Dlouhy vylet po male casti stredniho Mongolska

11. - 18. 10.2013
Dalsi den naseho vyletu po strednim Mongolsku jsme venovali navsteve Kharkhorin, byvaleho hlavniho mesta mongolske rise behem 13. stoleti. Prosli jsme krasny klaster Erdene Zuu z 16. stoleti. Kolem klastera jsou dnes zachovale dve kamenne zelvy. Kdysi tyto sochy tvorily hranice starovekeho Kharkhorin, jako ochranci mesta. (zelvy jsou povazovany za symbol vecnosti)
Pak uz jsme si to smerovali k tzv. White Lake neboli jezero Terkhiin Tsagaan. Tam jsme dorazili pred zapadem slunce a mohli vybehnout na vyhlidku nad jezerem a kochat se krasnymi vyhledy. Vzhledem k tomu, ze jsme spali u rodiny, co byla napul prestehovana do zimniho stanoviste, tak zbyle jurty byly letni, to znamena, ze tam byla pekna zima, nebot venku byl uz poprasek snehu. Kdyz nam zatopili v kaminkach, tak tam bylo jak v saune, ale do rana to pekne vychladlo a voda ve flaskach nam regulerne zmrzla :o)
Rano jsme na sebe navlikli co jsme meli a vyrazili na projizdku na konich k sopce Khorgo - 2240m. Tam jsme vybehli nahoru a skoukli krater a zase sedli na nase ore a vratili se zpet k jezeru. No, projizdka to byla hezka, kdyby clovek zapomnel na ty zmrzly nohy. Pro nekoho jako ja, kdo je zhyckany z Evropy na jezdeni na konich v pohodlnem sedle, to byl docela sok. Konici nas moc neposlouchali, i kdyz jsme se snazili se naucit mistni pobidky a pokriky. Ze sedla nas bolel cely clovek, i pres to, ze to nebyla ta typicka mongolska drevena sedla, ale mela i nejakou tu radoby vycpavku :o)
Dalsi den jsme se vydali na dlouhou cestu pres zasnezene plane k horkym pramenum, kde jsme se nalozili do kamennych bazenku dokonale teploty, a pomalu ale jiste, se tam varili a obcas se zchladili snehovou prehankou a mistnim pivkem :o)
I kdyz nejsme na jihu zeme, kterou prevazne zabira znama poust Gobi, i v teto casti se najde takova "mala Gobi". Nejdrive jsme si udelali prochazku do nevelkeho klastera, ktery je schovany mezi skalisky podel pisecnych dun. Rodina, u ktere jsme ten den bydleli, pro nas udelala klasicke mongolske barbeque. Ve velke mn kotliku nechaji rozpalit nad ohnem kameny a pak se do toho nahazeji kusy masa, tentokraat to byla koza, a k tomu se prida nejaka mrkev, brambor a cibule. Prikreje se to a necha se to pekne delat. I pres to, ze ja nejsem tim nejvetsim fanouskem masovych pokrmu, jsem musela konstatovat, ze to bylo nejen krehke, ale i velmi chutne :o) Tentokrat nam k piti nabidli opet "caj" ale i vodku, ktere se tu neboji asi tak jako v Rusku :o) Naleje se do sklenicky a necha se to kolovoat a kazdy si musi pripit a vzdy se udelaji tri kolecka. Ja se alkoholu zas nejak nebojim, ale cistou vodku taky zrovna nemusim, tak ze jsem vzdy jen smocila rty, poslala sklenicku dal a vyvazla z dalsi mongolske tradice bez uhony.
Rano pan domaci pochytal sve velbloudy, skocil na ore a vyjeli jsme na projizdku. Bylo krasne slunecne pocasi, jen ten vitr nas malem sfouknul, ale vsichni jsme prezili a na tech chlupacich si to uzili! A to byla uzasna tecka za timto krasnym vyletem.
Dalsich par dni jsme stravila v Ulaanbaatar, vyprat veci a zajistit si vse potrebne na dalsi vylet, tentokrat na jih, do Gobi pouste. I pres to, ze uz je pekna zima, obvzlaste zde, a tudiz ne ta prava doba pro navstevu Mongolska, nebylo tak narocne najit dalsi spriznene cestovatelske duse a sestavit skupinku pro tento vylet. Vse vzdy zalezi na poctu ucastniku, cim vice, tim to mene stoji ;o) V Golden Gobi Guest House, kde jsem byla ubytovana, jsem se pridala ke skupince, ktera se skladala z paru Nemcu Dana a Stefan a American Shawn. Vsichni prekvapive v me vekove skupine, coz se ne tak casto stane, vetsinou jsem ta nejstarsi :o) Celi nedockavi dalsiho dobrodruzstvi jsme naskakali opet, do jiz osvedceneho, ruskeho UAZu a vyrazili za piskem...

