Sul kam jen oko dohledne

23. - 25. 7. 2012
Rano jsem nemusela nikam spechat, protoze jsme odjizdeli az v jedenact. V cestovce jsem se potkala se svoji posadkou peti lidi. Musim rict, ze mam na partaky velke stesti, protoze jsme byli opet super skupinka, dva Irove, dva Danove a jeden Nemec. Nejdriv jsme jeli na pohrebiste vlaku. Jsou to stare vlaky jeste z doby, kdy se s nima prepravovalo zlato. Dalsi zastavka byla ve vesnicce Colchani, kde se sul tezi a pak uz se vyrazilo na nekonecne solne plane. Zastavili jsme se v Hotelu Playa Blanca, ktery je uprostred solneho jezera, ale jiz neni v provozu, nebot znecistoval sul a slouzi jen jako atrakce. Po ceste na Isla del Pescado jsme se zastavili uprostred toho solneho kralovstvi, abysme udelali nejake foto.

Na povrchu tvori sul krasne petihrany, je to jak vydlazdickovana podlaha :o) Krasny kontrast barev... Dalsi zastavka byla na Isla del Pescado. Kaktusy Trichoreus jsou posete po celem ostrove a s bilou nekonecnou plochou, nadherne modrou oblohou a horama v dalce tvori uzasne vyhledy a to to lepsi pri zapadajicim slunci :o)
Pak uz nas odvezli do hostelu postaveneho ze solnych cihel, kde byla pekna zima, ale diky extra dekam jsme to prezili. Ostatni lidi, se kterymi jsme mluvili, co meli uz tento vylet za sebou nas strasili, ze v noci je az -25C, coz zatim nebylo, ale je pravda, ze jeste nejsme v zadnych velkych nadmorskych vyskach, tak ze nas to jeste asi vsechno teprve ceka :o(
Po snidani jsme vyrazili na dalsi dlouhy den se spoustou kilometeu pred nama. Vyrazili jsme shlednout mistni sopku Ollague 5868m, ale extra den na to, abysme ji pokorili samozrejme nebyl :o)
Pak uz jsme se zastavili u Laguna Canapa, kde jsme meli obed, ale hlavne videli prvni plamenaky!!! :o) Bylo jich tam asi pet a nas pruvodce tvrdil, ze u dalsiho jezera jich bude vic, kdyz budem mit stesti tak i treba dvacet ci tricet. Rychle jsem do sebe nahazela jidlo a kricela at uz jedem, nebot jsem se mych oblibenych ruzovych okridlencu nemohla dockat :o)
Kdyz jsme dojeli k Laguna Chiar Kota, bylo to uzasne prekvapeni. Nejen to krasne jezero zasazene mezi horami ve vysce 4650m, ale to mnozstvi plamenaku tam!!! Byli to vetsinou pry mlady, protoze jeste nebyli syte ruzovi. Nemohli me tam odtud dostat, protoze jsem nemohla sundat prst ze spouste :o)
Pak jsme projeli kolem krasne zbarvenych hor prekvapive nazvanyvch hory sedmi barev, az jsme pred zapadem slunce dojeli k Laguna Colorada 4278m. Je to solne jezero, ktere ma uzasnou cervenou barvu diky cervenym rasam a sedimentum, ktere zde ziji diky vysoke koncentraci soli. Ani zde nechybi hejna plamenaku, kteri se temito rasami zivi a jsou stale vice ruzovi :o)

Jak mile slunicko zapadlo tak jsme pochopili, co ostatni lidi mysleli tou strasnou zimou, opravdu jak v Rusku, jak by rekl muj drahy tatinek :o) Pred veceri na chvili zatopili v pidi kaminkach, ktere samozrejme nemohly tu obr mistnost vytopit. K zakonceni vyletu jsme dostali lahvinku vina tak jsme se mohli aspon trosku zahrat i zevnitr. Na noc jsme dostali kazdy asi 4 deky, tak ze v kombinaci se spacakem jsme to zvladli i bez omrzlin :o)
Dalsi den brzo rano jsme vyrazili k Sol de Manana, coz je aktivni baheni gejzirove pole ve vysce 4850m. Bahno bubla a para vystrikuje vysoko do vzduchu a obzvlaste v mrazivych teplotach para tvori krasnou atmosferu, clovek si pripada jak kdyby se prenesl v case o tisice let zpatky.
Aby jsme toho horka ze zeme nemeli malo, popojeli jsme k horkym pramenum, kde se odvazlivci vykoupali. Venku mrzlo, ja mela rymu a kasel, tak ze predstava sundani si i jen jedne z mych nekolika vrstev, byla nemyslitelna :o)
Pak uz jsme se presunuli k nasi posledni zastavce, coz byla Laguna Verde, ktera ale bohuzel moc zelena nebyla, protoze takhle po ranu byla hladina zamrzla, tak ze barevny efekt nebyl tak zretelny...
Tam me a dalsi dva vysadili, nebot je to na hranici s Chile kam jsme pokracovali do San Pedro Atacama a zbytek posadky se otocil a vratil se zpet do Uyuni.

Z horka do mrazu...

