Den prvni - nekonecny, narocny!

2. 9. 2012
U Robertovo kamaradu nam uvarili veceri z toho, co jsme si prinesli. Ryze smichana s cinskou nudlovou polivkou a rybickama z konzervy. Toz spatny to nebylo, ale jist to kazdy den bude mozna trochu nuda :o) Pro mistni je ryze tak trochu vyjmecne jidlo. Kdyz uvarili kilo ryze tak jsme my dostali kopec a cela rodina si pry taky pomlaskla. Deti z toho mely trochu Vanoce, tezky to zivot...
Jejich hlavni jidlo jsou sladke brambory, kterych maji neskutecne mnozstvi ruznych druhu. Jak jsem byla zblbla z cestovani po ostatnich zemich, tak jsem se hned na zacatku zeptala, jake je jejich narodni jidlo. Bylo mi receno... Banany, sladke brambory a zeleny listy, nevim presne ceho, ale dobry. Prisla jsem si trochu blbe, ze jsem polozila tak stupidni otazku, ale bylo pozde. Ryzi ve vesnicich moc nemaji, jsou to velke vzdalenosti ji jit koupit a je to tezky to donest. Maso... Kurata i prasat tam maji, ale ji je spis pri vetsich seslostech ci dulezitych prilezitostech. Ve mestech je to samo jidelnicek mnohem pestrejsi. Sladky brambory delaji na ruzne zpusoby, varene, pecene, grilovane a vsechny jsou moc dobre. Ja jsem si na nich moc pochutnavala, kdykoli jsem je mela, ale chapu, ze jist je kazdy den nekolikrat by se mohlo zdat jako trochu moc :o)
Po veceri, kdyz jsme se sli pripravit k spanku, tak me poponesli batoh a zhrozili se, jak byl tezky. Taky aby ne, kdyz jsem tam mela nekolik pytliku ryze, konzervy a jeste svoje veci. Rikali, ze takhle jit nemuzu, ze si s sebou musime vzit aspon na ten prvni den jeste nekoho, kdo nam pomuze. Vedela jsem, ze to ma byt jeden z nejtezsich treku tady a netusila jsem co cekat. Nechala jsem se teda premluvit a domluvili si jeste nosice, ktery vzal prevahu jidla, co jsem nesla ja.
Rano jsme teda ve trech vyrazili a to jeste za tmy, uz v pul paty. Meli totiz strach, ze do prvni vesnicky Skin Diwai nedojdem za svetla.
Vetsina lidi tento usek treku chodi dva dny, s tim, ze prvni noc spi ve stanu. My jsme ale stan nemeli tak jsme to bud museli zvladnout az do vesnice nebo spat nekde pod sirakem.
Hned jak jsme vesli na samotny trek tak jsme byli behem chvile mokry. Slo se ve vysoke trave a vsude to pekne cvachtalo, tak ze nohy si sucha moc neuzili :o) Prvni cast je pry ta nejtezsi, protoze je to prevazne do kopce. Kdyz se rozednelo tak uz jsme meli vetsinu stoupani za sebou, tak ze casove jsme na tom byli zatim dobre. Na kopci jsme videli prvni pozustatky z II. svetove valky, americkou raketu a letadlo. Pak uz jsme vesli do lesa pralesa, kde jsme si mistama museli cesticku prosekavat. Je tezko uverit, ze po tom samem treku za valky jezdili s jeepama.
Po obede, ktery se skladal z nejakych susenek jsme meli dalsi zachytny bod, o kterem pravili, ze kdyz tam dojdem do jedny, tak ze bysme meli za svetla dojit i do vesnice.
Opravdu to nic jednoducheho nebylo. Prevazne se slo po strani, kde cesticka byla siroka jen na jednu botu. Vse bylo hrozne podmacene, tak ze kolikrat se mi stalo, ze kdyz jsem cekala na Roberta, nez proseka krovisko, tak mi proste puda ujela pod nohama. Maji tam hrozne sesuvy pudy, coz nas ukol rozhodne neulehcovalo. Jinymi slovy, clovek musi davat velky pozor na kazdy krok, ktery udela. Neustale jsme prelejzali popadane stromy, prechazeli potoky a drali se skrz kroviska. Je pravda, ze mi rikali, ze to je narocne, ale ja jen nevedela v jakem slova smyslu. Kdyz mi Robert videl v mych lehkych trekovych botkach tak se ptal, kde mam poradny pohory tak jsem rekla, ze doma :o) Rikala jsem si, ze klasicky prehani, ze jen maji obavy o bile tvare, aby si nahodou neco neudelali, ale velice brzo jsem se presvedcila, ze to byla opravnena obava... Pekne mi to podkluzovalo, tak ze jsem si casto ustlala v bahnicku ci potucku, kterych jsme preskakovali vic nez dost.
Do toho vseho nam zacalo prset a jen a jen pridavalo, ale nastesti bylo teplo tak to bylo spis osvezujici :o) Ke konci se uz slo prevazne po rovine a i cesta byla sirsi, tak jsme mohli pridat na tempu . Za vydatneho deste, zcela promokli a musim priznat dost unaveni, jsme v pul ctvrty dorazili do Skin Diwai. Po jedenacti narocnych hodinach jsem byla vic nez rada, ze si muzu sundat boty, podivat se pod tu bahennou vrstvou, co zbylo z mych tlapek a konecne si sednout.
Maji tam "Guesthouse" pro trekare na okraji vesnice. Nikdo nikde nebyl, tak Lhuta vybehl za nekym pro klice. Jenze cela rodinka, ktera ma domecek i s klicema na starosti byla v sousedni vesnici s tim, ze se dnes nevrati, tak jsme byli odkazani na prenocovani venku, ale aspon pod strechou.
Domecek nastesti stal na vysokych kurich nozkach, tak ze po nim udelali ohen, abysme mohli zacit susit veci a hlavne se i ohrat, protoze s tmou prisla i zima. Na ohni uvarili opet to same, ryze, nudle, rybicky a vecere byla behem chvile hotova.
Ty dva si nasli pytel od brambor, hodili si ho vedle ohne a byli s pelechem vyrizeni. Ja jsem vylezla nahoru, kde na "verande" u vchodu pred jednou z mistnosti se zdalo, ze je trochu zavetri a ubytovala jsem se tam. Na zem jsem si dala veskere veci, co jsem s sebou mela, na sebe jsem navlikla zbytek, povesila moskytieru a zalezla do sveho plateneho spacaku. Svuj teploucky spacacek jsem totiz nechala v Sydney, protoze jsem nepredpokladala spat venku. Co vam budu vypravet, zima byla poradna, tak ze jsem se nemohla dockat rana, az ty dva zase udelaj ohen a ja se budu moct ohrat :o)