Z horka do zimy

1. - 10. 10. 2012
Odlet z Papua nebyl zas az tak bez problemu. Muj let Madang - Port Moresby byl zrusen, tim padem jsem nestihla let do Australie... Bylo to trosku namahave je presvedcit, aby me dali na jiny let od jine spolecnosti, protoze jsem potrebovala proste co nejrychleji do Sydney a kupovat novou letenku v uvahu opravdu neprichazelo. Nakonec vse dobre dopadlo a ja jsem se vratila "domu" k me rodince v Dover Heights jen se 24 hodinovym zpozdenim :o)
Tam jsem stravila prijemny vikend s rodinkou, pobalila vse a nasedla na letadlo na dalsi kontinet, tentokrat do Asie :-) Pristala jsem v parnem, dusnem Singapore, i pres to, ze bylo po pulnoci. Tam jsem si zazadala o visa do Mongolska, coz nebyl zadny problem a druhy den jsem si je mohla vyzvednout. Probehla, nebo spis vedrem znavena probrouzdala mestem, coz je jedno velke nakupni centrum a je hodne tezke tem vsem lakadlum odolat. Kloubou dolu pred vsema, kteri odolaji :o)
Pak uz byl cas se posunou smerem na sever a z duvodu casu, ktery se neuveritelne kratil, jsem musela opet zvolit jako druh dopravy letadlo :o( Do Pekingu jsem priletela brzo rano a ubytovala se v krasnem Kings Joy Hostel, primo v centru hned vedle Zakazaneho Mesta. Odpoledne jsem si zajela koupit listek na vlak do Ulaanbaatar a planovala, kam se v Mongolsku podivat. Pocasi zatim bylo krasne, venku kolem dvaceti, ale preci jen je zacatek rijna a Mongolsko je nemilosrdne, kdyz prijde na pocasi.
Rano jsem dojela na hlavni vlakove nadrazi, kde moc cizincu nebylo, jen nejake dve organizovane skupiny. Vetsina cestovatelu jezdi celou Transibirskou magistralou, tak ze jich vic jede opacnym smerem. Byl to teda krasny super cisty vlak a kupicko jsme mela jen pro sebe, tak ze tech tricet hodin ubehlo vlastne docela rychle :o) Prechod pres hranice byl teda nekonecny. Nastesti jsme nemuseli vystupovat, prijeli jsme tam kolem desaty vecer, ale nez vsichni soudruzi zkontrolovali pasy a vagony, a nez se prehodily koleje, tak to proste trvalo asi pet hodin!
Do Ulaanbaataru jsme prijeli prekvapive nacas, do krasneho slunecneho odpoledne s teplotou asi 16 st.! Neverila jsem tomu, ze jdu v Mongolsku po meste jen v mikine :o) Nasla jsem hostel bez problemu a hned se dala do reci s ostatnima, co tam byli ubytovani a uz meli nejaky ten vylet do okoli za sebou, tak bylo od koho sbirat zkusenosti a doporuceni.
Vzhledem k tomu, ze uz bylo konec sezony, tak uz tolik "jurta"kempu neni otevreno a tudiz nemusi byt zcela jednoduche se po zemi pohybovat. Muj puvodni plan byl, si pujcit kone a projet to tam okolo a spat u rodin prave v juratch. Prave kvuli pocasi to bohuzel nebylo mozne. Teda kdybych byla otuzily domorodec tak asi jo, ale to ja, milovnik tepla, opravdu nejsem :o)
Nakonec jsem s Nemcem Maxem, jeho kamaradkou Barbarou nasla jeste jednoho clena posadky a to Franckouzsku Justine a sestavili jsme vylet do centralniho Mongolska na 8 dni. Meli jsme zajisteny auto, respektive neprekonatelne vozidlo UAZ, ridice a pruvodkyni. Toto auto dokaze vse a nic mu nezustane stat v ceste. Pravda, neni to asi to nejpohodlnejsi auto na svete, ale dostane se vsude, v mokru, suchu, snehu, kameni :o)
Prvni den jsme se zastavili v narodnim parku Hustai, ktery je znamy tim, ze sem do volne prirody byli navraceni kone Takhi neboli kone Przewalskeho. Na kopci jsme zahledli stado tak jsme se k nim vydali, ale o nasi spolecnost asi moc nestali, nebot se pomalu ale jiste posunovali opacnym smerem :o) Bylo to krasne, videt ty bezstarostna zvirata, prochazejici se po rozlehlych kopcich a prezvykujici travu.
Pak uz jsme jeli hledat nejakou rodinu, ktera by nas pro dnesni noc ubytovala. Je akorat obdobi, kdy se lide bali a premistuji se do zimnich stanovist. Nasli jsme nakonec jednu rodinu, ktera byla napul odstehovana, ale mela tu jeste postavene dve jurty a byli tak hodni, ze nam jednu prenechali. Byla to jeste letni jurta, tudiz zcela ne tak zateplena, ale kaminka uvnitr mela, tak se to krasne a rychle vyhralo a zima jeste nebyla tak velka, aby uvnitr mrzlo. Tak ze si nebylo na co ztezovat :o)
Kdyz jsme se ubytovali, tak nam nase pruvodkyne Mogi pripravila veceri. Dostali jsme klasicke mongolske jidlo Tsuivan, coz jsou nudle s masem a zeleninou. Jsme v Mongolsku, kde lide prevazne ji maso a vubec vse, co se da z jednoho zvirete snist a mleko a mlecne vyrobky. Tak ze i v tomto nudlovem jidle je vice masa a tuku nez zeleniny. Ze zeleniny tu pestuji jen brambory, mrkev, zeli a cibuli a takhle pred zimou uz toho moc neni.
Zrovna ja, ktera maso nemusim, jsem si mongolskou kuchyni opravdu neoblibila. A predstava se napit jejich Suutei Tsai - doslova prelozeno jako caj s mlekem, je pro me nepredstavitelna. Ja normalne mleko pit nemuzu a toto je prevarene mleko s vodou a zelenym cajem a jeste k tomu osolene.
To byl jeden z duvodu, proc jsem se nemohla sama vydat na pruzkum teto krasne zeme, protoze kdyz by me v rodine posadili k nim k jidlu, ja bych samozrejme nemohla odmitnout jejich pohostinnost, ale na druhou stranu bych to bohuzel nemohla ani pozrit. Chapu, ze spravny cestovatel ma ochutnat mistni kuchyni, coz ja rada delam, ale zrovna tady to proste pro me neni. Je to tezke to mistnim vysvetlovat, pro ne je to kazdodenni jidlo a piti a v podstate neznaji nic jineho a tudiz je tezke pochopit, ze my bychom radeji vodu a masa pomalu :o)