14. - 22. 7. 2012
Na nasem druhem vyletu do dzungle jsme nejakym zpusobem vyfasovali pruvodce Nilo pouze pro nas dva. Bylo tam jeste dalsich asi sest lidi, ale nekteri byli jen na dva dni a dali se do skupinky s druhym pruvodcem, tak jsme meli vetsi sanci videt nejaky zviratka, protoze jsme byli potichu. Taky ze jo... Prvni den jsme videli divoka prasata, tukany a papousky. Dalsi den jsme se zase co nejpotiseji plouzili dzungli a videli jsme nejakou divokou kocku. Bylo to cerny, ale puma, na kterou jsme cekali, to nebyla. Behem prochazky mi Nilo zachranil pred pavoukem, protoze jsme malem prosla jeho pavocinou :o) Pak si to pokracujeme pomaloucku potichoucku po pesince, kdyz se najednou Nilo zastavi. No a co to pred nama nevidime... Mravenecnik si to cmucha primo proti nam. Vubec nas nevidel, najednou zvedl hlavu, zbystril, co to pred nim stoji, zdesil se a rychlosti blesku skocil do dzungle a zmizel :o) i Nilo rikal, ze ten se casto nevidi, tak jsme meli radost, ze drzet jazyk za zuby se vyplatilo, i kdyz pro me to zas tak jednoduchy neni :o) Vecer byla naplanovana nocni prochazka dzungli, ale po tom, co jsem dnes jen tak unikla pavoukovi tak jsem mela hruzu, ze za tmy bych takovy stesti mit nemusela, a tak jsme to nocni dobrodruzstvi radsi zrusili... :o(
Dalsi den jsme meli jeste rano cas na kratkou prochazkou pred odjezdem zpet do mesta. Stesti jsme si ale asi vybrali dny pred tim a zadny zviratka uz nevideli :o) ale i tak to bylo uzasny, videli jsme toho i tak mnohem vic nez druha hlucna skupina :o)
Kdyz jsme se vratili zpet do Rurrenabaque, sla jsem rovnou do cestovky zjistit, jestli pro me dostali letenku do La Paz na druhy den, o co jsem je poprosila nez jsme odjeli. Prekvapive misto meli a dokonce na stejny let jako Clay, tak ze jsme mohli spolecne odletet zpet.
V La Paz jsme se jiz tradicne ubytovali v Bacoo Hostel a druhy den jsem si sla koupit listek na autobus do Sucre a nechala jsem tam chudaka uz hodne zuriciho Clay cekat na opravu motorky. Bylo mi ho docela lito, preci jen La Paz neni z nejlepsich mest na relaxovani. Vecer se mnou sel na nadrazi, kde jsem si sedla na nocni autobus do puvodniho bolivijskeho hlavniho mesta.
Tam jsem prijela brzo rano cela promrzla, protoze v autobuse pres celou noc netopili. I pres to, ze jsem mela na sobe skoro vsechny veci, byla mi strasna zima. Spacak jsem mela samozrejme v batohu dole v zavazadlovem prostoru, ani me to nenapadlo si ho vzit, protoze v predchozich autobusech bylo pekne vytopeno. V Sucre mi chvili trvalo, nez jsem nasla nejaky hostel, bylo to dost plny nebo moc drahy. Nakonec jsem ulovila postel v Los Torres. Hned jsem vybehla do mesta pozeptat se po nejakem vyletu do okoli. I pres to, ze v autobuse i vsude kolem jsem videla dost cizincu, nikomu moc nechtelo na zadny trek. Nakonec jsem teda musela dva dni cekat, nez jsem se mohla pridat na dvoudenni Inka trek do Maragua krateru. Byla nas skupinka deseti lidi, zase jsem mela velky stesti, vsichni byli moc mili. Meli jsme dva pruvodce, protoze jeden par sel na tri dni. Pruvodci byli dva kluci Americani, co tam uz nejaky ten mesic dobrovolnocili a meli spoustu historek, tak ze jsme se nenudili. Spali jsme primo v krateru v krasnych chatickach a dalsi den se vydali zpet k hlavni ceste, kde na nas cekal autobus a odvezl nas zatky do Sucre.
Dalsi den rano jsem si sedla na bus do Uyuni, kam jsem prijela odpoledne, ubytovala se v Avienda Hostel a sla hledat cestovku, se kterou pojedu na tridenni vylet na solna jezera a do pouste Atacama. Vsude je velke mnozstvi agentur, ktere tyto vylety organizuji a ja mela doporuceni na Red Planet Expedition. Na druhy den meli posledni volne misto, tak jsem s nima trosku usmlouvala cenu a mohla se chystat na vylet. Uz vecer byla pekna zima a u me v pokojicku snad mrzlo :o) Veci, co jsem si vyprala a povesila venku byly behem chvilky jako kamen a to rikaji, ze na solnych jezerech je teplota v noci az -25C tak jsem se mela na co tesit...
Solna jezera jsou nejvetsi na svete s rozlohou 10500km2 v nadmorske vysce kolem 3600m. Vrstva soli je az nekolik metru vysoka a je velkym zdrojem lithia.

Adrenalinova Bolivie :o)

