezli na letiste a tentokrat jsem letela v "mnohem"vetsim letadle pro vic nez 20 lidi! :o)
V Ciudad Bolivar jsem se potkala opet s Francouzem Olivier, se kterymjsem byla na Orinoco Delta. Mel byt uz davno pryc, ale mel problemy s bankou tak nikam nemohl odjet :o( Aspon jsem mela partaka na veceri a na pul osmou jsem si to uz frcela na autobusove nadrazi, odkud mi jel autobus do Boa Vista v Brazilii. Cesta mela trvat krasnych 20h a prekvapive jsme meli 2h zpozdeni, coz je vsak v takove strece zanedbatelne. Aspon na hranicich vse probehlo bez problemu a dokonce jsem si popovidala s panem urednikem na brazilske strane, ktery umel anglicky a byl potesen, ze se setkal s prvnim Cechem :o) V Boa Vista jsem si akorat koupila listek do me konecne destinace Manaus a behem hodiny jsme vyjeli na dalsich 12h na cestu! Ale coz, nemuzu si stezovat, kdyz chci setrit a neutracet za letenky tak se pak musim nechat pekne vytrast v autobusech :o)

středa 9. května 2012

Tak tomu se rika maraton!

13. 4. - 1. 5. 2012
Jeste nez me Misa s Miro opustili tak jsem si hodila na papir, co vsechno chci videt do 15. kvetna, kdy se potkam v Quito s mym kamaradem Davidem (kovar co nam delal kone v Anglii). Pekne jsem si to sepsala a vyslo mi to, ze mam na vse dost casu. Kdyz jsem se ale podivala znovu, zjistila jsem, ze jsem si nejakym zahadnym zpusobem pridala tyden! Doslo teda na velke sileni a zbesile vyhledavani informaci jak to vsechno napravit. Nakonec jsem se musela rozhodnout, jestli jet lodi z Panamy do Colombie nebo radsi stravit tyden v Kostarice. Lod u me vyhrala, coz znamenalo se behem dvou dni premistit do Panama City odkud naskocim na lod. Sedla jsem si teda na dva dny na strasne klimatizovanej autobus a s rymou jsem prijela s peti hodinovym zpozdenim do Panama City. Mela jsem tam zamluveny hostel, ale kdyz jsem mela takovy zpozdeni tak moji postel dali nekomu jinymu :o( Nemela jsem energii na to hledat neco jinyho tak mi dali matraci na balkon a bylo to vyreseny :o)
Rano jsem se sla projit po meste a pak jsem se spolecne s anglickym parem Steph a Matin nechala odvezt na pobrezi, kde jsme se jako posedni pripojili k posadce nasi lode Fritz the Cat, catamaran, ktery vlastni rakousky kapitan Fritz. Tri dni jsme se potulovali kolem krasnych karibskych ostruvku San Blas, koupali se, snorchlovali, no proste nuda, co vam budu povidat :o) Behem tech dnu jsme chytili zraloka, kteryho nam pak pripravili k veceri a posledni den pred vyplutim na sire more Fritz s Martinem chytili pet krabu a lobstra a vsechno jsme to snedli, bylo to vyyyybooorrrnnnyyyy! Neni nad cerstve chyceny morsky potvory :o) Na lodi nas bylo celkem 17 a byla to vyborna skupinka lidi ze vsech koutu sveta. Posledni dva dni byly non stop prejezd pres otevrene more do Cartagena, kdy se vsem dela spatne, protoze to preci jen houpe :o) Prvni den jsem si preventivne vzala pilulku proti morske nemoci, ale nic mi nebylo tak jsem to dalsi den zvladla i bez ni. Je pravda, ze hodne lidi nebylo zrovna v nejlepsi nalade a chut k jidlu nemeli veskerou zadnou, bylo mi jich trochu lito, takovy hezky vylet... Do Cartagena jsme dorazili brzo rano, dali si snidani a odvezli nas do mesta. Tam jsem spolecne se Steph, Martinem a Clayem hledala ubytovani a stravili jsme tak skoro