"Prochazka" zelenou Papuou

17. - 29. 9. 2012
Kdyz jsem ukoncila Black Cat Trail tak jsem se potkala s Elizabeth, ktera bydli v Lae, ale je puvodne z vesnicky Ponowei, ktera je v Southern Highlands Province, shovana pod druhou nejvyssi horou PNG Mt. Giluwe (4367m). Eli se sama nabidla, ze kdybysme meli zajem, ze nas rada vezme do sve rodne vesnice. Po prevazne casti zeme je lepsi se pohybovat s nekym mistnim, tak jsem jeji nabidku rada prijala.
Puvodne jsem s Lu a Paul chtela jet do Tari, coz je jeste dale u indoneske hranice. Nekolik lidi nas od tohoto rozhodnuti zrazovalo kvuli nepokojum v teto oblastu. Byli i taci, kteri tam ziji jiz 30 let a rikali, ze takhle spatne to tam jeste nevideli tak jsme se rozhodli, ze teda nebudeme zbytecne riskovat a pojedeme s Eli.
Kdyz Eli dorazila do Goroka tak jsme skocili na PMV a vyjeli smer Mt. Hagen. Tam jsme museli prespat a pri te prilezitosti teda navstivili Eli sestru Florence. Dalsi den jsme nakoupili nejake jidlo s sebou a sli hledat PMV do Ponowei. Stesti pralo a my narazili na Eli bratrance, ktery tuto trasu jezdi a hned bylo v buse veselo, protoze nikdo z cestujicich nechtel uverit, ze opravdu jedeme k nim do vesnice.
Tam nas privitali s velkym potesenim a sirokymi usmevy, protoze krome Eli manzela Australana, tam zadneho jineho cizince nevideli :o)
Ubytovali jsme se v jejim domecku a cely zbytek jeji rodiny nam pomohl pripojit elektriku, donest vodu a proste se ujistit, ze mame vse potrebne.
Na druhy den jsme si naplanovali vylet do okolnich kopecku a dzungle. Jakmile jsme vytahli paty z domecku tak se k nam postupne zacali pridavat snad vsechny deti z vesnice :o) Sel s nama i bratr Eli, coz je ucitel v mistni skole, tak ze nas po chvilce byla pekna banda.
V dalsi vesnicce, kterou jsme prochazeli jsme opet stropili velke pozdvizeni, proste je stale mnoho lidi, kteri jeste cizince nevideli... Nakonec jsme byli radi, ze jsme vsechny ty mistni meli s sebou, protoze se ukazalo, ze budeme potrebovat jejich pomoc. Vzhledem k tomu, jak jsme se s kazdym zastavovali a povidali, jsme nemeli uz tolik casu, kolik jsme na nas okruh potrebovali, a tak jsme to museli vzit zkratkou, kterou znali prave jen obyvatele okolnich vesnic. Museli jsme se brodit pres reky a vetsinou nam museli prosekavat cestu a hlavne pomahat po drsnych stezkach, strmych a pekne rozbahnenych. Me uz to po predesle zkusenosti z Black Cat Treku moc neprekvapovalo, ale bylo hezky mit tolik pomocniku :o)
Dalsi den jsme uz museli toto krasne misto i jeho pratelske obyvatele opustit a vratit se zpet do Goroka. Tam jsme se rozloucili nejen s Eli, ale take Lu, ktera se jiz sama vydala k rece Sepik. Je to krasna cast zeme na severozapade, kam jsem take chtela jet, ale casu uz moc nezbyvalo, a takovy vylet si zaslouzi vic nez 3 dny.
Do odletu jsem mela uz jen par dni, a tak jsem si vycetla hezky vylet z provincie Chimbu do primorskeho mestecka Madang. V pruvodci psali o jednoduche, skoro az prochazce, na tri dni. Spolecne s Paul jsme si sehnali "pruvodce", kluka, ktery zije v Goroka, ale puvodne je z vesnicky podel cesty, a tudiz to tam zna. Jenze, jak jsem jiz zminila, vsichni se radi kamaradi s cizincema, tak ze z naseho jednoho pruvodce byli razem tri :o)

Kegesugl, vychozi vesnice naseho vyletu, je i misto, odkud se zacina vystup na nejvyssi horu PNG Mt. Wilhelm (4509m). Po ceste jsou krasna dve jezera Piunde a Aunde ve vysce 3500m. Meli jsme den navic, tak rozhodnuti bylo jednoduche, udelat si prodluzku prave pres ty jezera. 