30. 6. -12. 7. 2012
Proc nezacit cestovani po Bolivii primo na Death Road? Od roku 1995 je nazyvana nejnebezpecnejsi cestou sveta. Je dlouha 61km a zacina v La Cumbre Pass - 4650m a konci v Coroico - 1200m. My si vybrali spolecnost Vertigo Biking, na ktere jsme dostali doporuceni a osvedcili se. Meli dobra kola a pravidelne je pri kazde zastavce kontrolovali. Vyrazilo nas ve skupine sedm a meli jsme stesti, ze i pocasi pralo. Byla to legranda, vsichni jsme si to uzili a hlavne prezili!!!
Pak jsme si dali den volna a ja jsem premluvila Clay, aby se mnou sel zkusit vystup na horu Huayna Potosi - 6088m. Ani jeden z nas nikdy zadny takovy vystup nedelal, ale nastesti jsme pro kazdou spatnost a tak jsme si vyridili pruvodce a vse potrebne. Dalsi den jsme spolu s nasim pruvodcem Super Mario vyrazili autem do prvniho tabora do 4700m. Po prijezdu jsme dostali obed a pak sli vyzkouset nase vybaveni. Dosli jsme k ledovci, kde nam Mario ukazal jak lezt s mackama po ledovci nahoru a dolu a jak pouzivat cepin. Pak doslo na splhani se po ledove stene. Privazal nas na lano a uz jsme se skrabali nahoru a zase dolu a to nekolikrat za sebou, nez byl s nasim vykonem spokojen. To bylo dost narocne, rikala jsem si, ze jestli to budu muset provadet v noci pri vystupu na vrchol, tak nevim nevim :o) Tak ze kdyz jsme se vratili, chtela jsem jit rovnou spat :o) Druhy den jsme vyrazili po obede na cestu do druheho tabora - 5130m a sli hooodne brzo spat, abysme mohli po pulnoci vyrazit. Byly tam jeste dalsi tri skupiny a Mario se rozhodl, ze je nechame jit napred a my vyrazime az v jednu. Vstali jsme o pulnoci, "nasnidali" se a vyrazili do mrazive noci. Sli jsme pomalu, kazdou chvili se zastavovali a sledovali rozsviceny nocni La Paz. Cesta byla narocna, ale vsichni jsme verili tomu, ze to na vrchol zvladneme, i kdyz jsem potkali par lidi, co to vzdali a vratili se zpet dolu. Nastesti ani jednoho z nas netrapila vyskova nemoc, tak ze po dlouhych sesti hodinach jsem se mohli kochat vychodem slunce primo z vrcholu :o) Byl to uzasny pocit, vyhledy naprosto dokonale, nikde ani mracek. Dost tam foukalo, tak jsem udelali par fotek a vydali se na sestup. Slunicko nas rychle ohralo, tak ze po ceste dolu jsme udeli nekolik zastavek, nebot neslo to vsechno nefotit :o)
Po obede jsme sesli do zakladniho tabora, kde nas vyzvedlo auto a odvezli nas zpet do La Paz. Tam jsem nemeli moc sil na nic jineho nez sdlabnout nejakou veceri a padnout do postele. Druhy den jsme se chteli za nas vykon odmenit, a tak jsme jeli do "ctvrti bohatych" do velkeho moderniho nakupniho centra, kde jsme si dali obrovskou vybornou zmrzlinu a sli do kina :o)
Clay stale jeste cekal na nahradni dily pro jeho motorku, tak ze jsme si naplanovali dalsi vylet. Rekli jsme si, ze je cas se trochu ohrat, tak ze jsme si vybrali amazonsky prales na severu zeme. Vychozi bod pro vylety do dzungle je mestecko Rurrenabaque, coz je pres 20 hodin autobusem a to kdo vi jestli, tak ze jsme se rozhodli, ze tam poletime. Naskocili jsme teda do maleho letadla tak pro 20 lidi a odstartovali na nas ani ne hodinovy let za zviratkama. Rurrenabaque je malinke mestecko na rece Beni, kde jsme si vyridili tridenni vylet do dzungle pozorovat veskera zviratka. Odvezli nas k rece, kde jsme naskakali na lodku a vydali se za dobrodruzstvim. Jeste nez jsem nasedli tak uz se zacali predvadet ricni delfini, bylo jich tam spousty a to byl teprv zacatek :o)
Jak jsem se dostali vice do dzungle, sledovali jsme jak opice, tak vsechny mozny ptaky a kolem lodi se neustale vynorovali ruzovi delfini. Nas pruvodce pravil, ze jestli chceme, ze s nima muzeme jit plavat. Ja jsem tak odvazna nebyla, protoze prece jen ve stejne rece zijou i pirane tak jsem to nechtela riskovat. Sice nam bylo receno, ze kdyz jsou kolem delfini, tak ze pirane se ztrati, ale kdo vi, treba jedna odvazna pirana zustane a clovek je hned v maleru :o) Nicmene par clenu nasi posadky do vody skocilo, delfini jim dali peknou sprchu a prekvapive neokousani vlezli zpet do lodky :o)
Krokodylu vsude spousty, ze uz jsme je skoro prestali fotit, jako i ricnich zelv. Dalsi den jsme sli zkusit stesti rybarit pirane. Vsichni jsme netrpelive cekali, jestli neco ulovime. Hladovi to oni byli, ale jen tak ohlodat maso z hacku a to bylo vse. Nakonec se vetsine podarilo nejakou chytit, ale ja jsem si asi sve stesti vybrala ve Venezuele a tentokrat mi na hacku zadna neuvizla :o( Kdyz jsme privezli ulovek zpatky, tak nam je dokonce udelali k veceri, ale masa na nich moc neni, rozhonde ne tolik, kolik ho sezerou :o)
Dalsi den jsme se vydali hledat anakondy. Zije jich tam vcelku dost, ale vzhledem k tomu, ze je teprve zacatek suche sezony, tak je jeste vsude aspon po kolena vody, tak ze je tezke je najit. V obdobi sucha se schovavaji v jezirkach vody, kterych uz moc neni, tak sance je videt je mnohem vetsi. Brouzdali jsem tam dobre dve hodiny, ale bohuzel zadnou nenasli...
Kdyz jsme se vratili zpatky do Rurrenabaque tak jsme si dali den pohodu a vzhledem k tomu, ze Clay stale nemel zadny uspech se spravenim motorky a ja taky zas az tak nikam nepospichala tak jsme si rekli, ze pojedeme jeste na dalsi tridenni vylet zase do jine casti dzungle.