cely dalsi tri dni. Je to krasny kolonialni mesto a ve stare casti jsme se neustale se vsema z lodi potkavali :o) Nez jsem vyrazila na cestu do Venezueli, chtela jsem si udelat jednodenni vylet na ostrov Rosario, ale kdyz jsem rano prisla do pristavu tak mi rekli, ze more je moc rozboureny a zadny vylet se nekona. Dalsi den jsem si teda zase sedla na vic nez 24h na autobus do Caracas, kde jsem akorat prestoupila na dalsi, smer Ciudad Bolivar. Tam jsem prijela asi ve ctyri rano a chvili se dohadovala s taxikarem na cene do Posada, kterou jsem si vybrala v pruvodci. Konecne jsme vyrazili a po chvili zastavili v maly ulici a ja se snazila na dome najit jmeno Posady, kam jsem chtela odvezt. Jediny, co jsem videla bylo vylety, informace zde... Bylo mi jasny, ze me odvezl ke svymu kamaradickovi, ktery zajistuje vylety na Angel vodopady. Za prvy jsm vedela, ze s jeho spolecnosti jet nechci, protoze na internetu o nich nic dobryho nepsali a za druhy se nebudu ve ctyri rano rozhodovat o vyletu, ktery stoji nekolik set dolaru, na to jsem byla opravdu moc unavena. Byla jsem na oba hrozne nastvana, ale nechtela jsem se moc zlobit, preci jen jsem byla sama uprostred mesta, ktery nema byt az tak moc bezpecny a porad jeste byla tma jak v pytli. Slusne jsem podekovala, rekla jsem, ze se na vylety prijdu zeptat rano, a ze bych rada do ty Posada, kam jsem chtela. Konecne me vysadil na spravnem miste, ale tam zase meli jen dva osledni pokoje volne a samozrejme ty nejdrazsi tak jsem v klidu odkracela a nakonec nasla neco jinyho. Rano jsem si obesla mesto a vyridla dva vylety a to na Orinoco  Delta a na Angel vodopady. V Posada jsem se potkala s Francouzem Olivier a Americanama Alicia a Evan, se kteryma jsem dalsi den jela na tri dni na vylet na Orinoco Delta, coz je venezuelska cast amazonskeho pralesa. Prvni den jsme se projizdeli po nekolika ramenech reky, sledovali spousty ptaku vcetne krasnych tukanu, videli jsme nekolik ricnich delfinu a hledali anakondy, coz se nam bohuzel nepostestilo. Ubytovani jsme byli uprostred pralesa v drevenych chatickach, kde nam i varili. Kdyz jsme tam uz za tmy prijeli a sli se najist tak trileta dcera majitelu na me ukazuje, at jdu za ni, ze mi chce neco ukazat. Ja jako blbec ji nasleduju s celovkou na hlave a ona ukazuje na proutenou strechu pristresku, kde sedi hnusna macata cerna tarantule!!! Ja jsem samozrejme zacala silet a ona se narame bavila :o) Pry se nemam ceho bat, ze nic nedela, jen tam bydli, proste takovy domci mazlicek :o) No, dovedete si asi predstavit, jak dobre se mi v noci spalo.. Rano jsme spolecne s nasim pruvodcem vyrazili rybarit pirane na coz jsem se obzvlaste tesila :o) Z nasi skupiny se postestilo jen me a nasemu pruvodci chytit dve pirane. Nebyli nijak obrovsky, ale zoubky meli a pekne ostry! Odpoledne jsme sli na obchuzku po pralese a vecer objevili dalsi tarantuli, tentokrat v mistnosti, kde jsme vecereli :o( Potkala jsem se tam s Polakem Lukasem a popovidali jsme si zase po dlouhy dobe cesky, protoze rok v Praze pracoval a dneska pracuje jako fotograf tak bylo o cem povidat. Dalsi den jsme jeste vyrazili na vylet do vesnicky mistnich lidi zijicich na rece a pak uz nas odvezli zpatky do civilizace.

úterý 1. května 2012

Zatim nejnarocnejsi vystup...