Kdyz uz konecne doslo k tomu, abysme se domluvili v kolik vyrazime na prechod k pobrezi, tak nasi opatrovnici navrhli, ze v sest rano. To pro nas bylo prekvapive brzo, kdyz tvrdili, ze to budou tak ctyri hodiny chuze. Nakonec jsme je premluvili na osmou, ale tusila jsem uz nejakou zradu. Za krasneho pocasi jsme vyrazili podel zelenych kopecku, skrz male vesnicky, kde jsme se casto zastavovali, abysme pozdravili a popovidali. Kdyz rekli, ze pujdeme ctyri hodiny, myslela jsem, ze to bude tak pet. Po asi peti hodinach jsme dosli na rozcesti na upati hory, odkud bylo videt do udoli a na okolni hory. Jeden z nasich pruvodcu k nam s usmevem na tvari prisel a rekl. Vidis to mestecko dole v udoli? A vidis tu bilou skalu naproti v horach? Tak u te bile skaly dnes spime :o) Myslela jsem, ze si dela legraci, ale bohuzel to byla pravda. Pry je to dalsi tri hodiny do udoli a dalsi tri nahoru ke skale. 

Na zacatku treku jsme byla nastavena proste na to, ze jdu lehky trek, denne tak pet hodin, tak ze to pro me bylo trochu nemile prekvapeni. Bohuzel cesta byla strastiplna, o lehke prochazce se opravdu nedalo mluvit. Spali jsme u rodiny jednoho z nasich spoluvyletniku, kteri nas s usmevem na tvari uvitali, uvarili veceri a ulozili. Pravda, bylo to asi to nejjednodussi nocovani celeho meho vyletu, ale ta pohostinnost a laskavost, se kterou se o nas starali byla k neuvereni a v tu ranu, jsme zapomenli na vsechny boleni z narocne cesty. 

Dozvedeli jsme se, ze jsme sesli z hlavni cesty, o ktere se v pruvodci pise, tudiz z toho byl o "neco malo" tezsi vylet. Kdyz videli, ze nam to trva o "neco" dele nez mistnim, tak se rozhodli, ze dalsi den pujdem teda zkratkou. Zkratka ale nebyla o nic kratsi ani jednodussi, proste jsme sli zase asi deset hodin a posledni den jsme skoncili kolem obeda, dosli k silnici a naskocili na autobus do finalni destinace Madang.

Tam jsme si vyridili snorchlovaci vylet na dalsi den, abysme si ve vode hezky protahli bolave svaly :o) Byli jsme jedini zajemci, ale to pry problem neni a vezmou nas kam chceme. Je tam krasny Madang Resort Hotel, ke kteremu patri potapecske centrum. Luxusni lodi nas odvezli  na domluvene misto, kde jsme asi dve hodiny snorchlovali a obdivovali uzasne koraly a barevne rybky. Zcela uneseni tou podvodni krasou jsme podekovali a vratili se do naseho hostelu, kde jsme bohuzel zjistili, ze nam chybi v penezenkach penize. Tak ze, kdo z vas miri timto smerem a chce snorchlovat nebo se potapet, prosim, dejte si na tento podnik pozor. V lepsim pripade tam vubec nechodte, podvodnici by se nemeli podporovat. Ve meste toho casu bylo jeste jedno potapecske centrum, tak spis volte to. 

Byla to nemila tecka za mym mesicnim putovanim po teto krasne zemi, o ktere se rika "ocekavej neocekavane", ale ani tato negativni zkusenost nezmenila muj pohled na ni. Rikaji se ruzne veci... Ano, problemy tam jsou, ale kde ne... Jinak ti pravi domorodci jsou uzasne pratelsti, starostlivi, napomocni a hlavne nesmirne pohostinni lide.

              