Stale jeste z Peru

22. - 29. 6. 2012
Po ukonceni Salkantay Treku (5 dni - 65km) jsem v Aguas Calientes nastoupila do super krasnyho a zcela naplnenyho vlaku do Ollantaytambo. Tam jsem cekala na autobus do Cuzco a prekvapive jsem usedla do stejnyho jako Pablo tak jsem mela spolecnost. Do mesta jsme prijeli az neco po jedenacty vecer a vysadili nas kus od hlavniho namesti. Vsude bylo silene lidi, protoze se vrcholi oslavy Festivalu Slunce Inti Raymi, ktery konci zitra. Pablo sel nastesti stejnym smerem jako ja a museli jsme prejit pres hlavni namesti, coz se zdalo jako nemozny ukol. Nakonec nam jeden policajt otevrel zabrany a nechal nas preji, kdyz videl, jak jsme bezmocni :o)
Na dalsi den jsem se domluvila s Pablo, ze pujdem do mesta a podivat se na nejake mistni trhy. Na vecer jsme meli sraz s celou nasi skupinou a sli jsme na veceri a drink.
Dalsi den v nedeli vrcholily oslavy ve meste a vzhledem k tomu, ze jsem byla uz sama, vubec se mi do toho davu nechtelo, a tak jsem se domluvila s Manuelem, ze me vezme na vylet do Sacred Valley.
Rano me vyzvedl v hostelu a jeli jsme do Pisac, kde jsme si dali snidani a vyrazili na vylet po horach skrz male vesnicky. Obed jsme si dali u Manuelovo sestry, ktera nam uvarila kukuricovou polivku a brambory upecene v popeli a hline a k tomu jsme meli domaci syr a zeleninu, to byla dobrota... V pozdnim odpoledni jsme se vratili zpet do Cuzco.
Rano jsme vyrazila na autobusak, abych tam odchytila bus do Puno. Dala jsem se do reci s jednou holkou, se kterou jsem pak nasla ubytovani. Odhodily jsme batohy a sly na prochazku po meste. Arian nebylo uplne dobre tak rekla, ze pujde zpatky a ja jsem na ulici slysela par mluvit cesky tak jsem si rekla, ze je pujdu pozdravit. A udelala jsem dobre, Eva se Zdenkem byli moc mili, sli jsme teda hned na veceri a samo na drink a domluvili se na zitra na vylet do Cutimbo - 3918m, coz je archeologicka zona s hrobkama, tzv. chullpas, ktere byly postaveny Colla, Lupaca a Inca civilizacema na vrcholu sopecnych stolovych kopcu, odkud jsou krasne vyhledy do okoli. Nikdo nikde nebyl, tak jsem si to uzivali zase jednou bez pritomnosti ostatnich turistu :o) Pocasi bylo takove aprilove, chvili slunicko teplo, pak strasny vitr az se prihnal i snih!!!
Pak jsem se vratili zpet do Puno a sli vyridit vylet na druhy den na jezero Titicaca - 3820m, coz je nejvetsi jezero Jizni Ameriky a zaroven nejvyse polozene jezero na svete s lodni dopravou. Rozhodli jsme se pro dvoudenni vylet s prespanim na jednom z ostrovu. 
Vecer jsem se sela s Clay, Kanadan, ktereho jsem potkala na lodi z Panama do Colombie a prekvapive se nase cesty opet setkaly primo v Puno :o) Mile setkani takhle po par mesicich cestovani po Jizni Americe, tak ze jsem pri veceri meli o cem povidat a domluvili se, ze se potkame zase v La Paz, kam oba behem par dni smerujeme...
Rano jsme meli byt v pristavu pred devatou a kdo to s nama nenastoupi na lod? Skupinka ctyr Slovenek :o) Tak ze jsme meli bratrskou spolecnost a povidali non stop. Prvni zastavka byla na plovoucim ostrove Uros, kde nam ukazali jak se takovy ostrov z rakosi stavi a udrzuje. Je to zvlastni pocit po necem takovem chodit, je to jak chodit po hoube :o) Dalsi zastavka byla na ostrove Amantani, kde jsme prespali v rodine. Na ostrove jsou dva vrcholy Pachatata (Otec Zeme) a Pachamama (Matka Zeme), odkud jsou krasne vyhledy na jezero i bolivijske hory. Vybehli jsme na oba a uzivali si krasneho zapadu slunce. Po veceri jsme sedeli s detma z rodiny a hrali karty a pak uz nas zima vyhnala do postele.

Rano nas rodinka odvedla zpet k jezeru, kde uz na nas cekala nase lod a jelo se na dalsi ostrov Tequile. Tam jsem se vydala s holkama slovenskyma na prochazku po ostrove, ktery jsme presly pres jeho vrchol na druhou stranu, tak ze opet spousty krasnych vyhledu zase na jine strany. Pak uz nas odvezli zpet do Puno, kde jsem s Evou a Zdenkem sli koupit listek na autobus na zitra do La Paz. 
Cesta byla dlouha, ale aspon na hranicich vse probehlo bez problemu a v Copacabana na brehu jezera Titicaca, jsme meli dve hodiny prestavku a meli preskocit na jiny bus do La Paz. Kdyz jsme se prosli po meste a vratili se do kancelare autobusove spolecnosti, zjevil se tam chlapik a nabidl nam odvoz peknym minibusem do La Paz. Nevedeli jsme, jak jsme k teto nabidce prisli, stalo se tak, kdyz Eva zminila, v jakem hotelu maji rezervaci. Chvili jsme vahali, ale nakonec naskocili do super pohodlneho auta a nechali se odvezt. Pan byl moc mily, povidal nam o Bolivii spousty zajimavych veci, jeste ze ty dva umi spanelsky :o) Po ceste nam parkrat zastavil, abysme si udelali fotky poslednich pohledu na jezero a odvezl nas primo k jejich hotelu.
Ja jsem dostala zpravu od Clay, ve kterem hostelu je ubytovany, coz bylo kousek z ruky, tak jsem skocila do mistniho taxika a nechala se odvezt do Bacoo Hostel. Tam jsem se po chvili patrani setkala s Clay a spolecne jeste s jednou Anglicankou z nasi dorm jsme sli na veceri. Tam jsem se dozvedela, ze Clay ma rozbitou motorku, tak ze v Bolivii zustane dele nez predpokladal, nebot musi cekat na doruceni nahradnich dilu. To se me narame hodilo, nebot aspon nebudu muset hledat partaka na prozkoumani dalsi zeme Jizni Ameriky.