7. - 12. 4. 2012
Na ostrov Ometepe jsme prijeli v pozdnim odpoledni a kochali se vyhledy na sopky Madras a Concepcion. Jeste stale jsme nebyli rozhodnuti, na kterou z nich polezeme, Madras je nizsi,  ale je zcela porostly mlznym lesem, tak ze po ceste nejsou v podstate zadne vyhledy a cesta je jedno velke bahenne dobrodruzstvi. Concepcion je vyssi (1610m) a take narocnejsi na vystup a vzhledem k tomu, ze tam zadny les neni, krom trochy na zacatku, vystup pri jasne obloze muze byt trosku teplejsi :o) Do mestecka Altagracia jsme prijeli uz za tmy a kvuli tomu, ze to byla posledni noc velikonoc, hledani ubytovani se razem stalo skoro nemyslitelnym ukolem. Hotelu tam taky moc nebylo a kam jsme vlezli tam nam rekli to samy, ze misto nemaji! Nakonec se prece jen jeden pokoj nasel. Konecne jsme se rozhodli pro vystup na sopky Concepcion, ale kdyz uz bylo tak pozde tak jsme vystup odlozili az na dalsi den, protoze nebyl cas zaridit na zitra pruvodce a koupit nejake jidlo s sebou. Druhy den jsme teda jeli se vykoupat do prirodnich pramenitych bazenku, ci jak by se to melo nazvat :o) Voda ma udajne dobre pusobit na kuzi a relaxovat svaly. Mozna jsme si tento vylet meli teda nechat az po vystupu na sopku. Bylo tam spousta lidi, konec koncu jako vsude behem Velikonoc. Stravili jsme tam mozna tri hodiny, uzili si prijemne osvezujici vody a pro cestu zpatky jsme si vybrali prochazku po plazi.
Dalsi den jsme vyrazili na sopku. S nasim pruvodcem jsme byli domluveni, ze z hotelu odchazime v 5.45 rano. Cesta byla opravdu narocna, jak jsme slyseli od ostatnich. Nekonecne prime stoupani na slunicku se brzo zmenilo ve stoupani v mracnech. Rozhodne jsme nikam nespechali, a tak jsme na vrchol dorazili asi az v 10. Po ceste jsme potkali par silencu, kteri byli uz na ceste dolu, ale z vyhledu nic mit nemohli, protoze vse bylo zahaleno v oblacich. Na uplnem vrcholu to strasne foukalo, ze jsme si museli hned sednout, abysme neskoncili, jako moje ksiltovka, primo v krateru :o) Videt bylo sotva na par metru tak jsme tam chvili sedeli a uzivali si krateru a pak sestoupili o trochu nize, kde to uz tolik nefoukalo a pockali si asi hodinu, nez se mraky rozehnaly a my si mohli vychutnat vyhledy na jezero a sousedni sopku Madras. Sestup byl samozrejme narocnejsi, protoze nektere useky byly hodne prikre a po kamenech to dost podkluzovalo a nase jiz unavene nohy chtely vypovidat sluzbu. Nakonec jsme to zvladli a dorazili zpatky do mestecka za krasneho slunneho odpoledne a mohli si uzit vyhledu na zdolany vrchol.
Rano jsme byli dost zniceni, a tak jediny, na co jsme se zmohli, bylo dojit na autobus a vyrazit do San Juan del Sur na plaz. Tam jsem se prosli po mestecku a vyridili si vlet na konich na dalsi den. I ja jsem se k tomu nechala ukecat a to jen kvuli tomu, ze nam slibili, ze se projedeme na plazi, coz byl vzdy muj sen :o) Domluvili jsme si to uz na sedmou rano, protoze horko bylo veliky, tak aby chudaci konici nemuseli v tom nejvetsim vedru.  Nakonec se k nam pridal jeste jeden kluk a v peti jsm vyjeli na vyhlidku na okolni plaze a more. Byla to nadhera. Jen me bylo lito tech koni, ktery samozrejme nevypadali dle mych predstav, byli dost hubeny :o( Po plzi jsme se probehli a stravili tam vic casu, nez bylo v planu, tak ze jsme ve finale meli hodinu zpozdeni, ale nikomu to evidentne nevadilo, nebot v teto casti sveta cas nehraje velkou roli :o)
Dalsi den uz jsem se musela rozoucit s mymi kamarady Misou a Mirem, kteri se museli vratit domu a ja se rozhodla, ze si vezmu tyden spaneltiny, ze mi to treba trosku pomuze a budu se jednodusseji dostavat z jednoho mista na druhy.