Po ceste do Goroka

11. - 13. 9. 2012
Dalsi den jsem musela opustit klidny ostruvek, protoze jsem se chtela jeste zajet podivat do Lababia alias Kamiali, pred tim, nez prejedu do vnitrozemi do Goroka na ten velky festival.
Rano jsem teda skocila na lod zpatky do Lae. Kwina - pani majitelka Guest House v Lae mi prubezne volala, jestli jsem v poradku a jak se mam. Chtela, abych ji dala vedet, az budu zpatky v Lae, aby mi mohla pripadne nekam odvezt. Rikala jsem si, ze uz toho pro me udelala vic nez dost, a ze vim kam jedu a jak se tam dostanu, tak jsem ji nechtela obtezovat. Kdyz jsme dojeli do Lae tak jsem vzala batoh na zada a sla na mestsky minibus a nechala se odvezt na hlavni trh, odkud jezdi minibusy na vsechny strany. Vedela jsem, ze tam musim prestoupit, abych se dostala do jineho "pristavu", odkud jezdi lode do Lababia. Kdyz jsem nastoupila do dalsiho busu tak se se mnou dal do reci jeden pan a vyptaval se, kam jedu. Kdyz jsem rekla ze do Lababia tak pravil, ze tam ted zadne lode nejezdi, ale ze mi pomuze se poptat a neco najit. Shodou okolnosti to byl nejaky znamy Roberta (meho pruvodce z Black Cat Trail). Nakonec prisel s Nero, coz byl Robertovo stryc, ze ten pry tam jede a muzu se s nim svezt. Vedela jsem, ze je tam jeden Guest House a Nero pry jestli jsem kontaktovala pana spravce Ham, ze tam jedu. Samozrejme jsem nikomu nevolala a doufala, ze to nejak klapne.
Kdyz jsme dorazili na misto tak me vyhodili primo u Guest House, ale Ham tam nebyl. Posadili me pred domecek, kde mi delala spolecnost jeho sestra s detma, ze tam se mnou pockaji nez Ham prijde. Prinesli mi caj a ryzi, ze musim mit urcite hlad :o) Toz mela a rada si suchou ryzi dala :o) Kdyz konecne Ham dorazil tak mi dal klicky od pokojicku. Byla to takova proutena haticka, ale mela moskytieru tak snad moc haveti po me nepoleze...
Lababia je znama pro velke mnozstvi ptaku, hlavne Rajek. Domluvila jsem se teda na dalsi den s Ham, ze mi vezme na svoji kanojce na reku, hledat ty barevny operence.
Rano byla reka jak zrcadlo, vsude klid, jen bylo slyset ruzny ptaky jak se navzajem prekricuji. Snazili jsme se nejakou Rajku vystopovat, ale bohuzel se nepostestilo a my zadnyho nevideli. Kdyz jsme se vratili tak jsme se prosli podel vesnice na plazi a ja se sla zpatky, abych napsala par radek do denicku a hodila si nohy nahoru. Pak zacalo pekne prset tak se nedalo nic moc delat tak jsem klabosila s Ham a pak jsme spolecne uvarili veceri.
Dalsi den dopoledne jsem se musela uz vydat zpet na cestu do Lae. Nero me zase odvezl svoji kocabkou, ale bylo to trosku vetsi dobrodruzo, protoze pekne foukalo a chvilema prselo, tak ze to s tou malou lodkou na tech velkych vlnach dost hazelo, jeste ze netrpim morskou nemoci :o)
V Lae jsem zase naskocila na minibus a popojela k hlavnimu trhu, abych tam odchytla dalsi bus, ktery jede na zastavku, odkud jezdi PMV (mistni autobus) do Goroka. Kdyz jsem vystoupila, tak jsem se sla zeptat, ktery busik tam jede. Odchytla jsem mladsi par a oni se me hned ujali, ze nemuzu jet sama, a ze pojedou se mnou. Neplanovali jet mym smerem, ale meli pocit, ze se asi o me musi postarat :o) Dokonce si vzali i moje cislo, ze mi vecer zavolaji, jestli jsem v poradku dorazila do cilove stanice. Jsou proste zlati!
Tam me doslova a do pismene posadili do autobusu a ujistili se, ze me ridic vyhodi presne tam, kde potrebuju :o) Rozloucili jsme se a ja mohla vyrazit na dalsi dobrodruznou cestu...
V autobuse mohlo byt tak 25 lidi a vsichni se narame bavili tim, ze maji osamelou "white marry" mezi sebou. Pan, co sedel vedle me, mi nejdriv nechal precist noviny, coz je mistni zvyk. Kdyz ma nekdo noviny tak je proste po precteni posle dalsim cestujicim. Jeste ze je jednim z urednich jazyku anglictina tak jsem si mohla trochu pocist. Oni se proste podeli o vse :o)
Dalsi pani vyzvidala, kam jedu a co tam budu delat, a ze jede k sestre, ktera v Goroka bydli, tak ze jestli neco budu potrebovat, ze se na ne muzu obratit. Je neuveritelny, jak jsou starostlivi! Po ceste me bylo nabidnuto jeste spousty jidla. Silnice nebyla zas az tak spatna, byla to "narodni dalnice" :o), tak ze krome useku s chybejicim asfaltem, obrovskyma dirama, ci zaplavenyma usekama to bylo dobry. Pocasi pralo, tak ze vyhledy na krasne zelene kopecky byly krasne. Po nekonecnych vic nez peti hodinach jsme prijeli do Goroka a vysadili me blizko Narodniho sportovniho institutu, kde jsem byla ubytovana a cely Festival se odehraval primo tam. 