Tajemne mesto Inku Machu Picchu

19. - 22. 6. 2012
Rano byl budicek uz na patou, dostali jsme opet coca caj primo do stanu. Pobalili jsme a vyrazili na dnesni cast cesty, coz byl vystup na Salkantay Pass - 4650m a pak sestup do udoli do vesnicky Colpapampa - 2800m, kde budeme spat.
Vystup byl docela narocny a z nasi deseticlene skupiny jsme sli pouze ctyri. Ostatni by se tam asi nevyskrabali, tak ze si museli zaplatit koniky, aby je tam vyvezli. Za tri a pul hodiny jsme byli nahore, pocasi krasne bez mracku a vyhledy na horu Salkantay -6270m byly uzasny. Pruvodce z jiny skupiny me a Pablo pribral k sobe a sli jsme jeste o kousek dal, kde nam ukazal krasne tyrkysove zelene jezero obklopene zasnezenyma horama.
Pak uz jsme vyzvedli zbytek nasi skupiny a vydali se na sestup do udoli.  Tam nasi pomocnici rozbalili kuchyn a uvarili nam obed :o) Posmakli jsme si jak na jidle, tak i na vyhledech na okolni hory a pasouci se lamy. Cesta dolu byla dlouha a do Colpapama jsme dorazili kolem paty, kde se pripravoval pro nas kemp a par nadsencu, co meli prebytek energie sli hrat fotbal. Po veceri jsme jeste chvili povidali a prijemne unaveni zalezli do stanu a jiz za snesitelne teploty rychle usnuli.
Rano jsme dostali opet cajicek do stanu a meli v planu odejit na sedmou, ale diky pomalim Brazilcum, kterym cas moc nerika, jsme hned meli vic nez pulhodiny zpozdeni. Dnes jsme meli v planu cestu az dolu do udoli k rece do dzungle, takze bundy, cepice a rukavice jsme mohli v klidu vymenit za tricko a sortky, coz teplomil jako ja vic nez uvital :o) Dolu z kopce to uz i Brazilcum slapalo, tak ze jsme se jako skupina skoro drzeli pohromade. Ve vesnicce Playa nam nasi kuchari uvarili posledni jidlo, a jako ze se teda predvedli, bylo tam vse mozne, vcetne ryze, testovin, zeleniny i masa, ale to mnozstvi se ani v nasi pocetne skupine snist nedalo :o)
Tim nase tura skoncila, naskakali jsme do busu a odvezli nas do Santa Teresa, kde nam postavili stany na zahrade jednoho hostelu. Za odmenu za podany vykon nas odvezli do mistnich horkych termalnich lazni, coz nase unavene svaly uvitaly. Venku zas takovy horko uz nebylo, ale voda byla vic nez prijemna. Jednotlive bazenky byly ruznych teplot, ale ja jsem samozrejme zustala v tom nejteplejsim, musela jsem preci nacerpat trochu tepla, ne? :o) Je pravda, ze po dvou hodinach tam jsem se i ja uz zacinala malinko varit, ale bylo to i tak uzasny a nechtelo se mi ven.
Ranni cast cesty byla do zastavky vlaku Hidroelectrica, coz bylo dobrovolny, protoze se pry jde po prasny ceste, kde sem tam jezdi auta, tak ze mozna nekteri z nas radeji pojedou minibusem. Ja jsem chtela samozrejme jit a tentokrat se ke me prekvapive pridal jeden z Brazilcu Rafael.
Vzhledem k tomu, ze vetsina vcera trochu parila, jsme nebyli schopni se vykopat. Ze vsech skupin nas slo asi jen 8, tak ze s nama sel jen jeden pruvodce Manuel, kterymu nebylo uplne nejlip, tak ze ta skoro trihodinova cesta na slunicku byla pro nej trochu narocna :o) Tam jsme si dali obed a jiz i se zbytkem skupiny pokracovali podel koleji do Aguas Calientes. Byla to prijemna prochazka s vyhledy na Machu Picchu Mountain. Ve mestecku nas ubytovali v hostelu a meli jsme zbytek odpoledne na obchuzku. Moc mile misto, ale hooodne turisticke, co taky cekat, kdyz jsme u jedne z nejvetsich turistickych atrakci jizni Ameriky :o) Obesli jsme neuveritelne mnozstvi stanku a koho to nevidim sedet v jedne z mnoha restauraci? No jo, Geoffry, se kterym jsem byla v Colca kanonu :o)
Vecere byla spolecna s nasi skupinou v jedne restauraci, kde nam Manuel rozdal listky na zitra na vlak a hlavne vstupenky na Machu Picchu. Jen jediny stastlivec z nasi skupiny mel i listek na Huayna Picchu, coz je hora za za mestem Machu Picchu, kam je omezeny pristup, asi jen 200 lidi na den. Vzhledem k festivalu slunce Inti Raynu byl o to velku zajem a dostat listek pet dni predem nebylo mozne. Mela jsem teda aspon listek na Machu Picchu horu. Domluvili jsme se na sraz rano ve 4.20, protoze prvni branu pod kopcem otviraji v 5 a pak se musi clovek vyskrabat do kopce k hlavnimu vchodu, ktery oteviraji v 6. Jeste je moznost se tam nechat odvezt autobusem, cehoz hodne lidi vyuziva.
Rano jsme se prekvapive vsichni, kteri jsme chteli jit pesky sesli nacas! Dole u prvni kontroly jsme chvili cekali nez otevreli, bylo uz tam spoustu lidi, vsichni nedockavi toho tajemneho mesta na vrcholu hory. Konecne se brana otevrela a my vsichni stale za tmy zacali splhat zik zak nahoru po strani. Neco malo pred sestou jsme se celi propoceni zastavili u hlavniho vchodu. Presne v celou otevreli vchod a vsichni nedockavci se vrhli dovnitr. Vybehli jsme k Guards Gate, odkud je krasny vyhled na mesto, ale za chvili pro nas prisel Manuel, at jdem za nim, nebot soucasti celeho naseho treku je 2 hodinova prohlidka mesta, tak jsme museli jit poslouchat. Vychod slunce se vydaril, paprsky ranniho slunicka protinajici povalujici se mracky jen pridava na tajemnu celeho mista. Kdyz jsme ukoncili vyklad s Manuelem, vetsina z nas se rozesla. Pablo sel na Huayna Picchu a ja s Rafael, Adriano a Saulo vyrazili smer Machu Picchu hora. Oni rekli, ze pujdou k Sun Gate tak aspon kousek pujdem spolecne. Jen co jsme vylezli na prvni pidi kopecek, kluci se rozhodli, ze nikam nejdou. Je pravda, bylo pred jedenactou a slunicko uz pekne hralo, ale cert vi, jestli se sem jeste nekdy podivame tak je treba si to co nejvic uzit a co nejvic toho obehnout. Sla jsem teda sama, byl to dalsi pekny vystup horu Machu Picchu. Tam jsem si sedla a uzivala krasnych vyhledu na Inka mesto i okolni hory.