Festival Goroka Show

14. - 16. 9. 2012
V Goroka jsem se potkala s Lucille, se kterou jsem se seznamila pres internet, kdyz jsem hledala partaka na cestovani po teto zcela jedinecne zemi.
Dalsi den jsme se potkali jeste s Paulem, coz je Australan a dalsi clen naseho tymu :o) Domluvili jsme si vylet  s pruvodcem Tiger :o) do nedaleke vesnicky Asaro, ktera je domovem tzv. Mudman. Dle legendy byli lide z kmene vesnice Asaro zahnani nepritelem do reky, kde se schovali v bahennych brezich a cekali, nez nepritel zmizi. Kdyz se z reky vynorili, byli celi od bahna a lide nepratelskeho kmene je videli, mysleli si, ze jsou to duchove a utekli. Duchove a vse s tim spojene se na Papue bero velmi vazne. Od te doby pouzivali toto maskovani, ale nemohli si zabahnit oblicej, protoze verili, ze bahno z Asaro reky je jedovate tak si vyrobili masky z bahna s ruznymi vyjevy v obliceji.
Prosli jsme si vesnici a vyckali na slibene predstaveni zabahnencu :o) Byli naprosto uzasni, plizili se tam jak kdyz opravdu vyhledavaji ocekavaneho nepritele. Byli krasne zmalovani a meli strasne tezky masky na hlavach. Jedna pry vazi 15kg, cemuz bych i verila, protoze jsem na hlavu jednu dostala. Po predstaveni jsme sebehli dolu k rece ve vesnici, kde chovaji rybky. Maji je v takovych terasovitych prirodnich sadkach. Domluvili jsme se, ze podporime mistni vesnicany a nechame si jednu rybku udelat. Netusili jsme vsak, jak mistni "rybareni" vypada :o) Proste se z jedne sadky voda vypusti a ryby se rukama nachytaji :o) Proc sedet nekde s prutem a vyckavat, kdyz to jde prece tak jednoduse :o)
Dalsi den jsme vyrazili na mistni trh v Goroka, kde se da koupit skoro vse. Neuveritelne mnozstvi zeleniny a vyborneho ovoce, ale take varene jidlo, obleceni a dalsi nezbytnosti ke kazdodennimu zivotu. Samozrejme je tam i velka cast venovana Betel nut, bez ktereho vetsina Papuancu nemuze byt.
Betel je orech palmy Areca, ktera roste v jihovychodni Asii a Pacifiku. Lide zde na Papue ho zvykaji cerstvy, ne jako v ostatnich zemich, suseny. Vse potrebne lze koupit kdekoli, podel silnice i na kazdem rohu ulice ve mestech. Cerstvy orech se nejdrive rozkouse a pak se prida cerstvy stonek horcice namoceny ve vapencovem prasku. V okamziku, kdy se tyto tri veci skousou dohromady, dojde k chemicke reakci a vse zcervena. To je videt vsude na ulicich, jak si lide odplivavaji :o) a hlavne na jejich ustech a zubech. Zanechava to trvale zabarvene rty a jazyk a bohuzel to hodne nici zuby. Je to ale mistni, zvyk, tradice a pratelske gesto nabidnout a pozvykat betel.
Odpoledne se jiz zacaly sjizdet vsechny "sing sing" skupiny, ktere se ucastni festivalu do Narodniho Sportivniho Institutu, tak ze jsme to meli jako na dlani, kdyz jsme bydleli primo ve stredu celeho deni.
Druhy den rano jsme po snidani vybehli na hriste mezi krasne nalicene a nastrojene domorodce a mohli obdivovat jejich zpivani a tanceni. Behem chvilky se clovek citil jak v jine dobe. Sem a tam me nekdo vzal mezi sebe, abych se pridala k tanci nebo me pomalovali oblicej zarivymi olejovymi barvami, asi abych zapadla do davu :o)

Cele dopoledne, hlavni hriste, kde se vsechny skupiny predvadeli porote, bylo pristupne jen lidem s tzv. VIP vstupenkama, tak ze jinymi slovy, cizincum... Po poledni tam uz vsak pustili nedockave mistni publikum, tak ze se to velmi rychle zaplnilo, tak ze jsem se necitila jako zadny VIP, ale jako bezny clovek, ktery nema problem se pratelit s mistnima. Vsak jsme akorat jine barvy pleti, ale to jak jsou uprimni, pratelsti a vzdy se o vse podeli, to by jim nejeden "bily" mohl zavidet :o)
Odpoledne zacalo prset, ale vlastne to byla prijemna sprska se v tom horku trochu zchladit. Bylo narocne se v tom davu udrzet pohromade s Paul a Lu, ale kdyz se to trochu utisilo tak jsme se zase nasli a delili se o dojmy a ukazovali si nepreberne mnozstvi fotek, kterych jsme kazdy nacvakali pozehnane. Pred treti hodinou odpoledne jsme byli svedky tzv. "Rock Concert". Je to vyraz pro nepokoje, kterych je tu vic nez dost, kdyz po sobe zacnou hazet kameny. Tentokrat to nebylo zadne nedorozumneni mezi kmeny ci obyvateli mesta, ale nedockavost obrovskeho davu. V druhe casti sportovniho arealu se chystal koncert mistni skupiny a ve tri se prave mely brany otevrit. No a nektere netrpelivce to vyprovokovalo k hazeni kamenu na plechove oploceni celeho arealu, coz byl teda pekny "koncert". Jak se brana otevrela dav se vritil dovnitr a bohuzel jeden to neustal a chudak s polamanyma nohama musel byt odvezen do nemocnice. Vypadalo to hodne dramaticky, ze jsem byla prekvapena, ze to odnesl "jen" jeden.
Dalsi den to vypadalo velmi podobne, zase dopoledne chvile relativniho klidu k foceni mezi vsemi skupinami, pred tim, nez se tam nahrnuli vsichni ostatni. Pak probehlo dlouhe recneni vsech ruznych zastupitelu a dalsich papalasu. V minulosti vyhlasovali viteze cele akce, ale vzhledem k tomu, ze to vyvolavalo nepokoje mezi jednotlivymi kmeny od toho upustili, tak ze "vitezove" jsou vsichni :o)
Zakoncili to naprosto uzasnym predstavenim jedne skupiny, kde nekolik chlapiku hralo na plastove trubky s pantofli a skupinka holek k tomu krasne zpivala a tancovala. Nikdy bych si nemyslela, ze trubka od potrubi s zabkou muzou vyloudit tak krasny zvuk. Tak ze to byla uzasna tecka za naprosto vydarenym festivalem, ktery byl zatim jednim z nejsilnejsich zazitku meho vyletu :o)

Zaslouzeny odpocinek :o)

6. - 10. 9. 2012
V Salamua jsme se vecer potkali s Elizabeth a Doughlas. Eli je mistni holka, co si vzala Australana a ziji v Lae. Ona je puvodne z male vesnicky Poanowei nedaleko Tari. Kdyz jsem rekla, ze tam chceme jet tak se do me pustili, teda hlavne Dough, ze tam nemuzeme jet bez nikoho mistniho, ze je to moc nebezpecny. Ve finale jsme se domluvili, ze kdyz budeme chtit, ze Eli by byla ochotna za mnou prijet do Goroka a vzit nas do jeji vesnice. Neni nad to, nez jet s mistnim :o) K tomu vsemu nam jeste nabidli, ze se s nima muzeme zitra rano svezt zpet do Lae, protoze maji svoji lod a taky odjizdi.
Rano jsme teda vsichni naskakali na lod a behem hodiny byli zpet ve meste. Sli jsme do kancelare, kde jsem pred tim dostala info o treku. Tam totiz Robert driv pracoval jako pruvodce, tak jsme sli Mine pozdravit a ukazat mu fotku. Byl mile potesen, jen nechapal, ze jsme to stihli tak rychle. No museli jsme to zkratit o den, kdyz jsme nemeli stan :o) Pak uz jsme s Robertem pockali na mistni bus, ktery jede k memu Guest House a tam se rozloucili. Oba jsme byli dost vyrizeni s bolavyma nohama a peknyma puchyrema, ale zdolali jsme to, co nazyvaji jednim z nejtezsich treku na PNG :o)
Na dalsi den jsem si naplanovala presun na Tami ostrov, abych si tam odpocinula a dala se trochu dohromady :o) Rano me opet Kwina odvezla do mesta a zase vzala Franka s sebou, aby mi pomohl najit tu spravnou lod. Chvili to trvalo, protoze jsme nebyli ve spravnem, nechci rict pristave. Proste misto, kde cekaji lode nez bude dostatek lidi ci nakladu do dane destinace... :o) Frank tam se mnou zustal cekat, protoze Kwina ma pocit, ze nikde nemuzu chvili ani stat, natoz chodit. Zlata to starostliva pani :o) Dal se tam se mnou do reci starsi par, a ze pry jejich lod jede do Finshhafen, coz je nejblizsi mestecko na pevnine, a ze me na ostrov pak klidne hodi. Toz proc ne, lod uz byla z pulky plna, tak uz by se melo brzo jet. Hodila jsem teda batoh do lodi a prisedla si k mistnim, kteri me s velkym usmevem na tvari vitali, protoze timto smerem moc cizincu nejezdi :o)
Cesta trvala skoro 4 hodiny. Rikaji tomu "banana boat". Je to takova plechova kocabka, kam nalozi co se da a lidi si posedaji okolo, pripadne samozrejme i na naklad :o) Zadnou strechu to nema, tak ze slunickomil jako ja si to muze uzivat. Jedou dost rychle, tak ze obcas skoky pres vetsi vlny jsou dost narocne, chtelo by to polstar pod zadek :o)
Ve Finshafenu jsme vysadili vsechny zbyle cestujici a uz jen ja jsem se vezla na ostrov. Vysadili mi pred domeckem pana Luke, ktery ma na starosti mistni Guest House. S trochou prekvapeni, ale milym, mi privital a odvedl me do domecku. Byl to na mistni pomery hezky, docela i velky dum, kde nahore byly dve velke mistnosti s matracema. Dole byla "kychynka" a venku zachod, co vic clovek na malem ostruvku potrebuje? :o)
Pripravila jsem si loze, natahla moskytieru a pan domaci mi prinesl rendliky, abych si mohla neco uvarit. Jeste, ze jsem s sebou mela nejaky nudlovy polivky a mohla teda slavnostne poveceret :o)
Dalsi den jsem opravdu odpocivala, jen s par mistnima detma obesla ostruvek a povalovala se. Nic moc jinyho se tam delat neda a hlavne pocasi nepralo a dobrou pulku dne prselo :o( Nicmene teplo bylo dost na to, abych se mohla aspon vykoupat. Dalsi dva dny to vypadalo podobne, poflakovani se u vody, schovavani se pred destem, a tak jsem mela aspon cas se pustit do cteni pruvodce Mongolska, me dalsi dulezite destinace...