Pak jsem vyrazila na cestu dolu a rekla jsem si, ze podle casu zajdu jeste na Sun Gate. Dole na rozcesti jsem potkala vsechny holky brazilsky z nasi skupiny, ktere sly stejnym smerem. Pridala jsem se teda k nim, i kdyz jsem se trochu obavala, ze pujdou moc pomalu, ale mile me prekvapily :o) Nahore jsme mely zase uzasne vyhledy tentokrat pod trochu jinym uhlem.
Musela jsem tam holky nechat, protoze jsem mela listek na vlak na sedmou a spicha s Pablo v sest. Udelala jsem jeste par fotek, jak se slunicko pripravovalo k zapadu a pak uz jsem se musela rozloucit, protoze jsem chtela jit zase pesky zpatky. Jak jsem prichazela k nasemu hostelu tak jsem se tam potkala s Pablo a po zaslouzene sprse jsme sli na jeste vice zaslouzenou veceri. Vlak jsme meli kazdy jiny, ale ve skoro stejny casctak jsme sli spolecne na nadrazi a rozloucili se, i kdyz se s nejvetsi pravdepodobnosti v Cuzco jeste uvidime.

Dobrodruzstvi Colca kanonu

15. - 18. 6. 2012
Colca Canyon je udajne nejhlubsim kanonem na svete, ma byt dvakrat tak hluboky nez Grand Canyon v USA. Tezko ale rict, nebot informace z ruznych zdroju jsou ne vzdy stejne... V Cruz del Condor jsme vystoupili v 6.30 do sileny zimy! Mela jsem na sobe uplne vsechno, ale i tak to byla teda sila. Kdyz slunicko vylezlo zpoza hor tak to bylo o trosku lepsi, ale stale nic pro me.
Nastesti behem chvile se zacali kondori sletavat z okolnich vrcholku, tak clovek hned zapomnel na zimu a prsticky se rychle rozehraly, jak musely mackat spoust fotaku. Kdyz jsem potkavala po ceste lidi, kteri uz tu byli, tak mi rikali, at toho moc necekam, ze budu mit stesti, kdyz uvidim dva tri kondory, ale my tam byli teprve pul hodiny a uz jich tam bylo asi pet. Posedavali po skaliskach nebo se sem tam proleteli tak jsem byla uplne nadsena, jake stesti mam toto videt. To jsem vsak nevedela, co nas ceka!
V pruvodci pisou, ze kondori jsou nejcasteji videt mezi 8 - 10h. Oni jak kdyby meli hodinky :o) Opravdu kolem osme hodiny to zacalo. Sletli se tam snad vsichni kondori z okoli a zacli se do slova a do pismene predvadet. Vubec jim nevadilo to strasne mnozsvti lidi, zirajici na tu krasu vsude kolem. Je tam vybudovana takova vyhlidka, ktera se tahne podel kanonu a oni, ne jen ze letali strasne nizko, nekteri jen tesne nad nasima hlavama, oni si to zakrouzili nad jednim koncem obecenstva, pak se presidlili na prostredek a pak jeste zamavali kridly vsem na druhem konci. No a v deset jako kdyz zazvonil zvonec a pohadky byl konec... Najedou se rozletli tam odkud rano priletli a bylo po podivane.

Jak jsme tam celou dobru stali se spadlou celisti a sledovali ty obrovske operence, zjistili jsem, ze nam ujel autobus do nedalekeho mestecka Cabanaconde. Dalsi jel asi az za skoro dve hodiny tak jsme si rekli, ze vyrazime pesky a bud tam dorazime driv nez autobus a nebo si ho po ceste nekoho stopnem. Asi po ctvrt hodine jelo kolem auto nasim smerem, tak jsem zkusili zvednout palec a oni dokonce zastavili a prekvapive jeli do Cabanaconde, protoze tam ani po ceste zadna jina vesnice neni:o) Vysadili nas primo na namesticku, kde jsme hned shledli pruvod mistnich za velmi hlucne hudby v ramci Inti Raymi, coz je Inka festival slunce. Kdyz jsem slysela tu hudbu, tak jsem si rikala, ze to je asi pohreb, ale zadna smutna udalost to nebyla, ba naopak, vsichni byli az moc veseli :o)
Na namesticku jsme se dali do reci s mistni rodinkou prodavajici neco podobneho koblizkum, coz jsme samozrejme museli ochutnat. Meli dve male holcicky, oblecene v krasnych satickach a na provazku meli privazanou malou lamu. Museli jsme si je vyfotit a poprve za to i zaplatit :o) Zeptali jsme se jich, jestli neznaji Donu, coz je znama moji "kanadske sestry" Miriam z doby, kdy tady zila a pracovala jako archeolog na ruinach na kopci za vesnici. Chtela jsem to tam videt, tak jsme sli za Donou, ktera nas mile privitala, dali jsme si u ni obed a sli na ruiny. Napoprve jsme netrefili spravnou stezku a zacali se obavat, ze uz to na horu nestihnem, protoze jsme meli jeste v planu dojit ten samy den na dno kanonu. Pridali jsem teda na tempu a vcas vybehli na vrchol Kallamanka. Geoffry z toho nebyl zcela odvazany, coz jsem chapala, a tak jsem se vydala sama si to tam obejit. Obkrouzila jsem to tam rychlosti blesku a vratila se tam, kde jsme Geoffryho nechala, ale on nikde. Chvili jsem teda cekala a kdyz nesel, obehla jsem to tam cele znovu, ale on porad nikde. Zacala jsem mit o nej strach, ze se mi ztratil, nedej boze snad spadl, protoze tam byly mista, ktery s pesinkou nemeli nic spolecnyho a slo se po pekne prikrem kopci. Po hodine volani a hledani jsem se vydala zpet dolu smer do vesnice a Geoffry si to schazi z uplne jine strany hory a vola na me zrovna jako ja na nej a i jemu se honi hlavou ty nejcernejsi myslenky :o) Byli jsme z toho oba dost vycerpani a vzajemnym hledanim ztratili hodne casu, tak ze jsme na noc museli zustat v Cabanaconde, v hostelu Pachamama. Kdyz jsem se sla check in a prozradila jsem, ze jsem z Cech, tak mi hned oznamili, ze Cesi jsou tam znami Slivovici, ze pry ti umi pit :o) Tak uz i v techto koncinach o nas vi vse :o)
Druhy den rano jsme si privstali a vydali se do oazy v kanonu. Cesta byla dost strma a potkavali jsme spoustu lidi smerem nahoru. Rozumne to rozhodnuti se skrabat nahoru rano, kdyz je jeste chladno. Dole jsme si dali osvezujici drink a po kratkem odpocinku jsme se museli vydat na narocnou cestu nahoru, protoze uz ve dve nam jel autobus zpet do Arequipa. Byl to narocny, rychly, ale vydareny vylet.
Z Arequipa jsem se nocni autobusem jiz opet sama presunula do Cuzsco, kde jsme se po ceste seznamila s parem Nemcu. Spolecne jsme jeli do stejneho levneho hostelu Tynku Wosi, hodne jednoduchy, ale za ty penize... :o) Vydala jsem se na prochazku po meste a hlavne vyzvedet jak je to se Salkantay Trek na Machu Picchu. Nebyl to nijak slozity ukol, protoze vsechny cestovky, a jako ze je jich tam vic nez dost, nabizeji to same a v podstate za stejne ceny. Upsala jsem se tedy u Salkantay Trek Peru Adventure na petidenni trek. Vecer za mnou prisel pruvodce Manuel, aby mi rekl podrobnejsi informace a domluvili jsme se na rano, ze me vyzvednou v 4.15! Jak je zde ale bezne, meli 20min zpozdeni, coz je na mistni pomery jeste krasa :o) Vyzvedli jsme dalsi lidi a vyrazili do vychozi vesnice Mollepata, kde jsme si dali snidani a rozdelili asi 45 lidi do trech skupin. Me pridelili k 8 Brazilcum a 1 Chilanovi.
Nebyla jsem z toho vubec nadsena, protoze Brazilci rozumeli spanelsky, tak ze se do anglictiny nikdo moc nepoustel. Myslela jsem, ze nikdo anglicky nemluvi, a ze teda budu pet dni hodne potichu :o) Manuel mi sice vzdy vse co rikal prelozil, ale anglicka verze byla hodne zkracena. Vyrazili jsme konecne na cestu, ale vsichni Brazilci se strasne vlekli. Nastesti Pablo, ten Chilan, mluvil dobre anglicky a sel hlavne primerenym tempem tak bylo s kym povidat. Bylo to hrozny, jak jsme na zbytek museli porad cekat. Ve finale vzal Manuel jedny holce batoh, ve vire, ze ji to pujde trochu rychleji, ale bohuzel to moc nepomohlo. Tim padem na misto obeda, kde jsme meli byt v jednu jsme dorazili s dvou hodinovym zpozdenim. To uz ani Manuel nevydrzel a rekl jim, ze do kempu, kde spime je to jeste dobry dve hodiny, tak ze oni by tam za svetla urcite nedosli, tak ze si budou muset naskakat na nakladak a nechat se tam odvezt :o)
Tak jen ja, Pablo a nakonec jeden odvazny Brazilec Adrian jsme vyrazili na cestu a pridali jsme do kroku a v kempu jsme byli jeste driv, nez ostatni skupiny. Tam jsme si meli rozebrat veci, co jsme meli nalozeny na konich, ale ja na to nejak zapomnela a zacala jsme hledat svuj spacak az po veceri. Nikde po nem nebyla ani stopa tak uz jsem se desila, ze v ty zime budu spat ve stanu bez spacaku :o) S Manuelem jsme obesli i ostatni kempy, jestli se tam moje veci nejak neprimotaly, ale nikde nic. Nakonec se vse naslo, odnesli to totiz s Manuelovo taskou k nim do stanu... Po veceri to vsichni zalomili hrozne brzo, nebot nekterym nadmorska vyska nedelala uplne nejlip, i pres velke mnozstvi coca caje :o) Kemp byl ve vysce 3900m. Ja s Pablem a Manuelem jsme jeste chvili povidali a uzivali si pohledu na neuveritelnou nocni oblohu posetou hvezdami.