Vody vic nez zdravo

4. - 5. 9. 2012
Jestli jsem si myslela, ze nas trek uz moc horsi ci nebezpecnejsi byt nemuze tak jsem se mylila :o) Kdyz jsme se konecne dostali zpet na puvodni trasu po om, co jsme velkou oklikou obesli sesuvy pudy, dosli jsme do vesnicky, kde nedaleko je reka, pres kterou se musime prebrodit. Toz to jsme v planu meli, ale jen jsem asi netusila, co to znamena brodit reku na PNG :o) Kdyz se k nam ve vsi pridali tri chlapici, ze nam pres reku pomuzou tak jsem si nejdriv myslela, ze prehani, ale kdyz jsme prisli k rece tak jsem pochopila, proc jsme je vzali s sebou... Byla to dost siroka reka a vypadala i prudce. Udelal hsem asi dobre rozhodnuti si nechat boty, abych si usnadnila prechod. Jeden chlapik si hodil muj batoh na hlavu a vyrazil. Druhy me chytil za ruku, pekne stisknul a sli jsme. Voda se rinula vcelku rychla, ale dalo se to ustat, ale i tak jsem byla urcite rada za pomoc. Chtela jsem si teda hodit batoh na zada, abysme pokracovali, ale to jsem netusila, ze to byl teprve zacatek celeho vodniho dobrodruzstvi. Nasledovaly jeste dalsi dve velke brodeni, ale to uz bylo narocnejsi :o) Proud byl tak silnu, ze se neho nedaly moc zvedat, snazila jsem se je jen tak sourat to kamenech a doufat, ze nezavravoram, protoze to by asi muj "prevadec" ani ja neustal. Nakonec jsme vsechny ramena reky presli a vesnicce Mobo nechali nase pomocniky. Mistni skola mela akorat poledni prestavku, tak se vsichni museli prijit podivat na toho silence :o) Byla jsem po pas mokra, boty plny pisku, ale v jednom kuse... Pan ucitel umel velmi dobre anglicky tak se vyptaval, ale hlava mu to i tak moc nebrala, co v techto koncinach sama pohledavam :o)
Podekovali jsme a rozloucili se a vyrazili dal. Jeden pan se mi ptal, jestli jdem az do New Camp, coz byla vesnicka, kde jsme meli v planu prespat. Rikala jsem, ze jo a jeho reakce mi prisla trosku podivna, jak kdyby si myslel, to to za svetla stihnout nemuzem...
Slo se podel reky, co se behem chvile zmenilo v chuzi v rece, nebo spis potoce, s predchozima prechodama se to neda sronat. Bylo to ale nekonecny a ja zacala chapat obavu mistnich, jestli to do dalsi vesnice stihnem. Vzhledem k tomu, ze Robert tento trek sel uz hodne davno tak jsem zacala pochybovat, jestli jsme vubec na spravne ceste, respektive rece :o) Potkali jsme skupinku mistnich a ty nas ujistili, ze jsme spravne tak nam nezbylo nic jinyho nez se brodit dal. Vedeli jsme, ze vesnicka je na kopcu tak jsme cekali, kdy zacneme stoupat. Konecne jsme se dockali, vyskrabali se po klouzave cesticce nahoru a uz videli policka, coz je vzdy dobre znameni nejakeho obydli na blizku. Do New Camp jsme prisli se zapadem slunce a mohli si uzit vyhledy jiz opet na ocean. Na uvitanou jsme dostali kokos, jako ze ja zas takovy fanousek nejsem, moc rada jsem ho vypila a i kousek ohlodala a o zbytek se podelila s jejich psem, ktery mi byl moc vdecny :o)
Predali jsme jim jidlo, prevlikli se a sli k ohni cekat na vecu. Nadlabli jsme se a sli velmi brzo spat, protoze jsme se domluvili, ze rano vyrazime pred svitanim tak na patou. Chteli jsme zkusit stihnout lod ze Salamua zpet do Lae ten samy den. K rece jsme to meli pry neco pod dve hodiny, kde jsme si meli vzit bambusovy raft a dojet k mori do same vesnice Salamua.
Cesta ve tme byla dost zajimava, opet bahnita cesticka z kopce, tak ze to zas klouzalo a obcasnemu vyvaleni se jsme se ani jeden nevyhnuli :o) Ve svetlech nasich baterek se obsac leskla oci cert vi ceho, radsi jsem se ani neptala, mozna lepsi nevedet :o)
Jak jsme se jiz nekolikrat presvedcili, doba chuze mistnich se hodne lisi od nasi, tak ze do Kamaitum, kde jsme si meli vyzvednout raft jsme prisli po sedmy a museli docela dlouho cekat na pana, ktery mel rafty na starosti. Dalsi vec bylo dojit k hlavni rece San Francisco, po ktery poplujem, coz ve finale byla pekna streka, minimalne dalsi hodka.
Tam byl pripraveny nas raft, coz bylo jen par bambusu svazanych dohromady, tak ze kdyz jsme tam hodili nase batohy a nasedli tak jsem sedela ve vode :o) Do toho zacalo prset, tak ze mi byla ce finale pekna zima. Proud nebyl moc silny a tak nam to trvalo dele nez jsme cekali a do Salamua jsme prifrceli az pred druhou. Pocasi bylo jeste horsi, ted uz to byl neustaly poradny dest a pro dnesek uz zadna lod do Lae nejela :o(
Sli jsme se teda ubytovat do mistniho Guest House, ale nikdo tam s klicema nebyl. Robert ma ve vesnici spoustu pribuznych tak jsme k jednim zasli, kde jsem se mohla prevlict do suchyho, udelali ohen, abysme se zahrali a opet nam uvarili co jsme si prinesli.