Rise Inku

10. - 14. 6. 2012
Rano jsem v Piura sedla na autobus do Chiclayo, kam jsem prijela po obede. Nechala jsem batoh na nadrazi, koupila si listek na nocni autobus do Lima a sla se projit po meste. Zas az tak moc zajimaveho jsem tam nenasla, turisty jsem taky zadny nepotkala tak jsem si sedla na kaficko a napsala nejaky ten radek do denicku.
Z Chiclayo jsme vyjeli na dvanactihodinovou jizdu do hlavniho mesta krasnym autobusem a jeste k tomu jsem mela dvousedacku pro sebe tak jsem se i trochu vyspala. Jak vsichni rikaji, je pravda, ze cim vic na jih se clovek posunuje, tim hezci luxusnejsi autobusy maji, ale take drazsi :o)
V Lima jsem vystoupila rano v ramci nejakeho obrovskeho nakupniho strediska. Bylo to asi neco noveho, protoze jsem o tom nemela ani zminku ve svem pruvodci, tak ze jsem neco usmlouvala s panem taxikarem a nechala se odvezt do ctvrti Miraflores. Je to krasna moderni ctvrt, kde je udajne velmi bezpecno a prevaha hostelu je prave zde, ale i pres to maji vsude ostnate draty, tak nevim, jak to s tou bezpecnosti opravdu je :o) Mela jsem namireno do jednoho hostelu doporuceneho Lonely Planet, ale bohuzel meli plno. Evka si totiz ubytovani predem nerezervuje, tak se pak nemuze divit, ze musi behat po vsech certech, nez najde volnou postel :o) Pani mi ale doporucila nedaleky Hitchhike Backpacker Hostel, kde meli moc hezky "dorms" a i dost volnych posteli. Ubytovala jsem se a hned vyrazila obhlidnout okoli. Je to opravdu moderni ctvrt hned na pobrezi tak jsem si udelal hezkou prochazku nedelnim ranem a sledovala mistni, jak si uzivaji volneho dne.
Odpoledne jsem sla shlednout prvni Inka ruiny a to Huaca Pucllana, ktere jsou primo uprostred Miraflores ctvrti. Je to divny, prochazet se po pyramidach starych stoleti a pritom koukat na moderni stavby kolem.
Dalsi den jsme potkala v hostelu Americana, respektive Polako-Ira :o) Davida, se kterym jsem se vydala do stare casti mesta. Sli jsem se podivat na mistni trh, prevazne s jidlem, kam vetsina turistu nejde. David je takovy "prirodni" muz a si potreboval nakoupit bylinky a cajicky tak co bych se nepridala. Dali jsem si tam vyborny juice, zatim jsem snad tak dobry nikde nemela a ochutnali mistni syry, taky velka namina. Pak jsem koupili jeho bylinky a i Coca caj, abysme byli pripraveni do hor :o) Stravili jsem tam cele odpoledne a pri ceste zpatky se jeste zastavili na obrovskem Inka trhu, proste suvenyry pro turisty, ale krasny :o)))
Na vecer jsem byla domluvena s Kamci kamaradem Samem, ze pujdem na veceri. Bylo to moc mile setkani, popovidat s nekym, kdo zna mistni pomery a muze mi dat nejake ty prave a hlavne pravdive rady a to vsechno zadarmo :o) Zkusila jsem teda Pisco Sour, coz je klasicky peruansky napoj, takova trochu jako margarita a vyborne seafood vcetne dalsi klasiky, coz je Ceviche. Marinovana syrova ryba v limetkove stave s chili paprickama a koriandrem. No co vam budu povidat, proste vyborna pochoutka...
Na dalsi den jsem mela naplanovany presun do Nazca. Bohuzel vcera jsem se zapomnela pidit po tom, kdy mi jede nejaky bus, tak ze mi rano prekvapive jede ujel a dalsi jel az odpoledne, tak ze do Nazca jsem prijela az asi v deset vecer. Tentokrat jsem si zamluvila hostel Pirwa, abych se tam za tmy nemusela moc po meste prochazet. V autobusu jsem se potkala s jednou Americankou Arian, co umela spanelsky, tak ze mi pomohla si v hostelu domluvit vylet na zitra. Nechtela jsem tam travit moc casu, myslela jsem, ze bych jeden den shledla Nazca obrazce a mozna druhy den zajela na piskove duny. Pan domaci mi ale rekl, ze bych tyto obe dve veci mohla stihnout v jeden den, protoze vylet na duny je na pul dne a let nad Nazca obrazcema je jen na pul hodky. To byla vyborna zprava. Domluvili jsme teda vse potrebne a po dalsim narocnem dni v autobuse jsem byla stastna se natahnout do postele.
Rano jsem mela byt pripravena na osmou a vyrazit na letiste. Jenze byla pekna mlha tak mi pan domaci prisel rict, ze zmenime plan, a ze nejdriv pojedu na pisecne duny a az odpoledne na obrazce. Sedla jsem teda do ctyrkolky a spolecne s dalsima peti nadsencema vyrazila za mesto. Kazdy jsme dostali "sandboard" a pokyny, jak se na tom snazit tu dunu sjet. No  padu bylo hodne, ale ve finale jsem to sjela bez jedineho. Pravda, nebyla to zrovna ta nejprudsi duna, ale i tak to bylo narocny. Pak nas tam vozil nahoru a stremhlav dolu po dunach a nakonec nas vysadil na pekne vysoky dune, kde jsme to radeji sjeli po brise. To byla rychlost blesku, ze se mi az kalhoty propalily, jak jsme svisteli :o) Pak uz jsme se vydali zpatky do mesta a zastavili se podivat na mumie v Chauchillas a na Cahuachi ruiny.
Po ceste do Nazca me vyhodili u letiste, kde uz na me cekal pan domaci a mel pro me vyrizeny vyhlidkovy let na ony zahadne obrazce, ktere patri mezi tzv. geoglyfy a dodnes neni prokazano, z jakeho duvodu byly vytvoreny. Existuje nekolik teorii a tou nejvice prijimanou je, ze obrazce maji ritualni nabozensky vyznam a slouzi jako zpusob komunikace s nadzemskymi bohy nebo jako obetina bozstvum. Dalsi teorie je astronomicky kalendar, zavlazovaci system a mimozemsky puvod obrazcu. Toz, kazdy si muze vybrat to sve, ale kazdopadne je to uzasny, jakkoli a proc uz to vzniklo :o) Vsichni jsme si to moc uzili, krome jedne nasi pasazerky, ktere nedelalo uplne dobre, jak se letadylko naklanelo a krouzilo nad kazdym obrazcem.
Pak me pan domaci odvezl zpet do hostelu, kde jsme si dala sprchu a zbavila se vseho pisku a po devate me odvezl na nocni autobus do Arequipa. Tam jsem se potkala s Francouzem Geoffray, ktery byl se mnou na dnesnim vyhlidkovem letu. Kdyz jsme rano vystoupili v Arequipa tak jsem se s nim vydala hledat ubytovani. Umel docela spanelsky, tak nebyl problem najit mistni MHD a dojet do centra. Je pravda, ze nas par mistnich posilalo na taxi, kdyz videli turisty, ale my se nedali a ve finale nasli co jsme chteli. Ubytovali jsme se v Hostal Le Foyer a hned se vydali na obchuzku po meste. Jako prvni jsme sli do klastera Santa Catalina. Krasny objekt, ktery byl zpristupnen verejnosti az v roce 1971. Pak jsme obehli zbytek mesta a sli si odpocinout do hostelu, coz Geoffray vzal vazne a padnul za vlast, tak ja jsem sla vyuzit pocitace a dat nejake fotky na net. Pak jsme sli na veceri a snazili se vymyslet, co budem delat zitra. Chteli jsme jet do Colca Canyon na kondory a meli jsme na vyber dve varianty. Bud jet busem v 1.30 rano a prijet  tam kolem pul sedmy, kdyz se kondori probouzeji nebo si prispat, ale byt tam az po desaty, coz uz je mala sance kondory videt. Nakonec jsme se domluvili, ze pojedeme tim rannim alias nocnim autobusem, ale resili jsme to tak dlouho, ze nam na spanek zbyly jen dve hodiny :o(